Tleskač v Kadani

Příběh Jana Tleskače zná mnoho lidí, ten od kapely Tleskač úspěšně šíří i klip z plzeňského majálesu, jenž zhlédlo už téměř 15 tisíc lidí, to je skorem jako obyvatel v Kadani. A ti mají

v sobotu 22.3. od 19hod.

příležitost slyšet

PilsnerSka Orchestra
TleSKAč

doma v Orfeu!
Nenechte si ujít!!!

Nestačí slyšet, musí se vidět!!!
Koncerty jsou jedna velká SHOW!!!

Vrchličák

Pamatuju si, že jsem seděl v jakési komisi, která rozhodovala o tom, zda nacpat do zruinovaného lounského Fučíkova divadla několik desítek milionů a zrekonstruovat ho na Vrchlického divadlo. Mezi návrhy padaly i takové, že by to spravilo pár milionů na dynamit a odvoz sutin na skládku. Nebyl jsem z těch, kdo by měl pevný názor, natož nějakou moc ho prosadit. Ale zvedal jsem ruku pro obnovu, čistě proto, že jsem od první chvíle, co jsem v Plzni stanul na podiu, dýchal pro divadlo.

Letošní vystoupení divadla Navenek v Lounech bylo už druhou příležitostí a přiznám se, že nás na přehlídku amatérských divadel hlásím hlavně proto, že jsem v Lounech začínal a cítím tam ještě své divadelní kořeny (i když samozřejmě úplný začátek byl v Plzni u Hančeho). Tehdy jsme v mém rodném městě měli šanci jen v „loutkáči“ a dostat se do „Vrchličáku“ byl kondicionál nesplnitelný. Ale teď, když je Lábus ředitelem a divadlo jede jako promazaná mašina, tak mě to, že si tam můžeme zahrát, i když jsme čistokrevný venek mezi divadly, která přijela opravdu soutěžit, těší ještě víc. Ve studentském Zrcadlení lounského divadlení (na úplném konci) jsem se dočetl (tedy přesněji řečeno, upozornil mě pan Skotek, já bych se sám asi tak daleko neprokousal), že mezi diváky jsme nedopadli nejhůř, zřejmě proto, že jsem ještě po těch osmi letech tak trochu místní (nějakým kvalitám to samozřejmě na vrub nekladu).

Já, Claudius

Když vyšel v roce 1934 román Roberta Gravese Já, Claudius, stal se okamžitě hitem a získal tehdy nejprestižnější britskou literární cenu. O tři roky později se objevuje český překlad, který mě čekal jako milé překvapení minulý týden na poště. Překladatelka Zdena Wattersonová ovšem svou roli zvládla dost nevěrohodně. Zarazilo mě například, že Claudiův dědeček „byl poslán do Francie“ v době, kdy o germánském kmenu Franků, jenž dal dřívější Galii jméno, neměl tuchy ani nejvzdělanější Říman. Půjčil jsem si tedy u maminky vydání z roku 1984 v překladu Aleny Jindrové-Špilarové a zjistil, že zde se jasně píše Galie, ale také třeba pontifex místo nejvyšší kněz a podobně, takže novější překlad je mnohem autentičtější. Prvorepublikový překlad tak vyznívá, jako by byl napsán s ohledem na méně vzdělané čtenáře, což jistě překvapí, neboť když si vezmeme vývoj klasického vzdělání, mělo by to být právě naopak.

Další věc, co mě zarazila byla věta: „Když k ní přistoupil jeden z ochránců lidu (latinsky se jim říkalo tribunové)…“ Rychle jsem nakoukl do moderního překladu, kde stojí: „Tu vystoupil jeden s ochránců lidu (tribunů podle latiny)…“ Teprve později mi došlo, že se Gravesův Claudius rozhodl psát své osobní paměti řecky, jelikož nevěřil, že latina jako jazyk přežije – považuju to od autora za geniální, jelikož si tím poskytl velice vhodnou látku na lingvistické vložky (nezapomeňme, že angličtina má zhruba třetinu slovní zásoby pocházející z latiny, i my v češtině máme dost latinismů a nevíme mnohdy, z jakého slovního základu pocházejí, takže i v překladu je to zajímavé čtení).

