Láska je oheň

Luís de Camões

Láska je oheň, který hoří, ale nepálí,

láska je otevřená rána, která nebolí,

láska je sladká radost v hořkém údolí,

štěstí v neštěstí, blízkost v povzdálí.

Láska je nechtít víc, než pro svou lásku mám,

láska je samota uprostřed moře lidí,

láska je slepota, která to všechno vidí,

pocit, že ztratím ji a tím ji získávám. 

Milovat soudce pro jeho odsouzení,

sloužit otrokům, být pánem cizích hradů,

nechat se dobrovolně zavřít do vězení.

Jak ale lásku dát s životem do souladu?

Vždyť sama sobě nikdy věrná není

a kdo ji uctívá, je v pasti protikladů.

(originál zde)

Ona

Alexandr Sergejevič Puškin

„Přiznej se, co je s tebou?“  — Láska mě souží!

„A která z dívek tvé srdce okouzlila?

Glycera, Chloé? Která z nich je tvá milá?“

— Nikoli. Ona! Po Ní mé srdce touží!

„A proč jsi smutný? Příteli, co je ti?

Vždycky jsi býval rozmarný seladon

Je vdaná? Mladičká? Drží ji v zajetí?“

— To ne  „Tak co tedy?“ — Já pro ni nejsem On.

(originál zde)

XXVII

William Shakespeare

Unaven dnem spěchám do postele
zmožené tělo k spánku zkonejšit.
Však jak zavřu oči, duše směle
vydá se na pouť ještě dravější.

 
Mé myšlenky – které smutek svírá,

že nejsi tu – spát mi sotva dají,

přes víčka mě nutí do tmy zírat,
do zvláštní tmy, již jen slepci znají.
 
V té tmě se náhle zjeví tvoje tvář,
obraz tak jasný, že prosvětlí noc
jak měsíc v úplňku a jeho zář
volá mé srdce lásce na pomoc.
 
Tak moje tělo, duše, rozum, cit,
než budou s Tebou, nenaleznou klid.

(originál zde)

CIX

William Shakespeare

Myslíš, že mi v srdci faleš dřímá?

Že odloučením zeslábl můj žár?

Ztratit duši, jež své neřesti má,

je míň než ztratit nejcennější dar.

 

V tvém srdci mám svůj domov: já bloudil

a vrátiv se – už neodešel bych.

Trest osudu, jenž mě krutě soudil,

teď vodou je,  jež smyje ze mne hřích.

 

Nikdy nevěř – byť není nesnadno

směs všech mých chyb si s gustem představit –

že dovedl bych klesnout pod své dno

a pro nic o svůj dar se připravit.

Tenhle širý svět totiž za nic mám,

ty růže jsi, v níž všechno nalézám.

(originál zde)

XXI

 Louise Labé

Co na muži je nejvíc hodno milování?

Jeho výška? Postava? Nebo barva očí?

Nebo rychlost, kterou se kolem tebe točí?

Nebo snad to, jak hluboko tvou duši raní?

A jaká povaha je u muže tou ideální?

Má být vášnivý nebo v lásce trochu vlažný?

Má sršet vtipem či být v každé chvíli vážný?

Má být průměrný nebo svým způsobem nenormální?

Můj rozum zmámen citem teď objektivní není,

však přesto to, co řeknu, tak řeknu bez zarděni

a na to téma chci vám čisté víno nalít:

Když v lásce tonu, tak nikdy žádná změna

nemůže mého muže už nijak zdokonalit.

To právě v jeho jizvách jsem navždy utopená!

(Lyon 1555, originál zde)

 

TANKY JEDOU PO PRAZE

Jevgenij Jevtušenko

Tanky jedou po Praze,

brodí se krví nevinných.

Tanky jedou po Pravdě

a nemyslím tím noviny.  1

Tanky jedou po svých stínech

asfaltovou šedí.

Tanky jedou po vojínech,

co v těch tancích sedí.

