Betlém po sedmé

VIDEOUPOUTÁVKA ZDE

Divadlo Navenek spolu s divadlem Klas (no a s KZK, jak jinak)
Vás zvou na 7. ročník představení

BETLÉM

které proběhne ve dvou reprízách 25. prosince v 16.30 a 18h.

O přestávce v 17.30 sehraje divadlo Navenek
svoji oblíbenou kratochvilnou

RAKOVNICKOU HRU VÁNOČNÍ
aneb
ZABILI NÁM PSA

Bří Ebenové

Občas ni někdo řekne, že jsem jim podobný, tak mi Martin poslal tenhle návrh na plakát. Škoda, že je na Střelnici tak šero. Včerejší koncert byl jinak bez chyby, bráchové to prostě umí. Taky mi připomněli Ivu Bittovou, to je takovej můj tajnej sen.

Stopem do Itálie - den osmý (III. část) - Padova

Bylinkovému náměstí v Padově vévodí tenhle palác z 13. století, s ve své době největší do patra vyhnanou halou. V arkádách jsou vidět zbytky fresek od Giotta a jeho žáků, které ale zničil požár v roce 1420. V průvodci jsme si přečetli, že se na náměstí konají trhy, ale kde nic tu nic. Když jsme ale na místo dorazili druhý den, vypadalo to takhle.

Nedaleko je Caffé Pedrocchi, kam jsme se moc těšil, protože jsem cestou Věrušce vyprávěl o sjednocení Itálie a v tomhle bývalém intelektuálním centru města je dnes výstava o této kapitole dějin. Sedával tam i Byron, a tak jsem se těšil, že si tam dám také šálek, ale na dveřích jsme se dočetli, že je tam celé prázdniny kvůli nějaké rekonstrukci zavřeno.

Došli jsme až k dómu a baptisteriu, ale měli ten den už zavřeno.

Tak jsme se sbalili a přes pár obchůdků s italskou módou jsme se vrátili k bazilice sv. Antonína Paduánského a tam jsme si sedli do restaurace na večeři. V lístku měli na prvním místě coperto za 1 Euro, tak jsem usoudil, že je tam levně. Začal jsem listovat ve slovníku, když nám číšník přinesl příbor a my jsme si objednali pití. Nalistoval jsem písmeno C, Co, už to mám... coperto znamená příbor. Aha, takže jsme se zatím posadili, rozhlédli po okolí a už nás to stálo dvě éčka, protože příbory máme na stole. Nakonec jsme si to ale užili, protože večeře byla chutná a vedle byla rodina původem někde z Pakistánu, ale chováním naprosto poitalštěná. Měli malého chlapečka a ten se na nás celou dobu culil a dělal xichtíky.

Věruška už trochu prožívala depresi z noci v hostelu a než jsme tam došli, ještě jednou si zaplakala. Pravda, vypadalo to tam jako v prvorepublikové noclehárně pro bezdomovce, ale nakonec to tam tak špatné nebylo.

Věruška měla na pokoji dvě Francouzsky, mně se pokoj zaplnil Američany, ale víc než jejich chrápání mi vadila volba mezi dvěma zly: buď nesnesitelné dusno nebo hluk televize, kterou si parta Italů po cikánsku pustila venku na dvoře... Ale nakonec jsem vyčerpáním usnul. Věruška si zase druhý den musela trošku upravit atmosféru po francouzském odéru.

Krize víry

Konec jedné básně Alphonse Daudeta (C’est moi qui me suis interdit / Toute croyance par système, / Et, voyez, je ne crois pas même /Un seul mot de ce que j’ai dit) mě inspiroval k následujícímu aforismu.

Bráním se jakékoli víře!
A jde to snad jinak v dnešní době,
v níž nelze věřit v žádné míře
ani sám sobě?

Před 36 lety...

Před 36 lety se vzali moji rodiče. Mamince to moc slušelo. Bylo jí přesně třiadvacet. Vzala si tatínka k narozeninám. A o rok později jsem se jí k narozeninám narodil já. Jsem takový dáreček.

A vždycky, když jsem si prohlížel tyhle fotky, toužil jsem mít nevěstu taky s kloboučkem. Maminko, všechno nejlepší!

