Karkulky a kulichy

Blondýně či brunetě
Julii či Alžbětě,
každé pěkné lebce
sluší všechny čepce.

Šťastný blázen aneb absolutní minimalismus

Nedávno jsem se s pár různorodými lidmi bavil o tzv. minimalismu, filosofii jednoduchého života, kdy si člověk vystačí s opravdovým málem. Krom vzorů přímo z řad náboženských vůdců jakými byli Budha, Ježíš či Mohamed, najdeme v dějinách i mnoho dalších lidí, jejichž činy více než slova ovlivnili svět tímto směrem: sv. František, Lev Nikolajevič Tolstoj, Rabindranáth Thákur, Albert Schweitzer, Gándhí nebo třeba náš Ladislav Klíma. Z těchto kruhů pak vzešli i moderní praktici minimalismu, kteří se k němu dobrovolně uchylují navzdory anebo přímo proti kultu růstu a hromadění věcí. Takový minimalista si třeba vytyčí jasný cíl: vlastnit a používat 50 věcí včetně těch na sebe a je této životní zásadě pokud možno věrný. Začalo mě zajímat, kolik věcí na počet asi tak vlastním já. Byl by to jistě dlouhý seznam. A rozhodování, čeho se zbavit a jak, by jistě zabralo několik dlouhých dní přemýšlení. Knihy, což je u mě nejvíc položek, by putovaly do knihovny, symbolicky bych si asi nechal jen Bibli. Pak bych chtěl mít postel, něco na sebe, mobil, trochu hygienických věcí, myslím, že bych se do padesáti věcí i vešel, kdybych chtěl. Jenže chtít je bolestivé, a tak o tom zatím budu jen tak filosofovat, v lepším případě snít.

Zaujal mě ovšem jeden anglický umělec, který udělal věc v mnohém provokující a inspirující zároveň. Jak už to dnes bývá, hranice mezi uměním a životem se smazala a umělci tvoří tím, jak naloží se svým životem, se svým soukromím. Michael Landy v roce 2001, kdy mu bylo tolik, co je mě dnes, tedy 38 let, provedl toto: v jednom pavilonu obchodního domu C&A v londýnské Oxford Street shromáždil veškerý svůj majetek od poštovních známek po automobil, včetně svého dosavadního výtvarného díla, věcí na sebe apod. Aby zajistil autentičnost, pořídil katalog všech věcí čítající 7.227 položek. A pak každou z těchto věcí za pomoci deseti dělníků na běžícím pásu, rozložil na základní materiál, který pak znehodnotil a vyhodil do tříděného či komunálního odpadu (videorozhovor a ukázky z happeningu zde). Přestože se na události podílel deník The Times, který do obchodu přilákal na 45.000 diváků, Landymu za happening nebyla vyplacena ani libra honoráře ani pence šrotovného a na konci „představení“ se stal jediným Britem a zřejmě i Evropanem, který se ocitl zcela bez majetku.

Až pojedu v září jako průvodce do Anglie (jestli se mi ovšem zájezd naplní), bude mít dnes již „člen Královské akademie“ Michael Landy výstavu v londýnské Národní galerii – tentokrát o světcích, jejichž trojrozměrné postavy budou moci sami návštěvníci uvést v pohyb pomocí různých šlapadel apod. Další věc, kterou nechci vynechat.

Jak žijí pandy

George Barker
(originál zde)

Julince

Dědečku, dědečku,
jak žijí pandy?
Dědečku, dědečku,
jak se tak kymácí na stráních hor,
zažijí asi spoustu švandy,
celý den si jenom hrají
a pak večer šupky hají
s bratříčky na palandy.
Dědečku, dědečku,
tak žijí pandy?

Vnučko má, vnučko má,
jak pandy žijí?
Vnučko má, vnučko má,
jak se tak kymácí na stráních hor,
čas smutně kolem míjí,
a proto pandy tají,
jak opravdu se mají,
nudu však těžko skryjí
a smutek neschovají.
Vnučko má, vnučko má,
teď ale šupky hají.

Kulturní hovnocuc made in UK

Přečetl jsem si na divadelním soustředění několik článků o Peteru Bazalgettovi, který se stal předsedou Umělecké rady Anglie neboli přerozdělovačem peněz do anglické kultury. Doteď jeho úřad rozděloval 340 milionů liber mezi 696 kulturních institucí. A Británie čelí všeobecným vládním škrtům stejně jako naše země, takže se všichni z oněch sedmi set organizací třesou strachy, nemluvě o tom, že v kultuře škrtají i města a hrabství (např. Newcastle kolonku kultura ze svého rozpočtu zcela vyřadil).

Co je na tom pikantní, je fakt, že Peter Bazalgette je mediální činitel, který přivedl do britské televize reality show Big Brother a vymyslel pro ni několik podobně hodnotných pořadů jako třeba Připrav se, pozor, vař! apod. Nicméně profiluje se jako velký fanoušek opery, divadla a jiných počinů vyššího umění a podle lidí, kteří ho znají osobně, je okouzlující a jeho projev odzbrojující. Královna ho dokonce loni uvedla za jeho zásluhy do šlechtického stavu! Jeho prapradědeček budoval londýnskou kanalizaci, což zavdalo příčinu mnoha komentářům – dlouho jsem se těšil, že budu na svém soběpisníku prvním, kdo na tuto okolnost vtipně zareaguje, ale pak jsem jich v různých komentářích anglických medií četl hned několik. Vždy ve smyslu, že stejně jako jeho předek i on vydělal miliony na fekáliích nebo, že zatímco jeho prapradědeček lidi hoven zbavoval, jeho potomek sračkami zaplavil britské televizní vysílání.

