Mor

Jsem rád, že jsem si mohl v prvním měsíci letošního roku zušlechtit politické smýšlení důstojnou volbou, která sice nebyla úspěšná, ale dala člověku (nikoli lidu) naději, že volit nemusí být vždy o hledání menšího zla – nejde totiž o názorovou, ale etickou shodu. Vůbec si nemyslím, že byl špatný výsledek, jestliže 45% voličů dalo přednost etice před ideologií. Na vítězství to asi nikdy nebude, stejně jako v jiných volbách nemá kultura šanci proti ekonomice, ale je dobré, že se ty hlasy ozývají a nebyly vůbec málo slyšet.

Když jsem se smířil, že už se rozdíl nedá dohnat (a že v Kadani je to 62:38), ulevil jsem si – tak i tak, a šel jsem si pro inspiraci pustit druhý díl Camusova Moru, jehož první díl jsem si poslechl ráno před svatbou, která byla velmi příjemným okamžikem dnešního dne.

Mor jsem četl ještě v Lounech za studií. kdy jsem sám měl v úmyslu napsat velký román o španělské chřipce a počátcích létání. Samozřejmě mi román o epidemii v Oranu tenkrát vyfouknul vítr z plachet. Moje cesta za románem by ale stejně skončila asi tak, jako snaha oranského úředníka Granda, který neustále přemítal nad první větou své knihy, aby už po jejím přečtení nakladatele úžasem posadil do křesla.

Rozhlasové výkony Ivana Trojana řadím k tomu nejlepšímu, co se dá slyšet v mluveném slově! A tak i jeho ztvárnění hlavní role dr. Rieuxe stálo za to. I další obsazení bylo povedené. Náboženská katarzní úvaha otce Panelouxe o dobru a zlu v konfrontaci se smrtí dítěte v podání Michala Pavlaty mi dnes odpověděla na ranní modlitbu i na význam volební porážky. Její příčinu možná vystihla i slova kriminálníka a příživníka Cottarda v podání Tomáše Töpfera: „Když mají lidé plné ruce práce, aby přežili dnešek, nebude přece nikdo vyšetřovat staré případy.“

Vytěsnění Němců

Ač nejsem historik nebo bych se tak nikdy neměl odvahu označit, byť mi tento obor vzhledem k celoživotnímu zájmu a studiím není cizí, rád bych se vyjádřil k Benešovým dekretům. Možná jen cítím potřebu sám si ve věci udělat jasněji, ale hlavně bych se rád na toto téma podíval jinými sklíčky, než je běžné. V otázce těchto dokumentů a jejich vztahu k dnešku jde totiž zejména o volbu slov a její psychologický dopad.

Začnu hned slovem odsun. Používáme jej jako neosobní právní termín, který v jiné souvislosti vlastně ani neexistuje. Bráníme se, když se mluví o vyhnání, často jsme nervózní i při vyslovení slov vystěhování nebo vysídlení. Bráníme se, protože ta slova mají barvu a obsahují v sobě obvinění. Proto je také logicky používají zejména ti vyhnaní. Masný závod zní rovněž neutrálněji než jatka nebo závod na zabíjení zvířat, přestože jde o totéž. Odsun připomíná slovo vytěsnění, v tomto případě vytěsnění z národní paměti – odsouváme tuto otázku někam do podvědomí, kde pak existuje jen jako časovaná strach budící puma, která tiká nahlas zejména v časech předvolebních. 

Další dvě slova, která k sobě mají zdánlivě blízko, jsou správný a spravedlivý. Vezmeme-li za bernou minci starozákonní oko za oko, pak byl odsun spravedlivý, protože jako Němci pohlíželi na ostatní etnika z hlediska kolektivní viny nebo spíš kolektivního cejchu národně nečistých, pohlíželi poté Čechoslováci na Němce ze stejného hlediska jako na státně nespolehlivé (výraz z dekretu 5/1945). Ale jsou zde dvě velká ALE: 1) je princip oko za oko správný? 2) je princip kolektivní viny správný? Oba tyto principy byly historicky podmíněné a posvěcené vítěznými mocnostmi. Přesto nejen z dnešního hlediska, ale z hlediska humánnosti, humanity tedy česky lidskosti, NEJSOU správné.

