Zotročení milenci v Kadani

Dnes je výročí úmrtí Benjamina Constanta, francouzského spisovatele, přítele Madame de Staël a předchůdce psychologického románu. Jeho Adolf je počítán mezi stěžejní díla francouzské literatury a my v Kadani můžeme být hrdí na to, že v něm naše město figuruje jako jedno z mála konkrétních umístění, navíc opravdu zapojené do děje (na rozdíl od města Göttingenu, místa studií hlavního hrdiny). Jeho hrob v Pére Lachaise jsme s Věruškou samozřejmě poctili návštěvou.

V katalánské (sic!)* encyklopedii jsem našel zajímavou pasáž, která by se dala přeložit asi takto: „Adolf a Eleonora se přemístili do města »Caden« v Čechách, odkud pokračovali dále do Polska. Existuje hypotéza, že toponym »Caden«, který neexistoval na žádných mapách, použil Constant proto, aby evokoval přes latinský výraz »cadena« (řetěz) zotročení hlavních postav.“ *Constant je asi opravdu oblíbený i mimo hranice svého jazyka, protože kromě institutu v jeho rodném Lausanne nese jeho jméno třeba i institut v Riu de Janeiro.

V textu je přesně „Caden, petite ville de la Bohême“ a jako Caden je naše město citováno i v jiných francouzských pramenech, zejména asi stokrát ve Voltairově válečném zápisníku. Protože je román do značné míry autobiografický, je otázkou, zda tu Constant někdy byl, nebo zda opravdu použil jméno našeho města jako jistou dějovou narážku (protože jinak by jistě pro univerzálnost svého díla mohl použít „C***“, jako v několika dalších místopisných a osobních údajích).

Každopádně se blíží letopočty, kdy bychom měli v Kadani podniknout nějakou větší připomínku. V roce 2016 uplyne 200 let od prvního vydání knihy v Londýně a v Paříži a v roce 2017 bude 250. výročí autorovy smrti. Teď jde o to vymyslet, jaký druh připomenutí či oslav by to mohl být. Máte nápad? Mě napadlo pořízení 1. vydání pro naše muzeum a knihovnu, ale to se v aukcích a antikvariátech pohybuje mezi 7 a 10 tisíci eur, takže to jsem již zavrhnul. Pak mě napadlo promítnout zde v kině pravděpodobně českou premiéru filmu Adolf z roku 2002 s Isabelle Adjani v hlavní roli (jen bude asi potřeba vytvořit titulky). Tato herečka oceněná v Cannes a dvakrát nominovaná na Oscara, si ve filmu ve svých 47 letech údajně zahrála svou jedinou erotickou scénu. Do Kadaně ji asi nedostaneme, ale někoho z herců by bylo možná dobré pozvat. Nebo založíme po Lausanne a Riu i český Institut Benjamina Constanta v Kadani? Nebo že bychom s Navenkem novelu zdramatizovali? Vida, nápadům se meze nekladou! Třeba vymyslíte něco smysluplnějšího.

Errata k místě Kirwitzerova skonu

Minulé Vánoce jsem tu s jásotem odhaloval jednu pravdu, kterou teď budu muset poníženě odvolat nebo přinejmenším zpochybnit. Zjistil jsem tehdy, že Václav Pantaleon Kirwitzer nezemřel v Macau, ale v Meacu, což jsem v pramenech našel jako japonské město Miyako v provincii Iwate, jen jsem si nějak zapomněl přečíst, že tohle město bylo založeno až v roce 1941.

