Ostrovskij a Schiller

Z Lesa jsem se vrátil skoro s prázdným košíkem. Usnul jsem ještě za zvuků skladeb Georga Friedricha Händela, které Ostrovského komedii předcházely. Pak mě několikrát probudil zvučný hlas Luďka Munzara a Josefa Beka, ale zcela vnímat jsem začal až na konci hry, kdy je herec Gennadij Šťastlivec prokouknut, a tak si zajde za tetičkou pro peníze a odstupné na cestu – s pistolí. Dostane tisíc rublů a slib, že se tetička se synovcem slavnostně rozloučí na své svatbě s mladinkým Petrem Vosmibratovem. A právě na té svatbě pak Gennadij přesvědčuje tetičku, aby dala tisícovku i své vzdálené neteři Axiniji, protože věno je podmínkou sňatku s jejím vyvoleným. A tetička odmítá. Tehdy chudý herec překvapí svatební hosty a diváky (i mě coby posluchače), když dá Axiniji „svou“ tisícovku a nařkne obyvatele vesnice z pokrytectví. Je označen za „komedianta“ a nechá se strhnout k dramatickému monologu, kdy za komedianty označí všechny přítomné a pustí se do ekvilibristického urážení elitních vrstev. Chtějí ho pohnat na policii a k soudu, a tak Gennadij vyjme z kapsy knížečku podobnou té, co mi včera přišla poštou, a ukazuje: „Vidíte, Schiller, Loupežníci, a čtěte tady: cenzurováno, povoleno!“

Náměstí Karla IV.

Včera večer dávali na Vltavě téměř tříhodinový pořad věnovaný osobnosti Karla IV. Poslouchal jsem jen jedním uchem. Nebylo to zrovna nejnapínavější, a tak i to jedno ucho bylo k císaři z Boží vůle častěji hluché než nastražené. Zaujalo mě povídání o středověké mystice a pověrčivosti, srovnání lidského těla s tělem města (v tomto případě Prahy) a vztah Karla IV. s Janem Milíčem z Kroměříže - tento hanácký vymítač prostituce z pražských ulic označil Otce vlasti za Antikrista, za což byl odsouzen, ale po pár dnech zase propuštěn, aniž by to nějak narušilo kladný vztah císaře k tomuto kazateli.

Dnes většina národa hodnotí Karla IV. kladně, o čemž svědčí i ta šílená anketa Největší Čech. A Kadaň po něm chce pojmenovat své hlavní náměstí. Setkal jsem se v této souvislosti s názorem, že budeme mít náměstí pojmenované po antisemitovi, který se neštítil ani pogromů, tedy genocidy. Jako historik musím říci, že jde sice o pravdivé nařčení, ovšem historicky podmíněné. Starý zákon také nebyl zrušen a popřen Novým zákonem, ač se tam vraždí za každým rohem a v každém desátém verši. Všichni králové a císaři s přídomkem Veliký o něj také nepřišli, když se zjistilo, že z dnešního pohledu v některých věcech byli malí a v zajetí doby netolerantní. Jde o to navázat na to, co si z jejich osudů můžeme vzít dnes. Ale je dobré něco vědět i o té lidské malosti, neboť to není věc historická. Přesto a proto, až k tomu dojde, budu hlasovat pro přejmenování našeho ústředního rynku na Náměstí Karla IV.

Nostalgie po létě v e-moll

Dnes ráno jsem myl nádobí za zvuků Mendelssohnových kvartet, která vysílala Vltava, a když už jsem otíral dřez utěrkou, říkali o tomto mozartovsky zázračném dítěti, že ve zralém věku měl tolik práce s řízením lipského orchestru a konzervatoře, že při pěti dětech mu skoro nezbyl čas na skládání a skládal již jen o letních prázdninách. Uvědomil jsem si, že větší část z kánonu mých děl:-) vznikla také v tomto pro učitele požehnaném období. Chtěl bych při svém pondělním autorském čtení v Lounech proložit text i muzikou, možná tedy zazní i Mendelssohn zvaný Bartholdy.

Dobře tedy...