Často se používá právě ten argument, že odsun posvětily vítězné mocnosti. Ale Mnichovskou dohodu nejen posvětili, ale dokonce i podepsali zástupci vítězných mocností, a přesto ji historicky za správnou nepovažujeme, i když se jistě minimálně signatářům zdála spravedlivá.

Bráníme se tedy obvinění, že náš národ v historii udělal něco nesprávného. Proto si dekrety prezidenta republiky, kterými se tehdy vykonávaly rozhodnutí vlády, označujeme familiérním termínem Benešovy dekrety a je nám dokonce možná líto, že to nemohly být Masarykovy dekrety, protože Masaryk by byla ještě větší záštita proti pocitu viny. Ale ani Masarykova autorita by neměla zastřít nesprávnost kulek v tělech horníků Kříže a Ševčíka v době mostecké stávky nebo nesprávnost velké pozemkové reformy z 20. let. V druhém případě se ještě z určitého pohledu může uvažovat o jakési historické spravedlnosti, protože pozemková reforma alespoň nebyla provázena krveprolitím.

Odsun však přinesl více než jednotlivé případy lidí nespravedlivě zavražděných, byly jich bohužel stovky a tisíce, a další statisíce byly nespravdlivě zbaveny svých domovů (i kdyby to byly jen děti). A z tohoto důvodu dospívám k názoru, že vyhnání Němců bylo historicky podmíněné, bylo zákonité a díky dekretu i zákonné, ale nebylo správné ani spravedlivé.

Jako národ můžeme tuto strach a výčitky budící pumu zlikvidovat jen tím, že ji vytáhneme na světlo a přiznáme svůj díl národní viny. Nepovažuji to za zradu národní pýchy, ale naopak za znak národní hrdosti.

O Bruncvíkovi

Julinka je trochu marodná, a tak využívám toho, že je přístupnější klidnému čtení v posteli. Vytáhl jsem z knihovničky poklad v podobě Špalíčku našich nejkrásnějších báchorek z roku 1941. První báchorka vypráví o Bruncvíkovi a jeho lvu.

Bruncvík, syn knížete Žibřida, často vzpomínaje na rekovné činy svého rekovného otce, zatoužil po hrdinské slávě…

Následně odchází s třiceti rytíři do světa, aby si dobyl znaku lva, tak jako se jeho otec domohl znaku orla. Za hranicemi zažije mnohá dobrodružství a získá meč, který funguje proti nepřátelům.

… Potom se bral Bruncvík dále, až spatřil svou krásnou českou vlast. V nejbližším okolí Prahy se oděl poustevnickým rouchem a provázen lvem stoupal k svému hradu, z něhož se ozývalo hlučné veselí… Když pak vjel Bruncvík do Prahy, obyvatelstvo jásalo, že má zase milovaného knížete, jenž se vydal do světa, aby dobyl lva, a skutečně se se lvem vrátil.

Staré proroctví hlásá toto: Až bude českému království nejhůř, probudí se rytíři, spící ve vrchu Blaníku a jsouce vedeni svatým Václavem vtrhnou do Prahy, aby osvobodili zemi. Až pojedou po Kamenném mostě, zakopne bělouš svatého Václava a vyrýpne kopytem Bruncvíkův meč… a pak bude zase v Čechách blaze.

Inu, i díky báchorkám máme doma jasno. I když jsou to jen báchorky, jejich etika je správná.

Do krajnosti

Zkus mě shodit ze všech sil,
srazit mě až ke dnu;
už teď jsem ti odpustil,
natož až se zvednu.

