Cesta domů

Když jsem dočetl Největší rozkošnici, vydal jsem se do Chomutova, sám do kina Oko, na pravý opak japonského faunovského příběhu, na panensky čistý čínský příběh Cesta domů. Když je ten, koho milujete, někde daleko s někým blízkým, způsobí takový příběh minimálně několikahodinovou katatonii a hyperlakrimaci. Ale stojí za to! Hlavní hrdinka, kterou hrála dnes slavná, tehdy neznámá Ziyi Zhang, jakoby splňovala požadavky, které v právě dočtené japonské knize vydal jeden kníže, když pro sebe hledal konkubínu:

Tedy věk mezi patnácti a osmnácti, obličej trochu kulatější, jak je to v módě, barva pleti světle růžová, čtyři hlavní půvaby tváře souměrné a bez chyby, úzké oči se nám nelíbí, obočí husté, nos ne příliš tenký, ale rovný a vysoký, ústa malá, zuby v rovných řadách a zářivě bílé, uši podlouhlé, nepříliš tlusté a nepatrně odchlíplé, aby bylo vidět až k jejich kořenu, vlasy nezarůstající do čela, a to přirozeně, bez úpravy, šíje vznosná, vlas hladký, splývavý, prsty jemné a dlouhé, nehty úzké, velikost nohy nejvýš na osm velkých a tři malé mice, palec u nohy prohnutý nahoru, chodidla projmutá, trup trochu delší než je obvyklé, pas štíhlý a boky jen mírně zaoblené, hýždě masité, mluva a pohyby půvabné, postava hrdá, povaha mírná, ať se dobře vyzná ve všech uměních hodících se pro ženu a na celém těla ať nemá jedinou bradavici, takovou si přejeme.

Spoiler warning: Some plot details follow.

Nejvíc mě zaujala pasáž, kdy nový vesnický učitel přijde k dívce, jež ho miluje od prvního pohledu, na oběd, protože je zvykem, že učitel chodí na stravu každý den k jednomu obyvateli vesnice. Po obědě jej dívka pozve ještě na večeři, přeskočí jiskra, a celé odpoledne se pak to zamilované děvčátko pachtí s houbovýma taštičkama, protože učitýlek maně prohlásil, že je má rád. Když k večeru dorazí, ani nejde dál a ve vrátkách oznamuje, že musí odjet a to okamžitě. Daruje dívce sponu do vlasů, ale ta se jen tak odbít nenechá. Přesvědčí ho, aby na večeři přivedl i toho pána (zřejmě čínského kontráše), který si pro něj přijel. Takhle se domluví, a dívka si jde dát sponu do vlasů. Pak někdo vykřikne, že učitel odjel, dívka sbalí taštičky mezi dvě misky do utěrky a rozeběhne se zkratkami přes kopce, aby je učiteli dala na cestu. Několikrát jej mine a vidí povoz mizet v prachu. Když už to vypadá, že je za dalším kopcem dostihne, zakopne a misky se rozbijou. Zoufalá se rozbrečí, že nemohla dokázat svou lásku… Po nějaké chvíli si sáhne do vlasů – jediný důkaz učitelovy lásky se při tom shonu někde ztratil. Nastává dlouhé a kruté čekání…

Spoiler ends here.

<3

Největší rozkošnice

Podlehl jsem v posledních dnech asijské poetice. Nejdříve mi přišla poštou knížka Největší rozkošnice od japonského básníka Saikaku ze 17. století. Ten začal psát prózou, když zjistil, že ho jeho vrstevník Bašó zastínil svou slávou ve skládání haikai. A Saikaku býval plodný básník. Když mu zemřela žena, složil za dvanáct hodin deset tisíc veršů a podle legendy dokázal před porotou spatra složit báseň s třiadvaceti tisíci pěti sty verši bez přestávky. Mluvil ale tak rychle, že to nikdo nestihl zapsat. Poté začal psát erotickou prózu. Bylo to v době, kdy se láska a rozkoš od sebe nedělily.