Wattersonová ve svém překladu vypustila docela dlouhou pasáž z první kapitoly, pravděpodobně proto, že jsou v ní dlouhé verše, jejichž překládání nepatří k její silné stránce. Nicméně Sibylino proroctví přeložit musela, neboť je pro celou knihu rámcem, bez nějž by román pozbyl smyslu – a provedla to nejen bez původních rýmů a rytmu, ale také obsahově velmi volně. Pro zajímavost a pro fajnšmekry nyní tedy následuje originál a tři překlady, Wattersonové, Špilarové (jenž je mnohem zdařilejší) a na závěr můj (snad také zdařilý, i když samozřejmě rovněž s dávkou volnosti) – třeba si ho nějaký budoucí Gravesův překladatel zapůjčí.

Who groans beneath the Punic Curse
And strangles in the strings of purse,
Before she mends must sicken worse.

Her living mouth shall breed blue flies,
And maggots creep about her eyes.
No man shall mark the day she dies.

Then she tossed her arms over her head and began again:

Ten years, fifty days and three,
Clau-Clau-Clau-shall given be
A gift that all desire but he.

To a fawning fellowship
He shall stammer, cluck and trip,
Dribbling always with his lip.

But when he's dumb and no more here,
Nineteen hundred years or near,
Clau-Clau-Claudius shall speak clear.

Zdena Foustková-Wattersonová:

Pod kletbou Punů město svíjí se
provazy svého měšce uškrcené,
a než-li uzdraví se, smrtí zemřít musí.

Much tisíce a červů z úst mu leze
a kolem očí. Nepřivítá muž jediný
jitřenky, až den nastane poslední.

Let deset, padesát dní, věz to,
Claudie, a tři dny vypočtené
by jiní přivítali, tobě se však hnusí.

Pak pohodila hlavou a pokračovala: (všimněte si i téhle nepřesnosti vůči originálu – polohou i přkladem, pozn. J-Lo)

Klapoty klap, svým krokem tichým
se dobelháš a odbreptáš do přízně lidí.
Po rtech ti sliny potečou, jak s lichotnými slovy budeš hrát.

Až ústa tvá se zavrou však
posledním slovem tichým,
pak, Claudie, nám jasný smysl dáš;
za devatenáct století ti budem naslouchat.

Alena Jindrová-Špilarová:

Město, jež punská kletba týrá
a jemuž zlato hrdlo svírá,
zví, co je hrůzy plná míra.

Z živých úst vzletí roje hmyzí
a vlastní tvář mu bude cizí,
až přijde smrt a všechno zmizí.

Paže jí vyletěly nad hlavu a pokračovala:

Dnů padesát tři, deset jar
a Clau-Clau-Clau dostane dar,
touhu všech lidí, jeho zmar.

Bez přátel, které by měl rád,
koktavě bude klopýtat,
breptat a sám se cestou brát.

Až zmlkne, odvát v jiný svět,
tak za devatenáct set let,
lidé mu budou rozumět.

Jan Lo-Mour:

Nad kletbou Punů město fňuká,
kde pokladnice ve švech puká
a levou myje pravá ruka.

Z napuchlých úst je líheň muší,
larvy se plazí z očí, z uší
a kdy to skončí, jen Joviš tuší.

Deset let a padesát tři dní
a Clau-Clau získá dar, o kterém sní
snad všichni, jen jemu nevoní.

S rukama založenýma za hlavou pak pokračovala:

Vlísá se mezi muže nejvyšší
kde koktat mrzáka se jen tak neslyší,
jinak se od nich však nijak neliší.

