Nevzpomněl jsem si na Karla Jaromíra Erbena před čtrnácti dny, kdy se slavilo 200. výročí jeho narození, tak jsem si ho připomněl teď o víkendu v Lounech, kde jsem Julince přečetl několik pohádek pro nejmenší z Kytice pohádek, kterou vydal Albatros v roce 1980 a my ji máme obalenou v televizním programu z roku 1985 – ten na mě působil stejně hrůzostrašně jako ty pohádky. Paradoxem tohoto vydání je, že předmluvu k němu napsala Marie Majerová, tehdy již 13 let po smrti, která v ní vyzdvihuje především Erbenův jazyk, jenž, jak se dozvíme v doslovu editora, vůbec nebyl zachován a byl upraven, aby mu moderní děti rozuměly. Julinka, zdá se, rozuměla moc dobře a celá vyděšená nenažraným otesánkem a jezinkami spolu s velkoformátovými kresbami Antonína Strnadela spala devět hodin v kuse.
Já jsem naopak nemohl usnout, protože jsem stále musel myslet na kohoutka a slepičku. Nešlo mi do hlavy, že kohoutek, který v pohádce přece nutně musí zosobňovat mužský princip, poté, co se s ním slepička rozdělí o svůj oříšek, chce oříšek, který našel on, jen sám pro sebe. A pak celá ta řada těch sobců, od studánky, přes švadlenku, ševce a svini až po louku! Jediná slepička z toho vychází se ctí, no a pak nebe, které sešle louce rosu zcela zdarma, zřejmě v rámci nějaké vánoční akce. Koukal jsem ještě do Němcové, tam se sice pojídají jahody, ale zápletka je stejná, jen s tím rozdílem, že kohoutek, než mu ta slepice donese něco k pití, chcípne. Naštěstí jsem ještě našel verzi od bratří Grimmů, kde se o oříšek nepodělí slepice, které je to, přiznejme si to, víc podobné. Jak už je to u Grimmů pravidlem, slepička nejen chcípne, ale když ji kohoutek chce odvézt do hrobu a svolá si na to půl lesa, cestou se všechna zvířátka utopí v potoce. Kohoutek slepici pohřbí sám a uvzlyká se na hrobě k smrti.
Nakonec jsem tedy rád, že jsem sáhl po tom Erbenovi, ta jeho verze je tak akorát, jen jí teď vyprávím Julince pod upraveným názvem, který jsem dal i do titulku. Dnes jí ale budu vyprávět o tom, jak pan Erben třel bídu s nouzí, zdědil po mamince tuberu a umřel. Stalo se tak před 141 lety. A neplakej, víš, kolik sesbíral pohádek?
Nakonec jsem tedy rád, že jsem sáhl po tom Erbenovi, ta jeho verze je tak akorát, jen jí teď vyprávím Julince pod upraveným názvem, který jsem dal i do titulku. Dnes jí ale budu vyprávět o tom, jak pan Erben třel bídu s nouzí, zdědil po mamince tuberu a umřel. Stalo se tak před 141 lety. A neplakej, víš, kolik sesbíral pohádek?

Nerozumím. Proč je slepici víc podobné se nepodělit? Nebo ženskému principu je podobné se nepodělit?
OdpovědětVymazatBuď je brzy, nebo mi odumírá šedá kůra mozková.
Byla to samozřejmě legrace - hra na mužský princip! Kdybych měl mluvit vážně, tak si myslím, že je to podobný spíš tomu kohoutovi;)
OdpovědětVymazat