Můj kraj

Roman Němec natočil něco, při čem se mi, aniž bych to předem čekal, sevřelo srdce. Jako bych netušil, v jak krásné části země žiju! Jako bych nevěděl, jak krásná příroda mě obklopuje! Jaký dokáže být východ slunce, padající hvězda, příchod bouře! Záběry z Úhoště a z kadaňské rozhledny pohnuly mou duší stejně jako poetické větrníky řídící nebeskou dopravu na křižovatkách okluzních front či bystřiny padající z krušnohorských skal. Snad Romana neurazím pokusem o přebásnění jedné části básně Matthew Arnolda (The Youth of Nature), ke kterému mě inspiroval.

Jsi to ty, skalisko, trávo, rozkvetlá ratolesti?
jsi to ty, luno, jezero v přítmí, horo ohnivá,
co naši duši naplňuje štěstím?
Či je to básník, jenž vaši krásu vyzpívá?
Jsi to ty, pokoro, lásko, moudrosti?
jsi to ty, naděje, víro mámivá?
Anebo hlas, který ve své smělosti
odhalí, v čem to všechno spočívá?
Jsi tu pro všechny? Nebo jen pro lháře,
kteří si myslí, že k tobě mohou proniknout?
Jsi jako hvězdy v oku hvězdáře,
s jehož smrtí i ony zaniknou?
Ne, hvězdáři jednou všichni zahynou
a stejný bude osud básníků.
Ať třeba celé lidstvo zhyne! Žádný soud
neodsoudí tě, Kráso, k zániku.

Klimatická

Vyhrň si rukávy, podzime,
ať spolu síly změříme!
Ještě poznáš, jaké je to,
když vypukne babí léto!

Ukaž svaly, podzime,
ať si jasně povíme,
kdo ovládne místní klima –
jestli ty či rovnou zima!

 Julinka s horečkou...

 ... s perníkem mimi

 ... s Kajetánem

...s tetou Terezkou (a obřími náušnicemi)

 ... s dědou (a máminými náušnicemi)

... s tátou na UJD

Do morku kosti

V době, kdy jsem byl vegetariánem, zdál se mi sen o tržišti na náměstí, kde se prodávaly poloviny celých zvířat rozseknutých podél těla. Nemohl jsem potom maso opravdu ani cítit a děkoval za to Bohu. Po třech letech si tělo o maso přeci jen řeklo a protože jsem tehdy jezdil na vesnici, kde se chovala a zabíjela zvířata v souladu s mravním kodexem, který jsem dokázal přijmout za svůj, začal jsem maso znovu pojídat. Teď jsem už patnáct let takzvaně normální. Jen už na tu vesnici nezajedu, maso kupuji ve stavu, v němž mi svůj původ nepřipomíná, a mám pořád vůči zvířatům větší a větší výčitky svědomí. Koukali jsme s Věruškou nedávno na Food Inc. Před pár dny jsem vytáhl z polévky úhledně uťatý kus kosti s morkem a všechno se mi to připomnělo.

David Foster Wallace: ... Myslím, že se shodneme, že jednou z největších hrůz moderního kapitalismu je fenomén velkochovů. V Americe jde o nejlevnější způsob chovu, zvířat je velmi mnoho na těsném prostoru, v dost děsivých podmínkách. Když si uvědomíte, že mají nervové systémy a jsou schopna cítit bolest, celá věc se jeví jako jedna z velkých hrůz současné Ameriky. Ale většinu jejích obyvatel tenhle pohled nezajímá, věří totiž, že existuje morální hierarchie a že zájmy lidí mají přednost.

Ostap Karmodi: Osobně si také myslím, že lidské potřeba mají přednost, ale je to otázka míry – o zájmech zvířat by se přinejmenším mělo uvažovat.

D.F.W.: Přesně tak. Několikrát jsem se přel s kamarády. Zdá se mi, že není lepšího zdůvodnění, proč by zájmy korporací a ekonomická logika měly mít protiváhu v zákonech a omezeních korporátního chování, než fakt, že se zaprvé zabíjí spousta zvířat, ale také je nutíme žít životy, v nichž se vůbec neuplatní jejich instinkty. Každý moment existence je pro ně pouze utrpení a mučení, a to jen proto, aby se maso mohlo vyrábět o padesát pencí za libru levněji. Je to jedna velká zrůdnost.

