Loupání cibule

Miluju Plechový bubínek. Škoda, že v pátek 6. srpna pršelo, neboť tehdy jej dávalo Letní kino na Střeleckém ostrově a já se chtěl jít tulit pod spacákem k mé roční vzpomínce. O pět dní později Günter Grass odhalil smutné tajemství bezděky zakódované v posledních dvou písmenech jeho příjmení. Po šedesáti letech se přiznal k členství v SS. Beim Häuten der Zwiebel, jak se jmenuje jeho nová kniha, die Augen weinen, dodávám s pomocí slovníku já. Členství bylo tříměsíční, Grass narukoval v Drážďanech v době, kdy se do SS rukovalo jako do armády, bylo mu 17 let. Kdo jsi bez viny, hoď kamenem. Nobelova cena se udílí z peněz vydělaných z dynamitu, který se nekupoval jen na lámání kamene a pár životů má jistě na svědomí, Grass si za tři měsíce nevystřelil. A tak bych mu Nobelovu cenu nebral. A nebral bych mu ani právo na loupání hodně staré, až skoro vyčpělé cibule, i za cenu toho, že bude hodně dychtivých pisálků, kteří si z té čerstvě oloupané kuchyňské zeleniny budou chtít nakrájet aspoň špetku do svého guláše. Nu, taky si tedy přihřívám svou cibulačku.

...