Setkání se Zubatou

Když jsem včera poprvé zahlédl Reginu Rázlovou, nějak jsem si nemohl vzpomenout, z kterých rolí ji znám (i tu Zubatou z Kolji jsem si našel až dneska). Pamatuju se, že když jsem jezdil za Renčou do Liberce a to už je neuvěřitelnejch dvanáct let, zářil tam na jedný z těch vejškových budov nápis SKLOEXPORT, a zrovinka kvůli němu a zrovinka v tu dobu honila paní Reginu policie a snad i Interpol po světě. Úlovek se vydařil a bývalá slavná herečka, po revoluci padlá hvězda a uklízečka toalet šla na jedenáct měsíců bručet. Není divu, že jí hráblo, mně by taky hráblo. Někdy před tejdnem ji prý pustili z Bohnic, říkal mi pak v autě pan Skotek, nicméně včera vypadala svěží a v plnym zdraví. Je vidět, že divadlo je možná lepší antidepresivum než pletení košíků či čemu se to doma věnuje.

A kde se Regina na Lounskym divadelní vyloupla? Přijela s ochotníkama z obce Strančice, a protože jsem se dočetl, že její přítel se jmenuje Jindřich Santar a režisérka hry Osm žen, s kterou tam Strančický přijeli, je jakási G. Santar, povane vítr asi odtud. Řekla moc hezky, že porota hodnotí výkony amatérských divadel podobně jako je tomu v pražských kamenných divadlech na závěr sezóny nebo při bakalářské postupovce po třetim ročníku na DAMU, což není kritika poroty, ale čest pro nás divadelníky. Kloním se k tomu a jsem rád, že na nás porota letos nebyla tak přísná a přijala Treperendy víceméně kladně. Cením si taky ohlasu od diváků, že nám vhodili tolik lístečků do tý bedýnky s názvem trhák. A přeji paní Regině, aby jí ať už divadlo nebo cokoli jinýho dávalo chuť do života.

Exit Burbage

Dnes je tomu 390 let, co se s divadlem rozloučil Richard Burbage, herec, kterej byl populární už jako teenager a hrál až do svý smrti v 51 letech. Byl členem Shakespearovy herecký společnosti a ztvárnil takový role jako byl Hamlet, Othello, Richard III. nebo král Lear. V jeho době bylo asi jen 20 rolí, který měly přes 800 řádků textu. A třináct z těch dvaceti hrál. Přiznám se, že bych potřeboval takovou paměť. Naučit se kousek italský písničky mi trvalo několik dní a tenhle tejden jsem se do Loun učil její druhou sloku. A ještě nemám pocit, že jí umím. Schválně si to zkuste.

Fresca e tonda,
tutta bionda,
nel tramonto d'or...
l'incontrai... le parlai...
- Mia divina
Signorina -
chiesi" -Per favor,
ma da lei...
io vorrei...

Sull'istante,
fulminante,
nacque la passion!
Io l'amai... l'adorai...
Col diretto
e il vaporetto
senza esitazion,
dissi a lei:
- Io vorrei...

A kdo si chce zkontrolovat, jestli to zvládnu, tak jste zváni do lounského

Vrchlického divadla

na Treperendy Carla Goldoniho

dnes v pátek 13tého od 20h.

Název tohoto článku tvoří originální epitaf na hercovu smrt, který dnes porota jistě parafrázuje na Exit Navenek! Ať si...

Don Quijote de la Moskva

Mám tu teď od soboty Kubu, a tak je kromě kultury mojí hlavní náplní dělat zábavu, aby se to milé devítileté dítko nenudilo. Mnohdy to dá zabrat víc než zabavit těch několik dospělejch, co chodí za kulturou na malym městě. Ještě že na to nejsem sám, bez Věrušky bych byl jako žonglér bez kuželek a klaun bez nosu.