Ježek závodník

Slíbil jsem Julince básničku o ježkovi, protože jí ve vaně pořád leze na záda a protože patří mezi její oblíbená zvířátka na předvádění (ježek přeci dupe!). Včera jsem si ji ještě uchlácholil tím, že jsem se naučil hrát a zpívat Plíhalovu Vosu v kofole, ale dnes už jsem si sám řekl, že musím. Je to básnička taky trochu pro Věrušku, protože když jsme spolu začínali, několikrát nás v romantických chvílích vyrušilo právě toto ostnaté zviřátko.

Ježek ježí bodlinky.
Sáhni, nejsou tupé?
Má závodní holinky,
po silnici dupe.

Cítí se jak šampión,
život si však zpacká:
přejede ho kamion,
zbyde z něj jen placka.

Pro slabší povahy: 

nejde o ježka, ale o rozšmelcovaný kovový kartáč na hrnce.

Děkuji

První píseň od Karla Kryla, kterou jsem slyšel, byl Bratříček v roce 1989. Jsem rád, že mohu své mladé ženě dokumentovat, jak dokázala doba tzv. socialismu křivit dětské duše, protože nebýt paměti rodičů a revoluce, opravdu by spousta dnešních mladých lidí netušila, kdo byl Josef Škvorecký, Jan Tříska, Miloš Forman, Jiří Voskovec či Vladimír Pucholt  (a straší mě ve snech pocit, že to nevědí – z úplně jiných důvodů). Naštěstí před revolucí existovala ona paměť rodičů a prarodičů, a tak se každé dítě časem dozvědělo, kdo byl Milan Kundera, Waldemar Matuška, Martina Navrátilová nebo třeba  Beatles (tohle jsem se dozvěděl paradoxně na nějaké pionýrské akci v kině Rudá hvězda).

Moje největší požehnání v tomto směru byla paměť dědečkova. To on mi pustil Bratříčka, to on mi představil Ferdinanda Peroutku a jeho Budování státu, díky němu jsem věděl o Janu Palachovi a Janu Zajícovi, to on mi doplňoval do hesel Malé československé encyklopedie jména, která tam chyběla. Dávám sem na soběpisník málokdy písničky, ale dnes, kdy by bylo dědovi 85 let, udělám výjimku.

Děkuji ti, dědo, protože bez tebe bych neuměl vzít do ruky kytaru a nedokázal bych své dceři neuměle přezpívat tuhle krásnou písničku.

A myslím, že by můj život byl poloprázdný, kdybych díky tobě neznal nejintimnější vyznání, které jsem kdy slyšel. 

První souhvězdí

Jako po setmění na šeré obloze
jedna hvězdička druhou stíhá,
vyrašila mi dnes náhle na noze
moje už třetí piha.

Vždy se mi ale úžasem tají dech,
když naskytne se mému zraku
pohled na tátu, jenž má na zádech
takových pih jak máku.

Pro pořádek: první byla těsně pod spodním rtem a druhá u pravé klíční kosti

Jan Švankmajer o Karlu Havlíčkovi

Biblické „doma není nikdo prorokem“ je v Kadani snad možno omluvit tím, že „pod svícnem bývá největší tma“, protože nevěřím tomu, že bychom velká jména, která mají s Kadaní co do činění, přehlíželi proto, že o nich nevíme nebo že jsme se sebou samými tak spokojeni, že na nějaké vzory příslušnosti k rodnému či domovskému městu nepotřebujeme. Spíše je bereme jako samozřejmost. Jako pisánskému občanu, který jezdí přes náměstí ve svém městě do práce, nepřijde ta věž ani dost málo šikmá, nebo jako obyvatelům přístavů přijde moře docela všední věcí, nám v Kadani ani nepřijde, že zde působili a naše město nejen proslavili jinde, ale mnohdy i budovali a krášlili vlastníma rukama lidé opravdu výjimeční. K těm, kteří tu desítky let pracovali a zároveň vytvořili dílo, jež obdivují milovníci umění po celém světě od Francie po Japonsko, patří i Karel Havlíček, který v Kadani prožil celou druhou polovinu svého života a v našem městě je i pohřben. Letos si připomínáme půl století od jeho první povolené výstavy (v pražské budově spolku výtvarných umělců Mánes) a čtvrt století od jeho úmrtí.