Dvě lásky

Innokentij Fjodorovič Anněnskij byl dlouholetým profesorem klasických jazyků a nakonec i ředitelem gymnasia v Carském Sele. Anna Achmatovová, kterou tam učil, jej nazývala svým jediným učitelem. Psal básně, ale bratr mu poradil, aby nepublikoval dřív, než mu bude 35 let. Zítra je mi 35 let. Rovněž jsem si naordinoval nepublikovat svoje básně, ale má to ten doprovodný jev, že je přestávám i psát. Jsem zvědav, co mi v tomhle ohledu ta pětatřicítka přinese.

Každopádně je zde můj další pokus o překlad z ruštiny. Až nyní jsem zjistil, že část Anněnského poetického díla do češtiny převedl Václav Daněk, tedy ten samý, s nímž jsem si onehdy rozdal karty nad pamfletem Osipa Mandelštama. Nevím, zda přeložil i tuto báseň, ale má-li někdo náhodu Světovou četbu sv. 492 z roku 1978, můžete mě informovat v komentářích. A protože se mi ruština v poezii strašně zamlouvá, dám sem zase i originál. Anněnskij zemřel přesně před sto lety na železniční zastávce Carské Selo cestou na schůzku Společnosti klasických filologů.

Две любви

С.В. ф.-Штейн

Есть любовь, похожая на дым;
Если тесно ей - она одурманит,
Дать ей волю - и ее не станет...
Быть как дым,- но вечно молодым.

Есть любовь, похожая на тень:
Днем у ног лежит - тебе внимает,
Ночью так неслышно обнимает...
Быть как тень, но вместе ночь и день...


Dvě lásky

S.V. Štejnovi (a překlad Věrušce)

Existuje láska, která je jako dým;
když je jí těsno - srdce omamuje,
když jí dáš volno - do ztracena pluje...
Ach, být tak věčně mladým - dýmu podobným!

Existuje láska, která je jako stín;
ve dne u nohou ti věrně leží,
v noci tě obepne a střeží.
Ach, být tak ve dne v noci stínu podobným!

Číše plná esemesek

Dneska jsme se s Věruškou zúčastnili soutěže v rychlopsaní esemesek. Říkal jsem si, že mi v životě vždycky šly tři věci: páka (naposledy jsem nebyl ve formě a se Špínou jsem jen remizoval), psaní esemesek (s Dohodou s Oskarem byla jedna za 50 haléřů, tak jsem chrlil jednu za druhou jako Matt Groening příběhy svých postaviček) a ta třetí se taky provozuje pravačkou. Tak proč se nezúčastnit.

SMS Cup 2009 pořádal domov dětí a mládeže a pravidla byla jasná. Bez T9, bez diakritiky, co chyba 3s na víc. Čtyři vyřazovací kola, záleželo na čase. V prvním kole jsem ze tří položil jako druhý, ale to asi jen proto, že jsem psal háčky a čárky - prostě jsem se nechal unést tím, že moderátor říkal, že text musí vypadat přesně stejně jako na papírku. No, nebudu Vás napínat, skončil jsem na prvním místě, Věruška hned v závěsu. Vyhráli jsme jednu Nokii 5310 a jednoho dotykového Samsunga. Nokii jsme hned za rodinu odevzdali na charitativní účely a Samsunga dostane někdo k Vánocům. A schválně, najde se nějaký vyzyvatel v těžké váze?

Zvracrajc

Včera jsme byli po uměleckém happeningu na bigbítu a tentokrát si dolů do klubomorny našlo cestu víc diváků, než jsem čekal. Plno nebylo, ale prázdno taky ne, a tak jsem měl dost energie sepsat druhý díl povídání o kultuře na blog KZK. Houpací koně jsem slyšel jen spoře, neb jsem odbíhal pořád nahoru, ale kvarteto pod názvem Nauzea orchestra jsem si užil plnými doušky. Hráli vlastně tak trochu disco, ale s undergroundovými efekty jako je německý text , uhrančivý pohled basáka, bosonohá klávesistka, prostě indie.

Kdo je #$&%< Jackson Pollock?

Včera jsme s divadlem šlapali po prostěradle. Nebudu tu plýtvat Vančísovými fotografiemi, víc se o tom určitě brzy dovíte na Parapleečku. Snad jen aby sestřička věděla, proč bude mít Kuba ještě čtrnáct dní špinavý haxny.

