Modlitba za Pussy Riot

Bohorodičko naše,
nechoď kolem té kaše!
Dej Nadě, Kátě a Máše
azyl u sebe v kostele –
jsou mladé, ale dospělé,
mají děti, mají manžele.

Ochránkyně vší Rusi,
nám věřícím se hnusí,
že dívky trpět musí,
za to, že poslaly Putina
tam, kde se sukně zapíná.
Ta děvčata jsou nevinná!

Čisté umění

Když jsem neteřince Rebece kupoval Mateřídoušku, juknul jsem i do fochu, z něhož lovím Tvar a protože tento časopis o prázdninách nevychází, porušil jsem jednu sobě samému naordinovanou dietu a po roce jsem si koupil A2. Čekal mě v ní objev, který se stal záplatou přes celý ten rok trucování!

Hádám, že nejsem sám, kdo neznal amerického spisovatele Davida Fostera Wallace. Je to zřejmě hlavně tím, že chybí český překlad jeho díla. Upřímnost odpovědí v rozhovoru, který se spisovatelem vedl ruský Ostap Karmodi (nyní ukotvený v Praze) v roce 2006, mě úplně šokovala – sám bych takové schopen nebyl a přitom se mi zdá, že ty odpovědi mi mluví ze srdce (ono se to vlastně nevylučuje). Rozhovor byl pořízen dva roky před spisovatelovou sebevraždou a jeho části pro A2 přeložila Anna Vondřichová.

Myslíte, že může existovat čisté umění bez jakékoliv komerční nebo propagandistické hodnoty?

Ke slovu „čisté“ jsem maličko podezřívavý. Je to nadmíru vysoký požadavek na slovo „umění“. Moje žena je výtečná umělkyně a malířka, ale nesnaží se prodávat díla za spousty peněz, nepokoušela se přesvědčit muzea a galerie, aby si její věci koupily. Vystavovala, a když chce, může něco prodat, ale většinou její díla končí jako dárky. Hrozně mě baví pozorovat ji při práci. V Americe existuje celý umělecký svět, v němž si budujete jméno a reputaci a vaše umění je cennější a cennější, až se z vás může stát boháč. Ona se toho procesu bojí, protože věří, že dílo o něco ochuzuje a ji samotnou už tvorba nebude tolik těšit. A to je pro ni to nejdůležitější.
A stejně tak je ona důležitá pro mne – je nesmírně poučné sledovat ji, když pracuje, a pak jít do garáže, kde pracuju já, a snažit se opravdu tvořit a neříkat si pořád: „Co asi napíše ten recenzent z New York Times“. Zabrat se do díla a nenechat se rozptylovat fůrou malicherných, nadutých a dětinských myšlenek.
Třeba lze v Americe vytvářet čisté umění jen mimo veřejnou sféru a vyrábět artefakty jako dárky, nemíchat do toho procesu peníze a snahy o publicitu nebo publikaci. Problém však je v tom, že pokud by tohle dělali všichni, pak zmizí veřejné umění. A vznikne tu obrovský paradox, o němž posledních pár let uvažuju, a stále nemám řešení.

Myslím, že je to stejný paradox jako představa, že existuje jen dobro a žádné zlo, nehledě k tomu, že spousta zla vznikne s dobrým úmyslem. Sám často přemýšlím nad tím, jestli se drát se svým dílem na veřejnost a hlavně proč. A vybaví se mi u příležitosti smrti Gora Vidala objevený citát, že „pokud v dnešní reklamou postižené době odmítáte dělat reklamu sami na sebe, jste okamžitě podezřelí, že nemáte co nabídnout“. Tomu říkám paradox.