Včera bylo sv. Františka Xaverského, a tak jsem si z knihovny vytáhl jeho korespondenci. A hle, usazen na toaletě čtu si v jeho dopisech z Japonska, že v Mijaku sídlí císař Japonska a nejvyšší pán v zemi: „O Mijaku se vypráví tolik věcí, že tomu uvěřím teprve tehdy, až to sám uvidím. Říkají, že město má 96 tisíc domů, a dva Portugalci, kteří město viděli, nám vyprávěli, že jeden z nich má být daleko větší než největší domy v Lisabonu…“ Když pak sv. Xaverius spatřil Mijako na vlastní oči, píše o „kdysi významném městě“, které rozvrátili války, ale přesto je tam stále přes sto tisíc domů. Řeč není o žádném menším městě, než je známé Kjóto

Jenže v tajných dějinách Jezuitů od Jiřího Novotného a Františka Poláka se píše: „Na vlastní žádost je pak roku 1617 vyslán se skupinou dvaceti šesti nových misionářů na čínskou misii pod vedením jezuitského kněze Nicolase Trigaulta. Jejich loď „San Carlos″ přistála v dubnu 1618 v západoindickém přístavu Goa, kde pak Václav Pantaleon Kirwitzer působil až do roku 1621. Od roku 1622 působil v čínském Maccau, kde užíval čínské jméno Čchi Wej-Cchaj. Zde také 22. května 1626 zemřel a byl pochován. Během svého působení v Číně navštívil i Tibet a japonské Kjótó a udržoval úzké kontakty s německým jezuitou Johannem Adamem Schallem von Bell, jenž se podílel na reformě čínského kalendáře a byl prezidentem císařského Astronomického úřadu v Pekingu.“ Čemu tedy věřit?

Stačí mi chvíle, abych se dopátral pádných informací. Bohuslav Balbín ve své knize Bohemia Docta uvádí, že Kirwitzer zemřel v čínském Macau v roce 1626. Tuto knihu v roce 1788 poprvé vydal František Martin Pelcl, který o osm let později vydal německy spis o českých jezuitech, kde ovšem uvádí, že Kirwitzer zemřel v Meacu. Na první pohled by se mohlo zdát, že šlo o Pelclovu neúmyslnou chybu, ale mnohem spíš tento poctivý historik uvěřil, že Kirwitzer musel navštívit Japonsko, protože tam z Evropy mířil (dojel však právě jen do indické Goy) a v roce 1622 vydal knihu o mučednické smrti Jana Křtitele Machada, který zemřel v roce 1617 právě v Japonsku. Kirwitzer ale z Evropy odjel až roku 1618 a podmínky v Japonsku misionářům nepřály. Jezuitský řád v Japonsku nemohl působit, a tak působil v exilu právě v Macau. Názory na Kirwitzerovu smrt se liší nejen v místě, ale i v datu, někteří autoři uvádějí rovněž roky 1618, 1624 či dokonce 1642, ale většina se shoduje v roce 1626. A pro Macao je nejpádnějším důkazem zápis jednoho z jezuitů, který v roce 1659 na vlastní oči viděl Kirwitzerův hrob v kostele v Macau s datem úmrtí 22. května 1626.

Omlouvám se všem, kteří měli pravdu a panu Fochlerovi za matení. Sv. Františkovi Xaverskému děkuji, že mi udělil lekci.

První Mikuláš

Dnes Julinka poprvé spatřila anděla a hned v závěsu sv. Mikuláše, kterému svrchní obruba kostelních dveří srazila mitru. Bylo to celé roztomilé, otec Josef měl dnes adventně krásný fialový ornát a zahrál a zazpíval několik roztomilých dětských písniček. Jednu z nich jsme si s Julinkou zpívali a tancovali na ni celou cestu domů z kostela. Rozmlsán jsem ihned z knihovny vytáhl Český rok v pohádkách, písních, hrách a tancích, říkadlech a hádankách Karla Plicky. Samozřejmě jsem sáhl po oddílu Zima a hltavě začal obracet stránky. Jenže zima zde začíná Vánoci, před nimiž je jen pár básní o prvním sněhu a sáňkování. Vyměnil jsem si tedy s kroucením hlavou Zimu za Podzim a zjistil, že podzim končí sv. Kateřinou a sv. Barborou, tedy 25. listopadu až 4. prosince (Řekla Káča Barce „Nechme toho tance“ – končily muziky; nebo Kačenka naškrobená, Baruška ucouraná – mrzne-li na Kateřinu, na Barboru prší). Ty dvě světice jsou zmíněné i na začátku Zimy, ale po sv. Mikuláši nebo sv. Lucii nikde ani vidu ani slechu! Nevím, nepochopil jsem to: Jediné, co mi našeptával můj ironický mozek, je, že snad bolševik, za něhož to v roce 1956 vyšlo, chtěl sv. Mikuláše vymazat z národní paměti, protože na Ježíška si ještě netroufnul (i takové nápady tu samozřejmě byly). Když jsem si tedy sedl, že Julince napíšu nějakou básničku, kterou by mohla za rok za dva přednést Mikulášovi s andělem a čertem, aby nepřišla do pekla, napadla mě jen taková, která není ani pro Julinku ani pro jiné děti, a už vůbec by asi nikoho nevysekala z pekla.

