...
Dneska jsem chtěl jít na Oldřicha Janotu, ale něco mi do toho vlezlo. Lépe řečeno někdo. Ozval se asi po roce Hanče, že jede z Aše domů ke Kokořínu, a že to může vzít přes Kadaň. A vzal. A říkal, že jestli beru antidepresiva, ať na Janotu nechodím, že bych buď po čtyřech minutách usnul nebo po deseti umřel.
Sedli jsme si spolu na drink na Věžičce – Hanče, když řídí, dává si čaj se čtyřmi cukry, citrónem a čtyřmi balenými cigaretami. Poznali jsme se v Plzni, když se vedle z pokoje na koleji kolem čtvrté ráno ozýval křik, jako kdyby se někdo hádal. To se Hanče hádal sám se sebou, když se učil na zkoušku z matalýzy a ne a ne to vyjít podle správných výsledků. Kromě matematiky a výpočetní techniky se věnoval režírování ohromného kolosu zvaného Hančeho příležitostní teátr, jehož jsem se stal opravdovou náhodou členem, a to vesměs zaskakujícím. Zahrál jsem si v Hellerově Hlavě XXII a v Bůh ví. A zamiloval jsem se do divadla. Ano, Hanče ve mně tu jiskřičku vykřesal.
Pak jsme se s Hančem vídali tak jednou za dvě uherský léta, ale vždycky překvapivě a pro mě vždycky osudově. Osudově proto, že už už si myslím, že se v tomhle světě nedá žít prostě a bez peněz… a pokaždé je to jako když Candide na konci Voltairovy knížky potkal Turka, co hospodaří na svém políčku a o ostatní se nestará. Prostě se dá žít prostě a ne že ne...
Hanče má se svou partnerkou kousek od Kokořína starou roubenku, kterou si dávají dohromady, a pozor, na elektrickou energii, benzín a internet (má dokonce svoje stránky) si vydělává učením na jedné pozoruhodné střední škole v jednom odlehlém zámku, kde možná před lety učil Cimrman, Ingriš i Ossendowski. V létě jsme zvaní na domácí medovinku, doma vypěstovaný virginský tabák a další laskominky. Pojedeme, Věrů?
Na Oldřicha Janotu jsem tedy nešel, ale když jsem si teď jako náhražku pustil tuhle pro tento článek celkem přiléhavou písničku, fakt bych se asi zbláznil.
Já to věděl ... už když jsi vytahoval fotoaparát jsem si říkal: "Na co mu ten můj ksicht bude?" "Mám se jít učesat nebo se mám tvářit jako Janota?" A tohle by pravděpodobně čtenáře Tvého blogu mohlo obveselit - vážené čtenářstvo, možná byste měli vědět, že mi J-Lo Mour. (na koleji řečený Lóza) na našem intimním večírku sdělil, že mi to sluší a že mu případně nedělá problémy sáhnout muži na koleno. Cha! Takže jsme chvíli zvažovali, zda si nemám ty bramboráky zblajznout u vedlejšího stolu. A dobře že jsem zrovna řídil, protože po pár pivech bych možná navrhnul: "Klidně si na ty moje nohy dej ty tlapky obě!", a pak se oba chechtali jako blázni. Tak to totiž s Lózou chodí ...
OdpovědětVymazatP.S.: v létě na Kokoříně!