Nečekaná zpověď

V pátek jsem oddával jednu zajímavou dvojsvatbu, dva páry se braly podruhé (sic!) a vzájemně si to odsvědčily. Při přípravě projevu jsem zjistil, že se 10. srpna 1912, tedy před sto lety, narodil brazilský spisovatel Jorge Amado, a tak jsem si v knihovně vypůjčil knihu Pasačka koz aneb Návrat marnotratné dcery (v portugalštině nicméně nese název Tieta z Agreste). Sám sebe jsem překvapil, že jsem se do tohoto dlouhého románu začetl s chutí (dosud mě jihoamerická literatura moc neoslovila a navíc podle toho románu byla údajně v roce 1996 natočen film, o kterém někde píší, že jde o telenovelu!) a v den svatby jsem měl 250 stránek za sebou. Příběh (zatím) vypráví o návratu rozené vesničanky domů ze Saõ Paula, kde dělala posledních několik desítek let nejdříve prostitutku a nakonec bordelmamá v prvotřídním podniku. Vzhledná a udržovaná čtyřicátnice poměrně s gustem svede svého sedmnáctiletého synovce, který studuje kněžský seminář, ale přesto se do své tety (ještě před sexem) bezmezně zamiluje. Kapitoly střídají témata, někdy do děje vstoupí sám autor nějakým důvtipným komentářem, čímž udržuje čtenáře v napětí. O to víc mě překvapila kapitola O nečekané zpovědi, kterou jsem opravdu nečekal.

Ricardo, onen svedený synovec, se rozhodl oslovit otce Timótea, františkána, který si jej získal na chodbě semináře zaslechnutým příznivým soudem o hippies. Zpověď se odehraje na pláži v Mangue Seco, kde Ricardo, vyprahlý třídenním čekáním na tetu Tietu, náhle spatří otce Timótea na lehátku ve stínu tamaryšku.

„Otče, kdy bych mohl přijít ke zpovědi?“
„Jak budeš chtít, synku, až to budeš potřebovat.“
„Nešlo by to teď hned, otče?“
„Jak chceš, synku.“
Ricardo nehnutě stojí a čeká: otec Timóteo si určitě navlékne kutnu a půjdou do kaple do zpovědnice. Kněz mu ale ukáže na lehátko vedle sebe.
„Odlož si ty balíčky a posaď se ke mně, napřed si trochu popovídáme a pak tě vyzpovídám. Je krásné odpoledne a měli bychom si je užít. Bůh je učinil krásným, aby lidé byli šťastni. Lidské štěstí, to je hlavní starost Pána Boha. Jsi tu na prázdninách?“

Rád kapitolu trochu rozkouskuji, protože je pro mě hodně podstatná. Trochu mi i pomáhá v představě, že bych mohl jít ke své druhé zpovědi v životě. Jeden nejmenovaný mladík mi o našem otci Josefovi řekl, že na něj působí tak, že kdyby se s ním setkal jako s knězem ve středověku, že by ho určitě neupálil. „Ve středověku by nejspíš upálili jeho nebo by byl františkánem,“ pomyslel jsem si a něco v tom smyslu asi i řekl odkázav na Jméno růže. První moje zpověď také neproběhla ve zpovědnici, i když proti tomu místu nejsem nijak zvlášť zaujat, je pro mě jen nezvyklé. Kde proběhne druhá, nevím, ale začínám se vnitřně připravovat (ne fromulovat ji, ale motivovat na ni).

Homo rudolfensis

O antropologických objevech rodiny Leakeyových se učí možná už i na základních školách, já si jich ovšem stihnul všimnout až na té vysoké. A jejich objevy stále pokračují. Včera zveřejnila Meave Leakeyová objev dvou čelistí se zuby a jedné lícní kosti druhu, který bývá označován jako Homo rudolfensis. Objevy potvrdily, že tento druh byl vlastně soudruh známějšího Homo habilis alias člověka zručného.

Můj táta byl Rudolf, jeho táta taky Rudolf a jeho táta, můj praděd, rovněž, nejmladší ze tří synů, ale nejstarší ze tří Rudolfů našeho rodu. Byli to rovněž soudruzi a zrovna moc zruční asi nebyli. Ale na rozdíl od tři ploskonosých opičáků z Afriky jsem si poměrně jist, že jsou to moji předci a že se většina mých vlastností vyvinula z těch jejich.