Začali jsme koncertem Horkýže Slýže, kde jsme obsadili ty nejvýhodnější místa dole na balkoně, ale zase jsme se nemohli skrz lidi proklestit ani na záchod. V neděli výlet do Klášterce. Na maškarním plese jsme moc dlouho nevydrželi, ale pěkně jsme se prošli zámeckym parkem kolem zdevastovaný křížový cesty. V pondělí mě čekal náročnej pracovní den, Kuba přečetl skoro sto stránek Jezera duší. Byli jsme ale v klášteře, kde jsme se sešli se Zdeňkem Turkem z Divadla Rozmanitostí, jen už jsme pak nestačili hodit Cecilce ohryzek. Večerní zážitek nám zprostředkoval starý klavír z doby Rakouska-Uherska. Byli jsme při jeho proklepávání mistrem ladičem, a tak už víme, že nejlepší mechanika je ta anglická a nejhorší vídeňská. Ani Poloangličan není koncertně vyhovující, a tak v kostele Stětí bude nakonec nějaký novější repasovaný kolega. Včera jsme byli v Chomutově v muzeu na výstavě o pivovarnictví v naší oblasti. Jinak hrajeme šachy, dneska ping-pong a samozřejmě paříme hry. A taky koukáme na filmy. Jsem rád, že se Kubovi líbil film, co se líbil i mě.

Zfilmování dona Quijota je risk, buď to bude odfláklý nebo přeestetizovaný, řeklo by se. Z těch dvou tří desítek filmových podob nejlepšího románu všech dob jsem dosavad neviděl ani jeden. Bál bych se. Ale když jsem viděl to dývko v trafice, řekl jsem si, kluk se aspoň dozví, kdo to byl Sancho Panza a kdo byla Dulcinea. Zaujalo mě, že je to ruský z roku 1957. A nakonec jsem žasl. Režisér Kozincev to pojal tak akorát, vybral ty správný kapitoly, namíchal to dokonale a dal tomu tu správnou výtvarnou tvář. Samozřejmě z mýho úhlu pohledu, ale bavili jsme se s Kubou oba od začátku až do konce. Sice jsme si film pustili na dvakrát, ale byl jsem rád, že mi druhej večer Kuba převyprávěl děj první části, protože jsem předstíral, že jsem u ní usnul. Takhle kdyby to vyprávěli maturanti při zkoušce z literatury. Ta první část končila tím, jak se Sancho Panza stane vladařem na slíbenym a vysněnym ostrově, kterej ale ve skutečnosti není ostrovem, jen obyčejnym městečkem.

Nedávno dávali od Cervantese v rozhlase na Vltavě Lišáka Pedra. Myslel jsem, že budu sledovat text, protože doma mám hru Pedro de Urdemalas v souboru her, kde jako překladatelé figurují i manžele Jan F. a Olga Fischerovi, co se postarali i o rozhlasový zpracování Lišáka Pedra. Jenže zrovna překlad Pedra v tom mym souboru pořídil někdo jinej a vůbec jsem se nechytal. Nicméně, rychtář v ty rozhlasový hře hned na začátku soudil jedno znásilnění a to jsem vůbec v tom mym překladu nenašel. Tam se soudí nějaký dluhy. A tak jsem koukal jako buk, když jsem naprosto stejnej soud spatřil v tom ruskym Donu Quijotovi hned na začátku našeho druhýho dílu. Sancho Panza tam je postavenej před takovejhle oříšek:

Ženská si stěžuje, že ji pasák prasat připravil o panenství, pasák tvrdí, že to není pravda. Sancho poměrně prostoduše zabere pasákovi všechny peníze a dá je tý ženský. Ta spokojeně odchází, ale Sancho si ještě zavolá pasáka a pošeptá mu, že má od něj svolení a v rámci spravedlnosti i povinnost si ty peníze od ní vzít zpátky. Ženská je za chvíli zpátky se stížností, že jí ten pasák chtěl ukrást peníze, co jí on jako soudce spravedlivě přiřknul. „A vzal ti je?“ – „Jak by vzal? Spíš bych si dala vzít život, než bych přišla o měšec!“ – „Kdybys hájila jen zpola tak energicky jako ten měšec svůj věnec, nebyl by tě znásilnil ani Herkules.“ A peníze vrátil pasákovi. Tak se prostoduchýmu vladařovi, kterej přijel na oslu a byl terčem posměchu všech obyvatel, dostává uznání.