Na svatého Mikuláše
i zločinec dobro páše:
zloděj ten den nepokrade
lenoch ráno zvedne zadek,
pytlák nechá svého pychu,
žrout dá pokoj svému břichu,
cizoložník zlíbá ženu,
šlapka zapře svoji cenu,
výtržník se šine s klidem,
vrah je hodný ke všem lidem.

Mikuláš však není hloupý,
na hříšníky pošle kroupy:
„Dnes dobře a jindy zle?
Čerte, vem je do pytle!“
Vy však, děti, jistě víte,
jak z té louže vybruslíte!
Jak předejít šlamastice?
Inu, jako v politice.
Že nevíte? Že neznáte?
Prostě se z ní vykecáte!

 

Život ženy

Mám doma Pohádky od Wilhelma Hauffa, dostal jsem je jako dar a těším se, až je budu číst Julince. Hauff psal i básně, ale protože jsou to hezky zveršované pravdy, které nikoho nepřekvapí, už se moc nečtou. Dvě z nich mě inspirovaly k zamyšlení nad tím, co tak pěkně ztvárnil Jengibarov.

Sotva odhodí pleny,

stanou se z dívek ženy,

které jsou předurčeny

scvrknout se ve stařeny.

I když je život krátký,

vrátí se stokrát zpátky

v radosti nad děťátky

a v lásce ženy-matky.

Do rámečku

O jejích očích píšu znělku,
o jejích ústech baladu
a snažím se jí při pondělku
básněním zlepšit náladu.

Na její ruce skládám ódu,
o jejích nohách romanci
– krásné jsou, ať jdou do průvodu,
na pedálech i při tanci.

„A co se tobě na mně líbí?“
ptám se své mladé samičky.
„No, když přehlídnu všechny chyby,
tak píšeš slušný básničky.“

Neděle ráno

Karel Reisz, po Miloši Formanovi nejslavnější režisér narozený v Česku, byl jedním z Wintonových dětí. Natočil například slavný film V sobotu večer a v neděli ráno podle románu Alana Sillitoe, jednoho z rozhněvaných mladých mužů. To mě inspirovalo k jedné sociologické myšlence.

Hlavní hrdina Arthur se nechce smířit s nudným životem svých rodičů („od krku nahoru mrtvých“), což je motivace každé generace. Rozhodne se veškeré peníze, které vydělá prací strojníka v nottinghamské továrně, utratit na sobotní pitku a zábavu. A baví se vždy skvěle. Baví ho to, když sbalí nějakou ženu, baví ho to, když se pořádně porve – jinak sobotní noc nestála za to. A v neděli přijde kocovina a vystřízlivění. A takhle týden co týden, než se z něj silou okolností stane stejně konformní člověk, jakým byli jeho rodiče.

Kdyby se dějiny společností daly přirovnat k týdenním periodám nottingamského strojníka, byl by český socialismus oním obdobím šedé a nudné práce, 90. léta opojnou sobotní nocí a poslední zhruba desetiletí oním nedělním ránem – nejdřív kocovina, teď vystřízlivění. Čeká nás pondělí a nikomu se tam nechce, a tak voláme po změně, jsem hlasití rebelové stejně jako Arthur v onom filmu. Naštvaní mladí muži, kteří jednou skončí jako zapšklí starci.