Snažím se sepsat vývod naší Julince, a protože jsem v Soběslavi ukořistil rodokmen Losenických, pátrám teď po jejich větvích. Jedna poznámka mě potěšila, ačkoli se zdá být naprosto na vodě postavená. Ale když ji čtete psanou černou na bílém v tom strojopise ze 70. let, získává na kronikářském puncu. U mé prapraprababičky Mariany Losenické, nar. 24. března 1828 Janu Vaškovi, domkáři v Hamřích, stojí upomínka: Antonín Vašek, otec Petra Bezruče a ocitovaná věta z časopisu Naše rodina č. 15/1974, která nicméně nijak nenaznačuje, že by mezi rodinou slezského barda a rodinou mé prabáby byla nějaká přízeň. Jednou to tu ale stojí a na krev kolující v mých tepnách a žilách to má stejný účinek, jaký má jarní slunce na horské potůčky. Nečetl jsem snad nedávno naprosto fascinován do té doby neznámá čísla ze Slezských písní? A v jednom z nich:

Až bude růst
nade mnou tráva, až budu hnít,
kdo na moje místo,
kdo zdvihne můj štít?

Přípravný výbor o. s. Wogastisburg (s.r.o.)

Přemýšlím o tom už několik let a když tak vidím ty různé osobnosti, jak na sebe berou břímě zodpovědnosti a nechávají se přesvědčit ke kandidatuře na prezidenta, řekl jsem si, že také musím získat odvahu a přistoupit od přemýšlení k činu. Kadaň je krásné město a mohlo, smělo a mělo by být cílem mnoha turistů. Nicméně s tím množstvím to není tak slavné, ne tak dávní občané Kadaně za průmyslové revoluce nás zřejmě svým konzervativním smýšlením odklonili od hlavních dopravních tahů a na architektonické skvosty ve městě se nedaří natáhnout opravdový ruch – běžný turista je totiž víceméně náročný tvor, potřebuje pocit výlučnosti a dostupnosti zároveň. Rád bych mu dal další důvod, proč sem zavítat.

Poprvé jsem o tom začal přemýšlet během sbírání svých průvodcovských zkušeností v Anglii. Návštěva Tintagel Castle, hradu, který se považuje za možný Camelot krále Artuše, mi vnukla nápad pokusit se o českou obdobu vytěžení významu místa spojeného s tradovanou lokalizací první velké bitvy českých dějin – bitvy u Wogastisburgu. Na Camelot si totiž činí nárok mnoho dalších míst v Anglii a ty menší z legendy turisticky žijí a tyjí. Zde je seznam z anglické wikipedie:

Obdobný seznam najdete u článku o bitvě u Wogastisburgu i na české wikipedii a všimněte si, že Úhošť u Kadaně v něm má poměrně nezanedbatelné místo:

Analogie s Camelotem je nabíledni.

V Palackého Dějinách najdeme na konci kapitoly Čechové prvověcí tyto věty o Sámově říši:

Mohutný zakladatel její zasluhoval větší a stálejší památky u potomstva, nežli se mu dostala. Již za věku Kosmova ztratilo se bylo jméno jeho v pověstech národu našeho; historie pak Česká teprv od roku 1775 jemu v zápiskách svých, a to ne bez odporu, místa popřála.

Ani dnes se Sámovi a jeho slavnému vítězství nad králem Franské říše nedostává zdaleka tolik pozornosti, jakou by si zasloužil. Místo hrdinských Slovanů byla a je v posledních desetiletích v kurzu spíše kultura keltská. Podobně i o založení Kadaně se vypráví humanistická smyšlenka o keltských osadách na protilehlých březích řeky Ohře, ale první bitva našich slovanských dějin se zmiňuje když, tak spíše na okraj.