Bože, jaký je to hnus!

Tanky zaměřují mušky

na pomníky – hle, Jan Hus,

Petöfi a pak snad Puškin.  2

Kdo strachu má plnou nůši,

ten se v Praze chová

jako Nozdrev z Mrtvých duší  3

a Bělikov u Čechova.  4

Tanky jedou po svědomí

jak orel, co játra klove.

Tankisti jsou strachem chromí

zapouzdření Bělikové.

Motivy se těžko chápou

pro bratrské granáty.

Po hrdle se Praze sápou

Nozdrevovy pařáty.

Po dětech jedou, po hřbitovech,

dle stanovené trasy,

z růženců kancelářských sponek  5

ty tanky mají pásy.

Jsem snad Ruska nepřítelem?

Vždyť jako chlapec bosý

do tanků jsem strkal směle

svůj zvědavý nosík.

Jsou to pořád stejné tanky?

Ty dnešní hrají si na hoblíky,

jež hoblují bez pozvánky

prkna bratrské republiky!

Než si mě Smrt na zem svalí

a mou pověst zdupou,

obracím se k pozůstalým

s prosbou jednoduchou.

Ať mi na hrob bezejmenný

vloží slova psaná mrazem:

“Ruský básník – rozježděný

pásy ruských tanků v Praze.”

/Planěrskoje, dnešní Koktebel, Krym, 23. srpna 1968, originál zde/

1     Narážka na deník Pravda, ústřední tiskový orgán Komunistické strany Sovětského svazu sloužící k šíření oficiální státní ideologie a propagandy

2     Sándor Petőfi byl maďarský revoluční básník slovenského původu, představitel revolučního romantismu; narážka na potlačení povstání v Maďarsku v roce 1956

3     Nozdrev (postava z Gogolova románu Mrtvé duše) byl typ agresivního chvastouna, lháře a rváče bez jakýchkoliv morálních zábran

4     Bělikov (postava z Čechovovy povídky Člověk ve futrálu) byl úzkostný učitel řečtiny, který se bojí všeho nového a živého a schovává se za předpisy a nařízení (odtud jeho "pouzdro", "futrál"), jeho oblíbená věta zněla: ‚Jen aby se z toho něco nevyklubalo.‘ (v ruštině kultovní „Как бы чего не вышло“ (Kak by čego ně vyšlo)

5     V originále чётки (čotky), tradiční pravoslavné modlitební korále, zde v kontrastu s náboženstvím ruské byrokracie

XXI.

Rainer Maria Rilke

Jaro se vrátilo. Země sílí

a jako dítě odříkat zatouží

zpaměti tisíc básní. Za tu píli

barevnou odměnu si zaslouží.

 

Přísný byl její učitel. Učil ji číst

a při tom bílý vous si pohladil.

“Co je ten modrý květ, zelený list?”

ptala se a teď to ví – a prozradí!

 

Země se dívá, jak děti hrají

na schovávanou: jedno počítá

a pak hledá, kdo se kde skrývá.

 

A ona to ví, a přesto to tají,

a co jí učitel dlouhý čas předčítal,

to ona neříká – ona to zpívá!

/Muzot, únor 1922, ze sbírky Sonety Orfeovi, originál zde/

DOKUD CHYTÁŠ, CO VYHODIL SIS SÁM

Rainer Maria Rilke

Dokud chytáš míč, který vyhodil sis sám,

stačí jen cvik a po něm je to hračka.

To teprv míč, jenž vyhodila k nám

bez zbytečných otázek věčná Spoluhráčka,

mířený přesně a vytříbeným stylem

obloukem, jako by Pánbůh stavěl most, 

to teprv ten míč chytit v jeho letu potměšilém 

vyžaduje nejen um, ale i statečnost.

