Královská hra z Uru

Jedna z nejstarších her na světě pochází ze sumerského města Uru z nějakého 26. století př. Kr. Škoda, že v Britském muzeu prodávají jen ošklivou napodobeninu na papírové desce s umělohmotnými kameny. Myslím, že kdyby se někdo odhodlal vyrábět desku ze dřeva podobně jako šachovnici, utržil by docela slušnej profit. Jak by asi koukali staří Sumerové na to, že jejich oblíbenou hru dnes hraju radši online? Pokud si ji chcete zahrát i vy, neumíte-li anglicky, klikněte na Play the Royal Game of Ur online, skipněte instrukce a pak vrhejte čtyřmi kostkami a pokusem omylem zjistíte, jak se hra hraje i bez návodu. Jen vězte, že růžice na čtvrtém, osmém a čtrnáctém políčku znamenají, že hrajete ještě jednou a že v prostředním pruhu se může vyhazovat jako v Člověče, nezlob se. Tak kdo bude dřív v chlívku?

...

Po nás ať přijde potopa!

Sáhl jsem po Gellnerovi a udělal si takovou svou malou soukromou koláž z pěti básní, jimž bylo letos 105 let.

Zamrazilo mne. Pravdy slov tvých
vědom byl jsem si zcela.
Drzé své ruce jsem zahanben zdvih’
s tvého dívčího těla.

Můj sen se v tobě ztělesnění dožil.
Své srdce jsem ti v tvrdé ruce vložil.
Nejdřív’s je líbal, pak jsi na ně plival,
za rok a za den při vzpomínce zíval. –

V městě teď bouří karneval,
a já bych slzy proléval.
K úpadku spěje moje firma.
Pánbu mě bere všema čtyrma.

Dlouho to trvalo, než pravdy věčné
v prázdnotě sobecké jsem uviděl.
Za tvůrce a za nahé tvorstvo vděčné,
za sebe sama jsem se zastyděl.

Jsem Adam, jak nás mnoho toho druhu,
jenž přejedl se plody poznání,
a konec konců jde mně přec jen k duhu
hněv boží a mé z ráje vyhnání.

Naděje lhavé duši otrávily
a zoufalství se vrhlo na sousto.
Jsem z těch, kterým svět podlamuje síly
a jež se zříci ho přec nejsou s to.

...

Mí trockisti mi rozumějí

Dnes jsem byl ve františkánském klášteře na vernisáži výstavy Oběti komunistické moci v severočeském pohraničí v letech 1945-1946. Musel jsem bohužel odejít hned po úvodním, ale velmi zásadním projevu, takže nebudu soudit výstavu, ale tuto zahajovací řeč, pronesenou prezidentem Federace nezávislých spisovatelů Eduardem Vackem. Nemám rád komunisty a nemám rád alibisty. Shazovat vinu za (alespoň divoký) odsun Němců na komunisty mi přijde prostě historicky ujeté. Ti, co v pohraničí páchali zvěrstva, nebyli zdaleka jen komunisti. KSČ situace samozřejmě využila ve svůj prospěch, ale mluvit v pohraničí roku 1945 o „leninském principu jakobínské moci“ důkladně připraveném sovětskou NKVD mi přijde jen jako další z teorií spiknutí, do kterých bychom mohli s úspěchem zamíchat i templáře a svobodné zednáře, vyžadoval-li by to česko-německý dialog.

Jako příklady odporu proti komunistickému režimu jsou jmenováni generál Heliodor Píka, jenž byl však v době, o níž referuje expozice, náměstkem a tedy pravou rukou náčelníka generálního štábu armády, která se minimálně na organizovaném odsunu logicky podílela; a také ministr spravedlnosti Prokop Drtina, „který zastával nestrannou spravedlnost“. Jak nestranná byla Drtinova spravedlnost v česko-německé poválečné otázce můžeme vidět v jeho díle. Z knihy A nyní promluví Pavel Svatý je tato věta: „Mezinárodnímu řešení německé otázky musí tedy u nás předcházet co nejrychlejší možné obsazení a čistka“. A z knihy Československo můj osud vybírám kousek autentického projevu z května 1945: ”prvním úkolem při zakládání nového života: vyčistit republiku celou a úplně od Němců…Abychom toho cíle dosáhli, musíme začít s vyháněním Němců z našich zemí ihned, okamžitě, všemi způsoby, před ničím se nesmíme zarazit a zaváhat. Každý z nás musí pomoci v čištění vlastí.”

