My ze 4.B dvacet sedm popáté

Pokračování fotoseriálu ze života 4.B.

Fotoduet tentokrát na téma: "co dokážou drogy"

Maturitní bál 4.B

Dnes proběhne ve Vídni světoznámý Ples v opeře. Zítra, v předvečer Vítězného února, bude mít moje milá 4.B maturitní bál. Na rozdíl od toho vídeňského nebudou ten náš maturitní přenášet televizní stanice do celého světa, ale událost to bude podobně veliká. Nebudeme tam mít Carmen Electru, ale myslím, že elektrizujících zážitků na vás čeká dostatek.
V roce 1993 jsem maturoval se 4.A. Maturitní ples jsme měly tři třídy dohromady. Moc si z něj nepamatuju, tuším, že jsem byl tehdy hodně zamilovanej, tuším, že jsem se spolužáky o půlnoci spustil tehdy populární kraulový tanec pogo, takže se nás na sál moc nevešlo, po půlnoci jsem v předklonu navštívil jedno křovíčko před kulturním domem, a pak jsem se až do rána potuloval se spolužáky po Lounech, abychom nad ránem usnuli někde na chodbě u kanceláří, kam nevím, jak jsme se dostali, ale to bylo celkem jedno. Nepamatuju si ani předtančení ani kulturní vložky ani půlnoční překvapení, to, co si pamatuju, bych, přiznám se, ani nechtěl vidět znovu.
Nyní se kruh uzavírá, já jsem zase v béčku a s ním si teď užívám organizačních radostí a strastí. Jestli je maturita od latinského maturitas – zralost, je tohle můj první maturitní ples. V tom uhrovitém věku jsem byl ještě nezralý jako pepř při sklizni, teď už jsem, ač utržen, myslím při pokojové teplotě života trochu došel. Snad jsem ale nevyschnul. No, přijďte, uvidíte sami. Třeba nebudete ani litovat, že jste nebyli ve Vídni.

Autorské čtení v Lounech

V pondělí jsem četl v lounské knihovně svoje básničky. V rodinné atmosféře jsem si zahrál na Majakovského a snažil se přes hodinu udržet v sálku soustředění. Nevím, jak posluchačům, ale mně se to líbilo. Dneska jsem vyvolal pár fotografií, tak se chci podělit aspoň o trošku toho (jak to nazývá Holan) „prostoru pro princeznu poezii“.

S občankou či bez

21.února 1952 nechala vláda Winstona Churchilla zrušit občanské průkazy, které byly zavedeny za války, aby se poznali britští občané od nacistických parašutistů. Občanky byly zrušeny, „aby lidi byli svobodní“. Hlavní motiv ale asi byla drahá administrativa. Podle tohoto článku stál za zrušením občanek jeden jediný řadový občan, který odmítl vydat Identity Card policistům a hnal to až před nejvyšší soud, který mu dal za pravdu. A Britové, aspoň soudě podle článků z roku 2001, kdy se zvažovalo jejich znovuzavedení v souvislosti s terorismem, se bez povinných občanek obešli dodnes. Je zajímavé, že Británie má tolik věcí, které my považujeme za tak nezbytné, že o nich už ani nepřemýšlíme, prostě jinak. Že by je ani Evropská unie nezlomila? Tomu se nechce věřit. No, tady píšou, že v roce 2013 bude mít 80% bristké populace osobní dokumenty včetně otisků prstu, fotky tváře a snímku duhovky. Tak tomu stejně nerozumím. Proč 80%?