Pak seber odvahu a hoď ten míč vesmíru,

anebo víš co? Jaképak saky paky,

zapomeň na odvahu a čistě z plezíru

odhoď míč od sebe tak jako jaro ptáky:

tak jako rok hýbe přes moře ptáků hejny,

a ze dvou starých tvorů se rodí nový tvor,

ten míč, který hodíš dál, nezůstane stejný

jako ten, který chytils – změní se v meteor!

/Muzot, leden 1922, ze sbírky Die Gedichte 1922 - 1926, originál zde/

MÁVNUTÍ KOUZELNICKOU HŮLKOU

Rainer Maria Rilke

Ať kouzelnická hůlka v tichu promění tě

mávnutím do prázdna tvých stínů za závěsem

tak, abys pochopil, že jako malé dítě

měl jsi tak blízko ke všem obyčejným věcem.

 

Ať mávne podruhé a ze života tvého

stane se nevěsta, která je milována,

protože zář lásky – citu tak andělského –

tvou pokorou jí byla cele odevzdána.

 

Nechť mávne potřetí a dá ti na vědomí,

že dary dostáváš a dary se zas ztratí,

a tak nic nezkresluj a než se kouzlo zlomí,

služ pravdě oddaně a odevzdej, co dá ti. 

/Muzot, únor 1924, ze sbírky Die Gedichte 1922 - 1926, originál zde/

LEDA A LABUŤ

W. B. Yeats

Náhlý úder – mohutná křídla znovu a znovu bijí

do těla bránící se dívky, plovací blány studí

na jejích stehnech, zatímco zobák svírá její šíji

a tiskne si její bezbranná prsa k nadmuté hrudi.

 

Jak by mohly její prsty zděšením zchromené v křeči

ubránit před tím opeřencem svůj stále přístupnější klín?

Už její tělo, na kterém příval bílé touhy klečí,

cítí bít cizí srdce a cizí proudy ústit do slabin.

 

Nakonec na dně jejího soužení dojde k výbuchu,

který strhne věže, spálí střechy, zboří opevnění

a utrýzní vlastní plody.

           Z cizí vůle uchvácena

– vdechujíc surovou krev všech budoucích válek ve vzduchu –

oblékla si snad s jeho mocí též všechno jeho zření,

když ji ten lhostejný zobák nechal padnout na kolena? 

/1923, originál zde/

VEČERNÍ MODLITBA

Arthur Rimbaud

Žiju vsedě jako anděl na holičském křesle,

svírám korbel, ten s hlubokými žlábky,

krk se mi prohýbá, podbřišek visí sklesle,

kouř foukám do plachet korábu bez posádky.

 

Sny jsou má sladká bolest – jako rána veslem

či zaschlé holubince, na které nejsou škrabky, 

mé srdce přesmutné už touží po řemesle,

jak vyhnat z těla ven ty zlatožluté kapky.

Dál pak už nemůžu poroučet tomu svalu, 

vypil jsem korbelů, že rovnají se vědru: 

jdu konat potřebu všech žebráků i králů 

a jako pokojný Pán yzopů a cedrů 

začnu chcát k nebesům hnědým jak od výkalů 

s netečným souhlasem slunečnic v letním vedru. 

/1870, originál zde, překlady V. Nezvala a F. Hrubína zde/

LEDA

Rainer Maria Rilke

Když v tísni se Bůh vtěsnal do labutích křivek,

tolik se vylekal z nádhery toho tvora,

že ač se v něm uhnízdila duše jeho chorá,

k činu se odhodlal v klamné své hře dříve,

než stihl pochopit své nové živobytí, 

dosud nepoznané. A ta, jíž si vyvolil,

poznala v hrdém ptáku boha i jeho cíl:

že jde mu o jedno a že není zbytí,

leda snad předstírat hrdost a odepření

a pak nechat labuť krkem svým omotat

její ruce a hruď a v děsivém vytržení

vetknout svou pýchu do jejího věnce.

Až teď v jejím klíně dokázal se stát 

tím krásným dlouhokrkým opeřencem.

/1907, originál zde/