Wogastisburg potřetí

Včerejší první setkání lidí, které spojilo slovo Wogastisburg, lze považovat za úspěšné. Sešlo se 15 nadšenců a několik se jich omluvilo s tím, že přijdou příště. Společnou myšlenku, nad níž se chceme dále scházet jsem snad vystihl správně v dnešním emailu PhDr. Smržovi, že bychom rádi „historii Sámovy říše (potažmo staroslovanskou historii vůbec) a archeologicko-historické pátrání po Wogastisburgu přenesli z učebic dějepisu, odborné literatury a záhodologických fantazy článků ještě do pole turisticko-populárně-vědeckého, řečeno opravdu ve stručnosti“ (možná trochu méně lakonický jsem byl zde). Konkrétní návrhy padaly na schůzce hustě jako švestky v klášterní zahradě (mohl bych být asi konkrétnější, ale nechci, neboť bych rád ještě stále neomezoval fantazii lidí, kteří chtějí také přijít s vlastními nápady). Další setkání bylo stanoveno na středu 5. září 2012 v 18h. v salónku na Střelnici. Doufám, že sám přijdu s nějakým překvapením.

V roce 1911 navrhl (podle Miroslava Ivanova) historik Fr. Frank (blíže pro mě nedohledatelný), že by Wogastisburg mohl být na hoře Staffelbergu u lázní Staffelstein (a shodou okolností u města Vierzehnheiligen neboli Čtrnácti svatých pomocníků), neboť na oné hoře se vyskytoval dvorec Wugasterode. Miroslav Ivanov se zřejmě na ono místo vydal a jako (pro literaturu faktu jistě žádoucí stejně jako pasáže z Hamleta a árie ze Smetanovy Libuše) emotivní důvod svého příklonu k této hypotéze si zvolil výskyt kostelíka sv. Aldegundy na vrcholu této hory. Cituji: „Proč právě na místě, které podle hypotézy mohlo být Sámovou pevností, kde se v roce 631 (nebo 632) odehrála slavná bitva, postavili snad v době románské kostelík svaté Aldegundě, zemřelé v roce 662?... Pokud ví, nikdo z vědců, kteří kdysi psali o Wogastisburgu, si neuvědomili tu „maličkost“: že na vrcholku Staffelbergu stojí starý kostelík s románským vchodem, zasvěcený svaté Aldegundě z rodu královského.

Aldegundě z říše francké.

Aldegundě, která žila v době Sámově: zemřela 662, zatímco on asi o tři roky dříve, 659.

Aldegundě, která tu měla ochraňovat… Koho? Snad padlé Franky?

Třeba je to jen podivuhodná náhoda.“

Kostel v Úhošťanech, Foto: Jaroslav Svatoň

Domnívám se, že to je asi stejně podivuhodná náhoda, jako že je kostelík (se základy z poč. 14. století) v Úhošťanech zasvěcen sv. Havlu (lat. Gallus, germ.-fr. Gallen), rovněž Sámovu současníku (zjistilo se, že nebyl irským mnichem, jak se soudilo, ale že pocházel z dnešní sev. Francie a dle legend se angažoval i na franském královském dvoře). O Úhošťanech existuje první písemná zmínka z doby starší, než ta o Kadani. Jsou to všechno náhody? Nebo by před úhošťanskou školou přeci jen měla stát tabule s vývěskou, že se v roce 631 (nebo 632) zrovna zde (nebo někde jinde) odehrála památná bitva u Wogastisburgu?

Zlatá horečka

Více než všechno ryzí zlato
v rezervách bank po celém světě
je, když ti dítě řekne „táto“
a v horečce pak obejme tě.

Více než stát se světoznámým
a sklízet ve všem úspěch je,
když tvoje dítě řekne „mami“
a v horečce se usměje.

Pár dalších fotek zejména pro rodinu je zde.

Wogastisburg podruhé

Drazí přátelé archeologové a historici,

rád bych Vás získal pro myšlenku, která u většiny z Vás zatím nevyvolala odmítavou reakci jen proto, že jste možná nečetli můj první článek o založení občanského sdružení Wogastisburg. Určitě byste z něj vyčetli, že se čistí amatéři rozhodli obhajovat něco, co Vy máte již pár desítek let za téměř vyloučené. Chci tedy vše uvést na pravou míru.