Ve svých prvních rozhovorech ve funkci Bazalgette razí teorii, že peníze do kultury nejsou příspěvkem, ale investicí, která se má zhodnotit tím, že ke každé libře dodá ten, který ji dostane dvě další. Je dobré se nad tím zamyslet. Pokud do toho nepočítá údržby budov, energie a různé podobné výdaje, ale myslí tím čistě pořadatelské náklady, tzn. včetně mezd umělců a různých kulis, nástrojů apod., má to hlavu a patu. Podobný systém se mi líbí a považuji ho za dobře zavedený třeba i na mnoha místech u nás. V Kadani platí pro organizace typu občanských sdružení podmínka, že ke každé dotaci musejí přinést minimálně stejný podíl vložených peněz z jiných zdrojů. Co se týče příspěvkové organizace, kterou vedu, je stav takový, že na tři zlaťáky z městské kasy přidáme dva z jiných zdrojů.

Přesto mi mnohem horší než škrty, kterých se třeba mohu obávat i já, přijde právě ta skutečnost, že se do rozhodování o kultuře pouští agenti show byznysu, kteří se podílejí na kažení vkusu celé společnosti. Já vím, liberální kolegové mohou namítat, že není nikdo, kdo by spravedlivě rozhodl o tom, co je vkusné a co ne, ale na ty největší výstřelky existují jistá měřítka v učebnicích estetiky. Big Brother je z principu kontaminace kultury umělým hnojivem s těmi nejhoršími ingrediencemi. Ano, neříkám, že pan Bazalgette nemá upřímně rád operu. Sám mám také rád teologické rozpravy a exegeze, ale nemohu se nikdy stát knězem. A když se pan Bazalgette stal šéfem Umělecké rady, z mého pohledu to vypadá, že by se novým papežem mohl stát i pornoherec, který si ve volném čase čte Tomáše Akvinského. Třeba se i toho jednou dočkáme (samozřejmě pokud bude hrát stále se stejnou partnerkou v misionářské poloze a bez kondomu!).

Co se týče natažených rukou od všech uchazečů o dotaci, připomněla mi Zuzka vtipně, že je to podobné jako s tím žebrákem v Šumaři na střeše, kterému dá někdo jednu kopějku. „Minulý týden jste mi dal dvě,“ namítne žebrák. „Měl jsem špatný týden,“ odpoví vesničan. „A proč bych já měl být tratný kvůli tomu, že vy jste měl špatný týden!“ řekne žebrák spolu s většinou žadatelů o granty.

Jsem přesvědčen, že kultura přežije i s nulou (třebas budovy mnohých divadel a koncertních síní zchátrají jako teď různé kostely – a taky se toho nikdo nebude moc všímat) a že se i se štědrými dotacemi může proměnit v morální obsah stoky.

Kadaň - Albion

Sen se pomalu ale jistě proměňuje ve skutečnost. Loni v červnu jsem si to tu narýsoval a díky Richardovi se podařilo dát dohromady schůdnou variantu. Dnes jsem odstartoval kampaň a oficiáně je již přihlášeno 11 lidí. Protože můj soběpisník stál u zrodu celého výletu, nechci jeho čtenáře ošidit a informuji je tímto včas, že se mohou podívat na program, cenu a podmínky zájezdu na http://rezervace.protravel.cz, kde jde o zájezd č. 108-2035 Kouzelná Anglie. A pokud by se někomu zalíbil, neváhejte a rovnou se přihlašte, cena je velice rozumná a program se pokusím pro vás shrnout v pár kaleidoskopických obrázcích.

 

Jak se ze lži stane pravda

V poslední době se s tím potkáváme pořád – amnestie, prezidentská volba, náboženské otázky, vlastně každý den dává vznik novým a novým sporům, kde dvě strany různě veliké, někdy dokonce přibližně stejně početné, zastávají opačné názory – a každá strana se v těch sporech ohání pojmy pravda a lež. Někdy se ukáže, kdo měl pravdu, někdy ji třeba má i velmi nepočetná skupina lidí, jindy se to vůbec neukáže. V tomto ohledu byla zajímavá včerejší přednáška o Rukopisech KZ, která zmapovala celý spor a protože ji pronesl obhájce pravosti, skončila pro obě strany nerozhodně na branky, i když možná z tohoto pohledu soupeř kopal více rohových kopů, ale také vícekrát fauloval, a co je pro domácí nehorší zpráva, hosté odmítají nastoupit na prodloužení, protože tvrdí, že neuznaná branka z druhého poločasu platí. A teď kde jsou rozhodčí?

Kdo mi do věci vnesl světlo a prozářil oblohu jako blesk za noci, byl Karol Sidon. Poslouchám jeho Sen o mém otci v rozhlasovém zpracování. „Před třemi lety jsem se rozhodl, že budu psát o sobě. Že nebudu obcházet, ale namířím přímo. Uvědomil jsem si, že v tuto chvíli, v těchto letech, je všechno ostatní psaní vědomá lež. Jenom když budu psát o sobě, bude to mít nějakou cenu: Když ne pro jiné, tak pro mě určitě. A napsal jsem Sen o mém otci, knihu, která tě, mami, ranila,“ napsal dnešní vrchní zemský a pražský rabín, když mu bylo dvacet šest let, v předmluvě ke své další knize Sen o mně.