 Jedna z Havlíčkových kreseb vystavených

v galerii Gambra Jana Švankmajera

V souvislosti s přípravou koncertu k poctě Karla Havlíčka a odhalení pamětní desky na domě, kde žil a tvořil, jsem oslovil pana Jana Švankmajera, známého českého režiséra (Lekce Faust, Spiklenci slasti, Otesánek) a výtvarníka (Tajemství hradu v Karpatech, Adéla ještě nevečeřela, Návštěvníci), zda by mohl napsat svůj pohled na dílo Karla Havlíčka. Rád bych se s Kadaňskými o něj podělil: „Prvně jsem viděl jeho kresby v sedmdesátých letech u Vratislava Effenbergera, který patří, vedle Karla Teiga, mezi  první surrealisty, kteří se dílem Karla Havlíčka hlouběji zabývali. Ty kresby mě uhranuly svou originální imaginací. S celým jeho dílem jsem se seznámil až při mé návštěvě Kadaně, kam jsme s Evou Effenbergerovou přijeli začátkem devadesátých let vybírat kresby pro naší galerii. Paní Havlíčková nám ochotně ukázala ty stovky /možná tisíce/ úžasných kreseb, které zaznamenávaly jeden nevšední vnitřní život den po dni. Karel Havlíček bývá jednou  zařazován mezi l´árt brut jednou mezi surrealisty. I když má jeho imaginace s oběma těmito směry něco společného, myslím, že ani jeden nevyjadřuje jeho imaginaci beze zbytku, například toto členění pomíjí ukotvení jeho  inspirace v symbolismu z přelomu století, který však obohacuje o zvláštní druh humoru. Obsahy pak často čerpá v starověkých mythologiích. Přitom tyto různorodé vlivy dokáže přirozeně skloubit v osobitý projev. Bohužel tento výjimečný a originální tvůrce je v současné pokleslé době zcela nedoceněn. Proto mě velice potěšilo, že město Kadaň mu věnovalo pamětní desku.“

Kéž by Kadaň byla na tohoto svého umělce tak hrdá, jako byl on na ni.

Proč volím Karla Schwarzenberga

Začaly se objevovat články o tom, že voliči Karla Schwarzenberga nemají pro svou volbu racionální důvody a vezou se pouze na jakési módní vlně. Protože k oběma nařknutím mám co říci, rozhodl jsem se vypsat v krátkosti své důvody pro podporu Karla Schwarzenberga. K pomlouvačným článkům o nezákonně nabytém majetku a zrádcovství národa, které se v zostřené předvolební době zákonitě také vyskytují, řeknu naopak jen to, že slepější než láska bývá žárlivost a slepější než náklonnost bývá závist.

Hlavním důvodem, proč jsem volil a budu volit Karla Schwarzenberga mezi devíti stejně jako za pár dní proti Miloši Zemanovi, není to, co opakuje tolik lidí v různých spotech, totiž že je knížetem, ale to, že je DIPLOMATEM. Jediné ministerstvo zahraničních věcí má v Čechách stále takovou váhu, že oslovení „pan ministr“ tu není nadávkou.  První československý ministr zahraničí dr. Edvard Beneš se stal prezidentem, a ač byl ve své funkci shodou historických okolností neúspěšný, byl všeobecně uznávanou osobností, stejně jako jeho ministr Jan Masaryk. Osmašedesátník Jiří Dienstbier st. se zapsal do paměti národa jako schopný první porevoluční ministr zahraničí a i pro jeho popularitu mohl jeho syn získat tolik procent, kolik získal. Josef Zielenec byl svého času nejpopulárnějším českým politikem, což je informace bez váhy, byla-li by bez váhy osobnost Josefa Zielence. Po mdlých až parazitních ministrech se v osobě Karla Schwarzenberga potkal tento výsadní úřad znovu s charismatickou osobností, která si to kouzlo nese z dob kolegiální spolupráce s Václavem Havlem. Vážnost pozice vrchního diplomata je daná možná i tím, že třeba americký „minsitr zahraničí“ bývá stejně známou osobností jako americký prezident minimálně od kariéry Henryho Kissingera, což je pro malý český národ ještě umocněno tím, že první ženou v této funkci byla Američanka českého původu Madeleinde Albrightová hovořící plyně naší mateřštinou (plynulou češtinou též  diplomaticky vyjádřila podporu Karlu Schwarzenbergovi).