O.s. Wogastisburg není o.s. Úhošť a nechce prosazovat jediné a správné umístění památné bitvy ze školních učebnic. Naše o.s. chce mít své pobočky nebo alespoň členy všude, kde fandí historii a archeologii a nejsou jim lhostejné dějiny starých Slovanů, naše nejhlubší kořeny. V Kadani iniciujeme vznik podobného hnutí proto, že víme, že v době méně než dávné, kdy nad archeologií měla i pro nejstarší dějiny vrch historiografie, která si brala na pomoc jazykovědu, navrhovala spousta českých historiků umístění hradiště Wogastisburgu právě na Úhošť. Nabízí se, že by se poměrně silné křídlo mohlo založit třeba v nedalekém Žatci, archeologické Mekce, od níž není vzdálen vrch Rubín (mezi Pšovem a Kašticemi), kde se alespoň něco archeologicky cenného našlo (i když to stejně asi nedokazuje nic, na čem by se dalo stavět). Klidně ale budeme kvitovat snahy o zasazení Wogastisburgu do středního (rakouského) Podunají, na Slovensko nebo kamkoli do Německa. Víceméně chceme popularitu našich nejstarších dějin postavit na historické hádance – a tím ji udělat atraktivní. I v Kadani budeme mít jistě více odborných i neodborných názorů. Deklaruji tedy předem, že budeme občanským sdružením postaveným (nejen) na názorové pestrosti.

Hrob Dagoberta I., který byl jako první z franských králů pohřben v bazilice Sv. Diviše v Paříži (náhrobek z 13. století)… Kde je asi hrob jeho protivníka, vítěze v bitvě u Wogastisburgu, franského kupce v čele slovanských kmenů Sáma?

V prvním článku jsem přirovnal Wogastisburg k bájnému Camelotu, o kterém jeden americký historik řekl, že ho nelze lokalizovat vůbec nikde, a tedy vlastně kdekoli – čehož využívá zejména anglický turistický průmysl. Je tu ovšem jeden podstatný rozdíl: Wogastisburg není bájný. O to méně textů můžeme využít k rozvinutí nějakých teorií, o to méně umělecké volnosti bude v různých výkladech, nicméně přitažlivé může být právě to, že i vědecké historické studie mohou znít jako literatura fantasy.

V neposlední řadě bych chtěl připomenout odkaz Josefa Antonína Jíry, který neváhal svůj život zasvětit archeologii a jeho nadšení šlo tak daleko, že soukromě pronajaté místnosti pražské Hanspaulky zprovoznil přesně před sto lety jako veřejné archeologické muzeum, jediné svého druhu v Čechách a na Moravě. Motivací Jírovi bylo dokázat, že staří Slované nepřišli do naší kotliny jako vazalové Avarů, ale jako svobodný lid. Jíra byl mimochodem asistentem Lubora Niederleho, zakladatele Státního archeologického ústavu, který byl shodou okolností také názoru, že Wogastisburg byl na Úhošti. Na jejich odkazu chceme také založit naše poslání.

Letos v úterý 28. srpna, na narozeniny Augusta Sedláčka, jste všichni zváni na zakládací sraz přípravného výboru o.s. Wogastisburg a samozřejmě budete vítáni i kdykoli poté. Představím tam i smělý plán na zřízení Muzea Sámovy říše – v tom ale nutně budu potřebovat podporu právě archeologů a historiků. Vyslyšíte mě?

Každopádně děkuji za pozornost.

Země JE středem vesmíru!

Dlouho jsem nenapsal žádný článek, kde by se objevila nějaká moje vlastní filosofická myšlenka. K tomu dnešnímu mě donutila až závrať! Byla to sice závrať z četby, ale inspirovala mě k rozvíjení myšlenek vyčtených úplně jinde a v závěru možná dokonce mých vlastních.

Hodně studuji konec světa, ačkoli eschatologie nepatří do oborů, v nichž bych se vyžíval, spíš mě inspiruje k myšlenkám naprosto opačným. Koupil jsem si tedy knihu Konec světa od dr. Maxe Wilhelma Meyera, jejíž překlad v roce 1909 pořídili dva Antonínové – Roztomilý a Šprinc. Už kvůli jejich libě znějícím jménům jsem se do knihy rychle začetl. Hned na začátku se autor vysmívá teorii, že země je jediný živý organismus. O pár stránek dále se píše, že „bod zemského povrchu na rovníku uběhne toliko při denním pohybu kolem středu zemského za sekundu 464 metrů, země pak na své dráze asi 30km“.