Největší rozkošnice je vyzrálé dílo, ve kterém stařena vypráví svůj život dvěma mladíkům, kteří chtějí vědět něco o rozkoši. Jeden z mladíků tone v touze po rozkoši, druhý je ztrápený láskou a nejradši by se odstěhoval někam, kde nepotká už žádnou ženu. Knížka je tedy pak vlastně zpovědí konkubíny, která měla přes deset tisíc mužů (a všichni se do ní zamilovali!) a téměř stokrát potratila. Místy je to příběh brutálnější než Příběh O, ačkoli přímá erotika je vždy přítomna jen ve slovech jako „nahý“, „dala se mu“ či „vzala si ho“. Právě tváří v tvář těm tisícům mužů, kteří se jí zjevují, a hlavně těm nenarozeným dětem, jejichž pláč slyší ve snách, na sklonku svého života rozjímá nad smyslem rozkoše a celé vyprávění prozrazuje dno lidské duše se všemi protiklady, které se tak často snažíme nějak potlačit či smazat my všichni. Jeden za všechny:

Krásná žena je jako krásná krajina. Když se na ni někdo dlouho dívá, určitě se mu omrzí, to znám z vlastní zkušenosti – kteréhosi roku jsem se vypravila podívat se na Macušimu, nejkrásnější místo v Japonsku, ze začátku jsem tleskala nadšením, myslela jsem si: tohle je něco pro básníka, ať píše japonsky nebo čínsky, ale když jsem se na to dívala od rána do večera, ty tisíce ostrovů a ostrůvků mi začaly až moc připomínat malé kousky písečného pobřeží, vlny příboje pod útesem Poslední pinie mi rámusily v uších, i sakury na Solném pobřeží opadaly, aniž jsem je zhlédla, úsvit ve sněhu pod horou Zlatých květů jsem zaspala, měsíční večer na ostrůvku Odžima se mi zdál nanicovatý, na táhlém pobřeží zálivu jsem si nasbírala černé a bílé kamínky a nejvíc mě zaujalo, když jsem jimi pak s dětmi hrála na šachovnici „koně a hříbata“. Když například někdo žije v Ósace a přijde jednou za čas do Kjóta, je celý pryč z Východní hory, kterou hned tak nevidí, a kdo je z Kjóta, ten se zase nemůže vynadívat na moře a strašně se mu líbí na pobřeží…

Když tak o tom přemýšlím, je sice zřejmé, že žena je zboží, které nevydrží, ale zase je nezbytně nutná, aby se na světě dalo žít. Jednou jsem se byla podívat v horách v Jošinu, nebyly tam dokonce ani nejobyčejnější květiny… a když jsem se zeptala (místního muže), proč v tom širém světě žijete zrovna tady, a ne v hlavním městě, ten venkovan se jen zasmál, když na mne přijde smutek, však mi ho stará rozežene, a vlastně měl pravdu.

Z Povídky o Seidžúróovi z města Himědži je následující pasáž, která též popisuje proměnlivost citů, tak příkře mně známou:

Minagawa mu to poznala na očích, vidím, že si chceš vzít život. Já bych sice řekla, že i ve smrti budu s tebou, ale nějak je mi přece jen zatěžko opustit svět. Proměnlivé srdce už patří k mému povolání, co bylo, je pryč, skončeme to tedy, a odešla. Když se v ní tak ošklivě zklamal, i Seidžúró to všechno v sobě zlomil, je sice jen holka, ale že takhle v okamžiku opovrhne vším, to jsem přece jen nečekal, zaslzel a právě když se chystal k odchodu, najednou přiběhla Minagawa, celá v bílém obřadním oděvu, zadržela Seidžúróa, kam odcházíš s myšlenkou na smrt, teď je ta pravá chvíle, a položila před něj dvojici břitev…

mljt

Příběh O

Nedávno mi jedna nejmenovaná kolegyně půjčila knížku s názvem Příběh O, jejíž reklamní přebal hlásá, že je do 25 let nevhodné ji číst. Jedná se o jakousi sadomasochistickou klasiku, napsanou ze sázky ženou, jejíž umělecký pseudonym zní Pauline Réageová. Je mi dvaatřicet, a tak jsem na ni asi příliš starý, neboť mě na ní nejvíce zaujala předmluva. A nebo jsem málo sadistický či spíš až moc masochistický, protože popis násilí mi přišel mdlý, jako když si některý z mých kolegů při obědě sní nejdříve druhý chod, aby mu vychladla polévka. Mě dědeček vždycky učil, že polévka má na talíři nejlíp ještě trošku bublat. Nesvádím to ale na autorku, je to taky trochu o otrlosti čtenáře (přiznávám se). Nedám vám tedy ochutnat s té studené nudlovky, ale z předkrmu, který má aspoň pokojovou teplotu:

…člověk ocení jedině takovou svobodu, která druhého uvrhne do odpovídajícího područí. Není na světě člověka, který by se radoval z prostého faktu, že může volně dýchat. Ale získám-li například právo hrát na bendžo do dvou do rána, pak můj soused ztrácí svobodu nemuset až do dvou do rána to mé zatracené drnkání poslouchat. Mohu-li si dovolit nepracovat, pak musí můj soused pracovat za dva… Uvažme konečně, že odevzdání se vůli druhého (jak se to stává zamilovaným a mystikům) a zjištění, že člověk pozbyl osobních rozkoší, zájmů a komplexů (konečně!), přináší jistou velikost a zadostiučinění.

jt´m

Deník z Itálie

Vladimír Holan měl rád Máchu. Vladimír Holan miloval Máchu! Ale co miloval na Máchovi nejvíc, byl jeho Denník na cestě do Itálie. Ó, Italia, bella Italia! Četl jsem z toho deníku nejdříve pouze úryvky v knize Poutník Mácha a sice mi bylo jasné ono umění zkratky, které Holan obdivoval, ale opravdově jsem mu podlehl, až když jsem si koupil kompletní dílo K.H.Máchy z let 1928-29 na cigaretovém papíře. Je legrační, že v „intimním“ deníku jsou intimní pasáže, které rozluštil už Jakub Arbes, vynechány, ale v deníku z Itálie je v plném znění tahle příhoda z okolí Lublaně (1834), za níž by se nemusel stydět leckterý účastník moderní chlastačky:

Šli jsme na raky. Zatím jsme pili víno a jedli chléb. Pak přišel pan doktor Krobath a p.dokt. Toman. Tak jsme byli samí Jurysté. Jedla se štika. Pak přišli nesmírné raky 2k/rá/t. 4 jsem musel snísti. Pak smažený kapr. Přeložoval se Kolár. Nato přišlo drahé víno v pečetních lahvicích. Mluvilo se o Profesorovi Vodníkovim, jak sekali špek. Platili napřed, potom o Kopitárovi. Prešernová znělka naň. Ab.C.Krieg. Pak se mluvilo o Gorytanech. O Slávií. Nachali jsme Slované žíti. Pak se zpívalo. Pan Toman byl fidel. Polibení. Pan Prešérn skákal Kde je máte Němcové. Pak ještě víc: Co dávno již. a.t.d. Pan Toman bouchal na stůl a častěji potahoval a křičeli s námi jůž čas a.t.d. Save. a blýskali se oči. Plný hlas. Pozvání na druhý den na tajné místo. Šli chcat. Strobách ležel na čele. Vedli nás domů. Mě pan dokt. Crobath. Motal jsem se. Jak jsme přišli domů nevím. P. Pre/šern/ a Tom/an/ schopili dohromady postele. Nesmírný hřmot. Vá/da/. Chtěli házet židličky. Nadal sviň a.t.d. Nemoc. Válel se v tom. Nevěděl, že mě strašlivě… ýl /utrženo/. Nářek. Památka. Noty k znělce. Zavedení se bála.

<3

Slovenská múdra

Poslední dobou přicházím čím dál víc do styku se slovenštinou, komunikuju v tomto jazyce nejen ve škole, ale i doma, včera jsem si v jedné staré knihovničce vybral asi dvacet knížek ve slovenském překladu (pamatuju si ale snad jen Grófa Monte Crista, tak to byla rychlá záležitost), no a napsal jsem svou první slovenskou báseň. Na noc jsem si pak otevřel knížku od bratří Mrštíků, co mi došla poštou. Od té doby, co jsem slyšel rozhlasové zpracování Roku na vsi, mám je rád. Tahle knížka se jmenuje Obrázky z cest a Alois Mrštík napsal její část s názvem Hore Váhom, obrazy z Tater a tak jsem pro změnu zajel alespoň v myšlenkách tam, kde bych teď chtěl být a snít. Zde jsou dva krásné citáty z kapitolky Štrbské pleso (je to zřejmě Mrštíkova transkripce slyšeného slova, tedy rodilí Slováci jistě autora omluví):

„Pršet nebude?“
„Ah ně! To teraz deň ako deň tak. V jednom kútě slnko svieti, z druhého sa čierňavy valia.“