Carne vale

Většina z nás pojídá maso za každého počasí, ročního období či režimu. Někteří dali masu vale navždy a stali se z nich vegetariáni. V Kadani bude masopust, staročeský, možná lépe c.k.rakouský masopust, tedy rozloučení se s povánočními radovánkami a příležitost k zamyšlení se nad sebou jako nad dílem Božím či jako nad součástí potravinového řetězce. Byl jsem za svého života tři roky vegetariánem a stále mám trauma z toho, že jsem to nevydržel dodnes. Prostě mi vadí, že je to takhle shůry dáno, že mám na maso chuť a musí kvůli ní na mučidlech chcípat nevinná zvířata. Já vím, řeknete, že je to komplex. A tak o tom už nebudu dál mluvit, každý máme své komplexy, nejsme jejich páni, a tak se s nimi učme žít. Jeden praktický problém to však s sebou nese. Mám dva oblíbené slogany a váhám, který z nich si dát na tričko. Protože jsem ve věku, kdy bojovat proti něčemu znamená totéž co žít, bojoval proti kožešnictvím, patří k mým oblíbeným tenhle: „Čtyřicet tupých zvířat musí zahynout, aby se jedno obléklo.“ (Nedávno mi někdo řekl, že dřív byly v módě kožichy, dneska je v módě boj proti kožichům. Podle toho asi prostě jen podléhám módním trendům.) Druhý slogan je z opačného soudku: „Ušetřte nevinná zvířata – jezte vegetariány!“ Poradíte mi, který si vzít na triko? Nebo znáte lepší slogan?

Toho kadaňského c. a k. staročeského masopustu se aktivně zúčastní i Divadlo Navenek, jehož stránky se pomalu, ale jistě zaplňují (zkuste třeba fotogalerii u Školy pomluv). Posílejte náměty, příspěvky či peníze, za vše budeme rádi.

Another bit of English

1.) What did he want to be as a child? (a stuntman)
2.) Where did he marry his Love? (Waikiki Beach)
I.) He received his first guitar (choosing it over a bicycle) when he was 14 years old.
II.) He played with a band called Fecal Matter.

Ošklivé káčátko

Dneska jsem se před kostelem rozhodl oslavit Pána Boha mimo mši, protože krása Jeho stvoření v dnešním jarním počasí si o to sama říkala. A taky proto, že jsem přišel pozdě, až tak po přímluvách. Ale i procházka k řece byla hodnotným požehnáním a nedá mi to, abych se nepodělil o pár snímečků.

Vrabci na huntě

Lidové noviny vyhlásily soutěž o 20.000,-Kč na téma „Proč mizí vrabci?“. Bohužel pokud nejste ornitolog nebo aspoň absolvent přírodovědné školy, nemáte šanci, aspoň podle nesmyslných pravidel této soutěže. Kdyby dijonská Akademie vypisovala v 18. století soutěže jen pro studované filosofy, možná bychom nikdy neslyšeli o samoukovi jménem Jean Jacques Rousseau, jemuž byla školou právě příroda a cestování. A tak jsem se rozhodl na protest proti těmto pravidlům soutěže nezúčastnit.

Po přečtení tohoto článku jsem se naopak rozhodl zakoupit krmítko. Když jsem hledal na internetu, ihned jsem si vzpomněl na Demlovy Šlépěje č. XV, které jsem si o prázdninách koupil, protože je v nich zmínka o Vladimíru Holanovi, a autor v nich mj. popisuje, jak složitě v roce 1930 sháněl výrobce ptačích budek. Nicméně Aukro.cz nezklamalo. Mistr a Markétka, moji drazí sousedé, si nedávno také pořídili krmítko, ale stěžují si, že jim tam nelítají ptáčci. Tak uvidíme, co se stane, až budou mít na výběr ze dvou krmítek. To by bylo, aby se tu na jaře nevytvořila nová vrabčí kolonie. A tuhle máte moje nové krmítko, které by mi mělo za pár dní přijít poštou. --->

