13. srpen a tři soutěže

13. srpna 3114 podle jedné z verzí začínal slavný kalendář Máyů. 13. srpna 1415 začalo tažení Jindřicha V. ve Francii. 13. srpna 1521 začala španělská nadvláda nad Mexikem. 13. srpna 1913 začala pětiletá vláda cirkusového krále v Albánii. 13. srpna 1918 začala historie Bavorských automobilových strojíren (BMW). 13. srpna 1940 začala Bitva o Británii. 13. srpna 1977 začala pouť po této zemi pro moje dvě sestřičky (všechno nejlepší, dárky vám necháme v Plzni). A zítra 13. srpna 2008 začne naše pouť na apeninský poloostrov. Nepotřebujeme Azincourt ani Tenochtitlán, harém ani bavoráka, bude nám stačit kus stopařskýho štěstí (tudíž nepohrneme ani vašimi palci) a veselá nálada.

A abyste se nenudili, můžete se zúčastnit tří soutěží. Jednak té o kadaňské víno! Jednak té o mnou vybrané suché víno (musím Vás pochválit za dosavadní bohaté příspěvky, i když kometáře někdy nefungují, jak by měly a zobrazují se až po čase)! A jednak úplně nové soutěže k 13. srpnu. Tehdy a ne jindy se totiž konala jedna slavná, až by se snad chtělo říct rozhodující bitva, o níž složil báseň i jeden z jezerních básníků. Přeložil jsem z té básně jednu sloku a několikanásobná hádanka zní: O jakou bitvu se jedná? Který slavný politik 20. století se narodil na stejojmenném zámku, založeném na počest vítězství? Který jezerní básník je autorem oslavné básně, z níž jsem překládal? Kolik mu bylo v den bitvy let? Kolik má ta báseň slok? Cenou tentokrát nebude láhev vína, ale medovník u Johanky (pro přespolní pak nějaká dobrá čokoláda na adresu).

„Vévodo z Marlboro, princi Evžene,
ať vaše sláva nikdy neusíná“
„Bylo to ostudné a ne, že ne“
slyšet se nechala malá Vilemína.
„Ba ne, děvčátko, každý zví,
že bylo to slavné vítězství.“

O rok pozadu

Často jsem se tu dal s Vančísem (a někdy nejen s ním) do zvláštní půtky nad mluvením o architektuře a jejích krásách (do půtek o funkčnosti bych se nikdy nepouštěl a snad to tak taky nebylo nikdy pochopeno). Jde o to, že mně se třeba něco nelíbí, ať je to jakékoli, a někdy něčemu musím postupně přijít na chuť, něco se mi líbí, no a něčeho si pořádně ani nevšimnu. Dřív se mi líbila gotika a vůbec se mi nelíbilo baroko, dneska se mi baroko líbí, dokonce mnohdy nepohrdnu ani rokokem. Líbí se mi Eiffelovka, s Petřínem už takovej kamarád nejsem. Nelíbí se mi Hluboká, Orlík ani Karlštejn, ale líbí se mi třeba klasicistní zámky. Mnohdy je to dáno vlastní zkušeností, mnohdy prostě vkusem, mnohdy prvním dojmem. Jak už jsem psal v tom osudném článku o blobu, knihovna se mi nelíbila (teď už bych spíš byl na její působení ve skutečnosti na moje smysly spíš zvědavej), ale muzeum Maserati se mi líbilo od začátku moc.

Architektuře jako vědě se profesionálně nevěnuju, ale přesto se k jejím plodům chci vyjadřovat a mám potřebu o ní mluvit, i když jsem ji nikdy nestudoval víc, než se na studenta historie na pajdáku sluší. Protože mě ale Vančíš vlastně přesvědčil, že bych měl míň psát o něčem, co neznám, než to poznám líp (tedy nedávat na první dojmy), chtěl bych mu zase na oplátku napsat jeden názor, kterej podle mě vystihuje celej předmět naší pře, jak ho vypsal Odolen Zítek ve své knize Lidé a móda:

Předmět, který předchází obecné zavedení nové módy o jeden rok, je obecně pokládán za odvážný. Ten který je na úrovni své doby, pokládáme za překrásný a kouzelný. Po dvou letech je tato móda pasé, za dvacet let nám připadá směšná, po třiceti letech zábavná a po půl století zvláštní. Sedm desítek let pak z předmětu zašlé minulosti vytvoří roztomilý objekt našeho obdivu, po jednom stu letech hovoříme o půvabnosti a za 150 let pokládáme výtvory historie za klasické.