Kdo bude mít příležitost si tenhle film pustit, neváhejte. Román má sice dalších 100 příběhů, ale důmyslný rytíř smutné postavy se dá vystihnout i na těch deseti, který si ruskej režisér vybral.

Kulturní placebo

Chtěl jsem oživit literární klub tím, že občas někdo přijede s autorským čtením. Protože mi na to nezbývá čas, přehodil jsem tuhle starost na knihovnu. Kdybych měl někoho pozvat z voleje, byl by to Roman Szpuk. Přečetl jsem si s ním rozhovor v literárním obtýdeníku Tvar a získal si mě. Myslel jsem, že zůstal v severních Čechách, ale dnes je to Vimperák. Tohle je odpověď na otázku Svatavy Antošové, která zněla:

O básnících obecně se teď stále častěji říká, že je jich víc než čtenářů básní. Taky si myslíš, že verše píše kdekdo, zatímco potřebu číst je nemá už skoro nikdo?

Ano, ale vadí to?

Řadě autorů určitě. Ať otevřeš jakýkoliv literární časopis, neustále si na to někdo stěžuje.

Mě to dřív taky trápilo, ale pak jsem zjistil, že ani na pískovišti si děti navzájem neobdivují své hrady z písku a bábovičky. Leda že by měly chuť je druhému rozdupat. I to je poezie, ta destrukce. Pak jsou tu ovšem kritikové, kteří se snaží být v obraze, aby ze sebe mohli dělat znalce. Hledají zašifrovaná svědectví, která do poezie nikdo nevkládal. A také existuje jistý snobský zájem o básníka. Pozvánek na autorská čtení je poslední dobou víc a vic. Nejde ale o to, co básník čte. Spíš o příležitost vidět toho exota, jak mele nějaké nesmysly, kterým vůbec nerozumím. Levná zábava, jakési placebo kulturního vyžití. Na tohle reaguje každý básník jinak. Někoho se to dotýká, jiný se začne smát. A směje se pak i vlastním snahám proniknout hluboko na cestě verbálního dobývání světa. Vzpomínám si na jedno čtení v Obratníku. Chechtal jsem se u stolu jak blázen, pak jsem si odběhl na pódium, zakrákoral pár rozervaných a drásavých výpovědi plných zoufalství a vrátil se ke stolu, abych se zase chechtal a o překot pil.

Otázka viny

Přišla mi Otázka viny Karla Jasperse. Poslal mi ji Martin z Písku a já mu ještě i tudy děkuju. Začetl jsem se už cestou z pošty. Stačilo prvních třicet stran, aby mě inspirovaly k zamyšlení nad vinou na blogu KZK. Jaspers v knize samozřejmě hodnotí kolektivní vinu na příkladu Němců po válce, ale aplikovat se to dá opravdu všeobecně a dost často se člověk musí chytit za nos.