Říká se, že vrcholem DIPLOMACIE je smířit vlastní dvě děti, které chtějí každé koukat na jinou pohádku nebo se naopak hádají o jednu hračku či mají obě zálusk na jeden a ten samý pišingr (och, jak krásné to slovo!). Většinou jde o to vysvětlit tomu staršímu a rozumnějšímu, proč je výhodné, aby byl mladší sourozenec uspokojený. Jde to ovšem jen do věku, kdy ještě děti berou své rodiče vážně – a záleží na rodičích, zda je ten věk 11 let nebo 60! O něco podobného jde pak i v politice, byť je tam těch dětí peroucích se o pišingr o něco víc. Dalším z projevů dobré diplomacie je nejen říkat správné věci ve správnou chvíli, ale některé věci nevypustit z úst, což je též velká deviza Karla Schwarzenberga vůči jeho protikandidátovi ve 2. kole.

Věřím, že Karla Schwarzenberga budou občané brát vážně – ne všichni, to si nezařídí ani diktátor, ale většina. Možná i pro to, co je mu často vytýkáno – pro jeho vysoký věk a pro jeho vlastní úctu, kterou mu dává víra, víra jeho otců i většiny našich praotců. Jsem přesvědčen, že to není víra ve vlastní vyvolenost (tak blízká monarchům), ale naopak ve vlastní zodpovědnost vůči národu, který jej zvolí.

K výčitce týkající se módnosti fenoménu Schwarzenberg mám naštěstí důkaz, že jsem Karla Schwarzenberga viděl na českém republikánském stolci již před třemi lety a sám sebe nepodezírám z toho, že bych byl tak prozíravý, abych dokázal předběhnout módu.

Kadaňská zajímavost

Praprateta Karla Schwarzenberga, Marie Gabriela ze Schwarzenberga porodila v Kadani dvojčata. Sestra Karlova pradědečka Karla IV. se narodila na Orlíku v roce 1869, v roce 1895 si vzala Ferdinanda Alfonse hrabětě Trauttmansdorffa a o dva roky později mu dala dva syny, Karla Josefa a Ferdinanda Johanna, které porodila v Kadani.

Kostým z dílny vnučky Ferdinanda Johanna, návrhářky Sandry Trauttmansdorff k opeře Faust Charlese Gounoda.

Popatř a míjej!

Nejmilejší dárek, o který se Ježíšek snažil a do Vánoc to nestihl, a tak se to za něj teď snaží Věruška dohonit, je předplatné literárního obtýdeníku Tvar. A to z důvodu, že mi v minulém roce pár čísel uniklo a v knihovně tento časopis (pro nezájem!) neodebíráme na úkor Rybářství a Receptáře. A tak mi uniklo i číslo 20, v němž je rozhovor s bulharskou básnířkou Kristin Dimitrovou, z něhož si tedy mohu přečít jen fragment publikovaný na internetové stránce časopisu. A přitom bych si chtěl nejen rozhovor dočíst, ale přečíst si ji její poesii a snad ji i poznat, protože jsem byl překvapen její bryskní moudrostí.

Nemůžeš zažít některou ze světových válek a potom zpívat jako sýkorka o smysluplných obětech. Nemůžeš zažít socialismus a nebýt imunní proti velkým lživým slovům. Nemůžeš vstoupit do 21. století, aniž by sis všiml, že 90 % všech výzev k osobní proměně jsou pokusy něco prodat. 

Dodnes jsem přesvědčená, že hlouposti jsou stejně tak užitečné k prosazení dobrých úmyslů jako ty nejbystřejší myšlenky. Svět je nádherný kaleidoskop a každé urovnání jeho částic nese svou zprávu.