V architektuře to podle mě nefunguje jinak (jen možná v jiných ročních rozestupech) – už prostě proto, že to tak postupně vstřebávají profesoři architektury, kteří to pak tak předávají mladší generaci, s níž má Vančíš jistý libý kontakt. Proto našim rodičům už přišla secese celkem nevinná a nám klasická, kubismus už zase připadá nevinný nám. Lišíme se tedy jen tím, že Vančís je díky kontaktu s architekturou o rok napřed a to, co mně připadá (zjemním-li slovník) odvážné, jemu už s módou, která vládne na katedrách architektury, přijde (když naopak trochu zatáhnu za kštici) překrásné a kouzelné. A to zase mě přijde roztomilé až půvabné.

Tímhle článkem jsem chtěl samozřejmě jen pobavit nás oba a třeba i náhodeného čtenáře. Kdyby totiž ta teorie o módě platila i na divadlo, měl by se mi líbot cool styl a Vančisovi ne, a já bych se vsadil, že to bude naopak. Jako vždy to bude prostě otázka pěstěného i vrozeného vkusu.

Řeka kočičího zlata

O Aristotelově díle mluvil Cicero jako o řece zlata. Často jsem se tu skrze lingvistiku opřel i do filosofie, která pro mě vždycky představovala jednak pole zájmu a jednak zdroj nepochopení. Ale vždycky budu mít z principu rád filosofy, co se filosofií neživili a neživí (stejně jako lingvisty, abych nebyl nařčen z nespravedlnosti), a nejlépe, když se ani za filosofy neoznačovali nebo se jimi být necítí. Ano, snesu za jménem profesor filosfie (i když si podle mého filosofie studovat nedá!), ale naskočí mi ekzém jako po kočičím zlatě, když slyším Václav Černozámecký, filosof, i když se s jeho názory často shodnu (chci pak věřit, že ho tím přídomkem častují ostatní a on z toho také zažívá kontaktní dermatitidu).

Věruška začne od září pilně studovat filosofii u pánů profesorů, a když jsem viděl její předmět Antická a středověká filosofie, hned jsem jí naočkoval jeden citát z františkána Rogera Bacona, který když odprezentuje na první hodině, nemusí už na ty další chodit:

Kdybych měl moc nad Aristotelovými spisy (v současných překladech), dal bych je všechny spálit; neboť zrácíme čas jejich studováním a ony slouží jen k šíření bludu a k množení nevědomosti.

V říši divů na houpačce

Potrefená holubice

Krom toho, že mě tatínek naučil šachy a ping-pong, vzal mě párkrát i na střelnici. Střílel jsem z pistole a málem mi praskly bubínky, za terčovištěm jsem pak sbíral ještě horké patrony. Byl jsem mezi klukama pak za krále, když jsem s nimi ve škole šmelil.

Po dvou dnech jsme si na olympijských hrách vystříleli krásnou bramborovou medaili, z níž nám samozřejmě brzy atletické velmoce nadělají kaši, ale většina národa prožívá euforii. Přiznám se, že jsem žádnou olympiádu moc nesledoval a pekingská nebude výjimkou. Mnohdy jsem některé sporty v olympijských souvislostech nechápal. Nicméně, proti gustu žádný dišputát: když si chce někdo lámat plotýnky nebo vymykat kolena, nebudu mu v tom samozřejmě bránit. Střílení je pro mě ale symbolem válečnictví, a tak mě překvapuje, že je na novodobých hrách konaných na oslavu míru od začátku zastoupeno, navíc v míře víc než vrchovaté. Vítězství Davida Kosteleckého jsem viděl náhodou, a tak nejít zrovna kolem obrazovky, tenhle komentář byste nečetli.

Před sto lety se střílelo na terče v podobě lidí a zvířat. To, že se dneska střílí do kruhů a na amorfní pohyblivé terče, je sice pěkné, ale ještě víc alibistické. Proč tedy nejsou součástí olympiády i motosporty, které aspoň prvoplánově na nic nemíří, a taky v nich není tak důležitá fyzička jako postřeh. Nebo golf? Ne, nemyslím to nijak fatálně, právě proto, že mě hry nijak zvlášť nezajímají. Ani by mi totiž tolik nevadilo, kdyby se soutěžilo třeba v plivání na dálku nebo pro mě za mě v počtu orgasmů za soulož (chtěl jsem napsat skákání na trampolíně, ale to už vlastně olympijském sport je – sic!), jen kdyby se z vítězů nedělali národní hrdinové. A zase jsem nespravedlivej, protože myslím, že v některých sportech je to opravdu zásluha, když někdo vyhraje v mezinárodní konkurenci, protože motivuje mládež, aby jeho sport – nemilitaristické povahy, kde si člověk nezláme kosti a neoddělá do čtyřicítky zdraví a přesto si vybije vrozenou agresivitu – od dětství pěstovala (od určitého věku by mi vlastně to soutěžní souložení vadilo míň než střílení).

