Španělský básník Francisco de Quevedo popsal krásně jednu filosofii, kterou chce dokázat, že jeden subjekt může milovati dva. V životě se mi to stalo. A stává se to většině lidí, i když je dobré rozpoznat, co je ta pravá láska. Ale ví to někdo? Já mu nepomůžu.
Dnes jsem si tu filosofii připomněl v souvislosti s mými posledními vztahy. A doznávám, bylo to tak. Ne-li hůř. Jsem rád, že už to tak není. I když do jisté míry, vždyť člověk miluje maminku, miluje sestřičky. Ale to jsou opravdu jiné druhy lásky. A jiné druhy citu cítím i ke svým dávným i nedávným láskám.
Dnes jsem si tu filosofii připomněl v souvislosti s mými posledními vztahy. A doznávám, bylo to tak. Ne-li hůř. Jsem rád, že už to tak není. I když do jisté míry, vždyť člověk miluje maminku, miluje sestřičky. Ale to jsou opravdu jiné druhy lásky. A jiné druhy citu cítím i ke svým dávným i nedávným láskám.
Sonet
I paměť různé vjemy uchovává,
radosti dneška i slast z minula,
žal, jemuž by se raděj vyhnula:
v ní scházejí se zlehčení a sláva.
Právě tak rozum může odjakživa
říct k novým věcem ano jako ne,
stejně je dána vůli svobodné
nesčetná volba, stále proměnlivá.
A láska? Nejen mohoucnost v své chvíli,
leč všemohoucnost, která věčně bolí
všechno, co žije a obývá zem?
Proč nemohl by život kohokoli
být rozpalován dvojím požárem,
který dvě různé hvězdy zapálily?
A to je překlad nebo básnický komentář? Čí je to překlad?
OdpovědětVymazatOmlouvám se, většinou překladatele uvádím, aby se poznalo, že to není moje dílo, ale tady jsem se nechal strhnout tím obsahem a zapomněl jsem na to - tedy dodatečně: ze španělštiny přeložil dr. Vladimír Mikeš.
OdpovědětVymazat