To byla poslední věc, kterou jsem si přečetl před zhasnutím světla. Jenže jakmile jsem si lehl do své usínací pozice, začalo to se mnou házet jako s knězem z Brechtovy hry, který se vysmívá Galileiho teorii, že se Země točí kolem osy a ještě kolem Slunce. Uklidnil jsem se, až když jsem si vzpomněl na Chestertonovu teorii o útulném vesmíru. A v tu chvíli mi to všechno došlo:

Země JE středem vesmíru. Geocentrismus vítězí nad heliocentrismem, ačkoli se ve školách při dějepisu učí opak. Přestože Země není středem Sluneční soustavy, je středem vesmíru. I věda k tomu sklouzla po přijetí teorie relativity, která žádný pevný bod coby střed nepreferuje, a tak se jako pomůcka bere jako souvztažný střed vesmíru střed naší Země. Prý to nemá žádný fyzikální dopad. Filosofický ovšem ano! Ne, nebude se znovu upalovat, právě naopak!

Země je totiž koule a člověk jen její nepatrný obyvatel. Člověk nemá (a v závěru ani nemůže) být egocentrický, nýbrž geocentrický. Pokud vnímá vesmír, který se točí nad jeho hlavou, uvědomí si, že se nad hlavou jiných lidí točí jiný vesmír. Ale přitom má země jen jeden střed a ten zaručuje útulnost toho všeho, co je kolem nás. Střed naší země zajišťuje, že nám neuletí klobouk, ani když se šouráme po chodníku nadzvukovou rychlostí kolem zemského středu, střed naší země zajišťuje, že nám neuletí střecha nad hlavou, ani když se ta naše země řítí  rychlostí 100.000 km/h kolem slunce.

A co na to Mayský kalendář? Zabýváme se jeho okrajem v touze spočítat, kdy to tu všechno skončí a v centru jeho nejznámějšího vyobrazení na nás tajemná postavička plazí jazyk. To asi proto, že ji považujeme za Slunce, přitom je to střed naší země, kolem níž se točí všechen život. Až to pochopíme, tajemný mayský bůžek zatáhne jazyk a bude nám hej.

Slavné enóno

„Tátové musejí svoje holčičky pořád muchlovat,

aby jednou měly co vracet.“

Zdeněk Chuchel, dnes šedesátiletý

Proč je doma tolik křiku?
Proč šel táta pro kroniku?
Protože jsem bez cavyků
nakakala do nočníku?

Máma dělá kotrmelce
a hladí mě po prdelce,
táta sahá po odměrce
že to změří v celé délce.

Já mám z toho bobku na dně
taky radost, každopádně,
šlo to ale celkem snadně,
tak nevím, co ti dva blázněj!

Duše a hvězdy aneb Diskuze po katolicku

Mrzí mě, že budu kopat takzvaně do vlastních řad, ale věřím, že je to kopání do tmářství a že existuje naděje na prozření i v něčem tak stojatém jako je církevní věrouka. Když jsem křtem vstupoval do katolické církve, věděl jsem, že nejde o ledasjak demokratické společenství, jistý typ řádu, poslušnosti a hlavně konzervování tradice jsem čekal a v žádném případě jsem ho neplánoval rozvracet zevnitř.

Také mě setkání s tmáři v církvi nikdy nezviklalo ve víře. A už vůbec mě neopouští naděje, že tmáři nezvítězí, že jsou zde z vůle Boží, stejně jako ateisté a všichni ostatní. Pomáhají nám hledat. Jako si tmáři z dnes zpívaného Žalmu 34 jistě ještě teď prozpěvují „Bojte se Hospodina, jeho svatí! Těm, kdo se ho bojí, nic nechybí.“ (o bohabojnosti zase někde jinde), já stále v duši slyším  „nic nechybí těm, kdo hledají Hospodina“. Čtu si tedy rád i věci, s nimiž nesouhlasím, beru si z nich mnohdy spousty ponaučení. Někdy mě donutí, abych vyjádřil svůj názor a konfrontoval jej s ostatními, i kdybych třeba měl uznat, že jsem se mýlil nebo alespoň, že jsem nedokázal přesvědčit oponenty.

