Z příběhu o Líze a mladém Wertherovi

Potom jsem učil, a když jsem stál před třídou, hledící na mě dětskýma očima a uctivě odpovídající na mé otázky, když mi z úst vypadlo několik pitomých vět o tichu a drzosti a pilnosti, zhnusilo se mi to a já nemoh být kantorem, musel jsem být starým dekadentním zloduchem, sprosťákem Danny Smiřickým, chlapénkem a miláčkem Lízy, a tak jsem při dějepisu vykládal, jak si faraóni brali své sestry a co měla Leda s labutí... A v každém ročníku jsem měl dívku, vždycky tu nejhezčí, na kterou jsem po celou hodinu úžil oči a občas ji vyvolával a klad jí dvojsmyslné otázky... Viděl jsem, jak to ty čtrnáctileté holky rajcuje a jak se mnou mají kontakt. Bane, ty toho věděly dost. A prokoukly mě brzo.

Pak jsem si udělal z dlaně náhražku a svíjel jsem se na posteli ve frikčních pohybech, vykonal jsem to, neboť jsem to nemoh vydržet. Když to bylo hotové, zesmutněl jsem ještě víc. Ležel jsem na zádech, zamokřený, zhnusený a pořád jsem musel k svému vzteku myslet na Lízu, na to, že jsem si při tom představoval její ňadra a stezičku mezi nima a že možná on teď dělá to, co před chvílí já, jenže doopravdy a s ní...