Zezačátku jsem vůbec nevěděl, jestli u toho vydržím, tak nějak jsem v tom (proti tomu, co jsem si někde v upoutávce přečetl) poznával slohovou nevyzrálost prvotiny. Při druhé a třetí kapitole jsem si ale nějak zvykl jak na sloh tak na hlas interpreta (Hanuš Bor). A čtvrtá a pátá půlhodinka si mě získaly a slyšel jsem je (což při mém soupeření s časem vůbec není samozřejmé) dvakrát. Dvakrát! Dvakrát jsem slyšel i kapitolu sedmou, u níž jsem se na konci dvakrát rozbrečel. A to nebudete věřit, o jakou zápletku se ve všech třech kapitolách jedná. Jde totiž o něco, co zažila většina z nás (ptal jsem se už několika lidí v okolí a vyskytli se jedinci, co tvrdí, že takovou věc nikde neudělali, já si ovšem myslím, že na ni spíš zapomněli, však si to na dětech připomenete!). Jde o falšování známek v žákovské knížce! Každý falšoval; někdo ovšem ihned zjistil, že trik nevyšel, že skvrna po zmizíku, tvrdé gumě či žiletce jde vidět, a tak na to místo vepsal známku, kterou opravdu dostal; někomu se vedlo lépe, a malá lež mu prošla; někdo se rozhodl místo známky více či méně úspěšně napodobit podpis rodičů; jsou machři, kteří obětovali i celé stránky ze žákovské knížky a místo známek a podpisů zfalšovali méně nápadná čísla stránek. Každopádně buď se nic nepoznalo anebo pravda vyšla najevo a viník se přiznal a byl potrestán. Sidonův příběh je jiný. Malý hoch vidí nezdar svého činu, a tak žákovskou knížku schová a trvá na tom, že mu ji vzala a nevrátila paní učitelka. Ukáže se, že lže, ale o den později si vymyslí novou lež, která je z objektivního hlediska a z hlediska toho, že včera podváděl, lží očividnou. Nicméně Karolek si na své lži trvá jako na pravdě, pro niž je ochoten se nechat mučit. A kam to až dovede, to je opravdu k pláči. Rozhodl jsem se oslovit své divadelní souputníky Jirku se Zuzkou a provést z knihy dramatické čtení. Považuji to doznání za strhující.

Pochopil jsem, čím zranil matku, když toto doznání učinil. „A teď píšu knihu, jež tě zraní možná víc než tamta. Ať jiní z mých řádek vycítí lásku (sám nevím, je-li tu obsažena, je-li vůbec ve mně), tebe zraní, protože pravda zraňuje… Ale psát jinak, než jak uznám za dobré, to bych nemusel psát vůbec… Mami, mami, mami, musím ti vyprávět věci, za které se stydím, musím, tolik jsem se napřetvařoval, tolik nalhal, že prostě musím vyznat věci, jak jsou, abych už nikdy od těch, jež vyslovím, nemohl ustoupit, abych nikdy již nemohl říct, bylo to jinak, abych si odřízl ústupové cesty do lži a přetvářky a abych sebe, nepoctivec, přinutil k jakési poctivosti… Nedělám si nárok na pravdu. Nevím, co je pravda. Pravda je tajemná, mnohotvárná, a přece jediná. Ale ač nevím, kde je a co je, chci se k ní blížit s co největší jistotou. Psát tedy o věcech, které znám jako nikdo jiný, psát o sobě a sebe, pokud možno, a obnažovat, co je ve mně nejbolavější: a to jsou vždycky věci nejprostší, zdánlivě banální, většinou zamlčované. A když myslím na to, co může taková kniha dát někomu druhému, říkám si, že snad pocit bratrství.“

Jako bych se v tom snu poznával. Musím si pořídit i tuto druhou knihu!

I papež může být křesťan

Pocházeje z chudoby a skromných poměrů Sotta il Monte, pokoušel jsem se nikdy se odtud neodtrhnout. Jak velkou milost mi Pán prokázal: úctyhodné faráře, příkladné rodiče, pevnou křesťanskou tradici, čestnou a klidnou chudobu… Chudoba mi často zabraňovala, abych mohl pomoci svým nejbližším, kteří žili v nejzjevnější chudobě, nebo tomu či onomu spolubratru. Avšak nikdy jsem na to nenaříkal.

Když mě kardinálové svaté římské církve zvolili 28. října 1958 ve stáří 77 let hlavou celého stáda Kristova, rozšířilo se mínění, že asi budu papežem na přechodnou dobu. A nyní stojím už před čtvrtým rokem svého pontifikátu a rozvinul jsem obrovský program, který pln očekávání pozoruje celý svět… Bůh ví, že jsem v jednoduché prostotě otevřel svou malou duši tomuto velkému vnuknutí.

Přeji své církvi a Julince nového papeže, který by si do svého duchovního deníku mohl zapsat podobná slova jako Jan XXIII. Budu se za to modlit celou svou malou a hříšnou dušičkou, stejně jako se budu kát za to, že jsem si o Benediktu XVI. myslel, že není schopen podobného kroku, který udělal, a že jsem k němu cítil chladnější než vlažný vztah daný zklamáním očekávání již při volbě a dost možná i nepřiznanými předsudky. Od minula jsem poučen, lepší než očekávání je jistě kajícná, prosebná a především děkovná modlitba.

Katolík Hus, komunista Palach?

