Barunka z Kadaně

Tak jsem dnes zase dostal náladu na překládání a nejvíc mě zaujala básnička ze sbírky Kde končí chodník z roku, který je mi něčím blízký, o činnosti, která je mi, stejně jako hrdince té básně, nesmírně vzdálená, na což mám mnoho svědků. Slibuju, že dneska už je vynesu... (originál zde, mp3)

Barunka z Kadaně, uličnice,
neví, na co jsou popelnice!
Vydrhne hrnec, koupí sůl,
oloupe brambory a prostře stůl,
táta však může řvát jako v lese,
Barunka prostě koš nevynese.
A tak se pomalu vrší až ke stropu
nahnilá jablka a zbytky kompotu,
odřezky od sýra a slupky od brambor,
instantní pytlíky Vitana nebo Knorr,
z kuřete chrupavky, kosti a peří
už pokryly podlahu a dosáhly dveří…
piksličky od másla a rostlinného tuku
a taky ulepené klacíky od nanuku,
slupky a pecky všech možných plodů,
a takové ty lepenkové trubičky ze záchodu,
drobky z oplatek a zbytky kremrolí
uvadlá pažitka a šlichta z fazolí,
spálené topinky máčené v kečupu,
kočičí hovínka a láhve sirupu…
odpadky se vrší v pokojích i v hale,
prorazily střechu a vrší se dále…
chuchvalce vlasů a zbytky hnědé omáčky
okolky pizzy a vyplivnuté žvýkačky,
šatičky, které už bárbíně nesluší,
a taky zažloutlé tyčinky do uší,
posmrkané ubrousky, rozplizlé špagety
celofán z kytice a strhané tapety,
zkysané mléko a polosuchá hořčice
skořápky od vajec a prošlé věci z lednice,
studené hranolky, staré párky
červivé houby a žluklé škvarky.
Odpadky se vršily pěkně na sebe,
až nakonec dosáhly skoro až do nebe…
Sousedé se začali kvapem stěhovat
a Bára si najednou neměla s kým hrát;
její tvrdá hlava tak trochu změkla,
„Dobrá, ten koš tedy vynesu!“ řekla.
Jenže už bylo pozdě na silná gesta,
odpadky se dávno vyřítily z města
a zaplavily celý stát
od Aše až do Karpat…
Jak Bára dopadla, to už vám nepovím,
bylo to tak drsné, že pro to nemám rým
(a navíc je pozdě, takže už skoro spím).
Jen doufám, že nejste jako ta uličnice,
a dávno víte, na co jsou popelnice!

Shel Silverstein, 1974

mljt

Jen samá poesie

V roce 1868 byla jakýmsi B. Pelikánem do českého prostředí volně adaptována Moliérova hra Směšné preciozky. Myslel jsem si na ni v rámci Hasištjených hradních hrátek. V první rozmluvě o poezii a próze mezi Petrem, sluhou páně z Tulipánova, a Janem, sluhou páně rytmistra, mě opravdu dostal tento Janův argument:

Blbe! Právě tím vyniká pravá poesie, že z ní nikdo nezmoudří. Ona jest jiskra nebeského bláznovství, a kdo jí zanáší, sezná, že jaksi nebesky blázní.

mljt

Anglie

Na tenhle zájezd budu ještě dlouho vzpomínat. Bohužel jsem nemohl moc fotit, a tak mohu přispět jen omezenou sbírkou, ale možná ji časem doplním o fotografie ostatních účastníků zájezdu.

...

Babel

Zamiloval jsem se. Večer před odjezdem do Anglie jsem šel na film Babel. Bál jsem se, že tak dlouhý film před tak dlouhou cestou bude únavný a že v kině nevydržím. Omyl. Děj byl opravdu rozmanitý a přikoval mě k sedadlu. Řekl bych, že scénárista Guillermo Arriaga dostal nápad, ale celou dobu, kdy jej rozepisoval do těch tří jednotlivých příběhů, nevěděl nejen jejich konec, ale ani vývoj. A stejný proces zažívá i divák. Nakonec jeden příběh (marokánský) skončí tragicky, druhý (japonský) tak napůl a třetí (jak jinak než ten americký) má happyend. Mně se nejvíc líbila mexická vložka – přejezd přes hranice a lidová svatba. A tam lze taky najít odpověď na otázku, do koho že jsem se to zamiloval. Ano, do Gaela Garcíi Bernala. Celkem je mi líto, že nejsem gay. To bych pak určitě sestříhával podobný obdivný medailónky jako je tenhle.