A proč se tedy na olympiádě střílení z vojenských pušek a pistolí objevuje už od prvopočátků? Důvod je strašně prozaický a legrační. Pierre de Coubertin, mírový posel lidstva, byl sedminásobným mistrem Francie ve střílení z pistole!

A proč od roku 1988 nevzlétají spolu se zapálením olympijského ohně holubice míru? Tenkrát se jich totiž několik upeklo zaživa, a tak se po 68 letech olympijský výbor rozhodl, nechat holubice radši sedět na vejcích. Z takových vajec by se nám mohla zrodit další světová válka. Ale o svůj národ se nebojím, máme skvělé střelce, takže nám nebude potřeba ani toho tolik diskutovaného radaru, abychom se v klidu ubránili.

My baby´s taken me home

Maurice Ravel se stal mým oblíbeným skladatelem na univerzitě, protože jsem kvůli referátu musel naposlouchat trochu jeho hudby. Ano, referáty často mohou za to, že si něco oblíbíme, protože referát je taky tak trochu obhajoba, že jsme při výběru tématu byli svéprávní a svobodní, ačkoli tomu často bývá naopak. A taky o tématech svých referátů pak víme o něco víc než o ostatních věcech v tom kterém soudku a můžeme tedy objevit to, co je jiným zatajeno. Vzpomínám si, že moje zásadní referáty byly o R. M. Rilkem, Carson McCullersové, Pythagorovi, Husových odpůrcích a Maurice Ravelovi.

Tedy díky referátu jsem včera na poslední hodině mohl překvapit Mika, který by měl příští rok vydat k 50. výročí smrti Bohuslava Martinů knihu o jeho symfoniích v angličtině a v naší skupině platí za odborníka na vážnou hudbu. Wolfgang vyprávěl o svém tatínkovi, že má rád hodiny a má jich plný celý byt, takže to u nich doma všude tiká. A já jsem si vzpomněl, že Maurice Ravel byl posedlý hodinami a mechanickými hračkami a měl jich ve své vile a na zahradě taky přehršel. To ani Mike nevěděl! Zato ale znal tu historku o tom, jak při premiéře Bolera jedna žena v hledišti vstala a s výkřikem „To je šílenec“ vyběhla ze sálu. Ravel pak prý prohlásil, že ona jediná tu skladbu pochopila.

Mike mi minulý rok koupil cédéčko Lil´ Beethoven od americké skupiny Sparks. Je to jeho oblíbená kapela a letos byl na několika z jednadvaceti koncertů, které proběhly v Londýně, kdy na každém z nich představili jedno ze svých dvaceti starých cédeček a odpremiérovali nové, které jsem včera díky Mikovu diskmanu také slyšel (vlastně je pár dní už i na youtubku, zvláště u Good Morning je jasná vazba k pět let starému cédéčku, které mám doma). Jejich hudba se nezapře, mají takové zvláštní přechody a rytmiku. A když si připomenete Bolero a pak si poslechnete písničku My baby´s taking me home, pochopíte, že bratři Maelové jsou taky šílenci. Rád bych je dostal do Orfea, Mike mi říkal, že by to snad i šlo, ale byl by to opravdový oříšek pro popelku. Tady je svrchu jmenovaná písnička tak, jak ji zahráli před časem ve Stockholmu. A název v titulku jsem si změnil tak, že platí pro mě, jelikož mě dneska Věruška (pro jejíž rytmem protřelá ouška jsou Sparks přeci jen trochu moc, i když asi ty z 80. a 90. let by zvládla, to je vyloženě diskoška) odvezla domů a ještě se odjela sbalit na naši dobrodružnou cestu. A kdybyste chtěli vědět, jak může tak hezká dívka, jako je Věruška, chodit s takovou obludou, jako jsem já, Sparks vám odpovědí svou písní Ugly Guys and Beautiful Girls (rovněž ze Stockholmu). Ale stejně nejkrásnější jsou bratři Maeové v klipech z let, kdy jsem byl novorozeně.