Nedávno jsem četl povedený článek Petra Hlaváčka o pseudohistorických slovních parabolách na současné politické scéně a trochu se bojím, že se srovnáním, jež bude obsahem tohoto článku, dostávám rovněž na tenký led, který by se leckterému historikovi nelíbil. Omluvou mi budiž to, že nehodlám srovnávat rovinu faktickou, ale rovinu ideovou.

Jan Hus byl opravdu katolík, dokonce katolický kněz. Kněžství byl zbaven až těsně před smrtí, ovšem proti své vůli. Z dnešního hlediska by se mohl nazvat reformním katolíkem – podobně jako byl reformním katolíkem například Erasmus Rotterdamský. Nicméně jak Hus, tak Erasmus se stali spirituálními agenty tedy duchovními původci nových reformních hnutí, které se z katolicismu vyřadily a obrátily se proti němu – tedy hnutí protestantských. Protestanti i katolíci ovšem zůstali křesťany, a pro všechna oficiální vyznání i vyznání osobní je důležitý základ jejich učení – učení Kristovo. Jako v dospělosti křtěný katolík musím prohlásit, že jsem ekumenista a vyznávám hlavní Kristovo poselství, které nepopře ani Hus ani Erasmus ani Augustin ani Luther - poselství mateřské lásky! Jako katolík vyznávám hříchy z dob totalitní moci církve (nejen) ve středověku a prohlašuji, že Hus i Erasmus měli ve své době pravdu, když mluvili o žalostném stavu církve. V mnohém mohou mít pravdu i současní kritici církve, sám s mnohými názory některých jejích představitelů nesouhlasím. Přesto pro mě některé jak historické tak současné osobnosti církevního života zůstávají morální autoritou, která je ještě stále ničím ve srovnání s autoritou Kristovou. Tím řeka horší není, že z ní psi pijí!

Jan Palach našel smrt v zoufalém činu, který se třeba z hlediska katolického katechismu příčí přirozenému lidskému sklonu uchovat a zvěčnit svůj život. Závažně odporuje správné lásce k sobě. Zároveň je to urážka lásky k bližnímu, protože láme nespravedlivě svazky solidarity s rodinným společenstvím, s národní i lidskou společností, vůči nimž má závazky. Sebevražda je proti lásce živého Boha. Dokonce je-li sebevražda spáchána s úmyslem dát příklad, především mladým, pak je i těžkým pohoršením. Ovšem nemá se zoufat nad věčnou spásou osob, které se usmrtily. Bůh jim může dát příležitost pro spásonosnou lítost cestami, které zná jen on Sám. Církev se za osoby, které si sáhly na život, modlí. Nechci Janu Palachovi přisuzovat žádné ze svých domněnek, ale je historickou pravdou, že po vražení kudly do zad vstupem vojsk spáchal český a slovenský národ svým způsobem sebevraždu, když se nebránil a rozhodl se pomalu ale jistě vykrvácet. Jan Palach se nechtěl s touto národní sebevraždou smířit. Svůj život nakonec zvěčnil, byť se jeho čin vymyká z běžné představy hrdinských činů z antických bájí a ruských bylin.

Jsem ovšem zhnusen argumentací pana Grebeníčka, že šlo o čin, který nebyl vyvolán odporem k totalitnímu komunistickému režimu, že byl naopak spáchán ve jménu reformního komunismu. Ano,  zřejmě se hledala formulace a kladná věta asi narazila na nepřekonatelné stylistické potíže, protože ten čin byl pravděpodobně spáchán v zájmu pokračování demokratizace společnosti, která začala Pražským jarem, a nemohla pokračovat až k plné demokracii, kde by si teprve mohl mladý Palach svobodně zvolit své politické přesvědčení. Pan Grebeníček argumentuje průzkumem, v němž se ovcí  v ovčíně reportéři z JZD ptali, zda chtějí žít ve spořádané velkokapacitní salaši s menším výběhem a stálým dostatkem krmi nebo zda dají přednost svobodě v lesích a na lukách, kde běhají vlci, 89% se vyslovilo pro jednotný družstevní vývoj. To je otřesná vzpomínka!

Palach byl tedy zřejmě vzhledem k historické nemožnosti volby levicový demokrat. Proč ne? Ale komunista? Proboha, kolik lidí dnes osleplo a přestalo vidět jádro učení, ke kterému se přes vytáčení v různých projevech, komunismus hlásil a dodnes hlásí? K autoritě Marxe a Engelse! A ti hlásají třídní nenávist. To není překroucení jejich slov, ale vlastní slova teoretiků třídního boje, kterým byl osud opravdových dělníků, s nimiž se nestýkali, úplně ukraden. Filosofie nenávisti k těm, co se mají lépe než my! Věřím, že spousta obyčejných komunistů, kteří nečetli Kapitál a Komunistický manifest do konce (jestli vůbec začali), byla a je přesvědčena, že jdou do boje z lásky k proletářům. Ale, třeba na příkladě Jaroslava Seiferta, sklidili by kritiku pravověrného marxisty, v tomto konkrétním případě konkrétními slovy Julia Fučíka: Revoluce je krev. Revoluce není láska, ale nenávist. Revoluce není pro nový řád, ale proti starému řádu. Revoluce je dvojnásobně záporná a pak teprve kladná. To Seifert nepochopil... Zvrácenou podobu má tato dvojnásobná nenávist na decentní dávku lásky např. ve verši o Leninovi, že to z lásky k dětem dal střílet do lidí. Fučík opakuje: A právě nenávist je to, co nejvíc chybí revoluční lyrice Seifertově. Nenávist chyběla a snad i chybí mnohým dalším praktikujícím komunistům, ale tím hřešili a hřeší nejen proti svým spirituálním agentům, ale proti základní myšlence komunistické ideologie, stejně jako křižáci, inkvizitoři či Husovi soudci hřešili proti základní myšlence svého náboženství. Voda všechno opere krom rudých tváří a zlého jazyka.