Martin C. Putna na loňském Prague Pride a jeho dopis T. Halíkovi

S podobnou myšlenkou jsem se odhodlal vstoupit mezi komentátory článku Ferdinanda Peroutky jr. o Prague Pride na serveru online časopisu Duše a hvězdy, kam píší „katolíci především pro katolíky“. Vážím si strýce pana Peroutky a vážím si autora románu Duše a hvězda (odtud zřejmě název časopisu) Jaroslava Durycha, jehož syn Václav do své smrti do časopisu přispíval. Chápu autorův postoj, i když s ním nesouhlasím, ale přesto mě jedna pasáž v článku vyprovokovala k reakci. Cituje se v ní z lékařského posudku o praktikách homosexuálů, které vedou k šíření pohlavních nemocí, a jejichž praktikování pak pan Peroutka mladší podsouvá všem, kteří se zastanou homosexuálů (v článku konkrétně pražskému primátorovi Svobodovi): „nechráněný anální sex, sdílení sexuálních pomůcek, vsouvání pěsti i celé paže do řitního otvoru a sex party v rámci mezinárodní sexuální sítě“. Věřím, že se tyto praktiky panu Peroutkovi eklují, ale to, že máme každý jiný vzorec obliby (dokonce jiný i v různých etapách jednoho a téhož života), o tom už z lékařských studií víme déle než půl století od dr. Kinseyho. Přesto se zde sází na to, že se tyto praktiky eklují i mnoha jiným heterosexuálním lidem a pobouřením publika strhne autor názory čtenářů na svou stranu.

V úvodu článku si šéfredaktor časopisu Ignác Pospíšil stěžuje, že tento nemohl být publikován na blogu serveru ČT24, protože ho televizní redaktoři shledali homofobním. Také mi to vadilo, protože vyznávám pluralitu názorů. Rozhodl jsem se tedy vyzkoušet, zda to není z druhé strany stejné. Napsal jsem krátkou reakci na článek i na pár komentářů pod ním a jediné, co mohlo být v článku shledáno nevhodným, byl citát ze samotného Peroutkova článku. Přesto můj příspěvek nebyl publikován. Nevěřil jsem, že to bylo cenzurou, a tak jsem napsal reakci znovu, ačkoli trochu v rozčilení, protože jsem se cítil okraden o čas. Znovu nepublikováno. Zkusil jsem tedy malou lest, snad mi ji Pán Bůh odpustí: (červené rámečky značí mé příspěvky)

Napsal jsem příspěvek, který je dostatečně homofobní, aby se panu Pospíšilovi líbil. Nechal jsem se inspirovat názorem Hanse Michaela Franka, nacistického pohlavára, neomezeného vládce nacisty okupovaného Polska, kde se výrazně podílel na holocaustu, za což byl po válce v Norimberku popraven. Jen jsem jeho názor, že s praktikujícími homosexuály musí být zacházeno „bez milosti“, zjemnil, aby mi to dnes prošlo. Udělal jsem to zřejmě proto, abych pobouřením strhnul publikum na svou stranu. A prošlo mi to, což mě vzhledem k Peroutkovu i Durychovu odkazu mrzí. Ti se konfrontací nebáli! A věřím, že by se nebáli ani dnes!

Podobně jako pan Pospíšil vyzývá souvěrce k různým akcím a reakcím, vyzívám katolíky, kteří nechtějí podporovat tmářství, klidně čtěte časopis Duše a hvězdy, ale vězte, že v diskuzích nepřipouští jiné názory, než jaké má jeho šéfredaktor! Jestli by nebylo čestnější diskuzi prostě nepřipouštět. Pak bych zřejmě reagoval rovnou zde na svém soběpisníku a podoba mezi novinářskými konfrontacemi první republiky by byla úžasná. Nu, žijeme v 21. století a i tmáři potřebují vysílat zdání modernity a přístupnosti diskuzi, aby jejich předsudky vůbec někdo bral vážně.

Modlitba za Pussy Riot

Bohorodičko naše,
nechoď kolem té kaše!
Dej Nadě, Kátě a Máše
azyl u sebe v kostele –
jsou mladé, ale dospělé,
mají děti, mají manžele.

Ochránkyně vší Rusi,
nám věřícím se hnusí,
že dívky trpět musí,
za to, že poslaly Putina
tam, kde se sukně zapíná.
Ta děvčata jsou nevinná!