Karel Reisz zemřel před 10 lety.

Mouční kulturní červi na háčku

Často jsem v létě v Maine rybařil. Osobně mám na talíři nejradši jahody se smetanou, ale zjistil jsem, že z nějakých zvláštních důvodů dávají ryby přednost červům a jiné havěti. Když jsem vyrazil na ryby, nemyslel jsem na to, co chutná mně. Nenapíchl jsem na háček jahodu namočenou do smetany. Raději jsem před rybu naservíroval žížalu nebo kobylku a zeptal se: „Nedala by sis tohle?“ Proč podobně selský rozum nepoužít, když potřebujeme ulovit člověka?!

Dale Carnegie v knize Jak získat přátele a ovlivňovat lidi (1936)

Jistě to platí v byznysu a bohužel v politice, ale co v kultuře? Věřím, že poslání opravdové kultury je vychovávat ke vkusu (a to rozmanitému) a ne podbízet se nevkusu a kýči raženému v televizi, showbyznysu a komerčních radiích a periodikách. Masaryk kdysi řekl: „Ježíš, ne Caesar, toť smysl našich dějin a demokracie.“ Když se to vytrhne z náboženského kontextu, v němž to ani sám Masaryk neřekl, je to dle mého i smysl kultury.

Jsem taky katolický romantik?

Martina C. Putnu znám asi jako většina z vás přes různá media, tedy povrchně. Za jedno odpoledne s ním strávené jsem jej jistě nemohl poznat o mnoho mikrometrů hlouběji pod povrch, ale přece se chci podělit alespoň o dojmy z úterní přednášky o křesťanství v moderní kultuře, protože jeho názory a zřejmě i duševní vývoj jsou mi v mnohém blízké. 

Přednáška začala exkurzem do starého Říma a do období, kdy křesťanství nabízelo alternativu a jeho příznivci tvořili kontrakulturu, což je termín, který označuje takovou subkulturu, která nabízí opačné hodnoty než tzv. mainstream společnosti. V závěru přednášky se Martin Putna k tomuto termínu vrátil v diskuzi o různých fašizoidních či neomarxistických hnutích, která vlastně tvoří dnešní kontrakulturu k středněproudé demokracii a svobodě. V církvi katolické (z určitého hlediska vlastně také subkultuře) za tuto vnitřní kontrakulturu lze dnes označit katolický tradicionalismus, který se vyznačuje především předkoncilními rituály, ovšem za nimi se skrývají i předkoncilní hodnoty. Pro Martina Putnu, který na závěr své přednášky zapěl latinský chorál, právě spojení těchto předkoncilních rituálů s radikálním zpátečnictvím (sám se zúčastnil lefebvristické mše) bohužel latinskou mši odsoudilo k totálnímu zániku pro civilizaci, protože pel krásy je smazán mastnými prsty novodobých paterů Koniášů.

Po konstantinovském převratu, který udělal z křesťanství mainstream a normu se přednáška rychle přesunula k Velké francouzské revoluci, která odstartovala moderní dobu, kde křesťanství přestalo mít výsadní postavení a postupně směrem k dnešku zejména v tradičně křesťanském světě svou pozici ztrácí. Postoje katolických křesťanů se rozdělily na restaurační, které tvrdily, že se svět zbláznil a je na scestí a jedinou alternativou je návrat zpět k jistotám, a postoj reformní, který přijal mnohé hodnoty francouzské revoluce za správné (od svobody slova až po svobodu vyznání) a křesťanské ideály se snažil nové situaci přizpůsobit. Do toho ovšem jako úplná novinka se zcela odlišnými postoji vnikli tzv. katoličtí romantici nebo romantičtí katolíci, kteří ke katolicismu dozráli a konvertovali v době, kdy již nebyl na výsluní (od Chateaubrianda přes Léona Bloye až třeba k našemu Ivanovi Martinovi Jirousovi). Vítězstvím reformního křídla pod vlivem těchto romantiků se stal II. vatikánský koncil v 60. letech. Martin C. Putna vyjádřil překvapení nad tím, že tento proud nenašel mnoho vyjádření v umění. Jako jednu výjimku potvrzující pravidlo, jmenoval Vojmíra Vokolka.