Nejvíc mě děsí, že jako vynález knihtisku nezpůsobil jen šíření vzdělanosti, ale rozšířil i tmářství a nenávist, když se například na každou faru dostal tištěný spisek Kladiva na čarodějnice, podle nějž se pak mučilo a upalovalo, tak i vynález internetu neznamená jen zlepšení podmínek pro vzdělávání mezi dnešní mládeží, ale i plození nenávisti sdílením různých bolševických intelektuálních parodií na diskurz (což je dle mého názoru termín vynalezený za tímto účelem). Právě proto, že jsem demokrat, uznávám, že musí existovat pluralita názorů – ale názorové strany by se měly přihlásit k nějakým základům, a ne je zastírat neustálým mlžením (dříve dialektický materialismus jako věda, dnes sociální cítění jako víra). Takových komunistů, kteří by se přihlásili k revoluci a marxistické nenávisti, bych si vážil víc než těch, co evangelizují mládež sliby lepších zítřků bez toho příšerného neoliberalismu a ještě strašnějšího kapitalismu. Zlatí sociální demokrati, i když s nimi nesouhlasím (a přesto si myslím, že mám sociální cítění minimálně na stejné úrovni jako oni).

Nenie pérce, nenie blanky

Už jsem tu na soběpisníku několikrát psal o tom, jak jsem si v 17 letech zakoupil v antikvariátě u pana Vejražky v Lounech za 28 Kčs knihu o NEpadělaných rukopisech od Jana Vrzalíka z roku 1933. A přestože šlo o vydání v edici Knihovna kulturního odboru „Vlajky“, nic mi to nezabránilo v tom, abych i u maturity tvrdil, že RKZ jsou pravé. Zejména jsem ale tehdy přičichl k jejich umělecké hodnotě a dodnes se mi jeví jako to nejpodstatnější na celém obšlapávaní vyhaslého ohniště, přes jehož plameny se v 19. století skákaly přemety. Pár kapek oleje do starého sporu přilijeme i v Kadani 12. února přednáškou a besedou s ing. Urbanem, který je členem České společnosti rukopisné, současné obhájkyně pravosti rukopisů obviňované z vyznávání konspiračních teorií. Odmyslíme-li si dlouholetý, nyní již téměř dvě stě let se táhnoucí spor, který je nicméně dle mého soudu také součástí naší národní identity – protože dělit národ na dvě poloviny nám šlo již od husitských válek –, můžeme spatřit dílo v jeho nahotě, ať již se narodilo jako parchant nebo ne. Zde je v přebásnění do současné češtiny od Kamila Bednáře lyrická báseň, která mě v těch mých sladkých sedmnácti učarovala.

Skřivánek

Pleje dívka konopí
u panského sadu,
zeptá se jí skřivánek,
jakou to má žalost?

„Z čeho bych se radovala,
maličký skřivánku?
Milého mi odvedli
na kamenný hrádek.

Kdybych pérko měla jen,
napsala bych lístek,
ty, maličký skřivánku,
ty bys tam s ním letěl.

Není pérko, není blanka,
abych psala lístek,
pozdravuj drahého písní,
že zde hořem hynu!“

Dva špunti z dobré rodiny

Volné chvíle tohoto víkendu jsem se z velké části rozhodl věnovat italštině, protože jsem se na minulé hodině cítil opravdu trapně, když jsem ze sebe nedovedl vysoukat jedinou větu – prostě proto, že si neumím najít čas na učení, a tak zvládám jen to, co mi utkví ze samotných lekcí s italským mluvčím. Jsem typ studenta jako Jirka Stejskal, který se francouzsky naučil četbou francouzských autorů. I já jsem se vlastně anglicky naučil tak, že jsem měl motivaci přečíst si Kunderovy romány, které v době mého mládí ještě nevyšly česky. A pak jsem se hodně zdokonalil na dětských encyklopediích. Student tohoto čtenářského typu musí najít vhodné texty, aby byl motivován vlastním obsahem a dokázal si pomoci se slovníkem a intuicí v takovém poměru, aby ho to od čtení neodradilo. Takové texty v italštině jsem už několikrát hledal, ale vždy jim některé z kritérií chybělo. Až tenhle týden jsem objevil zásobárnu textů, které mě baví a rozumím jejich smyslu už při prvním čtení, takže pak při druhém a třetím čtení teprve používám slovník a tím se začnu učit. Je to běh na dlouhou trať, ale důležité je, že jsem včera vystřelil ze startovací pistole a mám trenéra.