Co tedy chci udělat? Rád bych založil občanské sdružení Wogastisburg (pracovní název), které by se snažilo odkaz knížete Sáma oživit a jako jednu z priorit by mělo turistické vytěžení hypotetického (třebaže možná více romatnického základu) umístění bitvy do oblasti pod horou Úhošť u Kadaně (a podobně by se dalo uvažovat i o vytěžení hypotetického umístění bitvy u Canburgu do Hradce u Kadaně, kde bojoval dokonce syn Karla Velikého Karel Mladší). Nebude to ale sdružení zaprášených historiků, ale lidí ochotných se v případě potřeby převléci do staroslovanského oděvu a vyrazit do pole, otevřít si stánek s replikami slovanských a franckých zbraní, mincí krále Dagoberta apod., prosadit památník pod Úhoští (příp. i na dalších místech), snažit se vymyslet turistickou stezku, zřídit muzejní expozici a tím vším ve výsledku přitáhnout pozornost veřejnosti jak místní tak zejména přespolní. Sdružení by dokonce nemuselo být omezeno jen na Kadaň a okolí, ale mohlo by inspirovat i jiná společenství, která klidně mohou propagovat umístění bitvy do jiné hypotetické lokality a potom bychom se mohli vzájemně doplňovat, pomáhat si a občas si férově zabojovat (z těch blízkých se nabízí třeba Rubín u Podbořan).

Co říci závěrem? Asi tolik, že kandidaturu na prezidenta sdružení, v kterém jsem k dnešnímu dni zatím sám, přijímám, nicméně budu rád, když se najde vhodnější kandidát. A nejradši budu, když bude s kým se scházet a vymýšlet a plánovat a připravovat a dotahovat.

Když pije Jan Pivec červené víno

Včera se zase sešly ony souvislosti, kterým se říká nahodilosti, ale přitom jsou to Boží kousky, které se můžou objevit jen v takovém cirkuse, jakým je náš pozemský život. Usoudili jsme s Věruškou, že jsme si dlouho neudělali příjemný večírek při víně a sýru s nějakým pěkným programem.

Volba padla na moldavský sauvignon a poslech prvních dvou dílů Steinbeckovy novely Pláň Tortilla v podání Jana Pivce, kterou začali dávat v rádiu na pokračování babičce k narozeninám (do 4. srpna můžete stihnout čtení od prvního dílu na streamu na Vltavě). Víno nás poměrně příjemně opilo a Pivcův výkon nás dostal do prosluněné Kalifornie, pár desítek mil od San Francisca, kde se v městečku Monterey celý příběh odehrává. Danny, Pilón, Pablo a Jésus María, čtyři dosavadní hlavní postavy, jsou krásní flákači, kteří nemají ani vindru, ale mají radost ze života, zvláště když se jim podaří vysomrovat nebo ještě lépe ukrást pár dolarů na červené víno. Pivcova krásná mluva, s níž zpodobnil kalifornské paisanos opilé červeným vínem, dala zážitku 100% navíc oproti vlastní četbě. A když jsme se při ní sami tím červeným vínem opili, zážitek se navýšil na 300%. Nelze než doporučit dále.

Nicméně doporučení bez ukázky, to se v seriózních reklamách nenosí, a tak tady jedna je. Danny zdědil po dědovi dva domy a v jednom nechává bydlet přítele Pilóna za nájemné 15 dolarů měsíčně – ty ale Pilón nikdy v životě neviděl pohromadě, ale ani Danny na tom není, co se financí týče, lépe, a tak jako dávní přátelé z ulice na placení tak nějak zapomínají (i když Pilóna trápí svědomí tak, že nakonec pronajme místo ve svém domě kamarádovi Pablovi Sánchezovi, který je také bez centu, za celých 15 dolarů, aby posunul dluhovou štafetu dál a necítil se vinen. Jednou Pilón přivede Pabla k Dannymu a dozvědí se, že se Danny zamiloval do sousedky a chce jí koupit jako dárek bonboniéru za dva dolary. Jenže – nemá dva dolary.

„Chin Kee suší sépie,“ přispěchal s radou Pilón. „Třeba bys mu je moh půl dne krájet.“

Dannyho řeč nabyla na důrazu. „Nehodí se, aby majitel dvou domů krájel sépie. Malá splátka na činži by možná postačila.“

Pilón vstal jat hněvem. „Činže, činže, nic jinýho od tebe člověk neslyší,“ křičel. „Vyhodil bys nás na dlažbu, do stoky bys nás vyhnal a sám se budeš válet v duchnách. Pojď, Pablo,“ pokračoval zlostně Pilón, „jdem shánět peníz pro tuhle držgrešli, pro tohohle žida.“

Načež oba důstojným krokem odkráčeli.