„A medvěd kdyby na vás přišel. Tak sama tu. Nikoho s vámi?“
„Nič to, veď sa ňa macek bojí sám.“

lbmt

Ztraceni v překladu

Před dvanácti lety zemřel básník James Merrill. Přečetl jsem si jeho dlouhou poému, která nese název avizovaný v titulku a je vyzdvihovaná jako modernější protějšek Eliotovy Pustiny. A opravdu mě autor rychle vtáhl do děje, do svého dětství, do dětských skládaček, kterým Češi tak nepoeticky říkají pucle a z kterých si vlastně skládáme celý život, hledáme, které dva dílky do sebe zapadají, někdy je to jednoduché, někdy si nevíme rady, někdy do sebe násilím narveme dva dílky, které k sobě nepasují, přesvědčeni ve své dětské naivitě, že jde jistě o chybu výrobce, protože ty dílky přece tak krásně ladí… A někdy nám mladší sestřička (třeba taková jako moje neteřinka, která minulý týden bráškovi zmuchala vysvědčení z první třídy a mamince provolala několik cenných minut z kreditu – s kým jiným než se mnou, i když mi toho ve svých necelých dvou letech moc kloudného neřekla) celé složené pucle rozhází a několik hodin práce tak přijde vniveč – my se ale nedokážeme zlobit a začneme prostě skládat od začátku, podobně jako když se nám sesype život. Ne o tom přesně ta báseň není, nicméně i o tom. Je totiž mimo jiné překladu. O tom, že když si něco překládáme – nejen z jazyka do vlastního jazyka, ale i z gest, ze vzpomínek, z vůně atd. – tvoříme vlastně nový svět, který je mnohdy podobnější nám než těm světům, z nichž ty řeči, gesta či vůně pocházejí. A tak následující překlad dvou pasáží je vlastně už svým výběrem o mně, a překladem jistě o nic méně. Zážitek z prvního čtyřverší je znám všem, kteří někdy před sebou měli dětskou skládanku nějaké krajiny (v originále ji ten malý hoch skládá se svou chůvou, jejíž život v básni postupně odkrývá nebo lépe řečeno také skládá z dílků; ale když je to takhle vytržené, lépe to zní v singuláru, není-liž pravda?) :

Zůstalo jenom nebe, sto malých modrých dílků
bez nápovědy, bez vodítka, abych je každou chvilku
otáčel jiným směrem… Docela fuška, řeknu vám,
poskládat nebesa, ale jsou tu – snad z vůle snílků.

Druhý výtažek je zakončením celé poémy a vlastně i takovým poučením pro překladatele. Pustil jsem se do něj proto, že jsem dnes nabídl publikování na mém soběpisníku jednomu překladateli elévovi, o jehož vlohách jsem přesvědčen. Neskrývám, že se těším na první vlaštovky. A tady máte, pane M.B., první lekci:

Nic není ztraceno. Nebo jinak: vše je překládáno
a v tom překladu ztrácíme kamínky naší vlastní mozaiky
(anebo nalézáme – tak jako já žasnu v rozvalinách S
nad tím klidem, jenž panoval tam před lety a panuje i dnes)
a takto ztraceni vidíme, jak nenápadný strom
v barvách souvislostí nepostřehnutelně
šelestí se svým strážným andělem a mění pustinu
na stín a na vlákno, na mléko a na vzpomínku.

(pozn.: poslední slova mi dala zabrat, ale protože se v Merrillově básni mluví o básni s názvem Palma od Paula Valéryho a o jejím německém překladu od Rilka – jde přeci stále o překlady – pak nebylo nic snazšího než si přelouskat tu Valéryho báseň a najít v ní slova ombre, fibre a lait neboli stín, vlákno a mléko…, inu složité jsou cesty překladatele).