Co se mi ale nepřihodilo v Anglii? Na kraji Londýna jsme měli ubytování a s námi tam byli i jacísi Frantíci. A jeden z nich mi Bernala hozně připomínal. Učil mě tancovat a taky slíbil, že mě naučí lyžovat, když už je z Alp. No, a moc pěkně se poslouchal, a tak jsem chodil spát až nad ránem. A i když jsem včera málem zaspal, průvodcování mě rychle zbavilo únavy a v autobusu jsem ty dvě noci pěkně dohnal.

xxx

Akademie perplex

Studenti opisují. A docenti se diví. Aspoň takhle prezentují temnou tvář dnešního studentstva dnešní Lidové noviny. Kromě klasických taháků se zde jedná hlavně o kopírování seminárek, referátů a hlavně celých diplomových prací. Někde se školy brání novým vyhledávacím softwarem, který odhalí internetové zdroje, někde vypisují odměnu pedagogům za odhalení plagiátu, jisté ale je, že se opisovat bude dál, protože máslo na hlavě mají i páni profesoři, ale hlavně systém v němž pracují a který například nutí i učitele opisovat. Správný profesor by měl prostě své studenty znát natolik, aby dovedl soudně říct, zda je jejich práce původní, kompilovaná nebo kompletně opsaná. To jde třeba v Cambridge, kde za dva dny budu zoufale hledat cestu od Trinity ke Queen´s College. Tam totiž mají systém zvaný supervisions a jeden profesor se stará o jednoho až tři studenty ( Oxfordu to mají také, tam jsou tutorials). U nás jsou to desítky a někde možná i stovky studentů pod vedením jednoho konzultanta. Už jen přečíst tolik prací je nad lidské síly. Na střední škole jsem se pokusil o řešení problému seminárních prací z angličtiny tak, že mi je studenti neodevzdávali jako sešitý fascikl zbytečně potištěného papíru, ale pokusili se publikovat na anglické wikipedii nějaké ještě nezpracované téma z českých reálií (ukázka zde). A nedávno jsem se dověděl, že nějaký profesor na chomutovské průmyslovce následuje moji doktrínu, kterou jsem přednesl na lounském gymnáziu 28. března 2006. Jen tak dál.

xxx

Jan Kryštof II

Je doma, sedí na zemi, drží nohy v rukou. Právě rozhodl, že rohožka je loď, podlaha řeka. Věřil by, že se utopí, kdyby opustil koberec. Je překvapen a poněkud pohněván, že druzí procházejíce po světnici nedávají na to pozor. Zadrží matku za okraj sukně: „Vidíš přece, že je to voda! Chodí se po mostě!“ Most je řada drážek mezi červenými kosočtverci.

…
Nikdo se jím neobírá, a on nikoho nepotřebuje. Může se i obejít bez lodí-rohožek i bez jeskyní podlahy s jejich fantastickou zvířenou. Stačí mu jeho tělo. Jaký zdroj zábavy! Tráví celé hodiny tím, že chechtaje se pozoruje své nehty. Každý má jinou tvářnost; podobají se lidem, jež zná. Dává jim navzájem hovořit, tančit nebo se prát. – A ostatek těla! … Pokračuje v přehlídce všeho, co mu náleží. Co úžasných věcí! Jsou mezi nimi velmi podivné! Zabírá se zvědavě do jich pozorování.
Byl někdy přísně dopaden, když ho při tom přistihli.

mljt

Drážďany 2007

Zatímco budu v Anglii, můžete přemýšlet, zda byste se mnou nejeli na tenhle soukromý zájezd v sobotu 12. května. Budu rád, když budu mít aspoň jednoho do páru, protože chci využít SONE+ a ještě radši, když vás bude 10 a víc kvůli slevám v muzeích.

Odjezd: Kadaň 5:23, Chomutov 6:07, Ústí 7:13

Příjezd do Drážďan: 10:28

Deutsches Hygiene-Museum – výstava washingtonského Muzea holocaustu s názvem
Smrtelná medicína: stvoření panské rasy. Je to poprvé, co bude Muzeum holocaustu prezentovat svoji výstavu mimo území Spojených států. Dále výstava Spánek a sen ve spolupráci s Welcome Collection, Londýn. Cena pro skupinu nad 11 lidí – 3 Eura.

Frauenkirche – světoznámý kostel vybombardovaný za 2. světové války a po třináctileté rekonstrukci otevřený v roce 2005. Btw. komouši tam chtěli zbudovat parkoviště. Zlatý kříž věnovalo město Coventry. Výstup na kopuli – 5 Euro.

Staří mistři v zámku Zwinger – malý Louvre s krásnými obrazy Rafaela, Rembrandta, Tiziana, Dürera, Cranacha, Giorgiona, Holbeina, van Dycka, Poussina a mnoha dalších. Největší skvost asi Rafaelova Sixtinská Madona. Cena pro skupinu nad 10 lidí – 4,50 Eura.