„Kde ty prachy seženem?“ zeptal se Pablo Pilóna.

„Vím já,“ odvětil Pilón. „Třeba si už o ně neřekne.“ Ale Dannyho nehumánní požadavek hluboce rozrušil jejich duševní pohodu. „Až ho zas uvidíme, nazveme ho odporným vydřiduchem,“ prohlásil Pilón. „Léta letoucí jsme byli kámoši. Když strádal hladem, krmi jsme mu obstarali. Když strádal zimou, oděli jsme ho.“

„To bylo kdy?“ chtěl vědět Pablo.

„Totiž bejvali bysme to pro něj udělali. Kdyby bejval něco potřeboval a my to měli, byl by to měl i on. A teď pošlape naše přátelství kvůli cukrátkám, který chce dát nějaký starý tlustý bábě.“

A pokračuje to k neuvěřitelnému logickému závěru, o který už vás nebudu okrádat.

Když si ještě vezmu, že Pivec byl Jan a za ženu si našel v Národním divadle tamější účetní Věru, souhra náhod byla pro včerejší den vyčerpána a my jsme mohli jít na lože, o což vás zase docela rád okradu.

Dvě pohádky se šťastným koncem

To je tak, když zamilovaní králové řídí auta. Ani neví jak, skončí třeba v zadní nápravě brzdícího náklaďáku. Stejně jako ten, o kterém si budeme dnes vyprávět. Může být rád, že to skončilo „jen“ ztrátou oka a pohmožděnými zády, pořád skončil lépe, než jeho fiátek. Maminka aby mu pak sháněla ošetřovatelku. Sám si ji ale vybral, byl přeci král. Už déle si rozuměli. Potkali se v Paříži, kde studovala na konzervatoři. Nebyla ale Francouzka, pocházela ze stejné země jako její král a do Francie se dostala s otcem, který byl velvyslancem. Královna matka ji přemluvila, aby začala studovat poblíž švýcarského Lausanne, kde její syn ležel v nemocnici. Mladí si brzy porozuměli natolik, že se zasnoubili. 28. dubna 1950 se vzali.

V té druhé pohádce se zase zranila královna. Začal za ní docházet mladý muž, který jí před rokem hrál a zpíval na svatbě. Manželství bylo ale krátce po rozvodu, a tak si mohl dovolit se mladé dámě dokonce dvořit. Znali se od dětství, a tak si nemuseli dlouho povídat, aby poznali, že se k sobě hodí. 29. dubna 1950 se vzali.

Na obrázku nahoře je thajský král Pchúmipchon Adunjadét na svatební fotografii s královnou Sirikit, která je dnes nejdéle úřadující ženou monarchy na světě. Na obrázku dole je moje babička, královna dědova srdce. Dnes jsme jí byli s Věruškou popřát k narozeninám a krásně jsme si popovídali.

Vzkaz v soběslavské knihovně

Po podzimní cestě do Soběslavi se mi zdál sen. Prohlížel jsem se sestrou dědovu soběslavskou knihovnu a hledal tátovy dopisy z vojny. Kolem běhaly naše děti, vedle teta vařila oběd. I ve snu se projevila moje úchylka, a tak jsem jako v antikvariátu prohlížel hřbet po hřbetu všechny knížky v knihovně. Byly tam ty, které jsem čekal, spousta stranické literatury, kriminalistické příručky a pak klasici české literatury vydané většinou v 50. letech. I z nich mě spousta zaujala. Nicméně pak se tam objevila kniha, která do té knihovny nepatřila. Byla úplně z jiného soudku, něco, co by s. major SNB snad v knihovně ani mít neměl. V tom jsem ale v šuplíku objevil tátovy dopisy, a protože jsem si nebyl jistý, jestli můžu, a moc jsem chtěl, strčil jsem je pod košili a běžel s nimi o patro výš s nějakou originální výmluvou. Když jsem je nahoře vyndal, náhle jsem se probudil a celý sen vyprávěl Věrušce. Na titul té knížky jsem si ale nevzpomněl.