Kriminální vina je celkem jasná, politická je vlastně ta kolektivní. Ale nejzajímavější jsou dvě zbylé kategorie viny. Vina morální a metafyzická. To jsou totiž na rozdíl od těch prvních dvou, které na nás klade okolí, viny, s nimiž se srovnáváme vnitřně. A to, co je vyjmenováno jako morální vina Němců po válce, to by si měl přečíst každý, kdo žil za komunismu, tedy i já. Shrnul jsem je i pro vás starší z mých čtenářů, i když zajímat by to mohlo i ty mladé:

a) Život v masce – projevy jako hitlerovský pozdrav, účast na shromážděních a mnoho jiného, co vzbuzovalo zdání, že jsme s nimi – kdo z nás v Německu se někdy takto neprovinil?
b) Falešné svědomí – když byl člověk zpočátku veden poctivým svědomím a dobrou vůlí, musí být zklamání – včetně zklamání sebou – o to silnější
c) Polovičatost a vnitřní připodobnění
Tato argumentace: je na tom přece i něco dobrého – tato ochota k domněle spravedlivému uznání – byla u nás rozšířena. Jen radikální buď-nebo mohlo být pravdivé. Poznávám-li, že princip je zlý, pak je všechno špatné a zdánlivě dobré důsledky nejsou samy tím, čím se zdají být. Protože tato scestná objektivita byla ochotna uznávat to, co bylo na nacionálním socialismu domněle dobré, odcizovali se vzájemně i přátelé až dosud si blízcí, nebylo již možné s lidmi otevřeně hovořit.
Tentýž člověk, který nedávno litoval, že za starou svobodu a proti bezpráví již nevystupuje žádný mučedník a neobětuje se, byl s to velebit jako velikou zásluhu, že byla zrušena nezaměstnanost (což umožnilo zbrojení a podvodné finanční hospodářství), uvítat v roce 1938 přivtělení Rakouska jako naplnění starého ideálu říšské jednoty, pochybovat v roce 1940 o neutralitě Holandska a ospravedlňovat Hitlerův útok a především: těšit se z vítězství.
d) Sebeklam – nyní musíme být s nimi, abychom zevnitř obrátili věc k dobrému
e) Aktivní a pasivní podíl – pasivita ví, že je morálně vinna každým selháním, které zanedbává povinnost chopit se jakékoli možné aktivity k ochraně ohrožených, k ulehčení bezpráví, k odpírání zlu
f) Souputnictví – aby neztratili své postavení, aby nezničili své šance, stávali se lidé členy strany a konali jiné činy nominální příslušnosti – Nikdo pro to nenajde naprostou omluvu, zvláště připomene-li se, že bylo mnoho Němců, kteří k takovému přizpůsobení nepřikročili a vzali na sebe skutečně všechny nevýhody.

Proč neslavím MDŽ

Za prvé. Je to připomínka lživého odkazu. Nebyla žádná manifestace žen v roce 1857, a to, že byla v New Yorku a byla brutálně rozehnána, to je poměrně průhledná socialistická propaganda 50. let 20. století. Námitka, že je jedno, zda byla nějaká manifestace nebo ne, když se ženy měly fakt špatně, je sice opodstatněná, ale špatně se mělo víc lidí než ženy. A efekt na tento problém má MDŽ asi jako jednou za rok vyvěšování tibetské vlajky. Všichni, kdo ten problém nemají (v našem případě muži a lidé mimo Tibet) mají za odměnu pocit, že pro jeho vyřešení udělali svoje maximum.

Za druhé. MDŽ je symbolem poroby. Poroby žen, protože ten svátek jim všude schvalují shromáždění mužů – jako to valné v OSN v Mezinárodním roce žen 1975. A poroby člověka vůči ideji komunismu a socialismu. Kdo by si nepamatoval to masové opičení se po Sovětském svazu.

V Arménii jeho oslavy zrušili a zavedli do kalendáře svátek krásy a mateřskosti. Oč oslav hodnější je ženská krása (nejen ta fyzická) a mateřskost než ženské svaly a platební pásky!


Ze sobotních novin, které jsem si koupil na cestu do Plzně, mi bylo trošku šoufl.

Anakreóntika

Nedávno jsem hledal v knihovně moje oblíbené Snoubence od Alessandra Manzoniho a nenašel. Vím proč, nebyli moji. Vydražil jsem si je tedy a možná si je vyzvednu na poště už zítra, v den Manzoniho narozenin.