Postavení protestantismu je jiné zejména proto, že protestantismus stál u zrodu severoamerické demokratické civilizace, a tak nabízí svým členům poměrně klidnou možnost symbiózy. V dalších minutách přednášky se probíraly nuance, které lze těžko přenést do textu po paměti. V diskuzi mě ovšem ještě zaujal motiv pouti, který Martin C. Putna popsal na stejnojmenném filmu Emilia Esteveze, kde se na pouť do Compostelly vydává mnoho různých lidí z mnoha různých důvodů. Právě jeden z nich mě inspiroval k rozvinutí vlastní sociologické studie, ale o té zase až příště.

Odpověď na otázku, zda je dnes křesťanství spíš establišment nebo spíš alternativa, se dala čekat. Najdou se v něm totiž prvky obojího. Nic nového pod sluncem, pravil Kazatel i Martin C. Putna na závěr své přednášky.

Hody hody doprovody podle různé periody

Úvodní článek zde. K přečtení rozklikněte obrázek.

Zakrnělé zobáky

Václav Burian si ve svém fejetonu na konci Tvaru, jehož název Jak nám zobák zakrněl to již naznačuje, stěžuje, že spolu nemluvíme. V městské hospodě, píše, jsou dnes nejvýstřednější lidé, kteří rozmlouvají, nehýkají a nekontrolují pořád dokola mobilní telefony. Vztáhl jsem to i na sebe. A strávil jsem dnešek po hospodách a jiných pamětihodnostech s Richardem v družném hovoru, v němž nechyběly ani staré dobré vtipy. I soběpisník teď šidím, abych víc žil a míň psal. A starý dobrý tlačítkový mobil jsem si pročistil, smazal šest tisíc esemeskek a teď doufám, že vydrží další dva roky. Nicméně internet a sociální sítě snad používám bez nebezpečí, o němž dnes mluvil pan prezident před Hlávkovou vilou, zatímco odboráři plivali po vzpomínkách na cokoli, co se jim nehodí do krámu. Zítra třeba prostřednictvím těchto výdobytků moderní techniky přinesu dokončení článku o gregoriánském kalendáři v Kadani. Ale to až zítra, Julinka usnula, jdu si povídat se ženou. A taky sem ještě dám pár Julinčiných portrétů z dnešní návštěvy kláštera.

Děvčátko, kdo je Satan?

Aleardo Aleardi (originál zde)

Satan je sen. I on je stvořitel,
stvořitel hříchu a temnot svědomí.
Satan je Kain, bratr a nepřítel,
Satan jsou Oni, a přitom jsme to My.

Satan je sen. On je tím Atilou,
jenž přes lebky mrtvol kráčí
a po němž najdeš jen tvář strachem svraštilou 
a oči. Oči, které pláčí.

Satan je sen; jak Macbeth zákeřný,
kterému na trůn dopomohla zrada.
Satan je daleko a přitom za dveřmi,
stačí jen povolit a hned se dovnitř vkrádá.

Až jednou zjistíte, že to jde bez válek
a že vám bez zloby na světě bude líp,
přes hřmící moře to zakřičte do dálek,
stačí jen dvě slova: „Satan chcíp'!“

 

Od Alearda Aleardiho jsem již jednu věc přebásnil na svatbu. Tahle báseň se na veselku moc nehodí, ale krom toho, že má být skromným připomenutím 200. výročí básníkova narození, je vlastně i částečnou odpovědí na moje hledání. Ve svém duchovním životě totiž stále myslím na podstatu božství, na vlastnosti Boha (a chvíli jsem měl nutkání přeložit radši báseň Děvčátko, kdo je Bůh, ale ta mi přišla moc přímočará). Satana vytěsňuji a když se pak on sám připomene, jako třeba při prohlídce kaple degli Scrovegni v Padově den před naší svatbou, je mi z jeho zla zle. Ze zla zle, to nezní zle. Řádek, který se mi líbí nejvíc, totiž, že Satan jsou Oni, a přitom jsme to My, není sice z dílny Aleardovy, protože vznikl jako skvělý rým na slovo svědomí, ale tvůrce originálu by mi jistě odpustil, že jsem vynechal jeho útěk před božími blesky, dal jsem to tam místo věty v třetí sloce, kde je zase v originále, že Satan je v nás, čemuž jsem se vyhnul podobenstvím o dveřích a vkrádání. Tak snad jsem dobře zamknul.