Poezie je speciální jazyk, ve kterém je každé slovo důležité, rýsuje se na neúplném řádku a trvá na svém akcentu. Próza není tak závislá na slovech, chce vyprávět, neuzavře kapitolu předložkou s tím, že právě teď přijde to nejdůležitější. Poezie se nedokáže smířit s takovou přeměnou jazyka v obyčejnou pomůcku. Kvůli tomu se čte pomalu. Vyžaduje více času, aby ji člověk přijal, než próza, stejně jako vyžaduje i více místa na papíře.

V čísle 21, posledním čísle starého roku, je velmi pěkných pár řádků od Kamila Linharta v jeho Čističce, které jsem sice vložil na facebook (jemuž se třeba Tvar sám brání), ale dám ho i sem pro maminku, babičku, Irenku a těch pár dalších, kteří se nenechali chytit do sociálních tenat.

Kamarád, který učí na „pedagotické“ fakultě, vyprávěl, že přijímají studenty stále blbější a nevzdělanější. Věc se má dokonce tak, že zde, ve Tvaru, mohu dokonce citovat jeho výraz „hovada“ a být si jist, že k jejich čivám se tato informace nikdy nedostane. Při zkoušce ze světové literatury musel ve finále přistoupit k otázce: „A četl jste někdy vůbec něco?... Výborně, tak si budeme povídat o Harry Potterovi.“ Student však pohořel na popisu profesora Snapea, který na stránkách knihy má docela jiný look než ve filmu. Byl to ovšem blbec, neboť u kultovních děl si monomaniakové zakládají stránky, kde do nejmenších detailů propírají odlišnosti mezi knihou a filmem. Pokud máte známého, který studuje pajďák, protože mu nevyšla přihláška na stavební učiliště, upozorněte ho na fakt, že doktor Watson není Číňanka a Holmes nežije v New Yorku. Zachráníte budoucího učitele.

A skvělý je i dlouhatánský rozhovor s knihovnickým ajťákem doc. Pichlíkem, který by se líbil mamince, jež Ježíšek obdaroval čtečkou. A já už poti ní nemám předsudek a dokonce bych chtěl vzorky zakoupit pro knihovnu, což mi i paní knihovice na úterní pracovní schůzce odsouhlasily.

Je pravda, že tento svět svádí malinko k povrchnosti, k onomu dantovskému  „Popatř a míjej!“, ale tak to bylo vždycky. Je to výzva pro současné školství, aby se někdo i u té elektronické informace dokázal zastavit, promyslet ji a zpracovat.

Docela nudná cesta víry

Ještě před svým křtem jsem byl s Lukášem Gavendou v Praze za P. Benediktem V. Holotou OFM. Byli jsme ho obrat o františkánský hábit a sandále, které si chtěl vzít do hrobu, ale nechal se přesvědčit a teď tvoří součást expozice kadaňského muzea. Nedávno se mi dostaly do ruky dva díly jeho poznámek z rozhovorů s P. Dr. Janem Evangelistou Urbanem OFM po jeho návratu z dlouholetého vězení vydané pod názvem Cesta víry. P. Urban rovněž po vysvěcení na kněze v r. 1924 pobyl nějaký čas v Kadani a zřejmě se sem ještě párkrát podíval i později.

Vzpomínám si na mladé zpěvačky jednoho sboru v 90. letech, jak byly nadšené knihami Paula Bruntona, jeho Tajnostmi indickými a Tajnostmi egyptskými, a já se styděl, že jsem přečetl jen pár stránek. Pamatuju si, jak mi Terezka půjčila knihu od Osha nebo Oshoa a já ji nějak nebyl schopen přečíst vůbec, za což se stydím ještě o něco víc. V čerstvé paměti mám lidi na setkání se šamanem z Irska, kde jsem byl jen na půl. A vyvstává přede mnou otázka, proč nás v srdci Evropy tolik zajímají tajnosti z dalekých duchovních světů a ten náš křesťanský nám přijde natolik fádní, přestože tušíme, že křesťanství není jen papež, ale desetitisíce myslitelů (a mystiků), kteří napsali statisíce děl, z nichž se minimálně tisíce zrovna s tím papežem na mnohém neshodnou. Cesta víry je strhující duchovní dobrodružství, kde autor, františkán, cituje třeba Dietricha Bonhoeffera, evangelíka, s jehož knihou zakoupenou v Praze na Masarykáči jsem prožil celou cestu do slovenskej Zázrivej, týden tam a cestu zpátky, či Pierra Teilharda de Chardin, jezuitu, který byl po většinu života s církví v rozepři. Sloh poznámek je pro toto dílo více než vhodný, voní vesmírnou autenticitou! A odpovídá mi vlastně i na mou otázku.