Čisté umění

Když jsem neteřince Rebece kupoval Mateřídoušku, juknul jsem i do fochu, z něhož lovím Tvar a protože tento časopis o prázdninách nevychází, porušil jsem jednu sobě samému naordinovanou dietu a po roce jsem si koupil A2. Čekal mě v ní objev, který se stal záplatou přes celý ten rok trucování!

Hádám, že nejsem sám, kdo neznal amerického spisovatele Davida Fostera Wallace. Je to zřejmě hlavně tím, že chybí český překlad jeho díla. Upřímnost odpovědí v rozhovoru, který se spisovatelem vedl ruský Ostap Karmodi (nyní ukotvený v Praze) v roce 2006, mě úplně šokovala – sám bych takové schopen nebyl a přitom se mi zdá, že ty odpovědi mi mluví ze srdce (ono se to vlastně nevylučuje). Rozhovor byl pořízen dva roky před spisovatelovou sebevraždou a jeho části pro A2 přeložila Anna Vondřichová.

Myslíte, že může existovat čisté umění bez jakékoliv komerční nebo propagandistické hodnoty?

Ke slovu „čisté“ jsem maličko podezřívavý. Je to nadmíru vysoký požadavek na slovo „umění“. Moje žena je výtečná umělkyně a malířka, ale nesnaží se prodávat díla za spousty peněz, nepokoušela se přesvědčit muzea a galerie, aby si její věci koupily. Vystavovala, a když chce, může něco prodat, ale většinou její díla končí jako dárky. Hrozně mě baví pozorovat ji při práci. V Americe existuje celý umělecký svět, v němž si budujete jméno a reputaci a vaše umění je cennější a cennější, až se z vás může stát boháč. Ona se toho procesu bojí, protože věří, že dílo o něco ochuzuje a ji samotnou už tvorba nebude tolik těšit. A to je pro ni to nejdůležitější.
A stejně tak je ona důležitá pro mne – je nesmírně poučné sledovat ji, když pracuje, a pak jít do garáže, kde pracuju já, a snažit se opravdu tvořit a neříkat si pořád: „Co asi napíše ten recenzent z New York Times“. Zabrat se do díla a nenechat se rozptylovat fůrou malicherných, nadutých a dětinských myšlenek.
Třeba lze v Americe vytvářet čisté umění jen mimo veřejnou sféru a vyrábět artefakty jako dárky, nemíchat do toho procesu peníze a snahy o publicitu nebo publikaci. Problém však je v tom, že pokud by tohle dělali všichni, pak zmizí veřejné umění. A vznikne tu obrovský paradox, o němž posledních pár let uvažuju, a stále nemám řešení.

Myslím, že je to stejný paradox jako představa, že existuje jen dobro a žádné zlo, nehledě k tomu, že spousta zla vznikne s dobrým úmyslem. Sám často přemýšlím nad tím, jestli se drát se svým dílem na veřejnost a hlavně proč. A vybaví se mi u příležitosti smrti Gora Vidala objevený citát, že „pokud v dnešní reklamou postižené době odmítáte dělat reklamu sami na sebe, jste okamžitě podezřelí, že nemáte co nabídnout“. Tomu říkám paradox.

Nečekaná zpověď

V pátek jsem oddával jednu zajímavou dvojsvatbu, dva páry se braly podruhé (sic!) a vzájemně si to odsvědčily. Při přípravě projevu jsem zjistil, že se 10. srpna 1912, tedy před sto lety, narodil brazilský spisovatel Jorge Amado, a tak jsem si v knihovně vypůjčil knihu Pasačka koz aneb Návrat marnotratné dcery (v portugalštině nicméně nese název Tieta z Agreste). Sám sebe jsem překvapil, že jsem se do tohoto dlouhého románu začetl s chutí (dosud mě jihoamerická literatura moc neoslovila a navíc podle toho románu byla údajně v roce 1996 natočen film, o kterém někde píší, že jde o telenovelu!) a v den svatby jsem měl 250 stránek za sebou. Příběh (zatím) vypráví o návratu rozené vesničanky domů ze Saõ Paula, kde dělala posledních několik desítek let nejdříve prostitutku a nakonec bordelmamá v prvotřídním podniku. Vzhledná a udržovaná čtyřicátnice poměrně s gustem svede svého sedmnáctiletého synovce, který studuje kněžský seminář, ale přesto se do své tety (ještě před sexem) bezmezně zamiluje. Kapitoly střídají témata, někdy do děje vstoupí sám autor nějakým důvtipným komentářem, čímž udržuje čtenáře v napětí. O to víc mě překvapila kapitola O nečekané zpovědi, kterou jsem opravdu nečekal.

