PAT

Louise Glück

Řekla jsem: „Poslyš, anděli, sundej mi ty pouta.“
Řekla jsem: „Rozveď mě s tou špínou, s tím jídelníčkem
urážek při snídani, s ponižováním
vodkou v rajčatové šťávě a s krutostí
tvých milostných psaníček schovaných mezi krámy.“
Zůstávat s ním byl můj způsob, jak se mu pomstít.
Starala jsem se o jeho chudokrevnost a myla nádobí
čtyři měsíce – po celé naše strašlivé
všední soužití. Ale miláčku, lásko,
jestli teď sním o tvých rukou, o tvých vlasech,
je to jen ta ostrá krása bezvýchodné situace,
co mi chybí. Jako šachová partie, kde zůstane král proti králi.

MONOLOG V DEVĚT RÁNO

Louise Glück

„Není to maličkost, dojít
až sem, od lacrimoso ke cantabile. Žít
s ním byla jedna horská dráha celých
těch šestnáct let. Šestnáct let tu sedím
a čekám, až se věci zlepší. Musím se smát.
Víte, kdysi jsem snila, že se buď usmýkám k smrti
nebo se mi znovu zamiluje a obrátí tu svoji hadici
na někoho jiného. No, myslím, že to udělal.
Cítila jsem něco ve vzduchu, a dnes nechal své ztracené

vejce zírat z talíře jako chcíplé oko
a topinku úplně nedotčenou.“