„Celá moderní americká literatura pochází od jedné knihy Marka Twaina s názvem Huckleberry Finn… Je to nejlepší kniha, kterou jsme kdy měli. Všechno americké psaní z ní pochází. Nebylo nic před ní. Nebylo nic lepšího po ní.“

Ernest Hemingway, Zelené pahorky africké.

Dobrodružství Huckleberryho Finna byla vydána 18. února 1885. Na rozdíl od u nás všeobecně známých a filmem Páni kluci proslavených Dobrodružství Toma Sawyera, kde se Huck poprvé objevuje, jsou Huckovy příběhy z útěku po Mississippi mnohem drsnější a satiričtější. Dokonce byly pro užívání slangového jazyka hned po svém vydání nakrátko zakázány jako škodlivá četba a dodnes jsou na okraji zájmu dětských knihoven. Paradoxně i pro to, že se v této antirasistické knize hojně užívá slova „negr“ (Huck utíká s černošským otrokem Jimem). V nějakém průzkumu dokonce zjistili, že je to pátá nejzakazovanější kniha v Americe. Příběh je na rozdíl od svých předchůdců s Tomem vyprávěn v ich-formě (ukázka).

Jednu větu bych si dovolil ocitovat. Pomáhat při útěku černochům bylo v Huckově době (30.léta 19. století) nezákonné a protispolečenské. Huck věřil v Boha, i když se k němu přes veškerou snahu neuměl účelně modlit. Svědomí mu ale říkalo, že Jim má právo na svobodu. A tak v jednu chvíli prohlásil: „Dobře tedy, půjdu do pekla.“

Dnes jsou nezákonné svazky neheterosexuálů. Společnost je nechce posvěcovat (a moje církev už vůbec ne). Věřím v Boha, ale přes veškerou snahu se k němu neumím účelně modlit. Svědomí mi nicméně říká, že i oni mají právo na posvěcení své lásky, ať už se mu říká jakkoli. Dobře tedy, stejně tam půjdu i tak.

Čtu si teď před spaním Danteho Peklo v překladu Jaroslava Vrchlického z roku 1890 a tam říká při návštěvě pekla Beatrice jednu věc, kterou bych si nechal vytetovat na biceps, kdyby se tam vešla:

„Neb třeba jest jen věcí těch se báti,
jež škodit jiným tají v sobě vlohu,
však u jiných lze bázně vší se vzdáti.
Tak stvořena jsem, věčný dík buď Bohu,
že vaše bědy se mne netýkají,
že bez úhony ohněm jíti mohu.“

Starý Tell

Až dnes mi pošta vydala vydraženého Viléma Tella od Friedricha Schillera z roku 1835. Schiller hru napsal v roce 1804 a svými liberálními myšlenkami si získala německé obyvatelstvo. A protože vzbuzovala protifrancouzské nálady, byla v roce 1807 Napoleonem zakázána. Nicméně nebyla zapomenuta a když generál Gneisenau shromažďoval pruskou armádu proti Napoleonovi, vojsko cvičil nejen ve zbrani, ale i v hraní divadla: vojáci se měli rozpumpovat sehráním Viléma Tella. Před bitvou národů u Lipska (1813) skládali pruští vojáci přísahu z textu této hry. A přesně rok po bitvě byl Vilém Tell sehrán přímo na bitevním poli. Hrál se tam pak ještě při dalších kulatých výročích, takže v roce 2013 se jistě zajedu na Viléma Tella podívat a vezmu si s sebou tento text, abych byl v obraze. Moje vydání je jen o šest let mladší než Rossiniho opera inspirovaná tím samým textem.

V sobotu do lesa

Zítra dávají ve 14hod. na Vltavě Ostrovského Les, příběh zchudlého herce hledajícího spásu pod falešnou maskou na venkovském statku své tetičky. Ostrovskij bývá označován za otce ruského dramatu, který své postavy znal z terénu a nijak si je neidealizoval. Jeho Bouře byla inspirací k Janáčkově Kátě Kabanové.