Ostrovskij a Schiller

Z Lesa jsem se vrátil skoro s prázdným košíkem. Usnul jsem ještě za zvuků skladeb Georga Friedricha Händela, které Ostrovského komedii předcházely. Pak mě několikrát probudil zvučný hlas Luďka Munzara a Josefa Beka, ale zcela vnímat jsem začal až na konci hry, kdy je herec Gennadij Šťastlivec prokouknut, a tak si zajde za tetičkou pro peníze a odstupné na cestu – s pistolí. Dostane tisíc rublů a slib, že se tetička se synovcem slavnostně rozloučí na své svatbě s mladinkým Petrem Vosmibratovem. A právě na té svatbě pak Gennadij přesvědčuje tetičku, aby dala tisícovku i své vzdálené neteři Axiniji, protože věno je podmínkou sňatku s jejím vyvoleným. A tetička odmítá. Tehdy chudý herec překvapí svatební hosty a diváky (i mě coby posluchače), když dá Axiniji „svou“ tisícovku a nařkne obyvatele vesnice z pokrytectví. Je označen za „komedianta“ a nechá se strhnout k dramatickému monologu, kdy za komedianty označí všechny přítomné a pustí se do ekvilibristického urážení elitních vrstev. Chtějí ho pohnat na policii a k soudu, a tak Gennadij vyjme z kapsy knížečku podobnou té, co mi včera přišla poštou, a ukazuje: „Vidíte, Schiller, Loupežníci, a čtěte tady: cenzurováno, povoleno!“

Náměstí Karla IV.

Včera večer dávali na Vltavě téměř tříhodinový pořad věnovaný osobnosti Karla IV. Poslouchal jsem jen jedním uchem. Nebylo to zrovna nejnapínavější, a tak i to jedno ucho bylo k císaři z Boží vůle častěji hluché než nastražené. Zaujalo mě povídání o středověké mystice a pověrčivosti, srovnání lidského těla s tělem města (v tomto případě Prahy) a vztah Karla IV. s Janem Milíčem z Kroměříže - tento hanácký vymítač prostituce z pražských ulic označil Otce vlasti za Antikrista, za což byl odsouzen, ale po pár dnech zase propuštěn, aniž by to nějak narušilo kladný vztah císaře k tomuto kazateli.

Dnes většina národa hodnotí Karla IV. kladně, o čemž svědčí i ta šílená anketa Největší Čech. A Kadaň po něm chce pojmenovat své hlavní náměstí. Setkal jsem se v této souvislosti s názorem, že budeme mít náměstí pojmenované po antisemitovi, který se neštítil ani pogromů, tedy genocidy. Jako historik musím říci, že jde sice o pravdivé nařčení, ovšem historicky podmíněné. Starý zákon také nebyl zrušen a popřen Novým zákonem, ač se tam vraždí za každým rohem a v každém desátém verši. Všichni králové a císaři s přídomkem Veliký o něj také nepřišli, když se zjistilo, že z dnešního pohledu v některých věcech byli malí a v zajetí doby netolerantní. Jde o to navázat na to, co si z jejich osudů můžeme vzít dnes. Ale je dobré něco vědět i o té lidské malosti, neboť to není věc historická. Přesto a proto, až k tomu dojde, budu hlasovat pro přejmenování našeho ústředního rynku na Náměstí Karla IV.

Nostalgie po létě v e-moll

Dnes ráno jsem myl nádobí za zvuků Mendelssohnových kvartet, která vysílala Vltava, a když už jsem otíral dřez utěrkou, říkali o tomto mozartovsky zázračném dítěti, že ve zralém věku měl tolik práce s řízením lipského orchestru a konzervatoře, že při pěti dětech mu skoro nezbyl čas na skládání a skládal již jen o letních prázdninách. Uvědomil jsem si, že větší část z kánonu mých děl:-) vznikla také v tomto pro učitele požehnaném období. Chtěl bych při svém pondělním autorském čtení v Lounech proložit text i muzikou, možná tedy zazní i Mendelssohn zvaný Bartholdy.

Dobře tedy...

„Celá moderní americká literatura pochází od jedné knihy Marka Twaina s názvem Huckleberry Finn… Je to nejlepší kniha, kterou jsme kdy měli. Všechno americké psaní z ní pochází. Nebylo nic před ní. Nebylo nic lepšího po ní.“

Ernest Hemingway, Zelené pahorky africké.

