Bajka o hroší kůži

Původně jsem chtěl napsat dětskou básničku pro Julinku, ale protože když si zapomenu vzít prášek na tlak, nedokrvují se mi mozkové závity a v horké vaně pak dochází ke zkratům. Vana je jediné místo, kde si najdu klid na tvorbu, a takhle to pak dopadá. Pro Julinku je tedy nakonec hlavně ten obrázek.

Potkáš-li hrocha ve výtahu,
menší šok ti to způsobí,
hroch totiž sám má vyšší váhu
než kýžené tři osoby.

Já potkal hrocha v naší zdviži
a div jsem z toho neomdlel,
opomněl zřejmě zemskou tíži
a k žirafě se dostat chtěl.

Ptám se ho, aniž pouštím kliku:
„Co tě to, hrochu, napadlo?“
Odpověď měl snad na jazyku,
dno se však pod ním propadlo.

Netvař se, jako bys chtěl říci
„Mě se ten příběh netýká!“
Kdo seznámit chce s kondořicí,
často si s krysou potyká!