Vzkříšení okrašlovacího spolku

Začalo to Wogastisburgem, ale stále více mě pronásleduje myšlenka nově vznikající spolek pojmout mnohem šířeji. Před 150 lety začaly vznikat okrašlovací spolky, na německém území tzv. Verschönerungsvereine, které vlastně měly podobné poslání, jaké jsme si během prvních dvou schůzek nastínili jako možný smysl našeho setkávání. Stačí si na wikipedii přečíst, že třeba ten stuttgartský spolek má na svém kontě tři rozhledny, ten heilbronnský kromě oprav různých věží a kašen i 30km turistických stezek, barmerský a elberfeldský zase třeba několik botanických zahrad apod. I v Kadani takový spolek existoval pod názvem Výsadbový a okrašlovací (Anpflanzungs- und Verschönerungsverein Kaaden), bylo by záhodno se o něm dozvědět víc. Později se z těch spolků, které nezanikly, staly turistické kanceláře a správu jimi vystavěných atrakcí převzala sama městská správa. 

Já jsem dnes vlastně také představitel svého města jak politicky tak správně, a tak se někomu možná trochu vtírá představa, že si vytvářím jen jakousi komisi na schvalování svých nápadů. Uvědomuji si to a samozřejmě se toho bojím, protože ne každý mě zná a ne každý ví, že něco takového bych opravdu vytvořit nechtěl. Těším se, že nápady budou přicházet z pléna a že ty mé dojdou obroušení a vybroušení tak, aby k něčemu byly.

Na zítřejší úterní schůzce (v 17.30 na Střelnici u šálku čaje či sklence méně než 20% nápoje), na níž jsou znovu zváni všichni, jimž není lhostejný historický odkaz a vzhled našeho města a k nimž se informace o tomto setkání jakkoli dostane, budeme ještě stále mluvit o lecčems bez psaného programu a bez zapisovatele, jelikož žádný oficiální spolek ještě nevznikl. Mám ovšem již konkrétní návrhy na to, jak by tento mohl být organizován a rozvíjen. Těším se na vás. Pro inspiraci vezmu na schůzku Historický atlas měst České republiky - svazek č. 23 - Kadaň!

Mýdlová vzpomínka

Každá vzpomínka je jako bublina:
když nepraskne, někam odletí.
Přesto ale, tati, pořád vzpomínám
na krásné chvíle ve tvém objetí.

Jak rád bych se ti zase vrhnul do náruče,
jak rád bych zas byl onen malý kluk,
jenž cítil, jak ti v hrudi buben tluče,
a v ruce svíral pravý bublifuk.

2016/912

Neveselá historka z kláštera

Dnes jsem konferoval oslavy 100. výročí narození Josefa Lieslera a při té příležitosti jsme i odkryli pamětní desku na domě, ve kterém mistr Liesler prožil své dětství a část jinošství a odkud tedy vyrážel za dobrodružstvím s kamarády i bez nich. Často píše o tzv. Klosterwaldu, což byl ten malý, ale pro dítě rozsáhlý stromy pokrytý svah mezi klášterní zdí a řekou Ohří, kde si dělali to, čemu jsme my v dětství říkali bunkry. Mám na dětství téměř identickou vzpomínku, jen my jsme si ty bunkry stavěli mezi klášterem a vyhlídkou na Svatém kopci pod skalami. Jeden zážitek Pepíčka Lieslera byl ovšem velmi nedětský, nepříjemný a dnes na vernisáži ani při odhalování desky nepublikovatelný. Přesto stojí za to, aby i ti, co ještě neměli tu příležitost přečíst si Lieslerovy memoáry, tuto epizodu z dějin kláštera seznali.