Ricardo, onen svedený synovec, se rozhodl oslovit otce Timótea, františkána, který si jej získal na chodbě semináře zaslechnutým příznivým soudem o hippies. Zpověď se odehraje na pláži v Mangue Seco, kde Ricardo, vyprahlý třídenním čekáním na tetu Tietu, náhle spatří otce Timótea na lehátku ve stínu tamaryšku.

„Otče, kdy bych mohl přijít ke zpovědi?“
„Jak budeš chtít, synku, až to budeš potřebovat.“
„Nešlo by to teď hned, otče?“
„Jak chceš, synku.“
Ricardo nehnutě stojí a čeká: otec Timóteo si určitě navlékne kutnu a půjdou do kaple do zpovědnice. Kněz mu ale ukáže na lehátko vedle sebe.
„Odlož si ty balíčky a posaď se ke mně, napřed si trochu popovídáme a pak tě vyzpovídám. Je krásné odpoledne a měli bychom si je užít. Bůh je učinil krásným, aby lidé byli šťastni. Lidské štěstí, to je hlavní starost Pána Boha. Jsi tu na prázdninách?“

Rád kapitolu trochu rozkouskuji, protože je pro mě hodně podstatná. Trochu mi i pomáhá v představě, že bych mohl jít ke své druhé zpovědi v životě. Jeden nejmenovaný mladík mi o našem otci Josefovi řekl, že na něj působí tak, že kdyby se s ním setkal jako s knězem ve středověku, že by ho určitě neupálil. „Ve středověku by nejspíš upálili jeho nebo by byl františkánem,“ pomyslel jsem si a něco v tom smyslu asi i řekl odkázav na Jméno růže. První moje zpověď také neproběhla ve zpovědnici, i když proti tomu místu nejsem nijak zvlášť zaujat, je pro mě jen nezvyklé. Kde proběhne druhá, nevím, ale začínám se vnitřně připravovat (ne fromulovat ji, ale motivovat na ni).

Homo rudolfensis

O antropologických objevech rodiny Leakeyových se učí možná už i na základních školách, já si jich ovšem stihnul všimnout až na té vysoké. A jejich objevy stále pokračují. Včera zveřejnila Meave Leakeyová objev dvou čelistí se zuby a jedné lícní kosti druhu, který bývá označován jako Homo rudolfensis. Objevy potvrdily, že tento druh byl vlastně soudruh známějšího Homo habilis alias člověka zručného.

Můj táta byl Rudolf, jeho táta taky Rudolf a jeho táta, můj praděd, rovněž, nejmladší ze tří synů, ale nejstarší ze tří Rudolfů našeho rodu. Byli to rovněž soudruzi a zrovna moc zruční asi nebyli. Ale na rozdíl od tři ploskonosých opičáků z Afriky jsem si poměrně jist, že jsou to moji předci a že se většina mých vlastností vyvinula z těch jejich.

Snažím se sepsat vývod naší Julince, a protože jsem v Soběslavi ukořistil rodokmen Losenických, pátrám teď po jejich větvích. Jedna poznámka mě potěšila, ačkoli se zdá být naprosto na vodě postavená. Ale když ji čtete psanou černou na bílém v tom strojopise ze 70. let, získává na kronikářském puncu. U mé prapraprababičky Mariany Losenické, nar. 24. března 1828 Janu Vaškovi, domkáři v Hamřích, stojí upomínka: Antonín Vašek, otec Petra Bezruče a ocitovaná věta z časopisu Naše rodina č. 15/1974, která nicméně nijak nenaznačuje, že by mezi rodinou slezského barda a rodinou mé prabáby byla nějaká přízeň. Jednou to tu ale stojí a na krev kolující v mých tepnách a žilách to má stejný účinek, jaký má jarní slunce na horské potůčky. Nečetl jsem snad nedávno naprosto fascinován do té doby neznámá čísla ze Slezských písní? A v jednom z nich:

Až bude růst
nade mnou tráva, až budu hnít,
kdo na moje místo,
kdo zdvihne můj štít?