Teprv až oněmí a opustí náš svět,
uplyne zhruba dva tisíce let
a Clau-Clau začne směle vyprávět!

Krchovský v čítankách

Verše jak kroupy v jitrnici
z hlav, laloků a jater
mají své místo v učebnici,
jsou naší alma mater!

Krchovský vedle Nezvala,
oba dva v jedné síti –
člověku je z toho bezmála
nevolno snad až k blití…

Tato báseň je inspirovaná dnešním postesknutím J.H.Krchovského nad svojí tříletou tvůrčí menopauzou, kterou dle svých slov zažívá od té doby, co se stal učebnicovým a čítankovým autorem... „Vždycky jsem chtěl lidi srát a ne tohle,“ dodal undergroundový mág. „Myslím, že jste toho přece docílil, koho by bavilo číst čítanku? Většinu mladých lidí celkem poctivě serete,“ dodávám (autorovi naději) já.

Procházka podél řeky

Na jedné staré pohlednici
milenci plují na pramici.
Proud času je odnes' do dáli,
my jsme tu po nich zůstali.
Tu pramici, až umřeme,
dál po proudu vám pošleme.

Není Rousseau jako Rousseau

V době, kdy běhal po světě Jean-Jacques Rousseau, běhal přibližně po tom samém světě o něco starší Jean-Baptiste Rousseau, rodák z Paříže. Ten se chtěl prosadit jako dramatik, ale sklízel neúspěch za neúspěchem. Pak se chtěl prosadit jako básník, ale pařížská poetická sebranka ho brzy ze svých salónů vyštípala. A tak začal psát epigramy a parodické verše, kde se opíral do těch, s kterými se na své pouti kumštem potkal. Brzy byl obžalován z nactiutrhačství, a protože se nedostavil k soudu, byl odsouzen k exilu. Setkal se s Voltairem a pojal i k němu upřímné nepřátelství. Dštil pak oheň a síru na všechny strany, ale psal i ódy a libozvučné kantáty.

V dramatických neúspěších bychom si mohli podat ruku (i když každý v jiné roli), ale ode mě se jedovatých slin nikdo nedočká. Není proč, porota na Lounském divadelní měla víceméně pravdu, moje režie je opravdu dost neumětelská a nemá ani tak vysoké (tedy postupové) ambice. Nějaké ambice přeci jen mám, ale ty naštěstí nebyly úplně neuspokojeny.

S jednou básní pana Rousseaua se ztotožňuji, a tak si dovolím zde publikovat její volný (och, jaký už ode mě taky čekat jiný?) překlad. Báseň byla o sporu mezi jakýmsi Houdartem a Voltairem o pravidlech poezie, ale platí jistě i pro divadlo a ostatní umění.

(originál zde)

Jeden radí volný styl,
který rozum káže;
druhý v rýmu vidí cíl,
jenž krásu řeči váže.

Protože oba dva jsou doktoři,
těžko se jeden z nich pokoří…

Proto si básníku s tím vším
nedělej žádnou starost:
Nehledej rozum ani rým
– piš, jak ti zobák narost!

Čtrnáctý u stolu a na ulici

Když se mluví o válce nebo o 50. či 70. letech, člověk v mém věku je dneska často hrdina, ale bůhví, jak by se třeba zachoval, kdyby nějaká dejme tomu třináctičlenná banda někoho obtěžovala na ulici a on stál opodál? Stal by se pro oběť tou šťastnou čtrnáctkou a zasáhl by? Náckové a komunisti nebyli třináctičlenná banda, ale systematizované státní mašiny, neobtěžovali na ulici za účasti svědků, ale popravovali ve věznicích a kradmo strašili újmou na životech rodinných příslušníků.