První systematicky čtený text se jmenuje Il lavoro nobilita neboli Práce šlechtí a je o různých řemeslech. Hlavním tématem článku je však příběh Kaina a Abela, první biblické postavy, u nichž je zmíněna jejich profese; Kain byl zemědělec, rolník či chcete-li oráč, Abel byl pastevec neboli chovatel domácího dobytka. V článku je odvyprávěn celý jejich příběh, který je pak shrnut i zjednodušeně: k bratrovraždě došlo proto, že Bůh měl radši biftek než zeleninový salát. Článek končí pravdivými slovy, že příběh Kaina a Abela je v dnešní době velmi aktuální a uvádí hned dva dobré náměty ke konverzaci (due buoni spunti per la conversazione): prvním je hledání motivu vraždy a druhým poukaz na to, že nemáme právo trestat smrtí ani vrahy (kdokoliv by Kaina zabil, přivodí si sedminásobnou pomstu).

Plynně italsky bych si asi o tématu ještě moc nepopovídal, nicméně přečetl jsem si celý biblický příběh znovu pozorně česky v ekumenickém i studijním překladu, a našel jsem due buoni spunti pro zamyšlení zde na soběpisníku.

První nebude originální, neboť motiv Kainovy vraždy asi hledali všichni teologové, co jich za těch dva tisíce let běhalo po světě. Shodují se vesměs na tom, co dokonce překladatelé Starého zákona do řečtiny vložili do textu Septuaginty, že totiž Hospodin nepřijal Kainovu oběť z darů země proto, že si lepší část nechal pro sebe. Lze si to totiž domyslet z toho, že u Abela se uvádí nejen, že obětoval kusy dobytka (co jiného taky jako pastevec mohl obětovat), ale že (dle studijního překladu) přinesl z prvorozených svého stáda a z nich ty tučné části. Nejde tedy o Boží preferenci masa před zeleninou, ale o poctivost – když poté Kain vzplane hněvem ke svému bratru, řekne mu Hospodin: „Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“ Dobrý vzkaz pro dnešek.

Další zajímavostí, která už se tolik neprobírá, je, že se Kain po prokletí a zplození syna stal prvním zakladatelem města v biblické historii. V Bibli nenalezneme žádnou další souvislost, a tak k této věci neexistuje žádný výklad. A přece, po pádu Adama a Evy poslal bůh člověka ze zahrady Eden, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. Kain byl také tím, kdo ji obdělával a nakonec ji pošpinil bratrovou krví. Adam s Evou opustili Eden, Kain opustil i Hospodina a odešel na východ od Ráje, kde založil město. Nenese dodnes naše městská civilizace Kainův cejch? Dá se ve městě vůbec najít stopa Boží přítomnosti? Začínám chápat, proč Otec Josef tak lpí na své službě ve všech vsích své farnosti – několikrát jsem jej přemlouval, aby z nějakých důvodů zůstal v Kadani při různých příležitostech, kdy mi přišlo líto, že tu nebude jen kvůli návštěvě Mašťova, Libědic, Úhošťan či Vintířova, ale nikdy se přemluvit nenechal, i když v některých těch kostelech občas sedí jen pár babiček. Babiček, na nichž stojí spása světa.

Jdu si udělat cvičení za článkem.

Věřím v sebe aneb ve jménu Fučíka Krista

Už to skoro vypadá, že jsem o Julia Fučíka ztratil zájem. Není tomu tak, naopak stále více prohlubuji svou vášeň pro opravdové poznání jeho charakteru. Ne snad pro to, že by se politická situace natolik naklonila, že bych se snažil ji předehnat, ale proto, že mi občas charaktery některých lidí nedají spát, dokud nepochopím jejich motivy. A jak se víc a víc nořím do zákoutí Fučíkovy duše a zejména do jeho Reportáže, která jeho duši samozřejmě přes veškerou snahu o zahalení odhaluje, víc a víc na ni (duši i tu Reportáž) pohlížím jako na něco, co si zaslouží zhruba stejnou pozornost a stejné ocenění jako třeba Rukopisy a duše jejich případného padělatele. Troufám si říci, že to srovnání nekulhá, ale stojí přinejmenším o francouzských holích docela pevně. Proto jsem také rád, že 12. února proběhne v knihovně zajímavá diskuze právě o  Rukopisech s ing. Urbanem a já své názory na Fučíka budu tlumočit někdy později, jen zatím nevím, zda to stihnu ještě na jaře. Pro svou snadnější orientaci, kdyby se přednáška posunula na podzim, shrnu si sem některé myšlenky z četby Fučíkových erudovaných čtenářských deníků.

Fučíkova duše, toť téměř zosobnění dnes moderní tzv. víry v sebe. Hodlám na přednášce rozvést ideu, že se tato víra v sebe ve společenském životě snoubí s obrovskou vůlí zařadit se do stáda. Důvod je velmi jednoduchý, pouze stádo může ze silných jedinců, kteří netrpí malým sebevědomím, udělat své alfa-samce. Fučík tuto víru ve svoji výjimečnost dotáhl do extrémního konce a to ve světovém měřítku. Ideologie stáda, pro niž se rozhodl žít a nakonec i zemřít, z něj nakonec udělala posmrtného vůdce stáda, nedotknutelnou modlu. Nebylo to zneužití ostatními, jak by se to mohlo zdát a mnohým i zdá, byl to vlastně cíl jeho konání se všemi svými důsledky.

Ještě než jsem začal bádat ve Fučíkovských pramenech na vlastní pěst, četl jsem analýzu textu Reportáže, v níž autor přirovnával její styl ke stylu evangelií a hledal koherence mezi životem Fučíkovým a životem Ježíšovým. Sám jsem tuto tezi bral s rezervou, říkal jsem si, že jde zřejmě o nějaký anomální názor, který by literární i jiná věda jen těžko uznala. Když jsem ale pak začal pátrat sám, motiv mesianismu jsem našel mezi řádky na mnoha místech i mimo Reportáž.