Dobrodružství Huckleberryho Finna byla vydána 18. února 1885. Na rozdíl od u nás všeobecně známých a filmem Páni kluci proslavených Dobrodružství Toma Sawyera, kde se Huck poprvé objevuje, jsou Huckovy příběhy z útěku po Mississippi mnohem drsnější a satiričtější. Dokonce byly pro užívání slangového jazyka hned po svém vydání nakrátko zakázány jako škodlivá četba a dodnes jsou na okraji zájmu dětských knihoven. Paradoxně i pro to, že se v této antirasistické knize hojně užívá slova „negr“ (Huck utíká s černošským otrokem Jimem). V nějakém průzkumu dokonce zjistili, že je to pátá nejzakazovanější kniha v Americe. Příběh je na rozdíl od svých předchůdců s Tomem vyprávěn v ich-formě (ukázka).

Jednu větu bych si dovolil ocitovat. Pomáhat při útěku černochům bylo v Huckově době (30.léta 19. století) nezákonné a protispolečenské. Huck věřil v Boha, i když se k němu přes veškerou snahu neuměl účelně modlit. Svědomí mu ale říkalo, že Jim má právo na svobodu. A tak v jednu chvíli prohlásil: „Dobře tedy, půjdu do pekla.“

Dnes jsou nezákonné svazky neheterosexuálů. Společnost je nechce posvěcovat (a moje církev už vůbec ne). Věřím v Boha, ale přes veškerou snahu se k němu neumím účelně modlit. Svědomí mi nicméně říká, že i oni mají právo na posvěcení své lásky, ať už se mu říká jakkoli. Dobře tedy, stejně tam půjdu i tak.

Čtu si teď před spaním Danteho Peklo v překladu Jaroslava Vrchlického z roku 1890 a tam říká při návštěvě pekla Beatrice jednu věc, kterou bych si nechal vytetovat na biceps, kdyby se tam vešla:

„Neb třeba jest jen věcí těch se báti,
jež škodit jiným tají v sobě vlohu,
však u jiných lze bázně vší se vzdáti.
Tak stvořena jsem, věčný dík buď Bohu,
že vaše bědy se mne netýkají,
že bez úhony ohněm jíti mohu.“

Starý Tell

Až dnes mi pošta vydala vydraženého Viléma Tella od Friedricha Schillera z roku 1835. Schiller hru napsal v roce 1804 a svými liberálními myšlenkami si získala německé obyvatelstvo. A protože vzbuzovala protifrancouzské nálady, byla v roce 1807 Napoleonem zakázána. Nicméně nebyla zapomenuta a když generál Gneisenau shromažďoval pruskou armádu proti Napoleonovi, vojsko cvičil nejen ve zbrani, ale i v hraní divadla: vojáci se měli rozpumpovat sehráním Viléma Tella. Před bitvou národů u Lipska (1813) skládali pruští vojáci přísahu z textu této hry. A přesně rok po bitvě byl Vilém Tell sehrán přímo na bitevním poli. Hrál se tam pak ještě při dalších kulatých výročích, takže v roce 2013 se jistě zajedu na Viléma Tella podívat a vezmu si s sebou tento text, abych byl v obraze. Moje vydání je jen o šest let mladší než Rossiniho opera inspirovaná tím samým textem.

V sobotu do lesa

Zítra dávají ve 14hod. na Vltavě Ostrovského Les, příběh zchudlého herce hledajícího spásu pod falešnou maskou na venkovském statku své tetičky. Ostrovskij bývá označován za otce ruského dramatu, který své postavy znal z terénu a nijak si je neidealizoval. Jeho Bouře byla inspirací k Janáčkově Kátě Kabanové.

Les je o vztazích mezi lidmi, donedávna ovládanými feudálními vztahy pán-poddaný, dnes v plné moci peněz. Je ale také o hercích! Kurz na to, že mě přemůže spánek spravedlivých, je však 3:1. Dodávám, že rozhlasové zpracování je z roku 1976 a Gennadije Nešťastlivce hraje Luděk Munzar (Terezko, v tom samém roce hrál i v Jiříkově oblíbeném filmu Terezu bych kvůli žádné holce neopustil:-).