Úspěšný člen klubu detektivkářů se v přestrojení za sluhu vydává do honosného domu, aby odkryl jeho tajemství. To je nejstručnější popis filmu Čtrnáctý u stolu, který v roce 1943 natočil Oldřich Nový, jenž do titulní role Pavla Čtrnáctého obsadil Karla Högera. Úspěšný reportér televize Nova se v jednom ze svých lovů senzací vydává za manželkou Karla Högera, aby odkryl jeho tajemství. Tak by se mohlo popsat to, co jsem si přečetl u dědy v Lidovkách. „Jak se říká v talmudu, nesuď člověka, když jsi nebyl na jeho místě,“ říká Stanislav Motl. Nemám rád pořad Na vlastní oči (ač jsem do něj jednou jako student přispíval a to zrovna v režii pana Motla, který mi při večeři vyprávěl tu senzační teorii o B.Travenovi, která se mi tak líbila, že jí říkám stále dál, i když už je vyvrácená – ale kdo ví?), ale jsem vždycky rád, když někdo vyvrátí nějaké levné odsouzení. Až mě někdy napadá, jestli jsem nemohl být v minulém životě kolaborant, když se tak zamýšlím nad otázkou jejich viny a svědomí. Spíš mě ale děsí, jak jednoduše se dnes pomocí médií udělá z člověka svině na základě obrázku, jedné výpovědi či pomluvy. Život není černobílý a proto mám rád hodně obrázků, hodně výpovědí a dokonce i hodně pomluv (až v jejich koňských dávkách si totiž člověk uvědomí jejich pravou hodnotu).

Protichůdci

Pamatuju si, jak jsem se při studiu na maturitu z češtiny učil z Přehledných dějin literatury od Bohuše Balajky a tam jsem poprvé narazil na jméno Václava Bolemíra Nebeského. Také si pamatuju, že jsem si ho potom zapamatoval jako milence (snad dokonce prvního) Boženy Němcové. Včera mi došli jeho Protichůdci v prvním vydání z roku 1844 a tady je celkem moderní postoj překonaného romantismu, který mě docela zaujal:

Má - li mně být život milený:
Žhoucí, šťavnatý a zelený
Musí být - ne vymořený bledou
Cností, ani vyschlý, zhublý šedou
Touhou. - Arci krásná věc ta touha
V modro věčné - cesta nudná, dlouhá;
A ta upomínka - pití suché,
A ta naděje - zvonění hluché.
Co zde právě čiju, jím a piju,
Hmatám, držím: v tom jen skutkem žiju!
Teď - ha! to je přece slovo pravé,
Ostatní jsou stíny jen a páry,
Zhaslý blesk, života smutné máry.
Krásný hřbitov pouze je ten svět
Pro mou sílu, pro mé chtíče žhavé;
Vše je sucho, šedo, mdlo a líno,
Zmrzlým jenom ohněm hoří víno,
Chudoba je pouhá máje květ,
Vlažný nejvřelejší dívky ret.
Když zapřáhnu sto arabských koní,
Přec mé chtíče nikdy nepředhoní.
Že nemohu mocným ramenem
Svět ten celý ve svou náruč bráti,
A co jeho, v líbku plamenném
Ve žíznivou duši svoji vsáti!
Co mi do hvězd světu dálných jesti,
Když je nemohu v svém srdci nésti!
Co do palmy stinné, v jejímž chladu
Unavenou hlavu svou nekladu!
Ha, že světů všech, všech žití proudy
Nehřmí tímto srdcem, těmi oudy!

Mohla to být hvězdná chvíle

Právě skončila rozhlasová inscenace o imaginárním setkání Händela a Bacha, kteří se ve skutečnosti nikdy nesetkali, tak se za ně museli setkat pánové Kemr a Hrušínský. Velké zamyšlení nad slávou a závistí! Mistři se na začátku oslovují Handl a Pach a předstírají, že se pořádně neznají, a pak vysvitne, že jeden obdivuje druhého talent a druhý závidí prvnímu úspěch. Trošku se pohádají a pak si potykají. Když pak Händel radí Bachovi, jak dosáhnout úspěchu, láká ho pro operu:

„Je to úplně prosté: někdo miluje – dur, někdo umře – moll, a na konci vždycky sbor.“

Olivie v Mašťově

Hráli jsme Olivii (hru, která se celá odehrává v dětském domově) v Mašťově pro spousty dětí, hlavně ty z tamějšího dětského domova. Bylo to zajímavé. A hlavně jsme se potřebovali všichni aspoň jednou vidět před zítřejší souteží. Jako dárek jsme po představení dostali medovník (tedy ho po nás během hry asi zapomněli házet), a protože herci byli hladoví jako herci, tak zmizel v několika vteřinách.

Pandořin kufřík

Je to takový starý kufr, dostal jsem ho darem, a v něm samé noviny a dokumenty k roku 1968. Nazval jsem kufr Pandořiným, protože slina, jež z něj k mým očím dolehla, byla hodně jedovatá. Nejvíce mě asi „dorazil“ článek v Práci z 20. srpna s názvem Učíme se demokracii, kde někdo napsal do redakce dopis, že kdo není s obrodným procesem (myšleni signatáři dopisu Pragováků), tak je za to postižen nejen všeobecným opovržením, ale i odvoláním z funkce (politické). Ještě ten den přilétly první bombardéry plné tanků na ruzyňské letiště.


Abych ale nekončil pesimisticky, podělím se s vámi o jednu z prací citovaných na přednášce, která snad nejen mě docela pobavila:

Mozek pana Losenického se rozhodl nás potrápit. Dostali jsme za úkol poptat se našich příbuzných, co dělali v ten den, kdy nás obsadila vojska Varšavské smlouvy. Úkol to byl značně obtížný, jelikož jen málokdo dokázal podrobně popsat tento den.

První člověk, kterého jsem vyslýchal byl můj táta. Schválně jsem se ho zeptal na tento den, ale nepočítal jsem s tím, že odpoví, jelikož je to ročník 66. Když jsem mu otázku položil, tak se jen pousmál a dodal, že jsem vůl, jestli se myslím, že by si něco mohl pamatovat. Takže tohle byl první neúspěch mého tažení.

Přirozeně další koho bych se mohl zeptat, by byli rodiče z tátovi strany. Ale to nepřipadalo v úvahu, jelikož jsou oba zpopelnění nejmíň 8 let.Opět se to tedy zredukovalo.
Tak jsem se rozhodl zeptám máminy mámy, tedy mojí babči. Sedl jsem si k ní ke stolu a položil otázku.Ona si mezitím nalévala laciné víno z krabičky do sklenky. Usrkla z vína a začala svůj dlouhý monolog. To zní celkem dobře, to s tím dlouhým monologem, jen kdyby to ovšem bylo k tématu. Začala mi totiž vyprávět o celém svém životě, kronika jednoho života. Nebudu popisovat podrobnosti, jen se zmíním o tom, že se svým životem rozhodně spokojená nebyla a ke konci se dokonce rozbrečela. Potom jsem ani neměl odvahu se jí ještě jednou zeptat na ten den. Takže to byl zatím neúspěch za neúspěchem.