Když jsem byl poprvé v Miláně, hnal jsem Lenku k jeho rodnýmu domku, protože jsem ze Stendhala věděl, že Milán je vlastně jen il Duomo e un uomo, a tím uomem se myslí Manzoni. S Věruškou jsme to loni nestihli, a tak jí aspoň na oplátku posílám vzpomínku na Dóm a přebásnění jedné Manzoniho veršovánky (originál zde).

Říkal mi jeden starý děd,
když já jsem byla mladá,
že láska je jak prudký jed
ze zubů zlého hada.

Léta jak voda v řece tekla
a moje srdce podvedené
lásky se bálo jako pekla.

Pak jednou z čista jasna
řekl mi tajně u pramene
mladý pan Slavoj, že jsem krásná,
a že mi může odpřísáhnout,

že láska není had.
Pak dovolil mi na něj sáhnout,
a ještě tisíckrát.

Česači bavlny

(foto: ČerF)

Vojta Kiďák Tomáško a Ríša Melichar mi včera navodili čundráckou náladu, takže mi pak po příchodu domů ani nepřišlo, že si svítím baterkou a kocouříma očima. Kiďák vzpomněl i na Verumku a na Rudu, pro nějž zahrál Česačů bavlny bál. Ruda ve mně v dětství zasel tulácký semínko a včera jsem zase zatoužil vyrazit někam jen tak.

Kiďák taky přečetl pár říkanek Jaroslava Wykrenta ze sbírky Slušně i hanbatě, ale hlavně převážně nevážně, a protože mě už dlouho žádná nenapadla, přetiskuju sem dvě, co mě zaujaly:

Česká demokratická realita
V Poslanecké sněmovně
zas jednají o hovně!

Dadaistická
Vyfotil jsem POLAROIDEM
prdel s pěkným hemeroidem.

A protože se dneska před 390 lety narodil Cyrano z Bergeracu, přidávám ještě jednu.

Kdybych byl Cyranem,
tak bych se bál,
odhodit s grácií
svůj širák v dál.
Neboť dnes (aniž by
pírko z něj vypadlo)
tak by ho určitě
sto lidí ukradlo!

Lubomír Ríša Melichar, táta Rachilema ibn Drachira

Jsem neplatič

Mám rád překvapení. Některá vypadají na první pohled nemile, ale pak se z nich vyklube vykloubení ze stereotypu a nakonec člověk pochopí, že ho obohatila.

Včerejšek by možná byl kondiciogramem mého osudu vyhodnocen jako kritický. Přepadla mě chřipka, a tak jsem služební cestu do Chomutova a rozvěšování plakátovacích ploch po Kadani za jemného mžení víceméně odtrpěl. Jen díky historkám pana Skotka jsem přežil se ctí. Dokonce jsem si i neplánovaně prohlédl hroby německých obětí střetu 4. března 1919. Odpoledne jsem potom měl jednání za jednáním, a když jsem usedal k slíbenému sepsání bodovému programu Plesu města, zavolali mi z Domova s pečovatelskou službou, že je tam sroceno několik desítek staroušků z Klubu seniorů a čekají na mě. Opravdu mi den před tím zvonilo připomenutí na telefonu, ale nepochopil jsem z něj na kdy a říkal jsem si, že to bude později. Byl jsem tedy převezen do domova důchodců a tam jsem byl zaskočen, že mě představili mj. jako historika, který může zodpovědět zvídavé dotazy o dějinách Kadaně. Nevymýšlel jsem si, to bych lhal teď, ale kdo zná můj přístup k historii, asi si dovede předsatvit, kolik kadaňských kamenů zůstalo na kameni. Strávil jsem tam hodinku a půl a ač nachcípaný, odcházel jsem nabitý energií, že bych mohl rozsvěcet žárovky. V práci jsem vyřídil, co bylo ještě nutné ,a šel jsem si domů trochu nabít telefon, abych mohl jít na divadelní zkoušku. Doma mě čekalo překvapení.