A tak slova na závěr Vackova projevu, že „jen z těchto důvodů přetrvávají neuspořádané mezinárodní vztahy mezi Němci a Čechy“ a že expozice „je plně v souladu s rezolucí Rady Evropy ze dne 25.1.2006“, znějí jako na objednávku. Čí asi?

Moc se mi ovšem líbil titul jedné z knih sepsaných autorem projevu: Mí devianti mi rozumějí. Proto ten strašný nadpis tohoto článku.

...

Dočesná v čajovně?

Potkal jsem se v Žatci s jedním pánem, pánem šarlatánem. Co nabízí? Že vás vyléčí pomocí pyramidální energie. V pyramidě léčí i zvířata a preventivně také zdravé lidi, takže se nebojte, že by o vás nebyl zájem. Dozvíte se také, jaký smysl má lidský život na Zemi a také něco málo o posmrtném životě. Nejde o peníze. Když se jeho kolegy Anatolije Jagijajeva zeptali, z čeho žije, odpověděl jasně: „Rozumějte mi. Řeknu vám, v čem je podstata. Jsem klidný, pokojný. Má-li člověk vznešenou ideu a znalosti, je plný víry v to, že jeho vědomosti mu dovolí jít touto cestou. Ta cesta je těžká. A u koho je lehká? I vaše cesta je těžká. Myslíte na to, co bude zítra. A pozítří. Rozumíte? Ale za prvé, to nikdo neví. To mohou poznat jen velcí lidé. Lámové. Ze svých výšin vidí budoucnost. Já jsem maličký člověk. Nemám zapotřebí přemýšlet, co bude zítra. Zítra nemusí být ani chleba.“ Z toho bych chtěl žít taky.

A teď ještě krásný citát z předávání bludných balvanů společnosti Sisyfos za rok 2003: „Milovníci všech druhu pyramid tvrdí, že se v nich všemu daří, vodka houstne, dítě tloustne, maso je svěžejší a břitva ostřejší. Samozřejmě tu lze nabíjet pyramidální energií solventní klienty i jejich domácí mazlíčky. Semena tu budou lépe klíčit, a ať nám nikdo nekáže, že v pyramidě s vlastnostmi skleníku, by byl spíš zázrak, kdyby rychleji neklíčila.“

mljt

Papírová reforma

Chcete-li si připomenout něco z mého otevřeného dopisu ministryni školství a vůbec se na začátku školního roku zdravě zasmát, doporučuji zakoupení dnešního vydání časopisu Týden nebo stačí prostě kliknout sem a přečíst si článek Ivana Motýla.

...

Ruda Koblic

K vytvoření malé soběpisné koláže mě inspirovala knížečka Laskavý člověk Ruda Koblic, kterou měli v kadaňském informačním centru minulý týden již jen ve čtyřech výtiscích. Kdyby měl někdo zájem a už to nestihl, zapůjčím nebo pošlu v pdf. Víc sem psát nechci, kdo by chtěl poznat jeden čistě subjektivní pohled, nechť klikne sem.

...

Omarovo dětství

Osmdesátistránková povídka poměrně neznámého tureckého spisovatele 19. století Mu´allima Nádži-effendiho má v rakousko-uherském vydání v nakladatelství Jan Otto čtyřicetistránkový poznámkový aparát opatřený Janem Rypkou (1886 - 1968), významným českým orientalistou, specialistou na perskou a tureckou literaturu. A to je celkem počteníčko... Konečně jsem se dozvěděl, jak z turbanů vznikly egyptské fezy; že mají muslimové nevysvětlitelný odpor k věžním hodinám a zvonům; proč Turci radši slýchávali, když se jim říkalo Osmani; spoustu důvěrností z tureckého rodinného života; jak je to se zákazem lihovin na pozadí citátů z Koránu (po třístránkovém rozboru ukončeno větou: Abych věc dlouho a daleko nezatahoval - dnes pije se všecko a nejvíce bohužel - kořalka!); jak je to (nebo spíš jak to bylo) s kouřením, mnohoženstvím atd. Ale i takové detaily, jako že když přijde návštěva, zuje se před dveřmi, a pokud byla vítána a hostiteli udělala radost, při odchodu najde tyto boty otočené o 180 stupňů, aby do nich pohodlně vklouzla. Nebo že když viděli Turci malé dítě v kočárku, začali jej před jeho rodiči nazývat psem, opicí, morem nebo zkurvysynem, aby na něj neobraceli pozornost démonů, takový zastírací manévr. A jestli jako já přemítáte o konvertování k islámu, ocituju zde doslova poznámku č. 62:

Turci, jakož i jejich souvěrci Arabové a obzvláště Peršané, mladí i staří, sjou náruživými milovníky sladkostí - tak sladkých, až mdlo z nich Evropanu. Lahůdky tyto nesmějí při žádném jídle scházet, ano, dokonce též na cestách neb vycházkách těžko by bylo Turkovi bez nich: nalézajíť Osmané pro svou v pravdě ohromnou spotřebu cukrovinek nejrůznějších druhů utvrzení v tradici. Prorok řekl prý totiž: „Praví věřící jsou sladcí, nevěřící kyselí“, a dále:

„L á s k a.. k.. s l a d k o s t e m.. p r ý š t í.. z.. v í r y!“
mljt

Jen v nejdivočejších pustinách ekvádorských And?

Nebo jen v nejdivočejších snech? Anebo hodně blízko? Páteční pedagogická rada mi připomněla jednu písničku Znouzectnosti, kterou najdete na stránkách této kapely po kliknutí na Radio ZNC, kde se nalézá jako čtvrtá na albu Happy X-mas - 1988 (text je rovněž čtvrtý v pořadí na této stránce). Povídka H.G. Wellse, která písničku inspirovala, je ke stažení zde.

...

Faust z rubu na líc

Inspirován Camusem, sáhl jsem po Goethově Faustovi a přečetl si Prolog v nebi, kde je první Mefistotelova replika. Když si ji přečtete, od Camusova ďábla ve sportovním obleku s anglickou cigaretou se moc neliší, pod falešným patosem se dle mého skrývá celkem slušná satira. Nemám jiný překlad než ten od Otokara Fischera z roku 1928:

Poté co před Hospodinem promluví tři archandělé, spustí Mefistoteles:

Když se zas jednou, pane, zjevuješ
a ptáš se, jak se všemu u nás daří,
mne mezi čeledí zde vidíš též,
jaks dříve rád mne vídal před tvou tváří.
Nepotrpím si na orace,
i kdybych se tu terčem vtipů stal;
věř, kdybys nebyl odvyk si už smát se,
můj pathos by tě jistě rozesmál.
Já nedbám světů, ani sfér, jež krouží.
Já vidím jenom, jak se lidé souží.
Pámbiček světa ten se hrubě nemění,
je originální jak za dvů stvoření.
On by si líp žil o poznání,
jen nemít od tebe nebeské záře zdání;
rozumem zve ji, což mu znamená,
že smí být zvěrštější než zvířena.
Ráčíš-li dovolit - jak pak bych měl mu říkat? -
je jako jedna z nohatých těch cikád,
co létají a hopkují
a pak tu svou si v trávě notují;
a kdyby jen to byla vždycky tráva!
Kdejaký neřád, hned to očmuchává.

Ten text se mi moc líbí a rád bych se pokusil o vlastní překlad, tak mi držte palce...

...

Mýtus o Sisyfovi

Tenhle esej od Alberta Camuse jsem, maje peněz tak akorát v hodnotě knihy, v jednom nově objeveném antikvariátě v Plzni vážil tak dlouho, než jsem si několik kapitol přečetl přímo na krámě, což mi pomohlo rozhodnout se den nejíst, resp. se nechat hostit sestrou. Četl jsem od Camuse Mor a Caligulu a bylo mi jasné, do jakého světa se dostanu. Ovšem očekávání bylo předstiženo. Bylo by hodně zajímavé srovnat dva rozbory sebevraždy: ten Camusův a pak Chestertonův v Ortodoxii. Camus popírá veškeré náboženské systémy absurditou života, Chesterton míří k víře. Já jsem uvěřil právě pro Tertullianovo (ať už to řekl nebo neřekl, je to jisté, protože je to nemožné): Credo quia absurdum. Věřím, protože je to absurdní. Ale pravda je, že kde přestává absurdita, přestává i má víra.