Provází nás tajný hlad po duchovních pokladech. To nás vede k předstírání. Předstíráme před Bohem upřímnost a mlčenlivost a snažíme se mu vlichotit, aby nás naplnil nějakým zvláštním zážitkem. Tím se stáváme sami sobě roztržitostí.

To nejnešťastnější ze všeho při duchovních cvičeních je, když se naše modlitba točí kolem nás samotných a snaží se dosáhnout obohacení vlastního já. Tím se stává naší největší roztržitostí.

a jinde:

Úžas z Eucharistie
(Úžas jako základní postoj srdce)
Jsme vůbec schopni úžasu nad něčím?
Dokonce nad tím, co denně slyšíme, konáme a přijímáme?
Nesdílí snad Eucharistie osud největších skutečností a největších slov? Právem je považujeme za největší, právem se jich často dovoláváme, ale právě proto, že je máme tak často na očích a v ústech, stávají se všedními i ty největší skutečnosti, představy a slova. To už cítil i sv. Augustin, když volal:
„Jen zevšednit mi nedej, Bože, jen zevšednit mi nedej!
…
Stále se děje jen jedna mše. Kristus slouží lidstvu stále jen jedinou mši…

Jedna kapitola se jmenuje Modlitba, vědomí a podvědomí a navazuje na poznatky moderní psychologie, kdy „naše jednání a celá osobnost se všemi složkami jsou vytvářeny z 80% podvědomím“. S podvědomím tedy nepracují jen ostatní náboženství z Orientu či z dávných časů, které už pro euroatlantickou civilizaci přežvýkali domácí moderní myslitelé. Díky P. Urbanovi, že jsem z jeho textů poznal tak zajímavou osobnost, jakou byl jezuita Karl Rahner, laureát Ceny Sigmunda Freuda za vědeckou prózu, který byl - dlouho v nelibosti církevních hodnostářů - autorem teorie tzv. anonymního křesťanství (ačkoli on sám tvrdil, že to není žádná teorie, ale právě praxe, o níž nemá cenu hloubat, protože je v moci Boží), podle kterého mohou např. buddhistický mnich  či ateista být anonymními křesťany, s čímž k mému podivu souhlasí i současný papež.

Kdosi se zeptal teologa K. Rahnera: Pane profesore, věříte?“
Odpověděl: „Modlím se.“

P. Jan Evangelista Urban zemřel 7. ledna 1991.

Moje silové zvíře

Včera jsem byl na setkání se šamanem. Zajímalo mě to asi spíš ze sociologického hlediska, a proto jsem se zúčastnil jen přednášky a rituál již nechal zasvěcencům, podobně jako se hosté na katolické mši orientují spíše na bohoslužbě slova a bohoslužba oběti pro ně může být už jen legrační seancí poblázněných exotů. Bylo hezké sledovat mladé lidi na duchovní cestě. Vidět touhu po chůzi po žhavých uhlících a proniknutí do vyššího světa, kde je vše možné. A také možná touhu po duchovním vyléčení a nabytí (nebo nabití, což je asi správnější výraz) energie a síly. Protože jsem skeptik i k vlastní konfesi na tomto světě, nebudu předstírat, že bych tu touhu sdílel. Z hlediska šamanismu jsem si vyvolil za své silové zvíře beránka, za svého šamana Ježíše Krista a za průvodce na duchovní cestě Otce Josefa, místo křtu ohněm jsem pokřtěn vodou a místo bubínku a chřestidel chodím na kůr do těsné blízkosti varhanních píšťal. Nejsem tedy asi vhodný adept čistého šamanismu nebo čarodějnictví, ale rád se nechávám okouzlit. A jako si současný šamanismus půjčuje ke své nauce teze moderní psychologie a východních náboženských systémů, půjčuji si z mnoha myšlenkových proudů i já. A přece se vždy vrátím ke slovům evangelií.