Nebudu chodit kolem horké kaše, odstřihli mi elektriku, jelikož jsem během minulého roku nezaplatil několik záloh. Divil jsem se, neboť mi nepřišla ani žádná upomínka, ale budiž, ČEZ není žádný upomínkový úřad, prostě mě chtěli překvapit a povedlo se jim to. Najednou jsem si uvědomil, že jsem bez elektriky jako bez rukou. V tu chvíli ze mě vyprchala energie od stařečků a místo žárovky jsem začal hledat svíčky. Naštěstí jsme s Věruškou duše romantické, a tak jich máme spousty v různých barvách. V Orfeu jsem si dal telefon do nabíječky a roznesl jsem po svých nejbližších tu nečekanou novinku, že jsem NEPLATIČEM. Na hloupé otázky, proč že jsem neplatil, jsem se neodvážil odpovídat po pravdě, že jsem zapomněl, přehlédl, nevěděl, a tak jsem stejně hloupě odpovídal, že chci držet basu a plout na stejné kocábce s Kocábem (dneska bych ještě dodal, že jsem chtěl podpořit Fandovu tezi o neplatičích a dokázat, že nejde o rasismus).

Večer jsem rozesmál Věrušku několika vtipnými, ale opravdu nechtěnými gagy, kdy jsem si třeba při svíčce uřízl krajíc z tvrdšího bochníku a podle zvyku jsem si ho vložil do toustovače. Několikrát jsem se snažil svícen zhasnout vypínačem, při čtení jsem si spálil chlupy na palci u nohy a podobně. Noc byla klidná, četli jsme si z příznačné knihy XIX. století slovem i obrazem a šli jsme brzo spát, abych ráno mohl vyřídit nějaké ty splátky.

Chtěl bych touto cestou ČEZu poděkovat za splnění mého romantického snu zažít několik dní bez proudu. Už se těším, až mi odstřihnou vodu a teplo. Jo, a informace pro případné vymahače: Kávu sice nepiju, ale pro návštěvy ji doma mám několik druhů, takže se nemusíte ostýchat zazvonit. Pak si totiž budu v době nadcházející krize konečně vážit toho bohatství, které 99% naší populace bere jako samozřejmost.

Kdo si chce cucnout mýho palce?

Včera tomu byly tři roky, co umřel Ivor Cutler. A už je to přes dva roky, co jsem přeložil jeho Vyznání víry v brouky. Tuhle víru jsem nezměnil. Měnit se dají modly, ale víra zůstává.

Mám doma i v kanceláři útulno, jak to eufemisticky nazval Martin, což vysvětluje, proč je mi při pohledu do soukromí Ivora Cutlera tak příjemně,

Protože jsem zase zatoužil podívat se do světa dětství, který máme všichni tak odlišný a přitom tak podobný, zaposlouchal jsem se do jeho písniček a ta, která se jmenuje Who wants a suck of my thumb, mě inspirovala k těmto veršíkům:

Kdo si chce cucnout mýho palce?
Úžasná šťáva mi z něj vyvěrá.
Je vhodný pro laiky i znalce,
a chutná zrána jako zvečera.
V noci je ale nejchutnější.
Chceš líznout? Jen si dej!
Kočičko moje nejmilejší,
pěkně ho ožužlej!

Co (ne)dokáže svoboda?

Překvapilo mě Jiříkovo vidění svobody. Vlastně mě překvapilo jeho překvapení nad tím, co svoboda dokáže a čeho není schopna. Vlastně spíš překvapení nad tím, že nejsme vůbec svobodný, a to nejsme.