Mojí poslední nadějí byl tedy můj děda. Od něj jsem naštěstí zaslechl větu, kterou jsem tak moc chtěl slyšet. "Na ten den si moc dobře pamatuji. Bylo mi tehdy dvacet a měl jsem už po škole. Tak jsem si v té době hledal zaměstnání. Žil jsem ještě v Písku s mými rodiči, ale většinu času jsme spíš trávil s partou svých kamarádů, takže o zábavu nebyla nouze. Ten den jsem měl opici, jako snad nikdy předtím, takže když jsem se z radia doslechl, že jsme byli napadeni, tak to moje hlava ani nestačila pobrat. Ale vystřízlivěl jsem dost rychle, abych si uvědomil vážnost situace. Šel jsem se podívat do města, jak to tam vypadá.Všude byl relativně klid.Asi až po hodině jsme uviděli vojenské vrtulníky, které přistávali na armádním letišti za městem.V tu chvíli jsem ucítil ten nepříjemný pocit. Posléze začala do města vjíždět i obrněná vozidla. Brzy ráno jsem byl s partou. Shledání mělo jen jedno téma. Potom jsme šli tajně po městě. Připadalo nám, jako by bylo vycházení zakázáno, protože na ulici nebylo živáčka. Nevím, jestli to bylo zakázané, ale rozhodně jsme dávali pozor, aby nás někdo nezmerčil. Procházeli jsme kolem jednoho stavení.Všimli jsme si, že poblíž stojí armádní džíp, tak jsme se rychle schovali za protější budovu. Po delším čekání jsme usoudili, že v tom džípu asi nikdo není. Byl opravdu prázdný. Přiblížili jsme se k němu blíž, prohlížel jsme si ho ze všech stran. Pamatuji si, že byl už docela prorezlivělej: Ten snad musel zažít i Stalingrad, pomyslel jsem si. Honza, člen naší party našel plechovku s červenou barvou. Nožem vyřezal do víka díru, namočil kus hadru, a začala čárat po tom voze. My jsme tam stáli s vykulenýma očima a nikdo ani necekl. Z jeho čárání se nakonec vyklubal hákový kříž a pod něj ještě připsal rok 1941. Všichni jsme jednomyslně odkývli jeho úmysl. Nikdo neprotestoval. Z uličky však vyjelo černé auto, chtěli jsme zdrhnout, ale přišlo to tak nečekaně. Byla to černá Tatra. Z ní vystoupil postarší chlap v kabátu. V tu ránu jsem si pomyslel, že jsme v prdeli. Vypadal opravdu jako jeden z těch nejvyšších představitelů strany. Došel k džípu a prohlížel si ho a přitom jen přikyvoval hlavou. Přistoupil k Honzovi, který měl ruce obarvené barvou. Ten muž mu řekl, aby mu dal nůž, co má za opaskem. Honza se nám všem podíval do očí. Viděl jsem v nich ustrašeného chlapce. Honza poslušně poslechl a tomu pánovi podal nůž. Ten chlap si ho vzal, opřel se levou rukou o džíp a pravou vpíchnul nůž přímo do pneumatiky zadního kola. Nůž potom znovu vysunul a vrátil ho zpět. Otočil se a vracel se zpět ke svému vozu. Předtím, než nastoupil se na nás podíval a vykřikl: ´Jen tak dál hoši, soudruzi potřebujou nařezat.´ Moment, na který se opravdu nedá zapomenout. Pocit strachu vystřídalo úplné nadšení.V té euforii jsme rozpíchali zbývající tři kola a mazali domů. To, co jsme provedli, nebylo rozhodně tím, že bychom byli vlastenci, spíš to byla jen jedna velká klukovina."
Tím děda ukončil svůj příběh. Já jsem jen nevěřícně kroutil hlavou, jak moc se mi děda podobá. Repsektive, jak moc se podobám já jemu.

Čtení v dobovém tisku je opravdu zajímavé...

Lounské divadlení a naše želízko v ohni

Vrchlického divadlo v Lounech
Pá 14. března v 17hod.
Divadlo Navenek
Olivie Twist

Rozhovor s Ladislavem Valešem z Rádobydivadla Klapý:

Můžete krátce představit letošní soutěžní představení?