V kritice Šaldy, jehož si jako kritika samotného (tehdy pětapadesátiletého) dovoluje Fučík rozebrat a zhodnotit ve svých 18 letech velmi trefně a přes neskrývaný obdiv někdy i velmi ostře, použil mladý student bezděky i slova o své představě nového člověka: „bytosti ne nepodobné nadčlověku“. Cituje ze Šaldova Boje o zítřek: „Kultura nevěří v krásné duše v ubohých zanedbaných tělech, kultura je sňatek ducha a hmoty“.

V kritice Šrámkova Stříbrného větru mluví o výkřiku mládí za sebe: „Chci, aby ve mně zvítězilo zvíře. Jsem dekadentem prasečí society. Jsem tvořen revolucí a tělem – revolucí a tělem…“ Šrámkovskou kritiku zakončuje Fučík slovy: „Šrámek není Spasitelem, ale je jeho Janem Křtitelem“.

Pokud by byl Fučík zůstal pokřtěn Fráňou Šrámkem, mohl být možná hrdinou dneška. O jeho životě ovšem rozhodl, dle mého názoru, Komunistický manifest, který přečetl spolu se Šaldou, Šrámkem a stovkou dalších knih ve svých osmnácti letech, a na rozdíl od všech ostatních knih, které četl a které náležitě rozebral a zaujal k nim jasně vyhraněný postoj, u Manifestu se omezil na výpisky bez jakéhokoli komentáře. Jasně z toho vyplývá, že se s textem maximálně ztotožnil, a když jej čtete i dnes, dokážete v jeho jednoduché logice najít kouzlo pravdy, kdyby nebyla zabalena do celofánu neskrývané třídní nenávisti. Fučík přijal tuto nenávist za svou, a držel se jí i poté, když se dozvěděl, jakých zvěrstev je schopna. To jeho odkaz pro dnešek pohřbilo, nicméně jeho osud, charakter a shoda okolností, která jej předurčila k autorství literárního počinu, jenž ve světě nemá obdoby, stojí za trvalou pozornost.

Vědeckofantastický Ježíš

V první chvíli, když jsem knihu viděl, zatoužil jsem po ní ze zcela jiných důvodů, a to díky omylu. Říkal jsem si: autor tatínkova nejoblíbenějšího sci-fi románu, který se stal jedním z mála, co jsem z tohoto žánru četl (Julinku k tomu nutit nebudu, ale jestli se mi narodí syn, chudák to odnese), tedy: že by Stanisław Lem napsal román o Ježíšovi? Byl to Polák, tak je to logické. Inu, takovou raritu jsem chtěl mít. Později jsem se přesvědčil o tom, že Lem byl ateista, který se ovšem v mládí v kavárnách dlouhé hodiny přel o existenci Boha s jakýmsi Karolem Wojtyłou, tehdy krakovským knězem.

Až po otevření knihy doma jsem zjistil, že ji nenapsal Stanisław Lem, ale Stanislav Lom, vlastním příjmením Mojžíš, předválečný ředitel Národního divadla. Ale strhující traktát o Jéšuovi z Galileje má dnes možná víc co říct než v době svého vzniku, protože vlastně mluví k ateistům a ten jeho Jéšua je opravdu tak trochu vědeckofantastický.

… my věříme a víme, že se Jéšua narodil z ducha lidské myšlenky! To je tajemství jeho neposkvrněného početí.

Že je živ mezi lidmi tohoto světa už dvacet století! To je tajemství jeho zmrtvýchvstání.

Že vyšel neznámý ze zastrčeného koutu země a vznesl se nad celý svět našich lidských dějin! To je tajemství jeho nanebevstoupení.

Nic nenapsal, ani nevytesal do kamene – a co pověděl, bylo slyšeno nemnohými, rozuměno několika, pochopeno sotva dvanácti a dokonale nesplněno nikým. A přece žije a hlásá svoje slovo v proměňujících se podobách věků a lidského ducha. Stal se člověkem z nás! To je tajemství Syna člověka.

Rodí se znovu a znovu, každé chvíle. Nad každým novorozeným se vznáší duch jeho věčného slova. Je denně popírán, zrazován, ubíjen v každém nejmenším mezi námi, kdo nemůže žít svobodně na svobodné zemi, otevřené všem lidským schopnostem. To je tajemstvé jeho mesiášství.

Síla jeho myšlenky se spojila v širém běhu dějin s každým zlepšením lidského osudu ať pod jakýmikoli hesly, s každým projevem a lepším uskutečněním lidského bratrství a vyššího smyslu všeho společenství mezi lidmi. To je tajemství jeho věčného života!

To jest Jéšua: člověk – syn boží!

Dnes se v kostelích četlo z knihy Nehemiášovy: Nebuďte zarmoucení, neboť radost z Hospodina je vaše síla!

Prd ho, a přes tu včerejší porážku je hned veseleji.

Mor

Jsem rád, že jsem si mohl v prvním měsíci letošního roku zušlechtit politické smýšlení důstojnou volbou, která sice nebyla úspěšná, ale dala člověku (nikoli lidu) naději, že volit nemusí být vždy o hledání menšího zla – nejde totiž o názorovou, ale etickou shodu. Vůbec si nemyslím, že byl špatný výsledek, jestliže 45% voličů dalo přednost etice před ideologií. Na vítězství to asi nikdy nebude, stejně jako v jiných volbách nemá kultura šanci proti ekonomice, ale je dobré, že se ty hlasy ozývají a nebyly vůbec málo slyšet.