jt´m

Křižovatka

Dnes ráno mě bolela hlava. Praštila mě do ní z každé strany jedna prázdná 70cl láhev od vína. Šel jsem ji (tu hlavu) tedy vyvětrat svou obvyklou dvacetiminutovou cestou do práce, mysle si na své věci. Když jsem se na jednom přechodu vplížil mezi dvě ke křižovatce se blížící vozidla, řidič druhého z nich musel přišlápnout brzdu, aby zastavil hlemýždí rychlost své velkoprostorové ulity. Když jsem přešel, stále stejně zamyšlený, na druhou stranu, ušel jsem ještě pěkných pár kroků, když v tom řidič sroloval tmavé okýnko a začal se do mě navážet. Nevím, jestli čekal, že se obrátím a půjdu svižně k jeho vozu, nicméně to bylo to jediné, co jsem mohl udělat. Přestal jsem totiž v mžiku myslet na své věci a vzpomněl jsem si na Camusův Pád, kde hlavní hrdina Clamence vystoupí z auta a jde k člověku „s motocyklem mezi nohama“, jenž ho sprostě uráží, aby mu jednu vrazil, ale někdo se mezi ně vmísí a zastane se motorkáře s tím, že by to bylo pěkně zbabělé bít člověka na motorce, který se nemůže bránit. V tom motorkář ubalí Clamencovi ránu do tváře a ujede. Scéně přihlížejí všichni okolo. Clamencovi se pak situace v myšlenkách stokrát vrací a stokrát si říká, co měl udělat, aby si sám sebe nepřestal vážit. Neudělal totiž nic, nasedl do svého vozu a ponížený odjel pryč. S touto myšlenkou jsem se pustil do verbálního ataku řidiče a když jsem viděl, že pomalu zatáčí doleva, rozešel jsem se na onen druhý přechod, jenž musel nezbytně překonat, aby mohl pokračovat ve své pouti. Ranní bitka na hlavní silnici, to by mi tak ještě chybělo. Už jsem se viděl, jak tam ležím na přechodu zmlácený, a proto jsem věděl, že je nutné dát první ránu. Pomalu jsem se šoural před jeho vytunovanym hovadem, ale naštěstí měl již okýnko zatažené a nadával si zřejmě pod vousy. Když přechod přejel, vrátil jsem se zpět a zamával mu topolánskovským gestem do zpětného zrcátka. Hned jak mě přestane bolet hlava, vrátím se zase na chvíli k modernímu rituálu, abych vyšel se ctí i v případě, že se příště okýnko nezatáhne.

<3

Svatoblažejské Louny

mljt

Z Rilka

A do třetice Vejrážka a jeho nejlepší antikvariát v Čechách. Pořídil jsem tam také Rainera Mariu Rilka, tak jak jsem ho ještě nečetl, a spolu s půllitrem becherovky a prášky na spaní (čistě přírodní kombinace rostlinných extraktů) mi dnes kolem třetí ráno pomohl usnout.

Osamělec

Dost! – Ať se v mém srdci hradby zvednou,
z jejich ochozů chci vyhlížet
a kde už je prázdno, ještě jednou
vidět bolest, nesmírnost a svět;

ještě věc, tu, která v obří říši
sama kolem vrhá tmu a zář,
ještě vidět roztouženou tvář
vydanou těm, jež nic neutiší;

ještě nejzazší tvář z kamene,
vlastní vnitřní váze podřízenou,
kterou tiché zhoubné dálky ženou
tam, kde v ní smí zrát vše blažené.



***

Z blízkosti do blízkosti jiné
klesáme v kroužících nocích;
a taje-li milenčin cit,
padáme se sutí skal.

mljt

Kdo seje vítr...

Maminka mi pustila film Kdo seje vítr a byl to opravdu zážitek. Koncert tří herců: Spencera Tracyho, Frederica Marche a Gene Kellyho. Z nich mě nejvíc zaujal ten třetí - kdybych byla ženská, určitě bych mu neodolala, a ještě k tomu je to víc tanečník než herec, což mi tak nějak taky imponuje. Ve filmu jde o soudní spor zpracovaný podle skutečného tzv. opičího procesu mezi evolucionismem a kreativismem, který proběhl v roce 1925. Na jeden z argumentů, které použil obhájce profesora biologie, jenž učil o evoluci, jsem přišel sám vlastní hlavou a jsem na to pyšný. Když jsem četl první kapitoly Genesis, všiml jsem si, že Kain poznal svou ženu, která mu porodila syna. A tehdy jsem se ptal, kde se vzala ta žena? A úplně stejně se ptal Spencer Tracy, čímž mi udělal opravdu radost. A ještě větší radost mi udělal, když se zeptal, jak dlouhý byl první a druhý den stvoření, když Bůh stvořil Slunce, měsíc a hvězdy až třetí den (ve filmu snad zazní čtvrtý) – dokonce i s odůvodněním, aby se dal měřit čas. Fakt fikaný! Film mi mluvil z duše a tak má u mě několik oskarů. Jeden taky za větu Gene Kellyho: „Jsem možná žluklé máslo, ale natřené jsem na váš krajíc.“

