Zobrazují se příspěvky se štítkemJulátko. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemJulátko. Zobrazit všechny příspěvky

19. ledna 2014

Julinčina flotila

Postel mých rodičů je temnoborec
na Černém moři za noci,
v podpalubí ten obří dvorec
pohání černí otroci.

Má postýlka je malá jachta
čiperná jako potápka,
k plavbě jí stačí pouze plachta
a má plyšová posádka.

V ložnici kotví také člunek,
dostali jsme ho koledou,
ještě prý zapadne sto slunek
a pak přiletí – torpédo!

10. prosince 2013

Julinka na výletě k exoplanetě 55 Cancri f

Ptáš se mě, jestli Pán Bůh stvořil
nějakou další planetu,
na které ryby plavou v moři
a ptáci pějí za letu.

Ptáš se mě, jestli neznám zkratku,
že bys tam vzala panenku,
a jestli nemohla bys k svátku
dostat ode mě letenku.

O zkratce nevím, ale zítra
představím ti hned po obědě
nahoře v Halži strejdu Pintra,
ten bude cestu jistě vědět.

26. listopadu 2013

Bajka o hroší kůži

Původně jsem chtěl napsat dětskou básničku pro Julinku, ale protože když si zapomenu vzít prášek na tlak, nedokrvují se mi mozkové závity a v horké vaně pak dochází ke zkratům. Vana je jediné místo, kde si najdu klid na tvorbu, a takhle to pak dopadá. Pro Julinku je tedy nakonec hlavně ten obrázek.

Potkáš-li hrocha ve výtahu,
menší šok ti to způsobí,
hroch totiž sám má vyšší váhu
než kýžené tři osoby.

Já potkal hrocha v naší zdviži
a div jsem z toho neomdlel,
opomněl zřejmě zemskou tíži
a k žirafě se dostat chtěl.

Ptám se ho, aniž pouštím kliku:
„Co tě to, hrochu, napadlo?“
Odpověď měl snad na jazyku,
dno se však pod ním propadlo.

Netvař se, jako bys chtěl říci
„Mě se ten příběh netýká!“
Kdo seznámit chce s kondořicí,
často si s krysou potyká!

1. září 2013

Už zase skáču do kaluže

Maminko, já vím, to se může:
nožičkou dupat do kaluže
a potom dělat mokré stopy
pro ty, kdo rádi oči klopí!

Maminko, řekni, může se to:
když venku hřeje babí léto,
v louži si trochu poskočit?
Proč náhle zvedáš obočí?

Tatínku, já už přece vím:
v louži si trochu poskočím
a pak se zmáčím celičká,
až máma sklopí očička!

22. května 2013

1.000.000 minut

Hodinu po hodině
tak rád tě vidím v klíně
maminčině.

Minutu po minutě
slepě a pominutě
miluju tě.

Včera před šesti lety jsem poprvé spatřil Věrušku a naše Julinka v 9:00 oslavila přesně milion minut na světě.

10. prosince 2012

Sváteční placky sv. Eulálie

Až po přečtení osmdesáti stránek z Deníků Virginie Wolfové, kdy jsem si pořád kladl otázku, proč psala s takovými několikaměsíčními odstupy a přesto píše o tom, že si na denících cvičí sloh, mě napadlo přečíst si úvod od jejího manžela, který v něm píše, že je to pouhý výběr. Okamžitě se mi přestalo chtít číst dál. Cítím se okraden, i když pan Woolfe tvrdí, že to ostatní není tak zajímavé. Na druhou stranu, i ten výcuc má přes 400 stran a budu rád, když ho přelouskám. Dělám si výpisky a brzy se o některé z nich podělím. Dnes ale jen o jeden – Julince k svátku.

A děti jsou samozřejmě úžasná a okouzlující stvoření. Ann se mi tu rozpovídala o bílém tuleni a chtěla, abych jí četla… V jejich myšlení je cosi pro mě moc roztomilého; být s nimi sama a vidět je den co den by byla neobyčejná zkušenost. Mají v sobě to, co dospělí postrádají – tu bezprostřednost – Ann žvatlá, žvatlá, žvatlá, zabraná do jakéhosi vlastního světa plného tuleňů a pejsků. Je šťastná, protože večer dostane kakao a zítra půjde na ostružiny. Stěny její mysli jsou kolem dokola ověšené takovými veselými a živými věcmi – a ona nevidí to co my.

Zažíváme teď s Julinkou taky takovou bezprostřednost a radost z maličkostí. V posledních dnech je středobodem jejího světa gabw (dříve dabu), který totiž několikrát stál před našim oknem, když mi Julinka mávala na rozloučenou. Když se ráno probudí, první její slova s napřaženýma rukama znějí: „Táta-hop-gabw-tammm.“ Měla gabr dokonce slíbený k svátku, a tak jsme s Věruškou trnuli, aby jeho řidič neměl dovolenou a jako vždy po víkendu zašel do Deliky na svačinu.