Musím se přiznat, že letošní nabídka Divadlení bude i pro mne tak trochu do jisté míry neznámou. Hned na prvé představení DS Navenek Kadaň, Olivie Twist, se upřímně těším. Je to variace na známý Dickensův román, tentokrát s dívčí hrdinkou v hlavní roli a v muzikálové podobě. Předlohu G.P. Murphyho neznám, ale předpokládám – vzhledem k ambicióznosti kadaňského souboru –, že půjde o kvalitní zábavu.
Terezínský divadelní soubor T.M.A. se pod vedením Evy Andělové a její cílevědomou prací výrazně zlepšil. Komedie Nájemníci pana Swana určitě zaujme svou zápletkou všechny vrstvy diváků. Já jsem se na předpremiéře srdečně pobavil.
Libochovický soubor Scéna se v poslední době zaměřil na klasiku a jako jeden z mála souborů ji skutečně umí, zvláště když je to pod režijní taktovkou zkušeného režiséra Jaroslava Kodeše. Hrátky s čertem jsou pohádkovou komedii, kterou rádi shlédnou děti i dospělí.
Divadlo Duha z Polné je v amatérském divadle pojmem a jejich režisér Petr Vaněk téměř legendou. Jsem přesvědčen že Hrabalovy Ostře sledované vlaky zanechají v divácích hluboký zážitek.
DS Havlíček z Neratovic se v poslední době své existence věnuje konverzačním a situačním komediím. Titul Agnes Belladone je pro mne neznámým pojmem (jedná se totiž o první uvedení na českých jevištích), ale nebojím se, soubor patří ve Středočeském kraji k uznávaným souborům.

Proč letos nesoutěží tradiční účastníci z Klášterce?

Klášterečtí letos nesoutěží, neboť do stanoveného termínu přihlášek na přehlídku nestihli dotvořit svá představení. Přiznávám, že mi budou chybět.

A jak byste ohodnotil předchozí ročníky?

Předchozí ročníky Divadlení hodnotím jako pozitivum. Je to jednak znát na stále zvyšujícím se zájmu diváků a kulturní veřejnosti a jednak na kvalitě jednotlivých představeních. Nominované a doporučené soubory na Národní přehlídku byly vždy v popředí zájmu známých teatrologů.

Láska na konci války

Příběh Vládi a Máni pokračuje,

další aktualizace přibude v sobotu, kdy se můžete těšit na delší psaní. Já jsem se zatím pustil do dražení pohlednic a fotografií z první války, abych mohl stránky věnované lásce rašící na jejím konci nějak příjemně zpestřit. Tahle je z posledních.

Souhvězdí

Získal jsem do knihovny zajímavý úlovek – jeden z tří set výtisků přesně sto let staré knihy překladů Emanuela z Lešehradu Souhvězdí i s podpisem autora. Zatím jsem se prokousal Baudelairem, básně jsou překládány velmi složitě a, jak jsem si přečetl v textu Jiřího Pelána, značně otrocky, na druhou stranu mohly Lešehradovy překlady dost dobře sloužit některým básníkům (Pelán zmiňuje např. obdiv Hory a Halase, a jistě by se dal přidat i Holan) k vyvinutí vlastních složitých konstrukcí. Zdechlinu pošlu autorovi českých stránek zasvěcených francouzskému prokletému básníku, kde je zveřejněných sedm dalších překladů této básně (sám mám nutkání, ale do té společnosti si asi netroufnu) - třeba stránky obohatí. Co se mi ale dobře četlo, byly překlady Baudelairových básní v próze. Jednu zde přináším:

„- Můj krásný pse, můj dobrý pse, můj drahý haf haf, pojď blíže a přičichni si k výtečné voňavce, koupené u nejlepšího voňavkáře v městě.“

A pes, vrtě ocasem, což je, tuším, u oněch ubohých bytostí znamením, jež odpovídá smíchu a úsměvu, přiblíží se a položí zvědavě svůj vlhký čenich na otevřený flakon; po té, couvaje náhle s hrůzou, zaštěká na mne vyčítavým tónem.

„- Ach! bídný pse, kdybych ti byl nabídl balíček výkalů, byl bys jej očmuchával s rozkoší a snad i zhltal. Tak i ty, nehodný druhu mého smutného života, podobáš se obecenstvu, jemuž nelze nikdy předkládati rozkošných vůní, jež je rozhořčují, za to však pečlivě vybranou nečistotu.“