Koukal jsem se s Věruškou v neděli na film Harry a Tonto. Miluju Toulky s Charliem od Steinbecka, a tenhle film mi je připomněl. Byl natočenej v mym rodnym roce 1974 v Americe, kdy končila vietnamská válka a lidi si žili podobně jako dneska u nás, i když tý tehdejší krizi se říkalo ropná. My jsme si mysleli, že je v Americe svoboda. Že vystěhovat někoho z baráku a dát mu náhradní bydlení kvůli uhlí můžou jen u nás v Mostě. Že můžou dneska vystěhovat lidi z baráku kvůli stavbě mrakodrapu, to platí dneska v Číně. V tom americkym filmu se musí důchodce Harry vystěhovat ze svýho newyorskýho činžáku, protože místo něj tam bude parkoviště. Harry protestuje, odmítá se vystěhovat, a na policejní zásah je vynesenej z bytu ve svym křesle i s kocourem, kterej se jmenuje Tonto. Přestěhuje se k synovi, ale tam se cítí na obtíž. A tak se rozhodne odletět do Chicaga za dcerou. Jenže mu chtějí kocoura dát do zavazadlovýho prostoru, tak si nechá vrátit kufr a jede autobusem. Tonto ale nechce čůrat na záchodě za jízdy, a tak si nechá někde zastavit, autobus pošle do paďous a koupí si ojetinu. Začíná klasická road movie, při níž Harry poznává, co je to svoboda. A já si vzpomínám na Rudu Koblice a na ten jeho kukuč, když se vrátil z Ameriky. Byli si s Artem Carneyem podobný! Art za tuhle roli dostal Oscara za hereckej výkon! Ruda by ho zasloužil za život, ale za ten se naštěstí Oskaři neudílej.

Jiříku, dívej se na tu svobodu i z jiný stránky!

Sloní námluvy

Když jsem si dneska četl básničku D.H. Lawrence, která se jmenuje The Elephant is Slow to Mate neboli doslova přeloženo Slon se páří pomalu, přišlo mi to jako něco mezi anekdotou a dokumentem Davida Attenborougha. A cestou domů z práce mě pak napadaly tyhle verše.

Slon na to jde s rozvahou
za každého počasí,
vyhlédne si slonici a
– počká si.

Chodí každý po svém břehu
měsíce a měsíce
a napětí v srdcích stoupá
velice.

Každou noc si stelou v houští,
každý ve svém, samozřejmě,
až se jednou ozve tiché
„Hřej mě!“

Slon očichá moč své milé,
chobot mizí v lůně,
za dva roky budou chovat
slůně.

Generační mezerník

Chtěl bych poděkovat Martinovi Zárybnickýmu za inspiraci. Protože, jak by řekli staří Slované, mám řeč na dlouhém topůrku, neboli po modernu jsem ukecanej jako Palackej, nestačila mi diskuse za jeho článkem o přechylování a jelikož jsem neměl téma pro svůj už devátej příspěvek na blog KZK, napsal jsem o tom i tam.

Přikázaný směr štěstí

Měli jsme včera náladu na léto, a tak jsme se koukli na Svěrákovu Jízdu. Taková zápecnická road movie je přesně podle mýho gusta. Moc příjemná kamera, která nesmrdí profesionalitou, a záběry dlouhý jak z filmu Tenkrát na západě. A… aleje podél silnic.


Geislerka to s Renčem na konci filmu taky napálí do jednoho z těch stromů, který mají nabílený kmeny. Krásný stromy (často starší než paměť nejstarších současníků) by letos měli silničáři podle zákona vykácet, protože „lidské životy jsou přednější“. Podle takový logiky by se měly zakázat auta, protože životy chodců jsou stejně důležitý jako životy řidičů. Už první dopravní nehodu na silnicích v historii odnesla matka dvou dětí, kterou v roce 1896 srazilo auto. Řidič neměl řidičák, protože řidičáky neexistovaly, a nikdo nebyl protrestanej, protože šlo o „nešťastnou náhodu“. Jsem přesvědčenej, že by se mělo uzákonit, aby byly zakázaný všechny nešťastný náhody! To je stejná píčovina.