6. března 2009

Anakreóntika

Nedávno jsem hledal v knihovně moje oblíbené Snoubence od Alessandra Manzoniho a nenašel. Vím proč, nebyli moji. Vydražil jsem si je tedy a možná si je vyzvednu na poště už zítra, v den Manzoniho narozenin.

Když jsem byl poprvé v Miláně, hnal jsem Lenku k jeho rodnýmu domku, protože jsem ze Stendhala věděl, že Milán je vlastně jen il Duomo e un uomo, a tím uomem se myslí Manzoni. S Věruškou jsme to loni nestihli, a tak jí aspoň na oplátku posílám vzpomínku na Dóm a přebásnění jedné Manzoniho veršovánky (originál zde).

Říkal mi jeden starý děd,
když já jsem byla mladá,
že láska je jak prudký jed
ze zubů zlého hada.

Léta jak voda v řece tekla
a moje srdce podvedené
lásky se bálo jako pekla.

Pak jednou z čista jasna
řekl mi tajně u pramene
mladý pan Slavoj, že jsem krásná,
a že mi může odpřísáhnout,

že láska není had.
Pak dovolil mi na něj sáhnout,
a ještě tisíckrát.

Česači bavlny


(foto: ČerF)

Vojta Kiďák Tomáško a Ríša Melichar mi včera navodili čundráckou náladu, takže mi pak po příchodu domů ani nepřišlo, že si svítím baterkou a kocouříma očima. Kiďák vzpomněl i na Verumku a na Rudu, pro nějž zahrál Česačů bavlny bál. Ruda ve mně v dětství zasel tulácký semínko a včera jsem zase zatoužil vyrazit někam jen tak.

Kiďák taky přečetl pár říkanek Jaroslava Wykrenta ze sbírky Slušně i hanbatě, ale hlavně převážně nevážně, a protože mě už dlouho žádná nenapadla, přetiskuju sem dvě, co mě zaujaly:

Česká demokratická realita
V Poslanecké sněmovně

zas jednají o hovně!


Dadaistická
Vyfotil jsem POLAROIDEM

prdel s pěkným hemeroidem.


A protože se dneska před 390 lety narodil Cyrano z Bergeracu, přidávám ještě jednu.

Kdybych byl Cyranem,
tak bych se bál,
odhodit s grácií

svůj širák v dál.

Neboť dnes (aniž by

pírko z něj vypadlo)
tak by ho určitě

sto lidí ukradlo!

Lubomír Ríša Melichar, táta Rachilema ibn Drachira

5. března 2009

Jsem neplatič

Mám rád překvapení. Některá vypadají na první pohled nemile, ale pak se z nich vyklube vykloubení ze stereotypu a nakonec člověk pochopí, že ho obohatila.

Včerejšek by možná byl kondiciogramem mého osudu vyhodnocen jako kritický. Přepadla mě chřipka, a tak jsem služební cestu do Chomutova a rozvěšování plakátovacích ploch po Kadani za jemného mžení víceméně odtrpěl. Jen díky historkám pana Skotka jsem přežil se ctí. Dokonce jsem si i neplánovaně prohlédl hroby německých obětí střetu 4. března 1919. Odpoledne jsem potom měl jednání za jednáním, a když jsem usedal k slíbenému sepsání bodovému programu Plesu města, zavolali mi z Domova s pečovatelskou službou, že je tam sroceno několik desítek staroušků z Klubu seniorů a čekají na mě. Opravdu mi den před tím zvonilo připomenutí na telefonu, ale nepochopil jsem z něj na kdy a říkal jsem si, že to bude později. Byl jsem tedy převezen do domova důchodců a tam jsem byl zaskočen, že mě představili mj. jako historika, který může zodpovědět zvídavé dotazy o dějinách Kadaně. Nevymýšlel jsem si, to bych lhal teď, ale kdo zná můj přístup k historii, asi si dovede předsatvit, kolik kadaňských kamenů zůstalo na kameni. Strávil jsem tam hodinku a půl a ač nachcípaný, odcházel jsem nabitý energií, že bych mohl rozsvěcet žárovky. V práci jsem vyřídil, co bylo ještě nutné ,a šel jsem si domů trochu nabít telefon, abych mohl jít na divadelní zkoušku. Doma mě čekalo překvapení.