Zda to byly tytéž prázdninové dny v Kadani, ři dříve, to už bych asi musel pracně počítat, a navíc kdoví s jakým úspěchem. Bylo zase líbezné teplo, snový prázdninový čas na samém počátku, když jsem si u františkánského kostela – kláštera kreslil křížek u pootevřených vrat do kláštera a jeho veliké zahrady. Přes rameno mi koukal chlap v polomysliveckém a s triedrem na prsou. Znal jsem ho od vidění jako podivnou přitloustlou kadaňskou figuru. Ten triedr nesudnal z prsou snad ani když šel spát. Dal se se mnou do řeči a vyptával se na všecko možné. Hlavně na rodiče, do které chodím školy a třídy. Kresbu jsem kvůli němu nedodělal, protože mě pozval do kostela, že mě naučí hrát na varhany. No kdo by nechtěl? Zvlášť naiva Josífek Lieslerů. Napřed mi sám preludoval krátce pár taktů, pak že ať to zkusím já, ale nějak mi to pochopitelně nešlo, hlavně asi proto, že nikdo nešlapal měchy. Milej učitel německé obecní školy byl v klášteře varhaníkem a měl tam také světlou mnišskou celu s překrásným pohledem na kadaňskou Stolovou horu. Jen prý se podívej, jak krásný je odtud pohled, a ještě lepší s triedrem. Stál za mnou, triedr mi přehodil přes hlavu, ale tak, že mu řemínek zůstal na jeho krku. Funěl mi za krk a klokotal chválu na krajinu kolem Ohře. Vtom, zatímco já zaostřoval čočky, on se na obrtlíku jako čamrda postavil přede mne, v mžiku vytáhl mého čuráčka a zálibně mlaskal: Schön, pfrimartig (jako šídlo), ja ja! Já zkoprnělý na něj koukám, a on už trylkuje svou fistulkou dál, že se budeme mít rádi a že si budeme spolu dopisovat tajnou abecedou. Zatímco já si zapínal poklopec, on vytáhl zřejmě dávno připravenou tajnou abecedu z tlusté šrajtofle, kde asi těch abeced měl do zásoby víc. Zpitomělý z toho dosud nepoznaného zážitku jsem uprchl, že už musím domů. Matička byla zatím sama doma a chystala k večeři trhanec, který já rád. Asi se jí nelíbilo, že sedím u kamen a čumím nezvykle tiše do blbákova. Povídá: Co ti je? Já jako hodný maminčin mazánek všecko vyklopil. Matka na mne chvíli koukala a pak řekla: Kde máš tu tajnou abecedu?! Já ji vytáhl z kapsy kalhot – ona ji popadle, zmuchlala a hodila do ohně. A pak si ulevovala: To prase hnusný, a to je ještě učitel! Koukej se mu na hony vyhnout. Že bych v tom věku měl ve svých pumpkách, šitých od otce, tak líbezně našponovanou prdelku, že i drážďanský profesor vyhodil jen tak pro nezajištěnou rozkoš pětimarku?! Heuréka, Satane, zase tě plácl můj andělíček strážníček svou běloskvoucí perutí přes učouzenou tlamičku.

Hovory s dědou

Jsem po dědovi masarykovec. Mám v paměti, že jsem s ním a s babičkou byl (snad jejich autem) v dětství i v Lánech (poprvé a naposled), ale možná se mi to jen zdálo. V Mariánských Lázních jsem pak přečetl Ideály humanitní a Českou otázku a ve sklepě u babičky jsem přelouskal knihu, o níž jsem už nikdy neslyšel – přepis  polemiky s jakýmsi katolickým knězem. Děda byl křtěný v husitském ritu, babička v katolickém, já jsem tehdy stál někde uprostřed, a možná pořád stojím. V poslední době často přemýšlím o tom, proč jsem ještě neutekl z církve, jejíž představitelé občas projevují nenávist vůči jinověrcům (nebo prostě jiným lidem), a taky proč jsem ještě neutekl z politického života, když ti, kteří výkonně zastupují stranu, jejímž jsem členem, neplní její program a dokonce se chovají přímo nemravně (ať už slovy nebo činy). Věřím, že bych u dědy nalezl pochopení a že bychom si otevřeli Hovory s TGM a našli třeba Čapkův dovětek na závěr.

Jako v poezii můžeme i v politice mluvit o klasicismu, romantismu a realismu. Romantikem bývá politický fantasta a radikál, realistou politický rutinér pracující ode dne ke dni. Masaryk náleží k typu politického klasicismu. Klasikem v politice je muž, který v sobě vyrovnává vědecké myšlení a praktické jednání: muž, který i ve svých činech usiluje o normu, jež je závazná pro lidské myšlení, to jest o obecnou platnost.

Politický klasicism je, abychom to řekli dnešním termínem, režim autoritativní; ale tou autoritou, která ukládá státu a společnosti, je moc duchovní; ne doktrína, ne násilí, ne vůle, ale rozum a pravda.

