
Několik posledních článků bylo z knihy G.K Chestertona a o výletě do Řezna. Tenhle bude o obou dvou, resp. textem z Obran, obrazem z města na Regenu a Dunaji.

Chesterton dochází k velice zajímavému závěru, že se koster nebojíme ze strachu před smrtí, ale ze strachu z toho, jak komicky budeme jednou vypadat. Kostra se totiž hodí ke smrti jako tovární komín k bankrotu továrny. Stejně tak by mohla být symbolem života. Bojíme se tedy nedůstojnosti a grotesknosti, s jakou se na nás kostra (někdy bezzubě) směje.

Následuje krásná óda na komiku ošklivosti.
Nejvyšší a nejcennější vlastnost přírody není její krása, nýbrž její šlechetná a vzdorná ošklivost... Slyšel básník, pro něhož příroda znamená pouze růže a lilie, chrochtat prase? Je to zvuk, který člověku dělá dobře – silný, frkavý, uvězněný zvuk, deroucí se ven z nezměřitelných žalářů hrudi všemi možnými cestami a prostředky. Mohl by to být hlas samotné země chrápající v mocném spánku. To je nejhlubší, nejstarší, nejzdravější a nejnáboženštější smysl přírody. Její hodnota totiž vyplývá z její nesmírné dětskosti. Je vratká, groteskní, vážná a šťastná jako dítě... A přestože mou tvář halí mraky pochmurné domýšlivosti či barbarské pomstychtivosti nebo opovrženíhodného pohrdání, kosti mé lebky se pod tím vším neustále chechtají.

Chesterton dochází k velice zajímavému závěru, že se koster nebojíme ze strachu před smrtí, ale ze strachu z toho, jak komicky budeme jednou vypadat. Kostra se totiž hodí ke smrti jako tovární komín k bankrotu továrny. Stejně tak by mohla být symbolem života. Bojíme se tedy nedůstojnosti a grotesknosti, s jakou se na nás kostra (někdy bezzubě) směje.

Následuje krásná óda na komiku ošklivosti.
Nejvyšší a nejcennější vlastnost přírody není její krása, nýbrž její šlechetná a vzdorná ošklivost... Slyšel básník, pro něhož příroda znamená pouze růže a lilie, chrochtat prase? Je to zvuk, který člověku dělá dobře – silný, frkavý, uvězněný zvuk, deroucí se ven z nezměřitelných žalářů hrudi všemi možnými cestami a prostředky. Mohl by to být hlas samotné země chrápající v mocném spánku. To je nejhlubší, nejstarší, nejzdravější a nejnáboženštější smysl přírody. Její hodnota totiž vyplývá z její nesmírné dětskosti. Je vratká, groteskní, vážná a šťastná jako dítě... A přestože mou tvář halí mraky pochmurné domýšlivosti či barbarské pomstychtivosti nebo opovrženíhodného pohrdání, kosti mé lebky se pod tím vším neustále chechtají.

Už jako dítě jsem se koster hrozně bála a VŮBEC mi nepřipadaly legrační. Byla jsem v šoku, když jsem zjistila, že jednoho kostlivce mám taky V SOBĚ a napsala jsem tenkrát mamince dopis, ve kterém doufám, že až zemřu, nebude jí moje kostra strašit.
OdpovědětVymazatA i teď, když koukám na lebku, nevidím žádný úsměv. Snad jen škleb.
A právě proto potřebujou kostry apologii:) Proti zažitému klišé. Jako by opadané stromy byly symbolem smrti stromu.
OdpovědětVymazatJe to jen a jen o přístupu a mě se ten Chestertonův líbí stejně jako přístup Mexičanů k Dušičkám - děti si doma staví oltáře z lebek, kostí, květů a barevných cetek a večer jde celá rodina s kytarama na hroby svých předků a tam udělají piknik, hrajou oblíbený písničky pradědečků a prababiček, vyprávějí si o nich příbehy a jsou veselí. Myslím, že by se to třeba dědovi Karlovi líbilo. Jenže jsme taková civilizace se staženejma půlkama a chceme tabu smrti radši držet ve vážnosti. A tak jsme i kostře propůjčili vážnost v podobě strašidelnosti, jež platí jak na děti tak na dospělé.
Tak určitě nejsme zdaleka jediní se staženýma půlkama, co držíme smrt ve vážnosti. Spíš s mi zdá, že to tak bylo většinou u všech civilizací, ostatky (příbuzných) byly posvátný a basta. Já teda osobně si myslím, že mý tělo (a jeho zbytky) po smrti mě určitě zajímat nebudou, ale kdo ví, jak to bude mít někdo jinej..
OdpovědětVymazatA co se týče truchlení, jsem pro truchlení z odloučení, potom žít dál a myslet na zemřelé s láskou a pokud možno vesele. Protože jsou, jenom jinde. Ale s lebkama bych si stejně nehrála, jako ty tvý mexický děti.
A tomu stromu, pokud nezemřel, zase na jaře listí naroste. Ale kostlivcovi maso ne.
OdpovědětVymazatDoufám ;o)