Křtiny

Julince Irence, o půlnoci mezi sv. Lvem a sv. Martinem

Na začátku života
spermie se mihotá
věrna svoji úloze
v maminčině děloze.

Když pronikne do vajíčka,
zadělá tam na človíčka,
který zraje jako plod
a těší se na porod.

Stejně duše mihotá se
v touze po lásce a spáse
a v podobě andělíčka
touží vletět do tělíčka.

Slyš, kdo nejsi bez uší:
křest, toť porod pro duši.

 

Foto: Pavel Hnízdil a Pavel Šindelář

Jak se mnou Holice zamávaly

Havlova Vernisáž nedávala příliš prostoru pro originální režijní postupy. Dost mě třeba zklamalo, když jsem po několika reprízách viděl televizní inscenaci s Tomášem Töpferem, Danielou Kolářovou a Jiřím Ornestem a zjistil, že režisér Ivan Rajmont měl podobné nápady jako já, nebo spíš já jako on.

Po příjezdu z Holic jsem se tedy jal hledat námět, který by umožnil režisérovi, aby se řádně vyřádil. Oprášil jsem myšlenku zdramatizovat jeden z Apokryfů Karla Čapka, ale chyběla mi tam ženská role. Pak jsem hledal nějakou jednoaktovku v knihovně a našel jsem jednu, kde hned přišel režijní nápad: Pod Karribbským měsícem od Eugene O'Neilla. Jenže: zase samí chlapi a téma, které by asi u nás a v naší době už málokoho oslovilo. Ale dialog na začátku jsem si na jevišti představit uměl, zvlášť když teď v sobotu půjdeme odpoledne Julinčiny křtiny oslavit na černošskou hudbu Jigga Boo Fest:

FRANTA ČAHOUN: Voni tam někoho pohřbívaj – na mou duši, že jo, to se hned pozná.
YANK: Pohřbívají? Ale co tě napadá. Tady nemají ve zvyku sázet mrtvoly do země, milánku. To voni je radši snědí, aby ušetřili na funuse. A tenhleten chlap jim tam asi ňák špatně lez do žaludku a voni ho teďka nemůžou strávit.
COCKY: Nemůžou strávit! A to voni zas jo! Copak nevíš, že ti chlapi maj dva žaludky jako velbloudi?
DAVIS: A tys je už viděl, viď?
COCKY: Jen se nedělej hloupější než seš tím, že se chceš vysmívat tady člověku, kerej viděl věčí kus světa, než ty poznáš za celej život.
MAX: Heleď, Cocky, nehoň se tolik.

Těch třináct námořníků na palubě jsem chtěl rozmístit tak, že čtyři by seděli po dvojicích a drželi celou dobu dvě spojené tyče naznačující příď lodi namířenou do hlediště, na níž by byla zavěšena látka – a pohybem tyčí nahoru dolů by se naznačilo houpání lodi na moři. Nechám tedy asi tento nápad někomu dalšímu. Ani v Americe se tahle aktovka vůbec nehraje, snad až na jedno divadlo, které pojalo scénu takto:

Včera jsem objevil aktovku, o níž jsem dnes zjistil, že není aktovkou, ale téměř tříhodinovou hrou, z níž mám doma jen úryvky – ovšem možná by stálo za to tenhle omyl zdramatizovat. Napadlo mě totiž jak.

Nicméně hledání pokračuje.