Zašel! A zrovna když šla Věruška s Julinkou na procházku, takže Julinka nahlédla i do kokpitu. Co jiného tedy měla malá oslavenkyně dostat k svátku než něco jako gabr. Má sice knižní formu a ještě je to buldozer, ale pro Julinku je teď gabr každý žlutý dopravní prostředek jiný než tutůůů.
Pak už dostala Julinka jen krásný nástěnný adventní kalendář z látky s kapsičkami a jedno překvapení: Táta pekl. Rozhodl jsem se založit novou rodinnou tradici – pečení hruškových placek svaté Eulálie. Musel jsem na něm začít pracovat už včera, protože na dozdobení je potřeba crème fraîche, který jsem si vyrobil přesně podle tohoto návodu a přesně podle něj vyšel i výsledek.

Jinak je ale recept jednoduchý:

Rozválíme trochu těsta
(celkem gramů asi dvě sta).
Nakrájíme na čtverce
jako perské koberce.
Kraje trochu zahrneme,
mašlovačkou přejedeme
a pak takto vzniklé lůžko
ozdobíme pěkně hruškou;
celé salkem osladíme
a do trouby uložíme.
Za dvacet minut jsme si nechali chutnat, i když Julinka papala hlavně až skoro výhradně onen crème fraîche.
A tak jsme dnes oslavili Julii a Eulálii a bylo nám veselo. Schválně jestli ráno bude gabw na svém místě.

25. října 2012

Malé ptáče

Série básní pokračuje končeně básní pro Julinku, která nám roste jako z vody.

Malé ptáče cvrlikáče
vlétlo oknem do pokoje;
chvíli moje, chvíli tvoje
třepotajíc křídly křičí:
Nejsem vaše, nejsem ničí!

Není moje ani tvoje
malé ptáče cvrlikáče;
poslouchej, vždyť ono pláče,
uletělo mámě z hnízda,
div si hrdlo neuhvízdá.

Malé ptáče cvrlikáče,
leť a najdi svoji mámu,
vyhlíží tě z věže chrámu;
leť a najdi svého tátu,
sedí na nejvyšším drátu.

17. října 2012

Tulení s Julení

Hleďme na něj, na tuleně,
jak se cachtá v mořské pěně,
na pláži si staví hrady,
nemá žádné kamarády.

Hleďme, jak se vedle cachtá
zatoulaný mladý lachtan,
jak si v pěně pěkně hoví
podobný mořskému lvovi.

A tak tuleň s lachtanem
na tom břehu zůstane
celou mořskou neděli,
až se spolu spřátelí.

Chtěla bych též za přítele
roztomilé mořské tele!

2. října 2012

Andělíčku, můj strážníčku, máš babu!

Proč máš stroupky na kolenou
a modřinu na bradě?
Hráli jsme si na honěnou.
Kde?
No přeci v zahradě.

Jen si stoupni před zrcadlo,
co ta jizva na čele?
Skákali jsme přes švihadlo.
S kým?
No přeci s andělem.

Ať tě nechá na pokoji
a drží se s Tatíčkem.
Jenže já se bez něj bojím.
Proč?
Vždyť je mým strážníčkem.

26. září 2012

Štěstí vytoužené

Dnes je Julince rok a čtvrt, pět kvartálů, patnáct měsíců, jinými slovy: stárne. Chtěl jsem jí nejprve složit básničku o medvědech, o kterých i Brehm v Životě zvířat potvrzuje, že „jsou nám známí a spřátelení z dětského věku“. A tamtéž jakýsi Tschudi dodává: „Žádný jiný dravec není tak šprýmovný, bodrého humoru a dobrácký jako kmotr huhňal“. Julinka jim říká brmbrmje a dokáže si všimnout jejich existence na místech, kde by je dospělý člověk nehledal. Básnička? Tak třeba něco takového:

Vědí vůbec medvědi,
k jaké patří čeledi?
V jaké jsou třídě? V jakém řádu?
A kolik tam je kamarádů?

Nečtou Brehma medvědi,
tak nic z toho nevědí.

Pak jsem si všiml, že je to dnes 140 let od narození Maxe Ehrmanna, autora básně v próze, která se stala hymnem (ne hymnou) hnutí hippies a je koncipována jako jakýsi recept na štěstí. Jmenuje se Desiderata a má tak trochu podobu renesančních Naučení potomkům. Tak proto, že seš, Julinko, už skoro dospělá, vložím ti sem ještě k básničce o brmbrmjích jedno naučení, abys věděla, jak v životě dosáhnout štěstí po vzoru tvého tatínka (je to překlad, tak jsem zvolil užití maskulina, ale to si určitě hravě přeložíš – vždyť už je ti patnáct).