TVB

Moderní rituál a já

Zkusil jsem moderní rituál, koupil jsem si činky, na jejichž návodu stálo, že se mám poradit s lékařem, pokud jsem těhotná, spolubydlící přispěla do naší domácí posilovny posilovačem stehen a rozhodl jsem se každý den zahájit padesáti kliky a pěti stovkymi vzpěrů. Vydrželo mi to dva dny a poté se mi dostalo výstižné charakteristiky: „Ty budeš vždy ten vetchý, chorľavý typ s jednou obličkou.“ Ale pár kliků na dobré ráno a dobrou noc snad ani chorľavý typ nezabije.

mljt:)

Hromnice

Koupil jsem si včera u Vejážky také Legendu aureu Jakuba de Voragine, nejoblíbenější středověkou knihu o životech světců z 13. století. A protože byly Hromnice, přečetl jsem si se zaujetím kapitolu o tomto svátku. Panna Maria se podle židovských zvyků měla čtyřicet dní po svém porodu jít do chrámu očistit, aby mohla „po přijetí semene“, jež jí jaksi znečistilo, znovu navštěvovat stánek Hospodinův. Kdyby byl Ježíšek holčička, mohla by Marie do chrámu až za osmdesát dní, holčičky přece očividně znečišťují víc. Ať do Marie vstoupilo sémě či ne, bylo od ní hezké, že se přišla očistit, a taky od ní bylo hezké, že už jednou Krista přinesla do chrámu, aby mu obřezali pindíka. Už třeba jen proto, že se pak sv. Kateřině Sienské mohlo zdát, že jí ve snu Ježíš věnoval svou předkožku jako mystický snubní prsten. Vypadá to možná, že si z toho dělám legraci, ale já to považuji za tu pravou poezii víry a pokory. Vždyť Kristus obřízku zrušil, ale sám obřezán byl, aby lidé o to víc přemýšleli nad jeho poselstvím.
Vždycky mě fascinovalo, jak se některé pořady na Spektrech a Discoveřích zabývají takovými věcmi, jako odkud přesně přišli mágové z východu, čím se živila sv. Rodina cestou do Egypta, jak byl přesně Kristus přitlučen na kříž a tak podobně. Ale nebylo tomu jinak ani ve 13. století, kdy Jakub de Voragine analyzuje, co udělala Panna Maria se zlatem, které dostala od jednoho z mudrců, a má hned tři vysvětlení. Lidé jsou prostě stále stejní.
I drby náš středověký spisovatel znal, třeba tu na konci kapitoly o Hromnicích o ženě, které vnukl ďábel, že má celou svou křesťanskou víru mezi prsy a že jí stále uniká. Až teprve modlitba k Panně Marii o svátku Očištění ji uzdravila. A já si zrovna myslím, že mezi prsy je srdce a že víra stálým unikáním nenechá člověka, aby se spokojeně smířil s tím, že je ten pravý a nejpravější věřící.
A ještě navrhuji upravit jednu lidovou pranostiku. Ve větě „na Hromnice zima s létem potkala se“ bych změnil pořadí ročních období, protože se zdá, že léto ještě neskončilo a zima je v nedohlednu.

