(originál zde)
Mám strach, že navždy zmizí
zázrak z tvých očí a že mé líce
bude hřát vůně zcela cizí
a že už nespatřím tě více…
Stíhá mě představa, že jsem jak kmen,
jenž ulámal si větve. Mám pocit viny,
že bez květů a mízy zbývá mi čekat jen,
zda pro červy žalu najdu kus hlíny.
Jsi-li můj poklad, ač v hloubi zakopán,
jsi-li můj kříž, má mokvající rána,
jsem-li jen pes a ty můj pán,
chci stále vzpomínat na svého pána.
Pokryj mou řeku podzimním listím svým
a dej už spát mým očím choromyslným.
...
Díky za link na originál! Našel jsem tam spoustu Albertiho.
OdpovědětVymazatKdo to překládal? Od Čivrného ani Uličného ani dalších tento text neznám.
Děkuji za poklonu... ;) Překlady, u nichž není uveden překladatel, jsou z mé dílny...
OdpovědětVymazatDíky.
OdpovědětVymazatMyslel jsem si, že to tak bude.
taky děkuju za link na originál. mně se líbí tenhle překlad, ale nevím, kdo je autorem. poradíš?
OdpovědětVymazatSONET O SLADKÉM STESKU
Mám strach, že budu muset držet půst,
že tvoje sošné oči ztratí se mi,
i tvůj hlas, který kane do mých úst
jak růže tvého dechu v osamění.
A lituje, že ač smím v břehu růst,
jsem bez větví a plodu na mě není
a nekvetu a nemám dřeň a prsť
pro červa svého zlého utrpení.
Jsi-li můj tajný poklad i můj kříž
a má zmáčená bolest s mými žaly
a jsem-li já pes, jemuž poroučíš,
nedopusť, aby mi teď všechno vzaly
vody tvé řeky, ať je zdobí spíš
můj nepříčetný podzim opršalý.