Před čtrnácti dny jsme se vrátili ze Soběslavi, kde jsme byli jen s tetou. Dovolila mi prošmejdit dědovu knihovnu a vzít si, co se mi bude líbit. V šuplíku se opravu skrývaly dopisy z vojny a ještě další z 80. let, z období mého dětství. Také jsem si vzal náčrt rodokmenu, který zpracovával jistý Václav Losenický z Českého Krumlova a vystopoval můj rod snad až k Marii Terezii – už se těším, až to budu dávat dohromady. Když jsem si prohlížel police v knihovně, opravdu tam bylo zejména to, co jsem čekal, ale jedna kniha byla v přední řadě nahoře a vůbec s ostatními nehrála, tvořila jasnou disharmonii. Vytáhl jsem ji a oněměl úžasem: Egon Hostovský – Listy z vyhnanství.

Jednak jsem žasnul nad tím, že měl děda v knihovně autora, kterého komunistický režim zatratil a odsoudil k zapomnění. A jednak, že to byl autor, jehož román jsem četl ve chvíli, kdy mi umřel táta. Hostovský už tenkrát na mě zapůsobil jako blesk z čistého nebe, autor světového formátu, Kafka české literatury. Děda knihu koupil rok před svatbou mé babičce Ludmile, tehdy ještě Chovančíkové. Ještě než jsem si ji odvezl do Kadaně, přečetla si ji teta a moc se jí líbila. Teď ji čtu já. A budu z ní číst i vám. Ale zase až příště.

Jsem rád, že se Julinka poznala s tetou i se strejdou.

Konec světa

Němci byli vždy dobří pohádkáři. Dnes jsem objevil Clementa Brentana, jehož příbuzní měli vazby i na Čechy (a on, druhým jménem Wenzeslaus, také spolupracoval s Josefem Dobrovským na své divadelní hře Založení Prahy). Jedna z jeho básní mě inspirovala k aktuální milostné úvaze o konci světa, kterou věnuji své Věrušce:

Letos prý bude konec světa,
jak tvrdí mayský kalendář:
snad v prosinci, snad koncem léta
vyhasne navždy slunce zář.

U Mayů došlo k pochybení,
slunce už vyhaslo, je černé nebe
a svět už také dávno není,
pro mě už není nic – krom tebe!

Pátrání ve Stříteži

Z Dolních Vilímovic, kde jsme po místním rodáku Vladimíru Tomanovi ani po jiných Tomanech nenašli ani stopy, jsme se rozjeli do nedlaké Stříteže (někdy i Stříteze či Stříteře), kde Vladimír Toman bydlel. Z dopisů, které vlastníme, jsme vyčetli, že pravděpodobně bydlel ve škole, protože když jednou cestou z fronty zaspal ve vlaku, musel jít pěšky domů z Okříšek (nebo Okříšků?) a když v jednu hodinu po půlnoci dorazil, „zaklepal na dveře školy“ a otevřela mu maminka.

Vesnici jsme projeli tam a zpátky a nevypadala vůbec vlídně – nikde ani kaplička, žádná budova připomínající školu, žádná náves. Z historie, která našeho Vláďu pamatuje, snad jen jedny Boží muka mezi dvěma domy. Zastavili jsme tedy uprostřed vsi a vydali se nejdříve směrem k obecnímu úřadu. Je středa, to by měl být úřední den. Ale stejně jako ve Vilímovicích úřad nedobytný. Jdeme tedy hledat starší usedlíky.

První paní na pískovišti s vnoučaty žije prý ve Stříteži od narození a o žádných Tomanech ve vsi nikdy neslyšela. Škola je ve Vilímovicích zrušená, mají jen školku. Zeptali jsme se alespoň na kostel a na hřbitov. Ty tu prý mají, ale je to až za rybníkem na vršku. Jdeme tedy za rybník na vršek a cestou potkáváme stařečka, který by za toto označení jistě nebyl rád, ale bylo mu tak kolem sedmdesátky. Celých těch sedmdesát let se ale usmíval, úsměv tvořil přirozenou součást jeho fyziognomie. Po Tomanovi ani vidu ani slechu, ale poradili nám, že by o škole a jejích dějinách mohla vědět víc místní kronikářka, paní Dvořáková. Ta bydlí na opačné straně, než kráčíme, ale začíná to být slibné, protože na té straně má být i náves s bývalou školou, dnes nově přestavovanou na kulturní dům. Šli jsme ale dále ke hřbitovu, doslova cestou necestou.Co když tam bude nějaký ten Toman pochován?