Les je o vztazích mezi lidmi, donedávna ovládanými feudálními vztahy pán-poddaný, dnes v plné moci peněz. Je ale také o hercích! Kurz na to, že mě přemůže spánek spravedlivých, je však 3:1. Dodávám, že rozhlasové zpracování je z roku 1976 a Gennadije Nešťastlivce hraje Luděk Munzar (Terezko, v tom samém roce hrál i v Jiříkově oblíbeném filmu Terezu bych kvůli žádné holce neopustil:-).

Perličky z dějezpytných škamen

Z referátu na téma Trojská válka:
„Hektor utekl, a tak jej Achilles musel honit. Musel třikrát oběhnout město, než se mu postavil.“

Svatá Trojice:
„Konstantin, Cyril a Metoděj.“

Kdo zabil Caesara?
„Itybrutus!“

Dnes jsem ve 2.B vykládal o sedmi anglosaských královstvích a došel k saskému Essexu, Sussexu a Wessexu. „Co znamenají ty předpony?“ ptám se. „Světové strany,“ zazní v odpověď. „A která chybí a proč?“
Odpověď:
„Sever, protože na severu je na sex zima!“

English lesson dialogue

Me: "What TV bedtime story do you like?"

N.: "The Shit and the Little Shit"

Me: "Ha?? What do you mean?"

N.: "Přece Boba a bobka!"

M42 od HST

Druhdy jsem měl v kostelíku Stětí sv. Jana přednášku o různých objektech na noční obloze. Pojal jsem to jako setkání papá Messiera, jenž napozoroval přes sto viditelných objektů dalekohledem 18. století, a Edwina Hubbla, po němž se jmenuje známý teleskop přelomu našeho století (HST). V lednu 2006 byla pořízena zatím nejostřejší fotografie mlhoviny mého dětství (taky při tom fotografování HST stopětkrát oběhl matičku). Když nám se sestrami totiž děda Mráz z Kyjeva nadělil k Vánocům někdy v polovině 80. let hvězdářský dalekohled, byla zrovna zimní obloha a z našeho balkónu byl nejlepší výhled na Orion a na jeho Velkou mlhovinu. Tehdy jsem ještě nevěděl, že jde o líheň a hřbitov hvězd zároveň, kde se setkávají zhroucení hnědí trpaslíci se zárodky budoucích slunečních soustav.. Pro astronomy je to tím pádem nejlepší astronomická laboratoř, vzdálená pouhých 1500 světelných let. A vy se nyní můžete na tu laboratoř podívat v překrásném rozlišení. Když se na ni dívám, je to, jako když mi dětství dýchne na zadní sklo v autě, aby tam prstem načmáralo Nekonečno.

O stavu zubařském

Tak takhle jsem se zubil, když jsem dnes opouštěl ordinaci mojí paní zubařky. Když jsem přišel domů přečetl jsem si tradičně fejeton O stavu zubních lékařů od Karla Poláčka. Rád se s vámi podělím aspoň o výňatek:

„Lidé v čekárně, kteří setrvávají v nehybném klidu jako škeble na skále a také si nevšímají humoristických časopisů, pohnou sebou, když se otevřou dveře ordinační síně a růměná, svěží dívka vyvolá jméno jednoho z ponurých…
Ordinační síň zubařova nemůže u trpícího lidstva vzbuditi sympatie. Je tam příliš mnoho záhadných nástrojů, které budí nejasné vzpomínky na tereziánské útrpné právo. Tento dojem nedovede zahladiti ani lékař, který bývá veselý, světský a rozšafný člověk, jenž prozpěvuje si při své ukrutné činnosti nevinně „tramtrára-tramtrára – maličký moment – už to bude – nic si z toho nedělejte – já si z toho taky nic nedělám“…
Když však si pacient odbude odbude svoje povinná muka, když zubař spravil chrup a ústa vyzdobil skvělými zuby, vykládanými zlatem, tu pocítí k sobě velikou úctu pro chrabrost a odvahu, kterou manifestoval světu tím, že se nebál zubaře. Lidé, kteří si nedávno dali spraviti chrup, jsou nesnesitelní pro svoji pýchu a sebevědomí a také proto, že svoje trpící spoluobčany, kteří se jich nesměle táží, co je proti bolení zubů, odkazují je samozřejmou tváří k zubnímu lékaři…“