Návraty

Jsem vyloženě smutnej... Budou mi strašně chybět všichni ti úžasní lidé z cesty, kteří si člověka váží, pozvou ho do restaurace, dávají mu jídlo, pití, cigarety... Teď se vracím do civilizace, kde už jeden člověk lidi nezajímá.

Takhle krásně shrnul svoji cestu stopem do Pekingu Tomáš Poláček (tady je i hezký video z příjezdu). Jsem rád, že mám letos opačné pořadí letních zážitků a z anonymní Prahy se příští týden vydám s Věruškou na cestu, ne sice do tak závratné dálky jako redaktor MF DNES, ale hlavně tam, kde člověk bere člověka nejen do svého vozu, ale i na vědomí. A moc hezkej nápad je sbírat podpisy řidičů, škoda, že mě to nenapadlo tak před patnácti lety, mohl jsem mít sbírku už tak tisícovky jmen. Ale na tyhle věci není nikdy pozdě.

Šachový slabikář a Kačenka za zrcadlem

Šachový slabikář od manželů Veselých stál u kolébky mých šachových znalostí. Tu od tatínka jsem někde ztratil, a tak jsem si dneska na Smíchově pořídil její intaktní výtisk, abych se mohl řádně připravit na další změření sil s Brďou, tentokrát zase po čase v hostinci Na Veselce v Řitce. Pravda, místo ní jsem si v autobusu nakonec vytáhl Dialogy karmelitek od Georgese Bernanose plné opravdu hlubokých myšlenek, o kterých tu určitě ještě uslyšíte. Třeba mě nikdy nenapadlo rozlišovat přemáhání a potlačování přirozenosti, a až z úst převorky Blanky mi to došlo.

První partii jsem zahájil jako bílý a hrál jsem španělskou hru, první zahájení, které mě táta naučil. Přinesla mi štěstí a po dlouhé kombinační hře jsem Brďu udolal. Ve druhé partii čtyř jezdců jsem však udělal školáckou chybu a prohrál jsem po pár tazích. Člověk překoná horu a pak zakopne o kamínek, říká na začátku Bernanosovy inscenace převorka Blanka. Dál, abych se nechlubil hubeným výsledkem, jenom řeknu, že mi španělská hra i nadále přála (i když na mě Brďa vyzkoušel i Berlínskou obranu a Alapinovu variantu) a že si z Řitky domů kromě vítězství vezu i několik signovaných obrázků od Brďovy Kačenky. Blanka - ne tedy převorka, ale Kačenčina maminka - mi nevěřila, že je její dcerka podobná Alence v říši divů. Tak Brďo, sám posuď.

Denně se trápíme a přece neumíme touhu nazpaměť

Jestli se třeba právě rozcházíte, mám pro vás pár myšlenek, které mi dnešní den nadělil ve svých krůpějích odražených o deštník mé šťastné lásky. Té děkuju za to, že můžu takhle veršovat a potápět se do stran odložených nebo dokonece zapomenutých knih.

První je inspirovaná básní Lhostejnost americké básnířky Sary Teasdaleové a jednou korespondencí.

Až umřu a v hustý dým

vysoká pec promění mé kosti,

tvůj povzdech s chutí odměním

svou dokonalou lhostejností.

A jako zbaví listopad

hřbitovní háj šťastného ševelení,

tvé mlčení a v srdci chlad

zůstanou navždy bez ozvěny.

S tou lhostejností to nebývá vždycky tak černobílé. Mně třeba není lhostejný osud té, kterou jsem zradil, a věřím, že můj osud není lhostejný té, kvůli které jsem to udělal, ale ve své roli nejlépe obstojím, když nebudu stát v cestě štěstí, které jim přeju. Koupil jsem si dneska na Smíchovském nádraží knížku Divine Love and Wisdom od Swedenborga v nádherně omšelé obálce z roku 1940 (jakoby poskvrněné a ztvrdlé andělským semenem). Kromě setkání andělů s Izákem Newtonem mě v ní zaujal i tento citát: „Cítit radost druhých jako radost svou, to je láska. Ale chtít aby naše radost byla radostí druhých, to láska není.“ Swedenborg sice mluví o lásce božské, ale Eros byl koneckonců taky bůh.

Nakonec tady mám povzbuzení z Epištol k nesmělým milencům od Karla Konráda, z níž pochází i titul celého tohoto článku.

V jedné arabské knížce je prý 800 pojmenování sladkostí lásky, nauč se, můj drahý, tomuto arabskému jazyku ... a uč se pilně a uč se každého dne!

A k čemu nám je to tady ve Dvoře Králový?