Politický klasicism není řízen vášní, citem nebo vůlí, nýbrž rozumem; ale to ještě nestačí k jeho definici. T. G. Masaryk říkává, že “státník má být zároveň básníkem”, že “není pravé politiky bez obraznosti”. Politik musí znát duše lidí, musí chápat život jako drama, jehož konflikty vedou k dějinné katarzi. Ale nejen to, každá tvořivá politika je ustavičné úsilí uvádět rozptýlený, svárlivý, disharmonický život v jistý soulad, vytvářet z něho a v něm vyšší řád. “Každé organizování, každá syntéza je už ipso facto politika,” řekl jednou Masaryk. Dodejme k tomu: Každá harmonizace a každý řád má v sobě element estetický a uspokojuje naši touhu po kráse světa. Politika, která se o to pokouší, je čímsi jako poezií nebo hudbou, sochařstvím nebo architekturou, je uměním, které tvoří své dílo z lidí a společenských sil; takovou politiku můžeme právem nazvati politickým klasicismem.

Ale ani to ještě není celá politika a celý klasicism. V pojetí Masarykově politika je plnění zásad mravních; v jeho projevech se stále vracejí slova, že “politika má být rozumná a mravná”, nebo jinak, že má být vědecká a přitom vycházet z lásky k člověku. Tak jako vědecký poznatek je obecně platný, je obecně platný, věčný a univerzální také etický příkaz lásky k člověku. “Zákon lásky platí pro společnost a stát stejně jako pro rodinu. Veškerá rozumná a poctivá politika je provádění humanity uvnitř i navenek.” “Láska k bližnímu je v plánu světa, lidská společnost stojí na lásce. Avšak láska, pravá láska není sentimentalita, nýbrž práce a spolupráce, tvoření pro jiné a pro sebe, zdokonalování světa nám daného. Láska předpokládá poznání sebe i bližních... Láska nás činí praktickými... Vždycky jsem kladl váhu na pozorování a poznávání; ale abychom dobře pozorovali a poznávali, k tomu je třeba lásky.” A dále: “Lidskost bez zbožnosti nemůže býti úplná, zbožnost korunuje a posvěcuje lásku. Cit lásky nemůže a nemusí být vysvětlován a dokazován; ale může být zesilován, prohlubován a šlechtěn: náboženství je kultura lásky.”

Jebavý kantor

Na našem letošním výletě do Třebíče jsme se zastavili také v Nové Říši. Protože to byla zastávka neplánovaná, věděli jsme mlhavě jen o tamějším výstavním klášteře, který nás zdravil z turistických značek. Prošli jsme se kolem a pak si ještě dali s Julinkou v kočárku kolečko po náměstí. Od začátku vzbuzovala na jeho druhé straně jedna budova můj zájem. Ouřad, říkal jsem si, tam snad ani nepůjdeme.

Když jsme přišli na dohled, Věruška si všimla jisté desky s reliéfem na fasádě. Protože jsem vděčný čtenář pamětních desek, přešel jsem silnici a oněměl úžasem. Tak tohle je ta škola, kde se třináct let trápil Otokar Březina!

Dnes jsem na ulici zaslechl čtveřici žáků obecné školy, jak si povídají o učitelích a tento známý citát ze 120 let starého dopisu Otokara Březiny Anně Pammrové posílám Jiříkovi Nebeskému:

Učitelství je těžký, robotný úřad vysilující duši, ochromující fantasii, pijící sílu z organismu. Děti, přicházející do školy, jsou zlé, svéhlavé, bludně vychované bytosti, rafinované, zlomyslné, zhýčkané, zbloudilé, instinktivně nepřátelské a ve velikém procentu úžasně neschopné. Vracím se po pěti hodinách vyučování fysicky i duševně vysílen, disgustován, umrtven, zatemněn, tupý, mdlý a sešlý.

Nicméně výhled z oken školy měl Otokar o něco lepší než Jiřík na pětce.

Douška Vrchlického

Dnešní výběr je z Vrchlického sbírky Sny o štěstí.

Tichá láska

Nikdy slovem nevyzradím,
co spí v srdci přehluboko,
dost na tom, že v chvíli štěstí
mluví tvář a mluví oko.

S divým jekem prázdné škeble
vlna hází na pobřeží,
ale v srdci jako v moři
pravé perly na dně leží.


Vittoria Colonna
XIV.

Smím svou tě zvát? Já nevím, a přec denně,
že má jsi, myslím – řeknem si to jednou,
snad až ty růže tvojich tváří zblednou,
či moje smrti než podlehnou změně.