Kostel se hřbitovem je velmi zajímavě umístěn, na zarostlém vršku, ke kterému je přístup z druhé strany, než leží vesnice. Ze vsi není ani vidět.Žádný Toman kolem ale neležel, i když některá jména na náhrobcích zazněla pravděpodobně i v dopisech.

Zkusíme tedy ještě štěstí u paní kronikářky. Bydlí na návsi přes rybníček proti Jednotě. Tak uvidíme, snad bude doma.A vy uvidíte v příštím článku.

Brémští muzikanti

Zavedli jsme doma před pár dny pravidelné čtení pohádek. Vybrali jsme poměrně náhodou jednu přiměřenou Julinčinému věku, kterou teď vyžaduje číst stále dokola. Jsou to Brémští muzikanti ze sbírky pohádek bratří Grimmů. Co já se při pohádce nahýkám, naštěkám, namňkoukám a nakokrhám! Ale Julinka je z toho nadšená, a tak pro mě platí poslední věta pohádky úplně doslova: A kdo vám pohádku vyprávěl, ten si pěkně pusu zahřál.

Dneska mě napadlo, že bych si mohl zase procvičit nějaké to rýmování, a tak se budu snažit postupně pohádku převést do básničky rýmované ve schematu a-a-b-a-a-b, jehož složitost sama posouvá pohádku někam, kam by mě to před začátkem každé sloky samotného nenapadlo, a to uvolnění fantazie mě na tom baví. Zatím tedy první část, další snad budou následovat. Sama pohádka v českém převyprávění od Eduarda Petišky začíná povedeným veršem, který bych si zvolil za motto celého svého pokusu:

Kůže patří na buben,

houslím strunky sluší,

pohádka se povídá

těm, kdo mají uši.

Sedlák už si neví rady,

rodina mu chřadne hlady,
cena chleba vzrostla.
Se sedlačkou u ohrady
dali hlavy dohromady:
„Utratíme osla!“

Osel zrovna spásal trávu,
když se dozvěděl tu zprávu.
„Pro oslího boha!
Nyní nesmím ztrácet hlavu:
než posloužit za potravu,
radši vezmu roha!“

Nasedl si do trabantu,
rozloučil se od volantu
se svým selským dvorem.
„V Brémách, městě exulantů,
budu žíti z proviantu
dle tamějších norem.“

Ve vesnici u Mnichova
potkal oslík u hřbitova
stařičkého pejska.
Skončil chudák bez domova,
vyje pořád jako sova,
asi se mu stejská.

„Pejsku náš, co děláš,
že u nosu nudli máš?“
ptá se osel směle.
„Že se ptáš, prý vyjdu dráž,
než kdyby si pán platil stráž“
děl pejsek osiřele.

„Tak nasedni si do trabantu,
budeme párek muzikantů
a pojedeme do Brém.“
A tak ten párek furiantů,
pádil do města exulantů
v rozmaru velmi dobrém.

Chvíli les a chvíli louka,
pejsek na to všechno kouká,
jako tele na vrata.
Náhle ze stromu se souká
kočka a strašlivě mňouká,
že by měla koťata?

Hérostratos a Diogénes

Šestého dne měsíce zvaného Řeky Hekatombaion, tedy česky Stovolí, se narodil Alexandr Veliký. Podle přibližných výpočtů by to mělo vycházet na dnešek či zítřek. V ten samý den, kdy se narodil Alexandr, vzplál Artemidám chrám v Efesu. Žhář se jmenoval Hérostratos a svůj čin provedl proto, aby se stal slavným. Jean-Paul Sartre má ve své Zdi povídku s názvem Hérostratos, která vypráví o muži, jenž se chce zapsat do historie a tak zastřelí na ulici šest náhodných lidí – šesti náboji z válce svého revolveru. Aby se „proslavil“ dnešní střelec z Denveru musel u sebe mít poloautomatickou pušku, brokovnici, dvě pistole a pro jistotu ještě plný auťák zbraní. Svoji vražednou akci si naplánoval na dobu, kdy z plátna kin stříleli gangsteři směrem do diváků, takže to zpočátku vypadalo jako součást speciálních efektů. Pomodleme se za oběti a nečtěme, nevyslovujme, ignorujme jméno jejich vraha!