Jazykové delikatesy si schovám na tabuli pana Kaplana a povím vám z dnešního vyučování jinou pikantérii. Pamatujete si igelitové pytlíky (cizinci mě mermomocí nutili k užívání slova sáčky, ale přesvědčil jsem je, že v téhle souvislosti se to prostě nějak nehodí) na rukou a na nohou opásané gumičkami, přes trup pláštěnku a ulehnutí směrem od epicentra chemického nebo jaderného výbuchu? Jestli ne, tak jste moc mladí a pamatujete si sotva přeměřování části obličeje od kořene nosu k bradě, aby se vědělo, jak velikou plynovou masku byste měli mít, kdyby je už školy dávno nevyřadili z majetku. My starší víme, že bychom měli u sebe pořád nosit pláštěnku a minimálně čtyři igelitové sáčky (vida, jde to i s tímhle slovem). O co šlo? O nácvik chování při útoku americké armády. A o co šlo doopravdy? O vyvolání strachu. Pamatuju si, že bych nejradši ty sáčky nafouknul a prasknul u Reaganových uší, aby se probral a už dál nechtěl v první fázi hvězdnejch válek shazovat jaderný pumy na podkrušnohorský elektrárny. Byla to součást propagandy. A proč jsem si na to dneska vzpomněl a ausgerechnet na kurzu češtiny? Protože ve Walesu se dějí divné věci.

Mike vyprávěl, že ve škole v rámci tělocviku musí všichni malí Velšánci do bazénu, kde se kromě plavání učí i jak se neutopit. Učitel je nažene na skokanský můstek v pyžanech – ne nedělám si legraci! A oni v nich musí postupně všichni naskákat do vody. Tam si musí horní část pyžama svléknout, uvázat uzle v místech otvorů a potom pyžamo nafouknout. Z takto vytvořené vzduchové nádrže jakýsi mají záchranný nadnašeč a mohou na otevřeném oceánu čekat na nějaký tanker, co pojede kolem a jistě je zachrání. A o co jde doopravdy? S ostatními jsme se shodli na tom, že jde o něco, co jsme nazvali southamptonský komplex podle místa, odkud vyrazil Titanic na svou první a zároveň poslední pouť oceánem. Ke kolizi tehdy došlo v noci, takže většina pasažérů na sobě měla pyžamo. Většina z patnáctiset obětí se však neutopila, ale zahynula na podchlazení ve vodě, v níž jediný, kdo se cítil tak akorát, byl onen ledovec, do kterého drkli. Takže nafouknutý pyžamo by jim bylo platný jako nám igelitový pytlíky nebo, abych zase motivoval k účasti v soutěži, jako mrtvýmu zimník. A taky mi to připomnělo ten vtip o velbloudím mláděti a jeho mamince (tady poslední).

Preludium na jméno HAVEL a rabbi Royce

Dnes jsem měl naplánovanou kulturní náplň odpoledne a podvečera. Začal jsem procházkou po Kampě, postál jsem u bytu Vladimíra Holana, z něhož jsem nedávno ukazoval Věrušce fotky, a pak jsem se vydal na výstavu. Na výstavu, na níž jsem čekal davy. Strávil jsem tam nakonec celou hodinu a za tu hodinu jsem tam potkal jednu cizinku, která tam byla dřív než já. S Václavem Havlem je to už horší než s tou erotikou. Na budově Muzea Franze Kafky totiž láká billboardek do sousedního domečku na výstavu Václav Havel – český mýtus. Ten domeček je tzv. knihovnou Václava Havla. Moc jsem tu knihovnu nepochopil, tedy nepochopil jsem vůbec záměr jejího majitele a ještě míň kurátora té výstavy. A při tom se mi ta výstava líbila. Vlastně mi na ní vadile jediná věc – že Václav Havel ještě není mrtev. Zní to strašně morbidně, V.H. to nepřeju, ale ta výstava si o tohle hodnocení koleduje. Promítali tam taky filmy Občan Havel a Občan Václav Havel jede na dovolenou, ten druhý mi přišel i docela vtipnej, ale oba byly, stejně jako ta výstava na můj vkus moc adorační. Proč sakra ti režiséři nějaký ten rok ještě nesbírají materiál nebo aspoň decentně nepočkají. Takhle to vypadá, jako že je to natočený na objednávku, aby měl V.H. větší šanci na Nobelovu cenu míru. Ve sbírce diplomů a různých řádů, které jsou ve druhém patře knihovny, totiž medaile s profilem vynálezce dynamitu chybí. Na druhou stranu, moc mě ale zaujaly Havlovy dětské kresbičky hradů, nad nimi jsem strávil asi nejvíc času. Za tenhle sešitek těch 80,-Kč stálo!

