Zrychlení

„Důležité jsou zisky, vyrobené kusy, získané trhy, cílové skupiny, počty diváků, náklady novin, knih a každý špičkový výkon musí být další den překročen ještě vyšším výkonem. Když se to nedaří, pociťujeme strach: člověk se stává na úspěchu závislý jako na droze, už i proto, že rodina se stává flexibilní: není se o co opřít. Rodina je jako instituce dočasná a dle posledních statistik úspěšní lidé na své děti mají v průměru čas jen od 30 do 60 minut. A navíc ve "společnosti zrychlení" je každý den jiný. Důsledek: Rodina nemůže dodržovat skoro žádné potřebné rituály, které ji dříve držely pohromadě. Díky tomu korodují emocionální vztahy, jež jsou základním pojivem v rodině (a ve společnosti), a jsou nahrazovány eruptivními citovými výbuchy, aby citová potřeba byla naplněna v co nejkratším čase. Rodina se proto rozpadá a děti místo kontaktu s rodiči se stanou součástí dětské paralelní štafety (dětského zrychlení), která rovněž akceleruje: ze školy jedou na angličtinu, z angličtiny na golf, z golfu na flétnu a z flétny domů, aby stihly napsat úkoly a pak ještě zhlédly seriál, o němž se budou další den všichni bavit,“ píše Karel Hvíždala v předposledním Reflexu.

Četl jsem ten článek už o Velikonocích, ale čekal jsem, až jej redakce zveřejní online, protože stojí za to. Sice chvíli zabere, což ve společnosti zrychlení není jen tak, ale může taky leckoho probrat z kocoviny. Mně tedy pomohl, i když včera a dnes jsem podlehl přesně tomu, co článek popisuje: myslel jsem si, že to, co dělám v práci, je důležité pro život nejen můj, ale i okolní. Jaký blud! Lidé, čtěte!

„Máme hodně zážitků, ale žádnou zkušenost. (v angličtině by to znělo ještě mnohem líp: "a lot of experiences but no experience", pozn J-Lo) A člověk bez zkušenosti ztrácí schopnost se ptát, díky čemuž si dokážeme snáze představit kdejakou apokalypsu, ale skoro žádné alternativy.“