Velký den divadla Navenek

Divadlo Navenek se jakousi absurdní shodou okolností dostalo na národní přehlídku jednoaktových her do Holic. Vernisáž nevznikla s ambicí dobýt tuto soutěžní metu a o to víc nás hřeje, že jsme nezklamali. Když nás v Lounech v březnu pochválil Ladislav Valeš, o Holicích jsme neměli ani tušení. Dušičky se v nás ale tetelily a nemalou míru pýchy jsme asi jen těžko zakrývali.

Když jsme v pátek na Dušičky nasedali do vlaku, očekávání se pomalu měnilo v nervozitu. Snažili jsme se ji ale zakrýt ještě pečlivěji něž tu pýchu a navenek jsme vypadali jako ledově klidný Navenek. V sobotu ráno v Pardubicích se ovšem vše prozradilo, když vyšlo najevo, že ani jeden z nás nezaspal více než hodinu. Zmoženi únavou jsme dojeli do Holic. Přivítání bylo vřelé a kavárna vyhřátá, což hrozilo útlum ještě prohloubit. Zahájení přehlídky bylo v deset hodin, my jsme začínali ve dvě. Oběd byl naordinován do kastrůlků, jinak by herci snad opravdu usnuli na jevišti. Procházka po Holicích za účelem získání lžíce na boty nás probrala – nutno říct, že na tom krom svěžího vzduchu měla podíl i netajená nevlídnost prvních dvou oslovených občanů.

Představení nebylo naše nejlepší, pocity nepředčily ty lounské, na mě se podepsalo hlavně to, že mi jednou selhal přehrávač a že jsem ze šál slyšel víc vrzat prkna jevištní podlahy než reakce diváků. Ale diváci reagovali! A po představení nás jich hodně zastavovalo na chodbách a ač nemuseli, chválili. Měli jsme radost. Nervozita se měnila zpět v očekávání. To rostlo i s každou návštěvou dalších představení. Ne že by se nám nelíbila nebo že bychom jim nepřáli, naopak nás v mnohém inspirovala a v kavárně bylo vždy o čem diskutovat, ale najednou jsme měli pocit, že naše přítomnost nebyla až tak absurdní shoda okolností a že se nemáme za co stydět.

Ze soboty na neděli jsme se vyspali dobře. Čekal nás náš první seminář na národní přehlídce, kde se hodnotilo hned všech osm představení ve dvou hodinách. Předsedou poroty nebyl nikdo jiný než Rudolf Felzmann a vedle něj zasedli ještě Jaroslav Vondruška, kterého známe z Libice, a Milan Špalek. Není asi na soutěži lepšího pocitu, než když po upřímném aplausu z hlediště slyšíte pak i chválu od poroty. A té se nám dostalo v míře, kterou jsme opravdu neočekávali, jen jsme o ní snili. Slova o inspirativní inscenaci chytrého souboru, který Vernisáž zahrál tak, že se i pan Felzmann vyznal, že ho překvapilo její aktuální vyznění – to se táhlo našima ušima jako med. Získali jsme sice „pouze“ cenu za Marketčin ženský herecký výkon, ale i tak jsme se cítili jako naše holky po Fed Cupu. V kavárně nás pak ještě přišli pochválit manželé Panenkovi z Děčína, kteří se svou inscenací Dopis získali několik cen a doporučení na Hronov. Divadelnímu studiu D3 z Karlových Varů k úspěchu její Písně o Viktorce blahopřejeme.

Příjemné pocity nepřebyl už ani děsivý zážitek ze zpáteční cesty, kde jsme v expresu Hungaria (Budapešť – Berlín) stojíce ve stísněném a zadýchaném prostoru na začátku soupravy byli nuceni sát „čerstvější“ vzduch ze záchodku, v němž byla jediná šance alespoň na několik centimetrů pootevřít okénko. Děkujeme také Terezce a Martě, že nás doprovodily a psychicky podporovaly.

Holice nám daly vědět (nejen skrze představení s názvem Racek od Jean-Michela Ribese v provedení divadla Aureko z Ostravy), že k tomu, aby nám narostla křídla, stačí jen chtít a pak na tom pořádně zamakat.