XVI.
(O tři léta později)

Mít někoho rád, tajemství je žití.
Já mám tě rád, však nemohu přec za to,
že za všecko, co s památkou tvou spjato,
je těžko dýchat a je těžko žíti.

Po minulosti se dnes neptám více,
má každý svou, bez viny žádná není.
Však jedno trvá: Pravé pochopení
a mužný pohled v zmírající líce…

XVII.

Dnes celý den jsem Danta čet´ a v kraje
té knihy, v kterou celá věčnost spjata,
jsem na desku jak byzantského zlata
si kreslil při čtení, co nitrem vlaje.

Sta démonů tu, trpících sta duší,
vše otrocky se podávalo užce,
té pokorné a skromné ducha služce,
jež více poví, nežli duch sám tuší.

A přišel večer, dlouhé stíny vleklé,
tma přepadla mne a já v hloubi cítil,
ty pravé ďábly jsem přec nezachytil,
kterými duše trpí v svých muk pekle.

Ty pravé ďábly, již nás rvou a škrtí,
v nichž v posled sami sebe poznáváme…
Ó jaké štěstí! Tužka má se láme
a já zřím klidně v tmu jako ve tvář Smrti…

Osamělá žena

Když včera Jiří Černý uváděl píseň A Woman Left Lonely od Janis Joplin, uvědomil jsem si, že jsem doma nechal svou ženu a svou nemocnou dceru. Stejně samotné jsem je nechal po většinu víkendu. Uvědomuji si poslední dobou, že díky své práci nechávám ženu s dcerou osamocené poměrně častěji, než bych si sám přál. Už slyším rádce, že není nic jednoduššího než to změnit. Není to tak jednoduché, odpovím, ale budu se snažit. Zvlášť když jsem pak slyšel slova oné výše jmenované písně. Inspirovala mě k noční básni, která není nijak lahodná, ale přesto ji věnuji své ženě s díky za trpělivost, jakou se mnou má, aby věděla, že si toho nesmírně vážím.

Žena,
která se cítí málo chtěná,
je jako pevnost obležená
a nikým nebráněná.

Žena,
která se cítí přehlížená,
je jako jehla v kupce sena
už předem nalezená.

Žena,
která se cítí opuštěná,
je jako dluhem krytá měna,
kterou čeká směna.

Žena,
která se cítí odstrčená,
je jako víra podlomená,
sražená na kolena.

Žena,
která se cítí neslyšená,
je jako srna poraněná
při honu na jelena.

Žena,
která se cítí poražená,
je jako popraskaná pěna
pečlivě odstraněná.

Žena,
která se cítí usoužená,
je jako Máří Magdaléna
k hříchu odsouzená.

Vrchlický žije!

Vrchlický zemřel právě před sto lety. Včera jsem o něm mluvil při svatbě:

8. září půltisíciletí přede mnou se narodil italský renesanční básník Lodovico Ariosto, který se proslavil svým dlouhým eposem Zuřivý Roland. V něm vypráví o lásce tohoto pobočníka Karla Velikého ke krásné Angelice. Láska je to ovšem neopětovaná, neboť Angelika miluje jiného - sličného Maura Medora. Proto zhrzený Roland zuří a neuvěřitelných téměř 5.000 slok po osmi pravidelně rýmovaných verších vypráví o jeho osudech. Říkal jsem si, že jen jediný český básník by byl schopen těch téměř 40.000 řádků nejdelší italské básně přeložit do češtiny, básník, od jehož smrti zítra uplyne 100 let. A opravdu jsem překlad Jaroslava Vrchlického objevil zaprášený v knihovním skladu. 

Přestože vztah Angeliky a Medora je jen okrajovým tématem básně, inspirovala tato láska desítky renesančních, barokních a romantických malířů a básníků od 16. do 19. století. Našel jsem si právě ty verše, v nichž se Angelika a Medoro vezmou v prosté venkovské chýši a poté spolu tráví líbánky v přírodě, a 36. sloku 19. zpěvu pro vás na závěr své řeči přečtu nejdříve ve Vrchlického překladu a pak ve svém přebásnění.

A kde jaký strom kynul podle řeky,
luh pokrývaje květy v stínu vlahém,
kde jaký balvan poněkud jen měkký,
hned psáno, ryto veň v rozchvění blahém,
i stěny chaty jejich lásky vděky
na sterých místech nesly mnohým tahem,
s M pojilo se A ve spolku luzném
a z dálky plálo v propletení různém.