Když jsem se smířil, že už se rozdíl nedá dohnat (a že v Kadani je to 62:38), ulevil jsem si – tak i tak, a šel jsem si pro inspiraci pustit druhý díl Camusova Moru, jehož první díl jsem si poslechl ráno před svatbou, která byla velmi příjemným okamžikem dnešního dne.

Mor jsem četl ještě v Lounech za studií. kdy jsem sám měl v úmyslu napsat velký román o španělské chřipce a počátcích létání. Samozřejmě mi román o epidemii v Oranu tenkrát vyfouknul vítr z plachet. Moje cesta za románem by ale stejně skončila asi tak, jako snaha oranského úředníka Granda, který neustále přemítal nad první větou své knihy, aby už po jejím přečtení nakladatele úžasem posadil do křesla.

Rozhlasové výkony Ivana Trojana řadím k tomu nejlepšímu, co se dá slyšet v mluveném slově! A tak i jeho ztvárnění hlavní role dr. Rieuxe stálo za to. I další obsazení bylo povedené. Náboženská katarzní úvaha otce Panelouxe o dobru a zlu v konfrontaci se smrtí dítěte v podání Michala Pavlaty mi dnes odpověděla na ranní modlitbu i na význam volební porážky. Její příčinu možná vystihla i slova kriminálníka a příživníka Cottarda v podání Tomáše Töpfera: „Když mají lidé plné ruce práce, aby přežili dnešek, nebude přece nikdo vyšetřovat staré případy.“

Vytěsnění Němců

Ač nejsem historik nebo bych se tak nikdy neměl odvahu označit, byť mi tento obor vzhledem k celoživotnímu zájmu a studiím není cizí, rád bych se vyjádřil k Benešovým dekretům. Možná jen cítím potřebu sám si ve věci udělat jasněji, ale hlavně bych se rád na toto téma podíval jinými sklíčky, než je běžné. V otázce těchto dokumentů a jejich vztahu k dnešku jde totiž zejména o volbu slov a její psychologický dopad.

Začnu hned slovem odsun. Používáme jej jako neosobní právní termín, který v jiné souvislosti vlastně ani neexistuje. Bráníme se, když se mluví o vyhnání, často jsme nervózní i při vyslovení slov vystěhování nebo vysídlení. Bráníme se, protože ta slova mají barvu a obsahují v sobě obvinění. Proto je také logicky používají zejména ti vyhnaní. Masný závod zní rovněž neutrálněji než jatka nebo závod na zabíjení zvířat, přestože jde o totéž. Odsun připomíná slovo vytěsnění, v tomto případě vytěsnění z národní paměti – odsouváme tuto otázku někam do podvědomí, kde pak existuje jen jako časovaná strach budící puma, která tiká nahlas zejména v časech předvolebních. 

Další dvě slova, která k sobě mají zdánlivě blízko, jsou správný a spravedlivý. Vezmeme-li za bernou minci starozákonní oko za oko, pak byl odsun spravedlivý, protože jako Němci pohlíželi na ostatní etnika z hlediska kolektivní viny nebo spíš kolektivního cejchu národně nečistých, pohlíželi poté Čechoslováci na Němce ze stejného hlediska jako na státně nespolehlivé (výraz z dekretu 5/1945). Ale jsou zde dvě velká ALE: 1) je princip oko za oko správný? 2) je princip kolektivní viny správný? Oba tyto principy byly historicky podmíněné a posvěcené vítěznými mocnostmi. Přesto nejen z dnešního hlediska, ale z hlediska humánnosti, humanity tedy česky lidskosti, NEJSOU správné.

Často se používá právě ten argument, že odsun posvětily vítězné mocnosti. Ale Mnichovskou dohodu nejen posvětili, ale dokonce i podepsali zástupci vítězných mocností, a přesto ji historicky za správnou nepovažujeme, i když se jistě minimálně signatářům zdála spravedlivá.

Bráníme se tedy obvinění, že náš národ v historii udělal něco nesprávného. Proto si dekrety prezidenta republiky, kterými se tehdy vykonávaly rozhodnutí vlády, označujeme familiérním termínem Benešovy dekrety a je nám dokonce možná líto, že to nemohly být Masarykovy dekrety, protože Masaryk by byla ještě větší záštita proti pocitu viny. Ale ani Masarykova autorita by neměla zastřít nesprávnost kulek v tělech horníků Kříže a Ševčíka v době mostecké stávky nebo nesprávnost velké pozemkové reformy z 20. let. V druhém případě se ještě z určitého pohledu může uvažovat o jakési historické spravedlnosti, protože pozemková reforma alespoň nebyla provázena krveprolitím.

Odsun však přinesl více než jednotlivé případy lidí nespravedlivě zavražděných, byly jich bohužel stovky a tisíce, a další statisíce byly nespravdlivě zbaveny svých domovů (i kdyby to byly jen děti). A z tohoto důvodu dospívám k názoru, že vyhnání Němců bylo historicky podmíněné, bylo zákonité a díky dekretu i zákonné, ale nebylo správné ani spravedlivé.

Jako národ můžeme tuto strach a výčitky budící pumu zlikvidovat jen tím, že ji vytáhneme na světlo a přiznáme svůj díl národní viny. Nepovažuji to za zradu národní pýchy, ale naopak za znak národní hrdosti.