Odjezd z Drážďan: 17:00
Večeře v Děčíně (18:26 – 20:04 pauza)
Příjezd: Ústí 20:35, Chomutov 21:50, Kadaň 22:10

Cena: 555,- Kč
v ceně je zahrnuta doprava a všechny vstupy (cena platí, když bude každý mít někoho do páru a pojede 11 a více lidí; v případě vynechání výstupu na Frauenkirche cena cca 400,-Kč)

TVB

Vlak dětství a naděje na mikulovickém mostě

xxx

Příznaky lásky

Robert Graves /přeložil Pavel Šrut/

Láska je obecně vzato migréna,
průkazné zakalení zraku,
vysýchání mozku.

Příznaky opravdové lásky
jsou pohublost, žárlivost,
liknavá svítání.

Dále tajemná zvěstování a noční můry,
číhání na zaklepání,
čekání na znamení:

na dotek jejích prstů
v setmělém pokoji,
na zkoumavý pohled.

Ale hlavu vzhůru, milenče!
Což můžeš složit své žalostné břemeno
jinam – než právě do jejích rukou?

<3

Ely

levým tlačítkem myši podnikneš krásnou virtuální prohlídku lodi katedrály v Ely
(Shift přibližuje, Ctrl oddaluje)

V pátek odjíždím do Albionu ako sprievodca a mám z toho celkom víchor. Na druhou stranu se těším jako blázen a ze všeho nejvíc ne do Londýna, Cambridge či hřebčince v National Stud, ale do Ely na katedrálu. Je to ta, co se skví mezi těma dvěma hlavami na obalu Division Bell od Pink Floydů. Možná ten zvon je taky z ní, ale i kdyby nebyl… Co já ale těm lidem budu povídat, když dneska místo čtení bedekrů zase sedim u vína? Tentokrát mám od Píďana Iršai Oliver z Južnoslovenské vinohadnícké oblasti. Tohle je pro Elí.

mljt

Hřbitovní kvítí VII

mljt

Jan Kryštof

Některé knížky mám ve zcela zvláštní kategorii: maturitní biflopojem. Mám je totiž prostě zařazené jako povinný název k maturitě a jsou to kupodivu knihy, o nichž mě častěji napadá, že si je nikdy nepřečtu než přečtu. Mezi takové patří i Jan Kryštof od Rollanda. A tak jsem musel počkat až na krásné vydání od Kvasničky a Hampla z roku 1928, abych se mohl pustit do četby. Kniha začíná Janovým narozením, a tak se čtenář nejdříve detailně seznámí s jeho rodinným zázemím. Mě zaujal popis otce.

Ale Melchior byl jeden z těch mužů, kteří činí vždy opak toho, co od nich čekají jiní a co od sebe čekají sami. Ne, že by se neměli na pozoru: – muž, který se má na pozoru, platí prý za dva… – Zakládají si na tom, že se nedají napáliti a že svou lodičku řídí bezpečně k cíli. Ale nepočítají se sebou samými: neboť se neznají. V jedné z nerozumných chvílí, jež jsou u nich obvyklé, pustí z ruky kormidlo; a když věci jsou ponechány sobě samým, mají zlomyslné potěšení, že pracují proti svým plánům. Loď ponechána sama sobě míří přímo k úskalí…

jt´m

Plzeňský majáles 2007

Plzeňský majáles byl opravdovou bonboniérou, z níž bylo radost vybírat bonbóny. U kasy mi zápěstí přepásal obojkem můj kamarád Martin K. z Holedeče, díky němuž jsem za studií takhle jako brigádník obešel nejeden koncert zadarmíčko. Martin má tři děti, ale na koncertech páskuje dál. Na pódiu zrovna hrály/i Lety mimo, kteří celkem dobře roztančili dav.

Stihl jsem si pak o přestávce obhlédnout terén a na ZNC scéně mě zaujali jacísi mladíci z Liberce, jejichž jméno jsem si nezapamatoval, ale natočil kousíček z jedné jejich písničky. Mezi líbající se mládeží jsem posléze zaznamenal, že se dole ladí další kapela.


A opravu, byla to první bomba – Gaia Mesiah. Podařilo se mi natočit už příchod kapely. Kdyby tam se mnou byla babička, řekla by, že Marka Rybin má prdu. A ona jí fakt má. A taky se od ní umí odrazit.



O přestávce jsem se trochu rozhlédl po obecenstvu a navštívil stánek, kde se odehrávaly majálesové svatby.