Po svatbě nešli ti dva rovnou domů,
šli ještě na procházku, láskou zmámení,
a cestou stavěli se u každého stromu
zvěčnit svůj slavný den do kůry na kmeni,
i všechny balvany a stěny jejich domu
teď pyšně nesou totéž znamení.
Milenci pyšně roztroubili do světa,
že už jsou svoji: Vít a Markéta.

Článek o Vrchlickém v Týdnu uvádí: I když si za života užil přemíru uznání, Vrchlického dílo se už nečte a nevycházejí ani reedice sbírek. A jinde: V Česku je dnes asi 110 ulic pojmenováných po Vrchlickém, básník má svoje sady, náměstí, nábřeží a v rodných Lounech i divadlo. Na poetovo dílo ale padá pouze prach v knihovních skladech. Pokusím se v následujících dnech najít básně, které dle mého názoru mají co říci i dnes.

Můj kraj

Roman Němec natočil něco, při čem se mi, aniž bych to předem čekal, sevřelo srdce. Jako bych netušil, v jak krásné části země žiju! Jako bych nevěděl, jak krásná příroda mě obklopuje! Jaký dokáže být východ slunce, padající hvězda, příchod bouře! Záběry z Úhoště a z kadaňské rozhledny pohnuly mou duší stejně jako poetické větrníky řídící nebeskou dopravu na křižovatkách okluzních front či bystřiny padající z krušnohorských skal. Snad Romana neurazím pokusem o přebásnění jedné části básně Matthew Arnolda (The Youth of Nature), ke kterému mě inspiroval.

Jsi to ty, skalisko, trávo, rozkvetlá ratolesti?
jsi to ty, luno, jezero v přítmí, horo ohnivá,
co naši duši naplňuje štěstím?
Či je to básník, jenž vaši krásu vyzpívá?
Jsi to ty, pokoro, lásko, moudrosti?
jsi to ty, naděje, víro mámivá?
Anebo hlas, který ve své smělosti
odhalí, v čem to všechno spočívá?
Jsi tu pro všechny? Nebo jen pro lháře,
kteří si myslí, že k tobě mohou proniknout?
Jsi jako hvězdy v oku hvězdáře,
s jehož smrtí i ony zaniknou?
Ne, hvězdáři jednou všichni zahynou
a stejný bude osud básníků.
Ať třeba celé lidstvo zhyne! Žádný soud
neodsoudí tě, Kráso, k zániku.

Klimatická

Vyhrň si rukávy, podzime,
ať spolu síly změříme!
Ještě poznáš, jaké je to,
když vypukne babí léto!

Ukaž svaly, podzime,
ať si jasně povíme,
kdo ovládne místní klima –
jestli ty či rovnou zima!

 Julinka s horečkou...

 ... s perníkem mimi

 ... s Kajetánem

...s tetou Terezkou (a obřími náušnicemi)

 ... s dědou (a máminými náušnicemi)

... s tátou na UJD

Do morku kosti

V době, kdy jsem byl vegetariánem, zdál se mi sen o tržišti na náměstí, kde se prodávaly poloviny celých zvířat rozseknutých podél těla. Nemohl jsem potom maso opravdu ani cítit a děkoval za to Bohu. Po třech letech si tělo o maso přeci jen řeklo a protože jsem tehdy jezdil na vesnici, kde se chovala a zabíjela zvířata v souladu s mravním kodexem, který jsem dokázal přijmout za svůj, začal jsem maso znovu pojídat. Teď jsem už patnáct let takzvaně normální. Jen už na tu vesnici nezajedu, maso kupuji ve stavu, v němž mi svůj původ nepřipomíná, a mám pořád vůči zvířatům větší a větší výčitky svědomí. Koukali jsme s Věruškou nedávno na Food Inc. Před pár dny jsem vytáhl z polévky úhledně uťatý kus kosti s morkem a všechno se mi to připomnělo.

David Foster Wallace: ... Myslím, že se shodneme, že jednou z největších hrůz moderního kapitalismu je fenomén velkochovů. V Americe jde o nejlevnější způsob chovu, zvířat je velmi mnoho na těsném prostoru, v dost děsivých podmínkách. Když si uvědomíte, že mají nervové systémy a jsou schopna cítit bolest, celá věc se jeví jako jedna z velkých hrůz současné Ameriky. Ale většinu jejích obyvatel tenhle pohled nezajímá, věří totiž, že existuje morální hierarchie a že zájmy lidí mají přednost.