Původně jsem ale chtěl psát o tom, že zítra hrajeme Vrchlického hru Diogenes v sudu, kde je Alexandr jednou z hlavních postav. Dnes jsme měli první a poslední zkoušku, tak jsem na to docela zvědav, ale taky se moc těším, protože po dlouhé době budu hrát. Hraju Parmeniona, o kterém jsem studentům vždy vyprávěl tu anekdotu z Plutarcha, kdy po bitvě u Issu Parmenion řekl Alexandrovi: „Kdybych byl Alexandr, tak bych nabídku míru přijal“. Alexandr odpověděl: „Kdybych byl Parmenion, tak bych ji taky přijal. Ale já jsem Alexandr.“

Homo erectus střelnicensis

Julinka dnes k naší hrůze
objevila kouzlo chůze.

Celou naší dovolenou
lezla v klidu po kolenou
div si neodřela čéšky.
Odedneška chodí pěšky.

„Táto, zůstaň ve střehu,
zítra se dám do běhu.“

Jeden z posledních tréninků (tábor Soseň, 17. července 2012)

 A co na to maminka?

Skrze mříže

V Soběslavi jsem tetě vyprávěl, proč jedeme do Třebíče – a krom rodiště Vladimíra Tomana jsem zmínil i rodiště Jana Zahradníčka. Opravdu jsme Mastník navštívili a rodný domek našli. Musela nás k němu dovést paní s plátěnou taškou, které se nosívaly v 80. letech. Vzala to zkratkou, kterou určitě malý (od dvou let invalidní) Jan chodil domů. Poděkoval jsem básníkovi za ty krásné noci se Znamením moci v roce 1989 a pozdější s La Salettou.

Když jsme se vrátili do Soběslavi, teta tam mezitím přivezla z Budějic Zahradníčkovu sbírku Čtyři léta, kterou dostala 23. listopadu 1969 na věnečku od svého tanečníka i s originální záložkou (tehdy se ještě dávaly knihy veršů!), a darovala mi ji.

Jsou to básně psané během čtyř posledních let v kriminálu a mají stejnou sílu jako výše zmíněné poémy.

Psal jsem tu o tom, jak jsem se při sledování dokumentu o Zahradníčkově životě rozbrečel nad smrtí jeho dvou dcer, které zemřely na otravu muchomůrkou zelenou. Zahradníčka pustili z vězení, ale do nemocnice přijel pozdě. Na Seifertovu přímluvu u prezidenta Zápotockého mu byl trest snížen a bylo mu přislíbeno, že mu bude zbytek trestu odpuštěn. Ale po 14 dnech, které mu byly zřejmě dány na truchlení, byl znovu povolán na Mírov, aby si odpykal ještě čtyři roky. Čtyři léta! Epitaf za ony dcerky mě znovu rozbrečel.

Věděl jsem o vás jenom z vyprávění,
jen z dopisů, jež článkovaly čas.
Jen jako děj, jenž chvíli je a chvíli není,
procházely jste tmou, jež znala vás.

Podoby nové, které z dvojí krve
na cestu napily se před očima hvězd.
Odkud jste přišly a kam odešly jste? Prve
nebylo ještě a teď navždy jest.

Přijali jsme vás jako dar bez zásluhy,
 dvě křehké snítky z dřeva rajského.
A cesta vaše na zemi jak cesta duhy,
jež jde a neohýbá stonku travnatého.

Je chudší svět, je chudší svět o soucit vřelý
vašich rukou, jež nedozrály v horké dlaně žen.
A psáno není, že těch ran, jež zhojit měly,
svět bude ušetřen.

Možná bysme měli víc číst básničky, zhodnotila to teta.