Nad výsledkem jsem se zamyslel.

Vzpomněl jsem si totiž na jeden dokument, v němž si třiasedmdesátiletá bývalá kamioňačka koupila u hokynáře obraz za 5 dolarů. Koupila ho jako lék na depresi jiné kamioňačce, ale té se nevešel do návěsu, tak ho milá stařenka vystavila na své zahradě spolu s různým dalším harampádím, že je na prodej. Když šel kolem místní učitel výtvarné výchovy, upozornil ji, že ten obraz vypadá na to, že ho mohl namalovat Jackson Pollock. Následovala otázka, která dala celému dokumentu název.


Historici umění se přou, většina je spíš pro podvrh, ale existují důkazy jako chemické rozbory barev, které potvrzují pravost. Ať je to tak nebo tak, dnes devětaosmdesátiletá paní Hortonová již odmítla nabídky na koupi za 2 miliony dolarů a pak dokonce za 9 milionů dolarů. Za obraz, který pořídila za bůra, chce 25 milionů dolarů. Pájo, to prostěradlo si schovej!

Sedmá pečeť

www.lidovky.cz:

ŠUMPERK - Bývalý vedoucí odvykacího centra Monar v Bohutíně na Šumpersku podle policie prodával a užíval kokain a zřejmě i heroin. Na předávkování zemřel dříve, než mu mohla být trestná činnost prokázána. Policie odmítá potvrdit totožnost podezřelého.

www.monar.cz:

Vážení lovci senzací,

nekvalitní práce příslušníků sedmé velmoci mne dnes pohřbila, a to za velmi vypjatých, až tragických okolností. Způsob novinářské práce s informacemi považuji za úžasný, avšak velmi stresující pro mé rodinné příslušníky a osoby blízké. Vysvětlovat všem, že jsem v pořádku bylo mou celodenní náplní.

Tímto tedy informuji, že jsem živ a zdráv.

S pozdravem

Mgr. Viliam Zitko

Když si půjčím citát z jednoho komentáře kradou u nás policajti, podpalují hasiči, vychovatelé zneužívají malé děti, ošetřovatelé vraždí pacienty, soudci a vysokoškolští učitelé podvádějí, politici přesouvají dluhy na další generace a tak může i ředitel odvykacího centra prodávat drogy. Dle mého názoru nenapáchají tito vichni zločinci tolik zla jako media, která už neřeknou, že 99% policajtů nekrade, 99,9% vychovatelů nikoho nezneužilo, u hasičů bych to tipnul na 100% atd. atd. Media nám oči neotevírají, nýbrž nám na ně dávají klapky nihilismu.

Hospodářství na útěku

Také vám někdy připadá, že když čtete v novinách nebo slyšíte v televizi o makroekonomických věcech, jako jsou státní dluh, světová krize nebo vývoj kurzu měny, že tomu sice nerozumíte, ale přesto věříte, že jde o realitu? Je to jako s technikou: nevíme, jak se do televize dostává obraz a zvuk všech těch programů, ale o jejich existenci nepochybujeme a celkem nevzrušeně přepínáme z jednoho na druhý.

Četli jsme si včera s Věruškou kapitolu o hospodářství z knihy Maxe Picarda Člověk na útěku. Tvrdí v ní, že hospodářství je nepřehlédnutelné a přesto naplňuje továrny, vyrábí a spotřebovává zboží a uvádí peníze v oběh. Továrna končí jen proto, aby vedle ní mohla začít jiná. Hospodářství je již tak obludné, že jej lidská duše nemůže pojmout, což jí ovšem vyhovuje, protože po ztrátě náboženství člověk vyžaduje něco tajemného, co nedokáže postihnout a vysvětlit.

Co má člověk dělat jiného, než se před fenoménem hospodářství sklánět. Slovům, jménům, jež si tento jev dává, nerozumí; je tu jen velká, mocná oblast, z níž se vynořují slova: efektivita, stabilizace, devizy... Jednotlivec těmto slovům nerozumí, nechápe, co ta jména mají znamenat, a celá věc se mu jeví jako bezejmenný a proto tajemný zjev. Ten však, kdo s těmito slovy zachází tak, jako by jim rozuměl, obchodník, továrník, bankéř, ti všichni pozorují, že ta slova znamenají něco docela jiného, než sama věc, a připadá jim ještě tajemnější, že tato věc, hospodářství, je tu a funguje, ... aniž ji lze postihnout lidským slovem.