Ostap Karmodi: Osobně si také myslím, že lidské potřeba mají přednost, ale je to otázka míry – o zájmech zvířat by se přinejmenším mělo uvažovat.

D.F.W.: Přesně tak. Několikrát jsem se přel s kamarády. Zdá se mi, že není lepšího zdůvodnění, proč by zájmy korporací a ekonomická logika měly mít protiváhu v zákonech a omezeních korporátního chování, než fakt, že se zaprvé zabíjí spousta zvířat, ale také je nutíme žít životy, v nichž se vůbec neuplatní jejich instinkty. Každý moment existence je pro ně pouze utrpení a mučení, a to jen proto, aby se maso mohlo vyrábět o padesát pencí za libru levněji. Je to jedna velká zrůdnost.

Wogastisburg potřetí

Včerejší první setkání lidí, které spojilo slovo Wogastisburg, lze považovat za úspěšné. Sešlo se 15 nadšenců a několik se jich omluvilo s tím, že přijdou příště. Společnou myšlenku, nad níž se chceme dále scházet jsem snad vystihl správně v dnešním emailu PhDr. Smržovi, že bychom rádi „historii Sámovy říše (potažmo staroslovanskou historii vůbec) a archeologicko-historické pátrání po Wogastisburgu přenesli z učebic dějepisu, odborné literatury a záhodologických fantazy článků ještě do pole turisticko-populárně-vědeckého, řečeno opravdu ve stručnosti“ (možná trochu méně lakonický jsem byl zde). Konkrétní návrhy padaly na schůzce hustě jako švestky v klášterní zahradě (mohl bych být asi konkrétnější, ale nechci, neboť bych rád ještě stále neomezoval fantazii lidí, kteří chtějí také přijít s vlastními nápady). Další setkání bylo stanoveno na středu 5. září 2012 v 18h. v salónku na Střelnici. Doufám, že sám přijdu s nějakým překvapením.

V roce 1911 navrhl (podle Miroslava Ivanova) historik Fr. Frank (blíže pro mě nedohledatelný), že by Wogastisburg mohl být na hoře Staffelbergu u lázní Staffelstein (a shodou okolností u města Vierzehnheiligen neboli Čtrnácti svatých pomocníků), neboť na oné hoře se vyskytoval dvorec Wugasterode. Miroslav Ivanov se zřejmě na ono místo vydal a jako (pro literaturu faktu jistě žádoucí stejně jako pasáže z Hamleta a árie ze Smetanovy Libuše) emotivní důvod svého příklonu k této hypotéze si zvolil výskyt kostelíka sv. Aldegundy na vrcholu této hory. Cituji: „Proč právě na místě, které podle hypotézy mohlo být Sámovou pevností, kde se v roce 631 (nebo 632) odehrála slavná bitva, postavili snad v době románské kostelík svaté Aldegundě, zemřelé v roce 662?... Pokud ví, nikdo z vědců, kteří kdysi psali o Wogastisburgu, si neuvědomili tu „maličkost“: že na vrcholku Staffelbergu stojí starý kostelík s románským vchodem, zasvěcený svaté Aldegundě z rodu královského.

Aldegundě z říše francké.

Aldegundě, která žila v době Sámově: zemřela 662, zatímco on asi o tři roky dříve, 659.

Aldegundě, která tu měla ochraňovat… Koho? Snad padlé Franky?

Třeba je to jen podivuhodná náhoda.“

Kostel v Úhošťanech, Foto: Jaroslav Svatoň

Domnívám se, že to je asi stejně podivuhodná náhoda, jako že je kostelík (se základy z poč. 14. století) v Úhošťanech zasvěcen sv. Havlu (lat. Gallus, germ.-fr. Gallen), rovněž Sámovu současníku (zjistilo se, že nebyl irským mnichem, jak se soudilo, ale že pocházel z dnešní sev. Francie a dle legend se angažoval i na franském královském dvoře). O Úhošťanech existuje první písemná zmínka z doby starší, než ta o Kadani. Jsou to všechno náhody? Nebo by před úhošťanskou školou přeci jen měla stát tabule s vývěskou, že se v roce 631 (nebo 632) zrovna zde (nebo někde jinde) odehrála památná bitva u Wogastisburgu?

