27. června 2008

Jinoverš z Rosy

Dneska je to sto let od narození brazilského spisovatele João Guimarãese Rosy. Přiznám se, že jsem ho dodnes neznal a teprve na wikipedii jsem se dozvěděl, že napsal jediný a přitom stěžejní román, který v češtině vyšel před pár lety pod názvem Velká divočina: Cesty. Bývá srovnáván s Joyceový Odysseem, a tak se k němu možná někdy dostanu. Teď jsem se prokousával jeho krátkými básničkami v portugalštině a protože jim opravdu rozumím se slovníkem tak z 50%, nechal jsem se jednou jen inspirovat a složil jsem na ni tuto ani ne parafrázi (napadl mě název pro mé volné překlady, které často jen nasají atmosféru básně: Jinoverše). Tenhle jinoverš věnuju Věrušce k úspěšnému složení přijímaček.

Když obě ručičky na mých hodinkách
na chvíli zastaví se ve svých vzpomínkách,
spojí se k modlitbě – odbije poledne,
a pak zas ta velká tu malou předběhne.

26. června 2008

Fesťáky

Byl jsem v životě jen na několika málo letních festivalech, navíc povětšinou jednodenních – před drahným časem v Blatné, pak se třídou na Caklefestu (to byl 1. ročník) a před rokem na plzeňském Majálesu a bohnických Mezi ploty. První se mi nijak zvlášť nelíbil, ty další jsem si užil, i když jen do nějakých osmi devíti, takže na tzv. hlavní hvězdy už jsem chyběl. Mám radši koncerty max. tří kapel, víc už nejen nevydržím, ale ani nechci. Rok za rokem sleduju, jak se s festivaly natrhává žok a letos už by nestačil ani nákladní vagón. Jejich úroveň a otřelý line-up dobře popsal nepodepsaný novinář v LN. Letos se na jeden z nich jedeme s Věruškou podívat. Jsou to České hrady, a ten námi vybraný je Točník. Tak jsem zvědav, jakou úroveň nám pořadatelé nabídnou. Snad jim neuteču na Žebrák. Škoda, že tam nebudou Mig 21, nechal bych nám zahrát Věrku. Budu si muset počkat na 25. října, to budou v Orfeu.

Věrka
Tu se každej bojí sbalit
Protože je vysoká
Věrka
Na tu si nikdo netroufá

A tak chodí pořád sama
Věrka
Vysoká

Vlasy se jí
Zachycují
Za dráty trolejí
A pak jí
Padají
Na střechy
Tramvají

Honza
To až Honza Věrku sbalil
Protože je vysoká

Věrka
To byla jeho prověrka
Vysoká

25. června 2008

Pohan

Eric Blair (George Orwell)

(originál zde)

To místo, kde stojím já i ty,
je obětištěm pro všechny naše bohy
za to, že můžeme nebem přikrytí
na pevnou zem klást svoje bosé nohy.
Podzimní vítr nám tiše šelestí
v chlupatém strništi na lýtkách,
něco nám pošeptá, jako by se smál,
zastaví se, pohladí a zase fičí dál
a nechá nám tu jen rozvířený prach.
Viz, s jakou pýchou slunce skomírá
jako král ve zlatém a purpurovém šatě,
a s jakým šarmem svou klenbu otvírá
duha, jež obejme celičkou naši zem.
Jako ta duha chci věčně objímat tě
a jako slunce planout v srdci tvém!
(1918)

24. června 2008

Hrob pro mé srdce

Litoměřická katedrála sv. Štěpána stojí na srdcích svých biskupů. V jednom každém z několika masivních sloupů, které nesou její vysokou klenbu, je srdce jednoho z nich. Aspoň nám to tak před lety říkal letos zesnulý kancléř, historik a archivář Biskupství litoměřického dr. Macek. Tuhle tradici zřejmě začal biskup Vincenc Eduard Milde na začátku 19. století. Od té doby, když do katedrály vejdu, zmocní se mě zvláštní pocit. Je to zvláštní, pro někoho snad bizarní až morbidní gesto, ale mně se od té doby líbí.