Hned večer jsem si vyhledal dvě kapitoly, abych se rozvzpomněl na souvislosti dvou zásadních Kristových výroků. Ten první je z Matouše (12, 30) a zní: „Kdo není se mnou, je proti mně.“ Druhý je z Marka (9, 40) a zní: „Kdo není proti nám, je pro nás.“ Zdánlivě protichůdné výroky, ale každý má trochu jinou souvislost.

V tom prvním je Ježíš nařčen, že léčí, tedy vyhání démony ve jménu Belzebula, Satana. Když vysvětlí, že jedná ve jménu Ducha Svatého, pokračuje poměrně zásadní věcí, kterou ocituji ze studijního překladu Bible: „Proto vám pravím: Každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu odpuštěno nebude. A tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale tomu, kdo by promluvil proti Duchu svatému, nebude odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím.“ Tedy „kdo není se mnou“ je zde myšleno kdo není s Ježíšem za jedno v tom, že se má jednat (léčit) ve jménu Ducha svatého, ať už uznáváte Syna člověka (Ježíše Krista) nebo ne, ten „je proti mně“ tedy proti Ježíšovu učení. Z širšího hlediska, ke kterému mám já blízko, jde tedy o to, že každý, kdo uznává nebo hledá něco víc než je sám (tedy v Čechách ta obrovská masa tzv. „něcistů“) je na správné cestě –  tedy i ti na šamanské cestě, pokud tedy míní přinášet dobro. To jsou ti „lidé dobré vůle“ 2. Vatikánského koncilu, jenž došel k závěru, že „věčné spásy mohou totiž dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho církev, avšak s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se pod vlivem milosti skutečně plnit jeho vůli, jak ji poznáváme z hlasu svědomí. Božská prozřetelnost neodpírá pomoc nutnou ke spáse těm, kteří bez vlastní viny ještě nedošli k výslovnému uznání Boha, ale snaží se, ne bez Boží milosti, o dobrý život.“

Úryvek z Markova evangelia zase mluví o tom, že někdo vyhání démony ve jménu Ježíše Krista, ale (ústy apoštola Jana) „nechodil s námi“. Ježíš na to řekne: „Nebraňte mu.“ Z toho pro mě zase v mém všeobecném soudu plyne super-ekumenický názor, že kdokoli uznává Ježíše Krista, ať s církevními dogmaty, bez nich, jen jako moudrého člověka, morálního průvodce nebo jako jednoho z proroků (islám), je v milosti spásy.

Možná jsem v minulém životě byl knězem (nebo falešným prorokem), že mám pořád tendence takhle kázat, ale jisté je, že v tom současném se šamanem nestanu.

Má drahá přítelkyně Julča

Taky znáte tu zázračnou Julču, co jezdí na malém velocipédu dokola, pije z láhve, snaží se jíst vidličkou a nožem, převléká se do plesového úboru s vlečkou, do šatů Tyroláka a umí mnoho jiných legrací a žertovných kousků? Jednu takovou mám doma (snad jen plivat pecky od třešní do terče zatím neumí) a o jedné takové napsal povídku Jaroslav Hašek. Začíná takto:

Ten psohlavý pavián jmenoval se Julča. A podobně geniálně pokračuje dál. Dnes je to 90 let od smrti Jaroslava Haška, který nenapsal jen Švejka. Vzpomněl jsem si na dědovu maturitu a posílám mu tam nahoru pro radost i pobavení ještě pár vánočních obrázků toho našeho paviána.