(otevřený dopis ministryni školství s návrhem k diskusi)Vážená paní ministryně,tento dopis není určen Vám osobně, ale rád bych, aby se dostal do rukou někomu, kdo by s ním alespoň nenakládal jako úředníci z Kafkova Zámku, nerad bych se jako K. vracel stále do výčepu. Budu věřit, že s ním naložíte správně, a že snad vyvolá alespoň minimální diskusi nejen v odborných kruzích – samozřejmě bude-li shledán této diskuse hodným.
Reforma školství„Děti by měly číst jenom to, co nemohou slyšet a slyšet by měly jenom to, co nemohou vidět okem buď tělesným nebo duševním. Potřeba méně číst a více vyučovat! Méně slyšet, více vést k přemýšlení. Děje-li se to nyní?“ Joachim Heinrich Campe (1746 – 1818)
Od příchodu Alkuina z Yorku se na evropském kontinentě učí předmět po předmětu, říkejme jim sedmero svobodných umění nebo třeba rámcový vzdělávací program. Od reformy Marie Terezie a Josefa II. se tak u nás děje povinně a podle daných osnov. Školský zákon z roku 2004 má přinést volnost. Ale přináší volnost asi tak, jako když nebožtíkovi zvětšíte rakev, aby se mohl po ránu svobodně protáhnout. Kulisy zůstávají stejné, herci se rovněž nezmění, ale na plakáty a do programu se dostane spousta vzletných frází. Očekává se, že diváci strhnou aplaus ne-li ovace. Jsem (ještě) učitelem a právě se podílím na této tragikomedii tvorbou plakátu a programu. Nedivil bych se divákům, kdyby si do divadla přinesli rajčata a vejce. Chce se, aby herci, kteří z akademií odcházejí odhodlaní hrát v Shakespearovi či Beckettovi, najednou předváděli pantomimu a tančili balet. Kolik jich to může zvládnout? A jak dopadne těch několik tisíc vzdělávacích divadélek po městech českých? Začne pouze boj stará v. nová škola, kde se čeští rodičové nakonec přikloní ke konzervativnímu proudu, jednak proto, že bude většinový (a to my v Čechách rádi), jednak proto, že liberální soupeř bude slabý. Starého psa nepřesvědčíte, aby neštěkal na malé děti tím, že mu to dovolíte nebo že ho pošlete na sobotní seminář s názvem „Nekousej a neštěkej, vždyť je to tak prosté“! A přesně o tom je tato reforma, páníček řekl „Můžete učit lépe!“ a víc se nestará. Jen o fráze a přivýdělek školících úředníků. A celé sborovny s řediteli v čele se jako jejich žáčci předhánějí v opisování těchto frází.
Měl bych přece jen ale jeden návrh, jak do reformovaného téměř nereformovatelného systému vnést shora svěží vánek. Průřezová témata, která jsou vlastně jedinými nově navrženými předměty, jež reforma přináší, pod názvy jako environmentální, mediální či multikulturní výchovy, výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech, to jsou balónky nafukované slovy, ale v praxi už předem propíchnuté tím, že je nemá kdo a podle čeho učit, takže se z nich stanou nálepky na neoficiální výuku biologie, občanky, dějepisu apod. Ve vzdělávacích oblastech mi přijde smysluplná jen dramatická výchova, ale kdo ji bude učit? Diletanti? Samozřejmě. Ale nejsem proti, v zásadě naopak souhlasím. Ostatní předměty však zůstávají stejné jako dosud. A sem směřuje můj návrh na zamyšlení, který souvisí s citátem v úvodu.
Film jako předmět„Homo sapiens se vyvinul ve čtoucího živočicha schopného abstrakce, jehož chápání ... dalece překračuje jeho vidění a ve skutečnosti nijak nesouvisí s tím, co vidí. Tohoto živočicha nyní ale začíná nahrazovat a vytlačovat homo videns, živočich utvářený televizí, jehož myšlení už neformují pojmy, abstraktní mentální konstrukty, nýbrž obrazy.“ Giovanni Sartori
Při výchově by se mělo vycházet jak z potřeb a zájmů dítěte, tak z cílů, které cítí společnost jako vhodné pro formování svých dospívajících členů. Vizuální média jsou od počátků 20. století stejně vlivným a na počátku 21. století zřejmě už i vlivnějším zdrojem informací než média psaná a čtená. Ale i skrze viděné médium se člověk může dostat k přemýšlení o hodnotách, k abstraktnu a k poznání.
Vycházím z faktu, že děti jsou od útlého věku konfrontovány s filmovým a animovaným světem, jenž je těmito dětmi vyhledávaným zdrojem především zábavy. Odtud plyne mé přesvědčení, že se filmem může dobře působit na výchovu dítěte ve všech výše zmíněných průřezových tématech a ještě může doplnit takové předměty jako je český jazyk a literatura (zfilmovaná klasická díla), estetické výchovy (budování výtvarného, příp. i hudebního vkusu, pojem o kýči apod.), dějepis (historické filmy) ad. Pochopení vývoje filmu, jeho tradic a jeho technik stejně jako analýza filmového díla by kultivovalo mladého člověka nejen jako diváka. Výuku by mohli vést češtináři, příp. učitelé výtvarné výchovy, kteří mají k tomuto umění minimální průpravu a s jejichž předmětem bezprostředně souvisí. Podporu ve vytváření alespoň minimálních osnov by ale samozřejmě muselo zajistit ministerstvo školství, ne skrze nesmyslná školení, ale např. poskytnutím grantu vydavatelstvím, jež by se ujala vydávání speciálních programů jak učebnicových, tak multimediálních; kapacity z filmových škol by se na jejich náplni jistě rády podílely.
S pozdravem,
Mgr. Jan Losenický
Gymnázium Kadaň
neodeslaný dodatek s dovysvětlením...
