19. prosince 2007

Bytost lesa

...

Dneska jsem chtěl jít na Oldřicha Janotu, ale něco mi do toho vlezlo. Lépe řečeno někdo. Ozval se asi po roce Hanče, že jede z Aše domů ke Kokořínu, a že to může vzít přes Kadaň. A vzal. A říkal, že jestli beru antidepresiva, ať na Janotu nechodím, že bych buď po čtyřech minutách usnul nebo po deseti umřel.

Sedli jsme si spolu na drink na Věžičce – Hanče, když řídí, dává si čaj se čtyřmi cukry, citrónem a čtyřmi balenými cigaretami. Poznali jsme se v Plzni, když se vedle z pokoje na koleji kolem čtvrté ráno ozýval křik, jako kdyby se někdo hádal. To se Hanče hádal sám se sebou, když se učil na zkoušku z matalýzy a ne a ne to vyjít podle správných výsledků. Kromě matematiky a výpočetní techniky se věnoval režírování ohromného kolosu zvaného Hančeho příležitostní teátr, jehož jsem se stal opravdovou náhodou členem, a to vesměs zaskakujícím. Zahrál jsem si v Hellerově Hlavě XXII a v Bůh ví. A zamiloval jsem se do divadla. Ano, Hanče ve mně tu jiskřičku vykřesal.

Pak jsme se s Hančem vídali tak jednou za dvě uherský léta, ale vždycky překvapivě a pro mě vždycky osudově. Osudově proto, že už už si myslím, že se v tomhle světě nedá žít prostě a bez peněz… a pokaždé je to jako když Candide na konci Voltairovy knížky potkal Turka, co hospodaří na svém políčku a o ostatní se nestará. Prostě se dá žít prostě a ne že ne...

Hanče má se svou partnerkou kousek od Kokořína starou roubenku, kterou si dávají dohromady, a pozor, na elektrickou energii, benzín a internet (má dokonce svoje stránky) si vydělává učením na jedné pozoruhodné střední škole v jednom odlehlém zámku, kde možná před lety učil Cimrman, Ingriš i Ossendowski. V létě jsme zvaní na domácí medovinku, doma vypěstovaný virginský tabák a další laskominky. Pojedeme, Věrů?

Na Oldřicha Janotu jsem tedy nešel, ale když jsem si teď jako náhražku pustil tuhle pro tento článek celkem přiléhavou písničku, fakt bych se asi zbláznil.


1 komentář:

Hanče řekl(a)...

Já to věděl ... už když jsi vytahoval fotoaparát jsem si říkal: "Na co mu ten můj ksicht bude?" "Mám se jít učesat nebo se mám tvářit jako Janota?" A tohle by pravděpodobně čtenáře Tvého blogu mohlo obveselit - vážené čtenářstvo, možná byste měli vědět, že mi J-Lo Mour. (na koleji řečený Lóza) na našem intimním večírku sdělil, že mi to sluší a že mu případně nedělá problémy sáhnout muži na koleno. Cha! Takže jsme chvíli zvažovali, zda si nemám ty bramboráky zblajznout u vedlejšího stolu. A dobře že jsem zrovna řídil, protože po pár pivech bych možná navrhnul: "Klidně si na ty moje nohy dej ty tlapky obě!", a pak se oba chechtali jako blázni. Tak to totiž s Lózou chodí ...
P.S.: v létě na Kokoříně!