Přípravný výbor o. s. Wogastisburg (s.r.o.)

Přemýšlím o tom už několik let a když tak vidím ty různé osobnosti, jak na sebe berou břímě zodpovědnosti a nechávají se přesvědčit ke kandidatuře na prezidenta, řekl jsem si, že také musím získat odvahu a přistoupit od přemýšlení k činu. Kadaň je krásné město a mohlo, smělo a mělo by být cílem mnoha turistů. Nicméně s tím množstvím to není tak slavné, ne tak dávní občané Kadaně za průmyslové revoluce nás zřejmě svým konzervativním smýšlením odklonili od hlavních dopravních tahů a na architektonické skvosty ve městě se nedaří natáhnout opravdový ruch – běžný turista je totiž víceméně náročný tvor, potřebuje pocit výlučnosti a dostupnosti zároveň. Rád bych mu dal další důvod, proč sem zavítat.

Poprvé jsem o tom začal přemýšlet během sbírání svých průvodcovských zkušeností v Anglii. Návštěva Tintagel Castle, hradu, který se považuje za možný Camelot krále Artuše, mi vnukla nápad pokusit se o českou obdobu vytěžení významu místa spojeného s tradovanou lokalizací první velké bitvy českých dějin – bitvy u Wogastisburgu. Na Camelot si totiž činí nárok mnoho dalších míst v Anglii a ty menší z legendy turisticky žijí a tyjí. Zde je seznam z anglické wikipedie:

Obdobný seznam najdete u článku o bitvě u Wogastisburgu i na české wikipedii a všimněte si, že Úhošť u Kadaně v něm má poměrně nezanedbatelné místo:

Analogie s Camelotem je nabíledni.

V Palackého Dějinách najdeme na konci kapitoly Čechové prvověcí tyto věty o Sámově říši:

Mohutný zakladatel její zasluhoval větší a stálejší památky u potomstva, nežli se mu dostala. Již za věku Kosmova ztratilo se bylo jméno jeho v pověstech národu našeho; historie pak Česká teprv od roku 1775 jemu v zápiskách svých, a to ne bez odporu, místa popřála.

Ani dnes se Sámovi a jeho slavnému vítězství nad králem Franské říše nedostává zdaleka tolik pozornosti, jakou by si zasloužil. Místo hrdinských Slovanů byla a je v posledních desetiletích v kurzu spíše kultura keltská. Podobně i o založení Kadaně se vypráví humanistická smyšlenka o keltských osadách na protilehlých březích řeky Ohře, ale první bitva našich slovanských dějin se zmiňuje když, tak spíše na okraj.

Co tedy chci udělat? Rád bych založil občanské sdružení Wogastisburg (pracovní název), které by se snažilo odkaz knížete Sáma oživit a jako jednu z priorit by mělo turistické vytěžení hypotetického (třebaže možná více romatnického základu) umístění bitvy do oblasti pod horou Úhošť u Kadaně (a podobně by se dalo uvažovat i o vytěžení hypotetického umístění bitvy u Canburgu do Hradce u Kadaně, kde bojoval dokonce syn Karla Velikého Karel Mladší). Nebude to ale sdružení zaprášených historiků, ale lidí ochotných se v případě potřeby převléci do staroslovanského oděvu a vyrazit do pole, otevřít si stánek s replikami slovanských a franckých zbraní, mincí krále Dagoberta apod., prosadit památník pod Úhoští (příp. i na dalších místech), snažit se vymyslet turistickou stezku, zřídit muzejní expozici a tím vším ve výsledku přitáhnout pozornost veřejnosti jak místní tak zejména přespolní. Sdružení by dokonce nemuselo být omezeno jen na Kadaň a okolí, ale mohlo by inspirovat i jiná společenství, která klidně mohou propagovat umístění bitvy do jiné hypotetické lokality a potom bychom se mohli vzájemně doplňovat, pomáhat si a občas si férově zabojovat (z těch blízkých se nabízí třeba Rubín u Podbořan).

Co říci závěrem? Asi tolik, že kandidaturu na prezidenta sdružení, v kterém jsem k dnešnímu dni zatím sám, přijímám, nicméně budu rád, když se najde vhodnější kandidát. A nejradši budu, když bude s kým se scházet a vymýšlet a plánovat a připravovat a dotahovat.