A pak následovala kapela, na níž jsem se už dlouho těšil. Vždycky jsem totiž byl velkým fandou Požáru mlýna a jejich rozpad v roce 2003 jsem undergroundově oplakal. Pak se k mým uším ale dostala, zpráva, že Míra Císler alias Prasopes z Požáru, zpívá ve ska kapele Tleskač. A to jsou oni, přátelé.



Natočil jsem ještě pak další šoty (V té naší zahrádce, Příběh Jana Tleskače), a přiznám se, že takhle roztancovanej jsem pak Jaroslavu Uhlířovi, kterej vypadal na tom obrovskym pódiu hodně skromně, udělal jen snímeček…


…a šel jsem si na bránu popovídat s Kadlecem. Zná se se spoustou kapel a divadelních spolků, což by se jednou mohlo hodit. A taky bychom si konečně měli s Navenkem střihnout hru na plzeňskym festivalu na ulici. Uvidíme. To už se na ZNC stejdži připravovala skupina, která tomu stejdži dala jméno.



Za pódiem byly taky velkokapacitní hajzlíky a u nich nemohla chybět hajzlbabka jak má být, s křížovkou a pletením.


Natočil jsem pár písniček, ale snad ani jedinou celou (Hořlavá písnička, Zlatý hřebík noci, Potvora) , abych ušetřil místo na Hasiče, a i tak jsem je ošidil o poslední sloku a o záběry na sedící publikum. Když jsem naposledy takhle ze sedu vyskočil do punkového reje v Budějicích před rokem a půl, zvrtnul jsem si kotník a měl jsem ho pak pár tejdnů ve škrobáku. Tak tedy, to jsme my, hasiči, jdem hasit!



Po Wohnoutech jsem toho už měl plný kecky...

... a tak jsem si Vypsanou Fixu, Tata Bojs a Skyline nechal ujít a jel si do města dát šálek kávy. Na náměstí zrovna promítali bratři Čadílci, a tak jsem si dal ještě jedno pivo a zakončil tak příznačně den plný pábení Slavnostmi sněženek.

mljt

Na dně

O Maximu Gorkém jsem tu už psal, ale až v posledních dnech jsem se setkal s jeho dramatickou tvorbou. Koupil jsem si překlad dramatu s názvem Na dně z roku 1918 a nejde nežasnout, jak přirozeně je vedena linie rozhovorů, to se opravdu nevídá. Je to skutečně hra o lidech na dně, dojde tam k jednomu úmrtí na souchotiny, k několika rvačkám, k zabití a k sebevraždě, všichni jsou každou chvíli opilí, a když nejsou, tak by radši byli. A je to taky o kauzalitě, nad kterou poslední dobou hodně přemýšlím. Děda Luka, který mezi ztroskotance přijde jako poutník a jako poutník také odejde, je duší celé hry. Jeho první slova jsou: „Mně je všecko jedno. Já si i šibalů vážím. Podle mého žádná blecha není neplecha, každá je černá, každá skáče…“ Má jasný názor, že všechny činy jsou podmíněné a člověk je jen v jejich vleku… „Přece bez příčiny se ti ani vimrle neudělá!“ Z toho vleku nás může dostat leda pouť za něčím lepším… a celou hru je pak konfrontován s názory ostatních, kteří považují to „lepší“ za chiméru, za lež. Ale Luka má i na pravdu svůj vytříbený názor: „Pravda nejde vždycky člověku k duhu, vždycky pravdou duše nevyléčíš.“ Na otázku „Je Bůh?“ odpovídá: „Když věříš – je, když nevěříš – není; v co věříš – to je.“ A Bubnov na to: „Pojďme do hospody.“ A tak když odešel, ostatní o něm mluvili jako o „střídce pro bezzubé“ nebo „flastru na rány“.

Ještě pár citátů z tohohle dílka, které celkem dopadají na hlavičku:

„Ty nejsi hřebík a já nejsem kleště.“

„Nemám rád mrtvoly…“ „K čemu je mít rád. Třeba je mít rád živé.“

„Ty se bojíš, že bude smrdět? I kdepak, ta už zaživa vyschla.“

„Když člověk neví, kdo je dobrý a kdo zlý, komu věřit a komu ne?“ „K čemu to vědět? Člověk je takový, jak je jeho srdce naladěno: dnes je dobrý, zítra zlý. Jestli ti ta holka tak uvízla v duši, vezmi ji a jdi. Jinak jdi sám.“

„A Sibiř je krásná země! Zlatá země. Kdo má rozum a sílu, tomu je tam jak okurce v pařeništi.“

„Jednou tě zbijou nadosmrti.“ „Ty jsi hlupec.“ „Proč?“ „Protože dvakrát mě nadosmrti zbít nemohou.“

mljt