Tak pravil Albert Camus aneb mé výpisky z Mýtu o Sisyfovi:

Člověka činí člověkem spíše věci, které zamlčuje, než ty, které vyslovuje.

Vždycky nadejde okamžik, kdy je třeba volit mezi kontemplací a akcí. Tomu se říká stát se mužem. Ten rozpor je děsivý. Ale hrdé srdce nezná střední cestu. Existuje buď Bůh, nebo doba, kříž, nebo meč. Tento svět má vyšší smysl, který přesahuje neklid, jinak by jedině platil ten neklid.

Kdyby stačilo milovat, bylo by všechno příliš jednoduché. Čím víc milujeme, tím víc se absurdno upevňuje.

Všichni odborníci na vášeň nás ujišťují, že věčná je jedině láska, jíž jsou kladeny překážky. Bez boje žádná vášeň neexistuje.

Lidé, které velká láska odvrací od veškerého osobního života, se možná obohacují, ale rozhodně ochuzují bytosti, které si jejich láska zvolila.

Velkorysá je jedině láska, která ví, že je zároveň pomíjivá i jedinečná.

Znovu opakuji, tyto obrazy ani nenabízejí nějakou morálku, ani nevybízejí k vynášení soudů: jsou to náčrtky. Pouze naznačují životní styl. Milenec, herec či dobrodruh hrají absurdno. Ale pokud tomu chtějí, rovněž lidé cudní, úředníci nebo prezident republiky. Stačí vědět a nic neskrývat.

V doslovu je ještě citát ze Zápisků I, které zrovna nevlastním , ale je tak nosný, že zde nemůže chybět (II a III jsou nicméně též plné takto hutných postřehů):

Faust naruby. Mladý muž žádá po ďáblovi pozemské statky. Ďábel (který má sportovní oblek a rád prohlašuje, že velkým pokušením inteligence je cynismus) mu vlídně řekne: „Ale pozemské statky už přece máš. O to, co ti schází - jestli si myslíš, že ti něco schází - o to si musíš říct Bohu. Ujednáš si s Bohem obchod a za statky zásvětní mu prodáš svoje tělo.“ Ďábel se odmlčí, než si zapálí anglickou cigaretu, a potom dodá: „A to bude tvůj věčný trest“.

mljt

Sen

Poslední dobou si pamatuju sny. Začal jsem si psát i malé záznamy, zatím jen heslovité. A začal jsem číst záznamy cizích snů. Některé mě docela i blíže seznámili se svými autory, od nichž jsem toho zatím moc jiného nepřečetl. Jeden z nich je Graham Greene; krom eseje Paradox křesťanství a knížky Monsignore Quijote, s níž jsem se seznámil díky Miroslavu Částkovi, jsem od Greena nic nečetl (a že je na výběr!). Až teď: Můj svět - Deník snů.

Co by asi řekl Sigmund Freud tomuhle Greeneově snu? A co by řekl tomu, že ho zde přepisuju?

V červenci 1965 jsem strávil jeden smutný letní večer. Byl jsem zasnouben s dívkou, ale její matka mě nesnášela a přála si, aby celá záležitost skončila. Přetažené nervy způsobily, že mezi mnou a dívkou došlo k hádce a své k tomu přidala dívka a její hrdost. Já jsem pak hádku vyhnal do krajnosti, takže se dívka se mnou rozešla a já jsme rozchod přijal. Matka to vyslechla s uspokojením a pak dceru odvedla nahoru do ložnice.

Byl jsem smutný, cítil jsem se vinen a věděl jsem, že mi úleva z tohoto konečného řešení dlouho nepotrvá. V domě probíhal večírek a matka se znovu objevila v náručí s dcerou, která vypadala malinká,schoulená, jako by měla každou chvilku zvracet. Matka se na mě obrátila, abych něco našel, a já přinesl vázu, do které se dívka vyzvracela. Pociťoval jsem lítost i vinu a také lásku, a poprvé jsem si uvědomil, jak velmi mě miluje a co ztrácím.

