31. března 2013

Velikonoční osvícení

Probudil jsem se na Boží hod velikonoční podle zimního času a tu hodinu, kterou ještě rodina spala, jsem využil na čtení. Přečetl jsem si článek o svátečních obřadech sloužených dalajlámou v klášteře v západobengálské Salugáře. Dalajláma se ve své řeči zmínil o tom, že kdo chce pěstovat tantru a dojít jejího cíle, musí se velmi pečlivě připravovat. Přirovnal tantrické učedníky k raketovým inženýrům, kteří také musí projít odborným výcvikem, než se dostanou ke konstruování raket. Abyste se mohli tantrou vážně zabývat, musíte v sobě probudit bódhičittu, tedy soucit a lásku ke všem cítícím bytostem, a potom meditačně prožít prázdnotu. Až teprve po rozplynutí v prázdnotě může z této vzejít božství. Ve své řeči zdůraznil, že útočiště hledají tibetští buddhisti v Budhovi, dharmě a společenství mnichů a mnišek (sangha).

Není náhodou prázdnota to, co zažil Kristus na kříži? Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Nejsou náhodou prázdnotou všechny ty posměšky a urážky, kterých se mu dostalo? A které se mu od Velkého pátku každý další den dostávají a budou dostávat v hojné míře až do skonání věků? Přečetl jsem si náhodou pár příspěvků na facebookovské stránce Boha (nemám ho v přátelích), což mi dalo docela dobrý základ k pocitu prázdnoty, s nímž jsem odcházel na dnešní mši. Stejné duchovní prázdno jsem zažil i během Pašijí se Scholou gregorianou pragensis. Prázdno bylo v pátek tak rozlehlé, že jsem vnímal jen mříže přede mnou a asi jen na pár vteřin trochu i Krista v hrobě za mříží, když se mu přišel poklonit jeden tatínek s malým, asi tříletým synem.

Dnes byl hrob prázdný jako já. Kristus vstal z mrtvých. Stál jsem pod křížem, kde stávám nejradši, a najednou mi začalo být příjemně. Prožil jsem si to, že při modlitbách držel manžel manželku za pas a při pozdravení pokoje si dali v lavici pusu. Prožil jsem si to, když šel k přijímání kamarád a soused původem z Kambodži. Prožil jsem si cikánskou víru, s níž má ta moje tolik společného. Prožil jsem si holčičku, která si listovala v ilustrované knížce o Noemově arše. Najednou se loď kostela pro mě proměnila v podobnou archu a čekal jsem na znamení. Vypustil jsem holubici a s napětím očekával, zda se vrátí s olivovou ratolestí.

Vrátila se. Otec Josef ji vypustil z rukávu jakoby mimochodem, skoro se při kázání na chvíli zarazil, zda to má říci, protože se bude opakovat a mnozí z pléna to uslyší poněkolikáté. Pak to ale řekl. A já to slyšel poprvé. Když byl ještě malý jinoch, říkával mu jeden starý kněz: „Až se tě, Jozífku, někdy někdo zeptá, kde je ten Bůh, řekni 'tady' a udělej něco dobrého.“ Opravdu je to tak jednoduché? pomyslel si tehdy Jozífek. A časem pochopil, že je to tak, ale že to vůbec není jednoduché. Možná složitější než raketové inženýrství.

A Julince pak Otec Josef poslal čokoládového beránka.

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

http://www.novoucestou.cz/

http://www.cestyksobe.cz/promluva-sv.-vaclava-ab2286/

Anonymní řekl(a)...

Hezké! Trochu mi chybí divadelní pašije. Ale na mě tolik nezáleží. Já už "to" totiž vím... Michael Došek

hotmail email řekl(a)...

Posts gain good knowledge. This post is really the best on this valuable topic.