Příběh O

Nedávno mi jedna nejmenovaná kolegyně půjčila knížku s názvem Příběh O, jejíž reklamní přebal hlásá, že je do 25 let nevhodné ji číst. Jedná se o jakousi sadomasochistickou klasiku, napsanou ze sázky ženou, jejíž umělecký pseudonym zní Pauline Réageová. Je mi dvaatřicet, a tak jsem na ni asi příliš starý, neboť mě na ní nejvíce zaujala předmluva. A nebo jsem málo sadistický či spíš až moc masochistický, protože popis násilí mi přišel mdlý, jako když si některý z mých kolegů při obědě sní nejdříve druhý chod, aby mu vychladla polévka. Mě dědeček vždycky učil, že polévka má na talíři nejlíp ještě trošku bublat. Nesvádím to ale na autorku, je to taky trochu o otrlosti čtenáře (přiznávám se). Nedám vám tedy ochutnat s té studené nudlovky, ale z předkrmu, který má aspoň pokojovou teplotu:

…člověk ocení jedině takovou svobodu, která druhého uvrhne do odpovídajícího područí. Není na světě člověka, který by se radoval z prostého faktu, že může volně dýchat. Ale získám-li například právo hrát na bendžo do dvou do rána, pak můj soused ztrácí svobodu nemuset až do dvou do rána to mé zatracené drnkání poslouchat. Mohu-li si dovolit nepracovat, pak musí můj soused pracovat za dva… Uvažme konečně, že odevzdání se vůli druhého (jak se to stává zamilovaným a mystikům) a zjištění, že člověk pozbyl osobních rozkoší, zájmů a komplexů (konečně!), přináší jistou velikost a zadostiučinění.

jt´m