Přešel jsem pak Mánesův most, abych se sešel s pár nadšenci na procházce židovskou Prahou, která měla dnes být zaměřena na pražský rabinát a budovu pražské radnice. Tři čtvrtě hodiny jsem vydržel poslouchat mladou průvodkyni, dozvěděl jsem se pár opravdu zajímavých věcí. Třeba jsem se poprvé na dvou dveřích všiml mezuzy, o které jsem předtím jen někde vzdáleně zaslechl. A taky se můžu už teď těšit na příští rok, kdy bude velké výročí a mnoho výstav věnováno Maharalovi. Tak až uvidíte tohle strašný jméno v titulech různých výstav, vězte, že jde o toho, kterého většina z vás zná jako rabbi Löwa.

Od Vysoké synagógy (už vím, proč se jí tak říká, i když vedlejší Staronová je vyšší) jsem se pak utrhl směrem na kostel sv. Ducha, kde jsem si chtěl hlavně vyfotit sochu Jana Nepomuckého od Brokoffa, ale nakonec jsem neodolal také několika snímkům Rolls Royce, jehož majitel pár metrů od něj popíjel kafíčko, a když viděl, jak se jedna paní tou jeho károu tolik kochá, otevřel jí dveře, usadil jí za volant a vyblejsknul jí jejím vlastním foťákem. Napsal jsem hned Věrce, že bych takovýho taky chtěl, ale jen pod podmínkou, že ho budeme půjčovat bezplatně všem kamarádům, co by se v něm potřebovali někam svézt. Protože nesnáším snoby a hamižníky. Věruš tak chtě nechtě musela uznat, že je lepší Jonatán, protože toho potřeboval zatím jen Jiří.

Pak jsem šel kolem Týna. Včera jsem si večer listoval v Pochem a zjistil jsem, proč mi ten chrám uvnitř přišel tak podívínskej. On má totiž střední loď zaklenutou barokní valenou klenbou, kdežto boční zůstaly barokní. Přečetl jsem si také jinde, že se jeden chlápek ve středověku snažil přejet v sudu na laně z věže Týna dolů k Orloji, ale z toho sudu vypadl a vymáznul se před Týnem na dlažbu. No a pár dalších věcí, s kterejma vás tu nehodlám dál otravovat.

Moje kroky totiž pak už kvapem vedly do Jakuba, kde jsem byl hned první den. Abych neměl lístek za tři stovky, ale jen za 175,-Kč, stal jsem se členem jakéhosi klubu, jméno nevím, ale prý mi budpu chodit e-mailem pozvánky. Varhanní festival dnes začínal koncertem Karla Paukerta, českého rodáka a amerického občana. Hrával na varhany i u sv. Bafona v Gentu, kde mají ten slavný gentský oltář. A hraje výborně i v penzi. Opravdu mě ta hudba unesla. Mistr dokonce hrál i skladbu, kterou si pamatuju z hudební výchovy od paní Štěpánový. Ferenc Liszt: Preludium a fuga na jméno BACH! A taky si od paní učitelky pamatuju, že když snížím tón H o půltón, tak dostanu B. To by paní Štěpánovou určitě potěšilo, tak jestli ji někdo uvidíte, vyřiďte jí, že jsem si na ni v Praze vzpomněl.

Kozlíček polníček a oliheň opalizující

Soutěž v přirovnáních pokračuje, jsem rád, že se účastníte v tak hojném počtu. Dnes jsem s mými studenty probíral zmrzlý jako preclík, k čemuž jsem nenašel logické vysvětlení, a tak jsem jim doporučil variantu zmrzlý jako psí hovno, která se jim líbila mnohem víc než to s tím psím čumákem, co jsme si říkali pár minut před tím.

V mé nejpokročilejší skupině se dnes objevila nová studentka. Je to rodilá Francouzska žijící v Haagu, tedy plyně hovořící holnadsky, která se ovšem živí tlumočením do angličtiny, a to nejen z francouzštiny a holnadštiny, ale i z němčiny a ruštiny. Umí též polsky a srbochorvatsky a čeština je takovou třešinkou na dortu. Musím říct, že s mou chabou angličtinou a pár německými slovíčky si mezi těmi polygloty připadám jako negramot.