Nebudu chodit kolem horké kaše, odstřihli mi elektriku, jelikož jsem během minulého roku nezaplatil několik záloh. Divil jsem se, neboť mi nepřišla ani žádná upomínka, ale budiž, ČEZ není žádný upomínkový úřad, prostě mě chtěli překvapit a povedlo se jim to. Najednou jsem si uvědomil, že jsem bez elektriky jako bez rukou. V tu chvíli ze mě vyprchala energie od stařečků a místo žárovky jsem začal hledat svíčky. Naštěstí jsme s Věruškou duše romantické, a tak jich máme spousty v různých barvách. V Orfeu jsem si dal telefon do nabíječky a roznesl jsem po svých nejbližších tu nečekanou novinku, že jsem NEPLATIČEM. Na hloupé otázky, proč že jsem neplatil, jsem se neodvážil odpovídat po pravdě, že jsem zapomněl, přehlédl, nevěděl, a tak jsem stejně hloupě odpovídal, že chci držet basu a plout na stejné kocábce s Kocábem (dneska bych ještě dodal, že jsem chtěl podpořit Fandovu tezi o neplatičích a dokázat, že nejde o rasismus).

Večer jsem rozesmál Věrušku několika vtipnými, ale opravdu nechtěnými gagy, kdy jsem si třeba při svíčce uřízl krajíc z tvrdšího bochníku a podle zvyku jsem si ho vložil do toustovače. Několikrát jsem se snažil svícen zhasnout vypínačem, při čtení jsem si spálil chlupy na palci u nohy a podobně. Noc byla klidná, četli jsme si z příznačné knihy XIX. století slovem i obrazem a šli jsme brzo spát, abych ráno mohl vyřídit nějaké ty splátky.

Chtěl bych touto cestou ČEZu poděkovat za splnění mého romantického snu zažít několik dní bez proudu. Už se těším, až mi odstřihnou vodu a teplo. Jo, a informace pro případné vymahače: Kávu sice nepiju, ale pro návštěvy ji doma mám několik druhů, takže se nemusíte ostýchat zazvonit. Pak si totiž budu v době nadcházející krize konečně vážit toho bohatství, které 99% naší populace bere jako samozřejmost.

4. března 2009

Kdo si chce cucnout mýho palce?


Včera tomu byly tři roky, co umřel Ivor Cutler. A už je to přes dva roky, co jsem přeložil jeho Vyznání víry v brouky. Tuhle víru jsem nezměnil. Měnit se dají modly, ale víra zůstává.

Mám doma i v kanceláři útulno, jak to eufemisticky nazval Martin, což vysvětluje, proč je mi při pohledu do soukromí Ivora Cutlera tak příjemně,


Protože jsem zase zatoužil podívat se do světa dětství, který máme všichni tak odlišný a přitom tak podobný, zaposlouchal jsem se do jeho písniček a ta, která se jmenuje Who wants a suck of my thumb, mě inspirovala k těmto veršíkům:

Kdo si chce cucnout mýho palce?
Úžasná šťáva mi z něj vyvěrá.
Je vhodný pro laiky i znalce,
a chutná zrána jako zvečera.
V noci je ale nejchutnější.
Chceš líznout? Jen si dej!
Kočičko moje nejmilejší,
pěkně ho ožužlej!

3. března 2009

Co (ne)dokáže svoboda?


Překvapilo mě Jiříkovo vidění svobody. Vlastně mě překvapilo jeho překvapení nad tím, co svoboda dokáže a čeho není schopna. Vlastně spíš překvapení nad tím, že nejsme vůbec svobodný, a to nejsme.