<3

Studie ženy

V rozsáhlé Lidské komedii Honoré de Balzaca nechybí ani Studie ženy. Patří do scén ze života soukromého ve Studiích mravů a mně hodně připomněla některé povídky z Kunderových Směšných lásek. Studie ženy se vlastně skládá z vyprávění na večírku v Salonu slečny des Touches, jenž se protáhl daleko přes půlnoc a každý z přítomných mužů na něm ostatním sděluje své zkušenosti se ženami, případně příběhy zaslechnuté. Vyprávění vrcholí příběhem pana Bianchona, v němž jakýsi manžel má tušení, že při jeho nečekaném příchodu do manželčina pokoje slyšel zavřít dvířka od kabinetu. Donutí ženu k přísaze na kříž, že v kabinetu nikdo není, protože ví, že kdyby se podíval, jejich vztah by skončil tak i tak – buď pro odhalení nevěry nebo pro planou žárlivou nedůvěru. Manžel zavolá v noci do pokoje zedníka a kabinet nechá zazdít. Následujích dvacet dní stráví se svou ženou v pokoji, poslouchají spolu šrumy z kabinetu, přičemž manželčiny prosby zůstanou nevyslyšeny, protože přeci přísahala na kříž – jenž byl darem onoho španělského granda, který tak bídně zhynul pár metrů od své milenky. Většina knihy před tímto příběhem popisuje ženu comme il faut, neboli jak se na ženu sluší a patří, což je jakási kritika měšťácké společnosti za Ludvíka Filipa, a také je tam trefně popsána povaha Napoleonova (to by stálo za scan). Ale mě více zaujalo hned první vyprávění, kde se pan de Marsay svěřuje se svým odhalením, že ženy jsou kamna s mramorovým hořejškem. Pár mouder ocituji, ale není nad celý příběh (a protože myslím, že Studie ženy vyšla na posledy ve vydání z přelomu 19. a 20. století, které jsem si včera koupil u grandantikváře Vejrážky, pak zájemcům samozřejmě poskytnu svůj výtisk).

Ač moje žárlivost rovnala se žárlivosti sto dvaceti Othellů, dřímal ve mně ještě tento cit jako zlato v křemenu. Byl bych si v té době býval dal napráskat svým sluhou, kdybych byl býval podle pochyboval o čistotě toho anděla tak svěžího, tak světlého a tak naivního… jako orientální lilie z Písně písní. Ah! přátelé! Je třeba pořádně narazit hlavou na tento mramor, aby se vykouřila tato poesie!

Když je žárlivost pravdivá, je zřejmým znamením jedinečné lásky. Láska jediná a pravá má za následek jakousi tělesnou apatii harmonickou s rozjímáním, do něhož upadá. Tu duch komplikuje vše, trápí se sám, maluje si ve skutečnosti fantasie, muka; a tato žárlivost je tak půvabná jako trapná.

Pohled na milovanou ženu má cosi balzamického pro srdce, že musí rozptýliti bolest, pochyby, smutek…

Mstíti se na ženě, neznačí-li to uznávati, že jest pouze jedna pro nás, že se nedovedeme bez ní obejíti?

Myslím, že jsem už párkrát narazil na mramor, ale poesie ani láska se ze mě nevykouřila.

mljt

Z Quevedy

Milenec děkuje lživým lichotkám snu

Floralvo, zdálo se mi... Smím to říci?
Smím, vždyť je to sen - ... že jsem s tebou byl.
Kdo jiný, ne-li milenec, jenž snil,
vyzdvihne k nebi peklo řeřavící?

Můj oheň žhavě planul na tvém sněhu,
láska jak vždycky šípy střídala,
zamrazila i cudně laskala,
jako já ve dne střídám chlad a něhu.

Přál jsem si, ať mě osud nenutí,
abych kdy spal, když bdím a tebe mám,
a jestli spím, abych se neprobudil.

Leč sladký zmatek ustal, já se vzbudil
a prohlédl, že žil jsem se smrtí
a v životě že zvolna umírám.





















Jaká svízel být zamilován

Jaká bolest milovat!
Jak zlé s ní se plahočit!
Jak lživé dál po tom všem žít
a mužné láskou umírat!

Jaký žal až do závratě!
Jaká protichůdná přání!
Jak pořídku radování
a trápení vrchovatě!

Jaká příkoří a hlad!
Jaký vynucený klid!
Jak lživé dál po tom všem žít
a mužné láskou umírat!

Jak líbezné blázniviny!
Jaká krutost hledět svrchu!
Jaké odhodlání v duchu!
Jaké zakřiknuté činy!

Jaký zbožňovaný chlad!
Jak otrocky němý cit!
Jak lživé dál po tom všem žít
a mužné láskou umírat!

Jaké promyšlené zrady!
Jaká muka neodvratná!
Jaká smělost vždycky trapná!
Jaké pošetilé pády!

Jaký strach! Nic nedat znát!
Jaká snaha předejít!
Jak lživé dál po tom všem žít
a mužné láskou umírat!

Jaká úzkost, léčky, hádky!
Jaká chuť být neurvalý!
Jaká chytráctví a schvály!
Jaký život věčně vratký!

Jak hrozné to je - tolikrát
smrt vidět, ale neumřít!
Jak lživé dál po tom všem žít
a mužné láskou umírat!

mljt