Včera jsem nevěděl, jak přeložit Feldsalat - Jiří z Rakouska tvrdil, že je to něco jako polnička, ale to se mi nezdálo. U nás se to prostě neprodává a nejí. Ale jak Velšan Mike, tak Angličan Pavlíček a v neposlední řadě Němec Wolfgang shodně tvrdili, že je to výborné a Jiří dodal, že nejlepší je to s dýňovým olejem, jehož jednu láhev z domácí produkce od něj každý rok dostávám (ale zatím jsem si ho dával jen na zmrzlinu). A tak jsem musel doma najít, že jde o kolník, jinak také kozlíček polníček, a slíbit, že si ho někde seženu a ochutnám.

Práci mi dala i odpověď na dotaz, jaký je rozdíl mezi ustlat a zastlat a ušpinit a zašpinit. Začínám pochybovat, že vůbec umím česky.

Dnešní zajímavý dotaz byl, jaký je rozdíl mezi sépií a olihní (nebyl jsem si ani jistý, jestli je to mužský nebo ženský rod). Nevěděl jsem, znal jsem jen sépiovou kost, co měl náš Freda a má Dlouhánskej Pepa v kleci, a pak už jsem znal jen sépii z písně Jí-py-jé. Až doma jsem si tedy našel, že se liší právě tou kostí, z který zbyly olihni jen dvě rohovité čepele, a pak tím, že sépie může a oliheň nemůže zatahovat dvě chapadýlka na chytání kořišti. Mimochodem pochotkou prý je oliheň či sépie ve vlastním inkoustu, což je barvivo, které vylučuje při sebeobraně. Připomnělo mi to můj oblíbený verš z Exodu 23:19, kde se mluví o vaření mláďat v mléce jejich matek.

To by němej neřek, kdyby mu hlavu přivřeli do dveří. Něco takového utrousil dneska pan Skotek do telefonu s tím, že se nějakých praštěných soutěží účastnit nehodlá. Škoda.

Láska - Touha - Vášeň aneb Jiljí, Týn a Gočár

Po sv. Jakubovi jsem včera zalezl ke sv. Jiljí. Jednou jsem tam vešel, zrovna když probíhalo kázání, a jednou jsem tu zažil svatbu v angličtině. To kázání mě přeneslo o víc než půl tisíciletí zpátky, protože jsem už tenkrát věděl, že tu kázal třeba Jan Milíč z Kroměříže česky (německy a latinsky kázal v jiných kostelech). A proč jsem zavítal zrovna tam a zrovna včera? Přečetl jsem si v novinách, že od 16h. tam bude výjimečně prohlídka s průvodcem. Tím průvodcem byl specialista na zemědělské právo JUDr. Marchal. V pražských kruzích platí za velkého znalce české historie, nicméně s typickým právnickým přístupem – nedozvěděl jsem se nic nového, co bych si předtím nepřečetl v Pochem. Více než výčet oltářů a autorů jejich malířské a sochařské výzdoby by mě zajímal nějaký hlubší umělecký rozbor některého z oltářních obrazů či nástropních maleb, jejichž autor Václav Vavřinec Reiner je v kostele pohřben. Moje česky mluvící ač z cizích zemí pocházející přátele tento výklad také moc nezaujal. Poznali jsme ale aspoň převora dominikánského řádu bratra Romualda Štěpána (hezký portrét má na ČT24 v třetí třetině tohoto pořadu) a dozvěděli jsme se, že se tento představený demokraticky volí a to ne na doživotí, jak je v církvi zvykem, ale na tři roky. Dva ježci a Vorař mě pak vyvrhly do popůlnoční Prahy jako moře trosečníka u newyorských břehů.

.

Po špetce spánku jsem byl rád, že jsem přežil výuku, ale když jsem si dal v Dejvické sokolovně gulášovku a pivo, zlákala mě zase naše matička do svých zákoutí. Nejdřív ze všeho jsem šel na výstavu Láska – touha – vášeň do Clam-Gallasova paláce. Dočetl jsem se o ní v ĎaSu a říkal jsem si, že se (když jde o erotiku na starých obrazech) dveře paláce, který je na cestě z Karlova mostu k Orloji, netrhnou. Davy mi nedělají dobře, ale včera jsem se cestou k Jiljímu všiml, že do paláce kupodivu nikdo nechodí, a dokonce jsem zapochyboval, zda tam ta výstava vůbec je. Je tam a jak mi řekli v pokladně, navštíví ji tak 50 lidí denně. Myslel jsem si, že jsem jeden z posledních, koho erotika zajímá, ale že jsme na vymření, to jsem nehádal. Co se týče umělecké hodnoty, byl jsem překvapen, že mě docela oslovilo 19. století a samozřejmě staré grafiky. Co se týče vzrušení, to ve mě asi nejvíc vyvolal obraz od Godfrieda Schalckena Venuše s Kupidem, Bakchus a Ceres. Hlavní postavou na obraze je Venuše s hromádkou broskví v zahaleném klíně pojídající granátové jablko. V pootevřených ústech má kousek ukouslého granátového jablka a šťáva z jeho šťavnaté dřeně jí stéká po bradě a spojuje se v malé kapičky, jimž do cesty klade poloodkrytá ňadra, což jasně evokuje vstříknutí semene do pusy, jeden z nejkrásnějších mužských orgasmů, alespoň dle mého skromného soudu a neskromného apetýtu (evidentně fungujícího už v dobách náboženského temna, prehistorických mlh, snad od stvoření Adama). Asi si koupím katalog výstavy (mimochodem na výstavě je také demonstrováno, že se u Schalckena inspiroval i Josef Mánes).