Zlatá horečka

Více než všechno ryzí zlato
v rezervách bank po celém světě
je, když ti dítě řekne „táto“
a v horečce pak obejme tě.

Více než stát se světoznámým
a sklízet ve všem úspěch je,
když tvoje dítě řekne „mami“
a v horečce se usměje.

Pár dalších fotek zejména pro rodinu je zde.

Wogastisburg podruhé

Drazí přátelé archeologové a historici,

rád bych Vás získal pro myšlenku, která u většiny z Vás zatím nevyvolala odmítavou reakci jen proto, že jste možná nečetli můj první článek o založení občanského sdružení Wogastisburg. Určitě byste z něj vyčetli, že se čistí amatéři rozhodli obhajovat něco, co Vy máte již pár desítek let za téměř vyloučené. Chci tedy vše uvést na pravou míru.

O.s. Wogastisburg není o.s. Úhošť a nechce prosazovat jediné a správné umístění památné bitvy ze školních učebnic. Naše o.s. chce mít své pobočky nebo alespoň členy všude, kde fandí historii a archeologii a nejsou jim lhostejné dějiny starých Slovanů, naše nejhlubší kořeny. V Kadani iniciujeme vznik podobného hnutí proto, že víme, že v době méně než dávné, kdy nad archeologií měla i pro nejstarší dějiny vrch historiografie, která si brala na pomoc jazykovědu, navrhovala spousta českých historiků umístění hradiště Wogastisburgu právě na Úhošť. Nabízí se, že by se poměrně silné křídlo mohlo založit třeba v nedalekém Žatci, archeologické Mekce, od níž není vzdálen vrch Rubín (mezi Pšovem a Kašticemi), kde se alespoň něco archeologicky cenného našlo (i když to stejně asi nedokazuje nic, na čem by se dalo stavět). Klidně ale budeme kvitovat snahy o zasazení Wogastisburgu do středního (rakouského) Podunají, na Slovensko nebo kamkoli do Německa. Víceméně chceme popularitu našich nejstarších dějin postavit na historické hádance – a tím ji udělat atraktivní. I v Kadani budeme mít jistě více odborných i neodborných názorů. Deklaruji tedy předem, že budeme občanským sdružením postaveným (nejen) na názorové pestrosti.

Hrob Dagoberta I., který byl jako první z franských králů pohřben v bazilice Sv. Diviše v Paříži (náhrobek z 13. století)… Kde je asi hrob jeho protivníka, vítěze v bitvě u Wogastisburgu, franského kupce v čele slovanských kmenů Sáma?

V prvním článku jsem přirovnal Wogastisburg k bájnému Camelotu, o kterém jeden americký historik řekl, že ho nelze lokalizovat vůbec nikde, a tedy vlastně kdekoli – čehož využívá zejména anglický turistický průmysl. Je tu ovšem jeden podstatný rozdíl: Wogastisburg není bájný. O to méně textů můžeme využít k rozvinutí nějakých teorií, o to méně umělecké volnosti bude v různých výkladech, nicméně přitažlivé může být právě to, že i vědecké historické studie mohou znít jako literatura fantasy.

V neposlední řadě bych chtěl připomenout odkaz Josefa Antonína Jíry, který neváhal svůj život zasvětit archeologii a jeho nadšení šlo tak daleko, že soukromě pronajaté místnosti pražské Hanspaulky zprovoznil přesně před sto lety jako veřejné archeologické muzeum, jediné svého druhu v Čechách a na Moravě. Motivací Jírovi bylo dokázat, že staří Slované nepřišli do naší kotliny jako vazalové Avarů, ale jako svobodný lid. Jíra byl mimochodem asistentem Lubora Niederleho, zakladatele Státního archeologického ústavu, který byl shodou okolností také názoru, že Wogastisburg byl na Úhošti. Na jejich odkazu chceme také založit naše poslání.

Letos v úterý 28. srpna, na narozeniny Augusta Sedláčka, jste všichni zváni na zakládací sraz přípravného výboru o.s. Wogastisburg a samozřejmě budete vítáni i kdykoli poté. Představím tam i smělý plán na zřízení Muzea Sámovy říše – v tom ale nutně budu potřebovat podporu právě archeologů a historiků. Vyslyšíte mě?

Každopádně děkuji za pozornost.