Kráčej poklidně uprostřed hlučícího a uspěchaného davu a pamatuj na to, že klid nalezneš pouze v tichosti. Pokud nebudeš muset ohnout páteř, snaž se vycházet se všemi lidmi zadobře. Svou pravdu říkej klidně a jasně a vyslechni ostatní, dokonce i ty hloupé a zabedněné: také oni mají svůj příběh.

Vyhýbej se hlučným a přehnaně průbojným lidem, jsou pro duši otravným hmyzem. Pokud se budeš srovnávat s ostatními, můžeš se stát domýšlivým nebo zatrpklým, protože vždycky budou existovat lepší i horší lidé než jsi ty.

Měj radost z toho, čeho dosáhneš, ale i z toho, po čem zatím jen toužíš. Zajímej se o své životní povolání, ať je jakkoli skromné: to je jediný opravdový majetek v nevypočitatelných proměnách času.

Cvič si svou opatrnost v obchodních záležitostech, protože svět je plný podvodníků. Ale nenech se zaslepit, slušnost existuje: je mnoho počestných lidí, žijících pro vyšší ideály než je plná peněženka; a všude je život plný hrdinství.

Buď sám sebou. Především nepředstírej žádné city. V lásce ale nebuď cynik, protože navzdory všem zklamáním a vyprahlosti je láska stejně věčná jako zeleň kolem nás.

Buď blahosklonný k radám stáří a s lehkostí se vzdávej mládí. Posiluj ducha, aby ti mohl být štítem při náhlých ranách osudu. Ale nesužuj se zbytečně černými představami. Mnohé plané obavy mají původ v únavě a osamění.

Udržuj zdravou kázeň, ale nebuď na sebe příliš přísný. Nejsi o nic míň dítětem vesmíru něž jsou třeba stromy nebo hvězdy; máš právo na to být tady.

Ať si to uvědomuješ nebo ne, není pochyb o tom, že se věci ve vesmíru dějí tak, jak se mají dít. Proto buď stále v míru s Bohem, ať už si Ho představuješ jakkoli; a cokoli činíš, abys něčeho dosáhl v hlučném zmatku vezdejšího světa, čiň v souznění se svou duší. Přes všechny podvody, dřinu a zmařené naděje je to stále krásný svět. Buď veselý.

Snaž se být šťastný.

23. září 2012

Dědečkovo léto

Milý lounský pradědečku,
chtěla jsem ti říci,
že jsem ti dnes na hrobečku
zapálila svíci.

Zapálila jsem ti svíčku
v babiččině létě,
ať tě hřeje po tělíčku
tam na onom světě.

PS: Posílám ti tam i jablíčko a pár foteček.

4. července 2012

Prostě někam

„Nezáleží mi na tom kam,“ řekla Alenka
„Potom ale nezáleží ani na tom, kudy se vydáš,“ odpověděla kočka.
„… hlavně abych se dostala prostě někam,“ dodala Alenka na vysvětlenou.


Má postel je jako malá loďka,
na které spolu můžem potkat
třeba i pana Carrolla
– stačí jen správně zavolat!

Bude nám s tváří pomatence
vyprávět příběh o Alence,
jak spadla do králičí nory
a potkala tam různé tvory,
a podle toho, co tam vypila,
se buď zvětšila nebo zmenšila.

Pak půjdeš s Alenkou
prostě někam
a budeš zvědavá, jestli vás nechám.

Rád bych šel s vámi, ale vím,
že
někam prostě nepatřím.


Přesně před 150 lety v Oxfordu na ostrůvku pod jedním mostem přes řeku Temži, které ale obyvatelé univerzitního města říkají zásadně Isis, nastoupilo na loďku pět postav: tři malé dívky, sestry a dva muži – Reverend Duckworth (ten to celé odvesloval, inu hoden kachního života) a Charles Dodgson. Prostřední z obou dívek, která před dvěma měsíci dovršila deset let, požádala pana Dodgsona, aby sestrám vyprávěl nějakou pěknou pohádku. Příběh, který si třicetiletý muž vymýšlel, dívky zaujal natolik, že po něm chtěly, aby jej sepsal. Až po více než dvou letech čekání, přinesl Dodgson Alence, dívce, která stála u zrodu pohádky, rukopis s názvem Alice's Adventures Under Ground neboli Alenčina dobrodružství pod zemí jako dárek k Vánocům. 
O rok později vyšla kniha s rozšířeným obsahem pod názvem Alenčina dobrodružství v říši divů. Moje oblíbená dětská knížka s ilustracemi Markéty Prachatické. Když jsem pak na gymnáziu začal sám tvořit, míval jsem v Lounech ve sklepě na nočním stolku pro inspiraci tuhle fotku vystřiženou z časopisu 100+1 zahraničních zajímavostí, nalepenou na kartonu a ostřiženou dědovou vlnkovou krájčekou na fotky.
Jsem zvědav na Julinčina dobrodružství, už teď ale vím, že do její vnitřní fantazie se jen tak nedostanu.