Koukal jsem se s Věruškou v neděli na film Harry a Tonto. Miluju Toulky s Charliem od Steinbecka, a tenhle film mi je připomněl. Byl natočenej v mym rodnym roce 1974 v Americe, kdy končila vietnamská válka a lidi si žili podobně jako dneska u nás, i když tý tehdejší krizi se říkalo ropná. My jsme si mysleli, že je v Americe svoboda. Že vystěhovat někoho z baráku a dát mu náhradní bydlení kvůli uhlí můžou jen u nás v Mostě. Že můžou dneska vystěhovat lidi z baráku kvůli stavbě mrakodrapu, to platí dneska v Číně. V tom americkym filmu se musí důchodce Harry vystěhovat ze svýho newyorskýho činžáku, protože místo něj tam bude parkoviště. Harry protestuje, odmítá se vystěhovat, a na policejní zásah je vynesenej z bytu ve svym křesle i s kocourem, kterej se jmenuje Tonto. Přestěhuje se k synovi, ale tam se cítí na obtíž. A tak se rozhodne odletět do Chicaga za dcerou. Jenže mu chtějí kocoura dát do zavazadlovýho prostoru, tak si nechá vrátit kufr a jede autobusem. Tonto ale nechce čůrat na záchodě za jízdy, a tak si nechá někde zastavit, autobus pošle do paďous a koupí si ojetinu. Začíná klasická road movie, při níž Harry poznává, co je to svoboda. A já si vzpomínám na Rudu Koblice a na ten jeho kukuč, když se vrátil z Ameriky. Byli si s Artem Carneyem podobný! Art za tuhle roli dostal Oscara za hereckej výkon! Ruda by ho zasloužil za život, ale za ten se naštěstí Oskaři neudílej.

Jiříku, dívej se na tu svobodu i z jiný stránky!

2. března 2009

Sloní námluvy

Když jsem si dneska četl básničku D.H. Lawrence, která se jmenuje The Elephant is Slow to Mate neboli doslova přeloženo Slon se páří pomalu, přišlo mi to jako něco mezi anekdotou a dokumentem Davida Attenborougha. A cestou domů z práce mě pak napadaly tyhle verše.

Slon na to jde s rozvahou
za každého počasí,
vyhlédne si slonici a
– počká si.

Chodí každý po svém břehu
měsíce a měsíce
a napětí v srdcích stoupá
velice.

Každou noc si stelou v houští,
každý ve svém, samozřejmě,
až se jednou ozve tiché
„Hřej mě!“

Slon očichá moč své milé,
chobot mizí v lůně,
za dva roky budou chovat
slůně.

1. března 2009

Generační mezerník

Chtěl bych poděkovat Martinovi Zárybnickýmu za inspiraci. Protože, jak by řekli staří Slované, mám řeč na dlouhém topůrku, neboli po modernu jsem ukecanej jako Palackej, nestačila mi diskuse za jeho článkem o přechylování a jelikož jsem neměl téma pro svůj už devátej příspěvek na blog KZK, napsal jsem o tom i tam.

28. února 2009

Přikázaný směr štěstí


Měli jsme včera náladu na léto, a tak jsme se koukli na Svěrákovu Jízdu. Taková zápecnická road movie je přesně podle mýho gusta. Moc příjemná kamera, která nesmrdí profesionalitou, a záběry dlouhý jak z filmu Tenkrát na západě. A… aleje podél silnic.


Geislerka to s Renčem na konci filmu taky napálí do jednoho z těch stromů, který mají nabílený kmeny. Krásný stromy (často starší než paměť nejstarších současníků) by letos měli silničáři podle zákona vykácet, protože „lidské životy jsou přednější“. Podle takový logiky by se měly zakázat auta, protože životy chodců jsou stejně důležitý jako životy řidičů. Už první dopravní nehodu na silnicích v historii odnesla matka dvou dětí, kterou v roce 1896 srazilo auto. Řidič neměl řidičák, protože řidičáky neexistovaly, a nikdo nebyl protrestanej, protože šlo o „nešťastnou náhodu“. Jsem přesvědčenej, že by se mělo uzákonit, aby byly zakázaný všechny nešťastný náhody! To je stejná píčovina.