Mezi hosty byl i Henry Moore, a když jsem odcházel z místnosti, omlouval jsem se mu, že jsem ho dřív nepoznal, protože jsem byl zaneprázdněn hádkou. Opustil jsem dům a šel jsem se projít s dívčiným bratrem. Choval k nám oběma sympatie. Potkali jsme jejich otce, kterého jsem měl vždycky rád. Řekl jsem mu: „Přece nejsem takovej zatracenej mizera, že ne?“ Usmál se, aby mě ujistil, že nejsem.

Když jsem se vrátil do domu, dívka tam zase byla a všechno bylo mezi námi opět v pořádku.

mljt

Jedno zachází, druhé vzchází

Astronomové se nezbláznili! Podle rezoluce 5A, schválené včera v Praze máme jen osm planet! Pluto, ostatně menší než Měsíc, již není planetou. Sbohem, měl jsem tě celkem rád a devítka byla příjemnější číslo, nicméně byl jsi pojmenován po bohu podsvětí, kam se tedy oprávněně vracíš. A budeš tam dál vládnout, protože podle rezoluce 6A jsi se jako "trpasličí planeta" stal prototypem pro všechny objekty objevené i zatím neobjevené za Neptunovou dráhou.

Těm, kteří Plutona občas měli na ascendentu svých horoskopů, asi není co závidět, i když vládcem v osmém domu zřejmě zůstane. Astrologové teď jistě bědují, protože kdyby bylo planet schváleno 12, příští rok 24 a pak zřejmě víc než 100, mohli by mnohem lépe mlžit a nikdo by nic nepoznal.

Pluto odešel do říše zapomnění, nicméně na obloze se objevily dvě nové hvězdy, pracovně nazvané Parousek a Kaloubek. Zatím se vyskytují v souhvězdí Národní fronty a spolu s hvězdou Filipes ze souhvězdí Velkého bratra tvoří nový nejjasnější tzv. letní trojúhelník, který nahradil unavenou trojici Vega, Altair a Deneb.

...

Hesiodova rada

Je tomu už šest let, co jsem si přečetl Hesiodovu Theogonii, protože jsem byl celkem zaujat řeckou mytologií a po Robertu Gravesovi jsem chtěl sáhnout po něčem původním a Homér mi přišel přespříliš tučné sousto. Když jsem si četl o Hesiodovi, zdálo se mi, že jeho druhé základní dílo Prace a dni musí být už podle názvu děsná nuda, zvláště pro lidi, vyznávající zahálku. Včera jsem sehnal její vydání z roku 1950, takže jsem se dověděl, jaký že nebyl Hesiodos marxista. Ovšem text jsem zhltl cestou ze Strakonic do Plzně a až na část mezi Horažďovicemi předměstím a Nepomukem, byla pro mě co zahálkáře a navíc nefarmáře celkem nezajímavá. Ovšem na začátku je pár hezky zpracovaných mýtu a na konci jednak poučky pro námořníky a jednak pravidla a pověry na různé dny... A jeden z mnoha pokynů v homérském hexametru (v překladu dr. Julie Novákové) zní:

Tváří v tvář se nestav k slunci
a nestůj, když pouštíš vodu;
pamatuj, kdykoli zajde
a než vyjde, že se nemá
močit cestou na pěšinu
ani stranou podle cesty;
a suknici nevyhrnuj -
noci patří nesmrtelným;
sedačky to bude dělat
muž zkušený, bohabojný,
nebo obrátě se ke zdi,
k lepozděné stěně dvorce...
Následuje ještě pikantnější fáze, kterou ale nechám nezveřejněnou, ať mají zvídavci co hledat.

Nejsem sice moc bohabojný, ale pravda je, že si při močení sedám. Asi jsem spíš zkušený a jednou v noci jsem si moče vstoje posvítil do mísy baterkou. Brrr.

Ještě mě napadlo, že jednu poučku znám i z hodin latiny, i když nevím jestli přímo od slovutného lounského latináře a historika Karla Mareše. Téhle se na rozdíl od té Hesiodovy rady držím důsledně doslova.

Si amicus tuus mingit minga seu mingere finga.
Překlad: Jestilže tvůj přítel močí, moč také anebo alespoň močení předstírej.

...

Kocour

Měkký nezničitelný robot. Ambrose Bierce