Po tomto zážitku jsem se odebral do Týnského chrámu, ale ve svěcené vodě jsem prsty nesmočil, a to ne proto, že bych se bál žloutenky, která se Prahou šíří, jen jsem si chtěl chrám dnes prohlédnout jako obyčejný turista. A tak to taky dopadlo. V Týnu jsem předtím ještě nikdy nebyl, přestože jsem se dlouho snažil, jelikož jsem chtěl postát nad hrobem Tychona Brahe. Tehdy se ale kostel dlouho opravoval a pak mě sem už kroky nezavedly. Až dnes. Jenže Tychona jsem při první rychlé okružní procházce nenašel. Koupil jsem si tedy u východu pohled s fotografií jeho náhrobního kamene a šel ještě další kolo. Tentokrát jsem již neminul. A postál. Ale ne dlouho, chtělo se mi čůrat a nechtěl jsem dopadnout jako objekt mého obdivu, a tak jsem spěchal na záchod na místo, kam dnes proudila valná většina pokročilých studentů češtiny z našeho kurzu, jelikož tam údajně mají první středu v měsící vstup zdarma.

V domě u Černé Matky Boží se kromě kavárny, kde jeden frťan stojí to, co v krámě flaška, skrývá i Muzeum českého kubismu. Pánský záchod tam mají až v posledním patře, tak jsem si měl příležitost prohlédnout krásně kubistické zábradlí, které mě nakonec zaujalo možná nejvíc z celé budovy. Výstavu jsem prolítl, spíš abych věděl, kde co je a na co se pojedeme s Věruškou podívat. Únava z minulé noci se začala prohlubovat.

Když jsem vylezl na Strašnické z metra, v tramvaji jsem poznal svého někdejšího studenta z Počerad s maminkou. Tramvaj se hemžila sešívanými dresy a i on přijel až z Loun fandit svému oblíbenému klubu. Tak tenhle kulturní zážitek - ač slávista po meči - jsem si nechal ujít, ale jak tak koukám na online reportáž, vedeme minutu před koncem nad Příbramí 1:0. Takže i tohle zatím vychází.

Nová soutěž o víno kyselý jako šťovík

Kromě soutěže o kadaňské víno, která zná prvního výherce, a která potrvá ještě dalších osm týdnů, jsem se rozhodl uspořádat ještě jednu soukromou soutěž. Kdo mi zde napíše nejoriginálnější přirovnání z arsenálu svých babiček, známých, seriálového hrdiny či kohokoli jiného, dostane ode mě rovněž láhev vína, ovšem protože je to soutěž soukromá, rozhodčím jsem já a vy se musíte spolehnout, že budu vybírat podle svého svědomí - jak výherce, tak jakost vína.

K soutěži mě inspirovali moji pražští bytní, kterým jsem četl postupně různé ty přirovnání k troudu, kostelní myši, polenu, chroustovi, břitvě, tágu a podobným vopičárnám a při dlouhý jako Lovosice mi připomněli mnohem lepší dlouhej jako tejden před vejplatou a pak přišla hláška, která mně pohnula k týhle soutěži:

Ten je užitečnej jako automat na kondomy ve Vatikánu.

Asi je to z Červenýho trpaslíka, ale to mi nevadí, naopak se zdrojem se klidně pochlubte. Já bych třeba, kdybych se soutěže sám zúčastnil, určitě obrátil na Ostravaka, ten myslím v podobných přirovnáních vždycky exceloval.

Soutež ukončím až v neděli po Vinobraní, takže máte čas. Své příspěvky přidávejte do komentářů pod tento článek. A že můžete klidně zaperlit několikrát, to je jasný jako tma slepýmu.