Treperendy

Tanec a divadlo jsou vlastně tím, čím jsou v živočišný říši námluvy – tancuje se, nasazujou se masky, křičí se a pitvoří, předvádí se výkony pro danou chvíli naprosto nepotřebné. Tak hromadný námluvy, jaký zažije ochotnický divadlo, zažije málokterý zvíře ať už s němou nebo lidskou tváří. Jsem rád, že jsem v Navenku a včerejší a předvčerejší představení mě o tom zase přesvědčily. Z Treperend udělal na premiéře pěkný fotky Fanda, mně se snad povedlo udělat včera pár pěkných saudkovských motivů v šatně.








Boo


Pamatuju si, že než jsem nastoupil na místo, kde teď pracuju, vyměnil jsem si několik emailů s Ivou Bittovou. Netušil jsem, že ona zůstane ve dvou letech jediná, s níž jsem si psal bez nutnosti obrátit se nejdřív na manažera. Byly to strašně milý vzkazy a dodnes z nich čerpám energii, když mě ta moje práce leze krkem. Poprosil jsem ji tenkrát i o tipy na zajímavý hudebníky. Většina z nich tu už byla.

Jako poslední to byl teď ve středu Josef Ostřanský, který s Ivou začínal v 80. letech v Dunaji. Teď hraje v kapele Boo, v níž zpívá, hraje na kytaru a housle a texty skládá Christoph Pajer (mj. autor scénické muziky pro divadlo a člen rakousko-turecké skupiny Metamorphosis). Jak se můžete dočíst na různých hudebních serverech, kapela Boo úspěšně koncertuje v České republice i v zahraničí, i když díky zaneprázdněnosti členů dalšími hudebními projekty nejsou její vystoupení příliš častá. Byl jsem zvědavej!

Byl jsem překvapenej! Překvapilo mě, jak energická muzika to je, bigbít a bluesrock dohromady, drsnej projev mýho vrstevníka Pajera a muzika, která mi místy připomínala Už jsme doma, místy -123 minut, ale v jádře vycházela z toho brněnskýho podhoubí, který už jsme taky měli v Kadani příležitost slyšet. Dřív kvůli básníkům, teď už i kvůli hudebníkům je Brno jediný velkoměsto, kde bych si dovedl představit strávenej kus svýho života. A tedy i díky Boo!
Na podzim by měli přijet Metamorphosis, tak si je nenechte ujít.

Děkuju taky Fandovi za fotky a za domluvu, která určitě brzy přinese šťavnatý plody. Na jeho blogu je víc pěknejch snímků!

Christoph Pajer a Josef Ostřanský

Věruška si všimla, že nový bubeník kapely Renda Basche se za celej koncert ani jednou nepodíval do publika. Asi se jí líbil;)

25. února 2009

Rošťáci a Křesadlo

Po milostných básních Francisca de Quevedo jsem si pořídil jeho Život rošťáka. Tenhle jeho jediný román si v ničem nezadá s Donem Quijotem a zařadil se mezi moje nejoblíbenější knížky. Kdyby učitelé literatury šli po téhle stezce, nikdy by se nemohli stát tím, čím jsou, neboť tahle nejkrásnější beletrie popírá sama svou důležitost a člověk si k ní nemůže najít cestu skrz čítanky a učebnice.

Historka o tom, jak hlavního hrdinu v noci spolužáci na intru vystraší tak, že se schová pod postel, a pak se mu za šíleného povyku jeden z nich vykálí do postele, načež se on po tmě vysápe zpátky a v klidu usne, je naprosto úchylná. Jak se tak v noci vrtí, všechno po sobě rozmaže a ráno si z něj samozřejmě všichni tropí náramnou srandu (zde je etymologie toho slova naprosto namístě!). A pak se dnešní učitelé rozčilují, jak je ta dnešní mládež nevychovaná. Quevedo to napsal kolem roku 1603.