Musím přiznat, že já moc odvahy nepotřebuji, neboť péče o můj chrup je od přihlášení se k mé stávající ošetřující zubařce naprosto bezbolestná, ťuk ťuk ťuk. A ještě jsem se naučil používat mezizubní kartáček. Paní doktorka mě přesvědčovala, že si mezizubními kartáčky čistí zuby spousta lidí. Já si myslím opak. Co vy? Přiznáte se? Já se přiznávám, že jsem před pár měsíci ani nevěděl, že něco takového existuje.

Snímky jsem pořídil přímo v ordinaci s milým svolením paní doktorky.

Zase ty labutě

Před 111 lety byla v Petrohradě uvedena revidovaná verze baletu Labutí jezero s hudbou Petra Iljiče Čajkovského (upraveného jeho bratrem Modestem). Premiéra původní verze v Moskvě v roce 1877 byla přijata chladně. Obnovená premiéra však uznala génia tohoto baletu, jenž je zřejmě nejznámějším kusem z tohoto žánru. Zaujalo mě, že se uvádí s různými konci. Zakletá Odetta se musí vždy nad ránem změnit v labuť. Její rodiče si oči vyplakali a z jejich slz vzniklo jezero, kde Odetta v noci tančila a ráno vplula na jeho hladinu v labutí podobě. Když ji spatřil kníže Siegfried, zamiloval se, ale čaroděj, který Odettu zaklel, si to nedal líbit. Na ples mu dotáhl svou dceru v Odettině podobě a Siegfried ji požádal o ruku. A tady se začínají různá provedení lišit. Jednou láska Siegfrieda a Odetty zvítězí, jednou Odetta umře Siegfriedovi v náručí, jednou se Odetta navždy promění v labuť a princ zůstane na ocet a jednou se oba milenci vrhnou do jezera a utopí se, čímž zničí i moc čaroděje. Ještěže se do toho nevložili Monty Pythoni. To by jistě skončilo ptačí chřipkou:-) Každopádně je balet jedním z nejnáročnějších - herecky pro složitou dvojroli a tanečně pro četnost složitých figur, proslavené je především dvaatřicet otoček zvaných fouettés en tournant. Vypadá to asi takto.

Dokument z Údolí králů

Hledal jsem, jestli už jsou nějaké obrázky nově objevené hrobky v Údolí králů, a našel jsem velice hezké video BBC.
Překrásná je dikce Zahi Hawasse. Jsou tam i záběry vnitřku hrobky. Mimochodem, dnes v roce 1923 odpečetil Howard Carter KV-62.

My ze 4.B dvacet sedm počtvrté

Fotoduet na téma: "co dokáže chlast":

Balada dentistická

Zítra jdu k zubaři, vlastně k mé milé paní zubařce, a tak se s Vámi podělím o jednu svou veršovánku:

V čekárně u zubaře je to,
jako když metaři ti smetou
tvůj vlastní popel na hromádku
a zavolají tvoji matku
k identifikaci pozůstatků.

Všichni si teskně tisknou tváře,
když odcházejí od zubaře
přes čekárnu až někam tam,
kam dorazí i zubař sám,
až sbohem dá svým vrtačkám.

V čekárně všichni bolest větří,
tak počkejte mi ještě, sestři,
než nasaju tu náladu
a načerpám pár nápadů
pro tuhle svoji baladu.

Sestřičko, počkejte mi chvilku,
přeříkám si jen násobilku
svých zubů zprava doleva
a shora dolů. Tahle prodleva
Vás přece sotva rozhněvá.

Slibuju dnes touto básní,
že pro radost a zdraví dásní
mi od nynejška stačí
k večeři mléko s kaší –
tak nevolejte: „Další!“

…

Ještě před chvilkou se nesla
píseň vrtačky z křesla
a už opouštím ordinaci
a do života se zas vracím,
kde slyšet jsou jen zpěvní ptáci.