V Údolí králů bylo objeveno 62 hrobek, ta poslední a nejslavnější KV-62 patřila Tutanchamonovi. Skupinka archeologů z Memfisu (toho amerického) našla minulý rok nedaleko KV-62 šachtu, která je dovedla až ke dveřím, za něž minulý týden škvírkou pro dva prstíky poprvé nahlédly fotoaparáty. V hrobce jsou čtyři sarkofágy a nádoby na oběti, je tedy nevykradená. Nepůjde zřejmě o tak zásadní objev, jaký učinil Howard Carter, ale paběrek to taky nebude. Potrvá ještě pět měsíců, než se dveře do hrobky otevřou.
Vždycky, když myslím na Carterovy sny, které asi měl mezi 5. a 26. listopadem 1922, kdy čekal, až přijede lord Carnarvon, šimrá mě v zádech. Když Dr. B z Šachové novely Stefana Zweiga (kterou jsem si přečetl na doporučení svého šachového soupeře ing. S., ahoj Brďo, ta ruka z předchozího postu je i pro tebe!) vypráví svůj příběh z nacistického vězení, popisuje krutou samotu, z níž ho měla vytrhnout kniha, kterou ukradl z kapsy nějakého vyšetřovatele při výslechu. Nepamatuju si kolik dní, ale celkem dlouhý čas strávil dr. B. na cele přemýšlením, co by to mohlo být za knihu. Vzrušuje ho to. Je naplněn. A pak po těch dnech zjistí, že jde o soupis mistrovských šachových partií. Dr. B. šachy nehraje. Je zklamán. Howard Carter a dr. B. strávili ale oba několik dní v příjemném napětí z neznáma. Carterovi se ten pocit tak líbil, že když pak měl otevřít dveře do hlavní pohřební komory, schválně to zdržoval (až do října 1925), a s otevřením sarkofágu taky jaksepatří otálel. Já tenhle pocit v poslední době zažívám, když mi přijde e-mail od nějakého vědce, kterého jsem pozval na Kirwitzerův den do Kadaně. Stojím před tou ikonkou s nadpisem Re: jako před dveřma do ložnice královny
Hatšepsovet a aspoň několik minut si ji představuju nahou. Pak kliknu a ona je to pěkná ochechule. Ale někdy je krásná, i když je oblečená.
Dr. B. se naučil šachy tak, že nezbláznit se, porazil by i Deep Blue. A já se taky učím nedělat si nic z těch malých zklamání, které zažívám dnes a denně. Docela mi to jde.
Vždycky, když myslím na Carterovy sny, které asi měl mezi 5. a 26. listopadem 1922, kdy čekal, až přijede lord Carnarvon, šimrá mě v zádech. Když Dr. B z Šachové novely Stefana Zweiga (kterou jsem si přečetl na doporučení svého šachového soupeře ing. S., ahoj Brďo, ta ruka z předchozího postu je i pro tebe!) vypráví svůj příběh z nacistického vězení, popisuje krutou samotu, z níž ho měla vytrhnout kniha, kterou ukradl z kapsy nějakého vyšetřovatele při výslechu. Nepamatuju si kolik dní, ale celkem dlouhý čas strávil dr. B. na cele přemýšlením, co by to mohlo být za knihu. Vzrušuje ho to. Je naplněn. A pak po těch dnech zjistí, že jde o soupis mistrovských šachových partií. Dr. B. šachy nehraje. Je zklamán. Howard Carter a dr. B. strávili ale oba několik dní v příjemném napětí z neznáma. Carterovi se ten pocit tak líbil, že když pak měl otevřít dveře do hlavní pohřební komory, schválně to zdržoval (až do října 1925), a s otevřením sarkofágu taky jaksepatří otálel. Já tenhle pocit v poslední době zažívám, když mi přijde e-mail od nějakého vědce, kterého jsem pozval na Kirwitzerův den do Kadaně. Stojím před tou ikonkou s nadpisem Re: jako před dveřma do ložnice královny
Hatšepsovet a aspoň několik minut si ji představuju nahou. Pak kliknu a ona je to pěkná ochechule. Ale někdy je krásná, i když je oblečená.Dr. B. se naučil šachy tak, že nezbláznit se, porazil by i Deep Blue. A já se taky učím nedělat si nic z těch malých zklamání, které zažívám dnes a denně. Docela mi to jde.
Žádné komentáře:
Okomentovat