Max Picard napsal tuto knihu v roce 1934, tedy v době velké hospodářské krize, a už tehdy mu připadalo, že hospodářství se vlastně změnilo ve vládu kvantity nad kvalitou.

Náhle a proti všem výpočtům je tu krize, a člověku připadá, že je tu více krize,... že krize přepadá mocněji, než si připouštěl... tak trochu jako trest Boží. Jestliže je po krizi a přijde to, čemu říkáme rozmach, pak i tento rozmach přichází většinou zcela neočekávaně, tak náhle jako se objevila krize. Přichází mimo všechno očekávání, jako milost, která se snesla shůry... Krize a rozmach nabývají zdání neskutečnosti, zdání čehosi, co nemá původ v této zemi.

Člověk útěku prožívá s hospodářstvím krize, které nechce prožívat s Bohem. Člověk útěku ví, že hospodářské krize jsou stále ještě lehčí než krize s Bohem.

Řekl bych, že v těchto souvislostech je naše současná (možná dokonce už končící) krize spíš hrou na krizi, aby se neřeklo. Parodií na trest shůry s celými roji falešných proroků.

Epitaf

Už spí svůj věčný spánek
náš děda m-a-j-o-r-á-n-e-k.

Viktor Komárek

Včera jsme s Věruškou našli recitálek Viktorka Komárka. Napsal jsem už Ježíškovi o kytaru a jestli budu hodnej, možná příště dostanu kluka a budeme spolu taky mít kapelu.

Sto let stará hesla a bludy

Koupil jsem si dvě knihy od Jozefa Kuffnera v jednom svazku a přiznám se, že jen kvůli jedné, která se jmenuje Scéna za scénou, byla vydaná v roce 1900 a jsou v ní postřehy z vývoje českého divadla, i ochotnického. Autora jsem neznal a i na internetu se dá najít pouze to, že byl fejetonistou Národních listů a měl slavnějšího bratra Hanuše. Včera večer jsem začal číst tu druhou knihu fejetonů. Člověk žasne, jak svěží vyjadřování může najít u sto let staré úvahové literatury. První fejeton Hesla a bludy v sobě například skrývá tohle proroctví:

Představte si na chvilku, že jsme se tady v Evropě dohodli. Protivy jsou vyrovnány, práva a povinnosti smluveny a zaručeny. Všichni spějeme vstříc ideálu vzdělanosti, blahu a spokojenosti národů, věčnému míru. (La, la! A pan Mommsen?) Ideál paní baronky Suttnerové je dovršen. Vše, co upomínalo někdejší barbarství, všechny zbraně, všechen sanytr, síra, dynamit, ocel, jsou odstraněny, všechny nástroje války navždy vypovězeny z našeho bytu, do vody hozeny, spáleny, Jsme společnost spanilomyslných, lidumilných, jedině míru a jeho slastí dbalých Evropanů. Sláva nám!

Ale sotva že naši sousedé v nejbližších dílech světa, dnes tak neškodní a snášenliví opozdilci v planinách asijských i v pralesích afrických, sotva že dostali čich – a dostali by ho co nejdřív, buďte ujištěni! - že jsme tak dokonale zjehněčili, že nám změkly všechny obratle v páteři, že už nemáme, než drápky z lidumilného těsta a zuby z humanního vosku: hádejte, co se stane?

Netřeba k tomu mnoho ostrovtipu.

Než napočítáme do sta, jako kobylky v hejnech se vyrojí ti různopletí dobrodějové ze svých tichých obydlí a doupat, přelezou hory, přeplují moře, která nás dělí, a než najdeme času napsati memoiry své naivnosti na odstrašující příklad potomkům – sežerou nás i s naší domnělou vzdělaností, na které si tolik zakládáme! Nezbudou po nás ani kostičky!

Nejsem xenofob, různopletí cizinci mi nijak nevadí a nepodivuji se nad jejich přítomností v naší společné zemi, ale ten strach před dvěma světovými válkami jako by byl naprosto aktuální i po stu letech.