Včera jsme si s Věruškou četli desátou kapitolu a v ní je přetištěnej Výnos proti planým, jalovým a přebujelým básníkům. V jednom z bodů tohoto královského nařízení se přikazuje „ženy, které by se jen tak zamilovaly do básníků, zahrnout mezi zoufalce, kteří se oběsí nebo skočí ze skály, a proto je nepohřbívat do posvěcené země. A se zřetelem na velkou úrodu rondelů, kanton a sonetů v posledních žírných letech že se přikazuje, aby jejich svazky, jež by se nehodily pro spotřebu v hokynářstvích, byly neodvolatelně odloženy na záchody.“

V sobotu 28. února od 19h. se na Střelnici v klubu sejde pár z těch přebujelých jalových básníků a mezi nimi budu zase i já. Už při minulém čtení jsem se se svými básničkami odkázal na záchod, a tak tomu nebude jinak ani tentokrát. V pátek si sednu na mísu a budu postupně oddělovat menší plevel od bolševníku, abych úplně nenudil. Přijďte si posedět na gambrinus při příjemné muzice a poslechnout pár zajímavých mladých autorů nejen z Kadaně na vyhlášení kadaňské Literární ceny Křesadlo.

Německý smysl pro humor

Pamatujete si ten vtip o pilířích RVHP? Tuším, že kromě všeobecné znalosti maďarštiny to byla česká pracovitost, polská poctivost, bulharská elektronika, sovětská galantnost a německý smysl pro humor.

To klišé o Němcích platí i v EU nebo minimálně v Británii, stačí si vzpomenout na skeč Monty Pythonů o nejlegračnějším vtipu na světě a dodat k tomu výkřik Johna Cleese v jednom z dílů Hotýlku Fawlty Towers poté, co svým německým hostům zahraje parodii na Hitlera a oni se nebaví: „You have absolutely no sense of humor!“ Z jednoho nedávného rozhovoru s překladatelem z němčiny mi konečně došlo, kde má asi tenhle stereotypní předsudek kořeny.

Vinu na německé omezenosti v humoru má gramatika! Němci se totiž dozví pointu uprostřed věty a pak jsou ještě nuceni vyslechnout několik slov, který jim zabraňujou vyprávějícího přerušit smíchem. Takže to není humor, co Němcům chybí, spíš jim chybí prostor pro smích. Z východoněmeckých vtipů si vzpomínám na ty o trabantech a pak třeba na tenhle.

Když přišel Honecker do kanceláře, otevřel okno a zvolal: „Dobré jitro, sluníčko.“ A sluníčko odpovědělo: „Dobrá ránko, Erichu!“ Když pak začal v Západním Berlíně vyzvánět Zvon svobody, Honecker se znovu vyklonil z okna a mávaje křičel: „Dobré poledne, sluníčko!“ A dostalo se mu odpovědi: „Dobré poledne, soudruhu!“ Před odchodem z práce Honecker znovu otevřel okno a zvolal: „Dobrý podvečer, sluníčko!“ Když se nic neozývalo, udělal si z Berliner Zeitung troubu a zahulákal do ní: „Dobrý večer, sluníčko!“ Sluníčko se na něj podívalo a povídá: „Teď už mi můžeš políbit prdel, dědku plesnivej, už jsem na Západě!“

23. února 2009

Žalm budoucnosti

Když se řekne polský romantismus, většině z vás se vybaví Mickiewicz, menšině pak ještě Słowacki a tak možná Terezce do třetice Zygmunt Krasiński. Je to sto padesát let, co mu v Paříži vyschlo pero. Ve čtyřicátých letech 19. století napsal tento poslední ze tří polských národních bardů Žalmy budoucnosti. Překlad by mě asi nebavil, ale když jsem poslední dobou v té plíhalovské náladě a Kuba si o to koleduje, napadl mě aktuální žalozpěv budocnosti.

Kdo bude na Alláha dělat vtipy,
dostane ránu mezi mikročipy,
takovou, že měkce
přistane až v Mekce.

Aspoň v něčem jsme si rovni

Dnešní můj fejeton na stránkách KZK prošel jazykovou houštinou, kam si chodí psi ulevovat. Ovšem čerpám nauku z Hovna Jaroslava Vrchlického...

Ale jedna věc mě těší, z hovna čerpám nauku.
V hovně jsme si všichni rovni, bez reforem, bez hluku.
Ať ho vysral cikán v háji nebo slavný generál,
Hovno podrží svou formu, no a smrdět bude dál.
A ten člověk, ať jest králem nebo žebrák prosící,
Čím jest víc, než pro to hovno živnou voznicí.