Frederyk Chopin nechal své tělo shnít ve Francii, své druhé vlasti, ale srdce si nechal naložit do lihu a převézt do rodného Polska. Tam jsou na to zvláště hrdí, na místě, kde je ve varšavském kostele sv. Kříže pohřbeno, je deska s nápisem: „Kde je poklad tvůj, tam je srdce tvé.“ To srdce chtějí teď po šedesáti letech vyndat a prozkoumat, aby zjistili, na co Chopin vlastně zemřel. Proto se mi někdy věda zažírá. Kvůli informaci, která je asi tak stejně důležitá, jako kolik Chopin vážil, když se narodil, se ruší klid jeho ostatků. Ale lidi to vědět chtějí, každá esemeska s novorozencem, co mi kdy došla, byla doprovozena vahou a mírou miminka. A minulý týden mi přišel dopis s červeným pruhem a v něm byl výsledek tátovy pitvy. Patří to k životu, ale já bych se bez těch informací klidně obešel.

Až ze spánku se jednou neprobudím
a srdce zastaví se jako hodiny,
vyrvi mi ho prosím, lásko, z hrudi
a ulož si ho do své vagíny.

23. června 2008

Nejrychlejší spoj Kadaň - Žatec a zpět

Protože mám zítra svátek a Věruška mi na něj odlétá do Belgie, musím ji ještě bleskurychle navštívit, aby mi mohla dát pusinku k svátku a já jí na cestu. A protože tam chci být opravdu rychle, vybral jsem si sváteční druh dopravy, o kterém jsem jí nedávno vyprávěl. Vypálím někdy kolem páté a za chvíli jsem tam. Snad to vyjde i zpátky.


Etnofest 2008


Byl jsem jen na irské noci a moc se mi líbila, žádné zbytečné prostoje, pěkné efekty (ten příjezd Keltů jsme trochu okoukali z Loun, ale tam to bylo strašně přezvučený a ztratilo to tím kouzlo), a moc hezká muzika. Zase jsem se zamyslel, čím bylo to pontonové podium, kde hráli muzikanti, tak zajímavé pro ty, co na ně z břehu koukali. Ale je to prostě fenomén neřku-li paradigma (ó, jak pěkná zaklínadla, viď, Jiříku) naší doby. Něco, co se jen tak nevidí, aby to bylo trhlé a především v noci. To kadaňský Etnofest splnil. Musím pochválit Martina Šíla, protože celé je to jeho zásluha. Věřil v úspěch a myslím, že je to dobrý start pro další ročníky, kde se ještě může vylaďovat, co tomu letos chybělo.


Pár lidí se prý pozastavovalo nad vysokou cenou. Celý dvoudenní etnofest (arabská a irská noc po třech hodinách každá) stál v předprodeji 200,-Kč, na místě 250,-Kč. Jedna noc 150,- a 200,-Kč. Spíš by si měli stěžovat, že jsou ještě některé akce tak výrazně dotované, že to pak mate a člověk si myslí, že kultura je zadarmo. Nepřestanu si myslet, že kultura je nadstandard, který by se neměl platit z daní, ale zákon nabídky a poptávky by se do ní měl pustit z obou stran, jak od umělců, tak od diváků. Neděje se a asi se jen tak nestane, ale každý by si měl uvědomit, že jen na to, aby se během akce měli lidi kde vymočit, bylo potřeba 40 platících diváků (sic!).

John Ruskin a chlupatice


Sézam a lilie je neotřelý název pro tři přednášky Johna Ruskina. Jsou to přednášky o mužích a ženách, prý poplatné době a místu svého vzniku, tedy viktoriánské Anglii. Mají ale mnohem větší záběr, což jsem pochopil jak z toho, co jsem si o knížce zjistil, než mi přišla poštou, tak z prvních stránek, které mi Věruška přečetla. Zajímavá byla pasáž o tom, že motivem našeho profesního jednání a postupování v kariéře je touha po uznání (o tom už čtenáři soběpisníku něco vědí z článku o Konci dějin). A že poctivost, šlechetnost a ctnost jsou vždy až na druhém místě:

Lodník přeje si obyčejně státi se kapitánem, ne pouze proto, poněvadž věří, že může říditi loď lépe než jiný plavec na palubě – přeje si státi se kapitánem, aby byl nazýván kapitánem. Kněz přeje si obyčejně státi se biskupem, ne jen proto, poněvadž věří, že žádná ruka nedovede tak pevně jako jeho vésti diecési skrze zmatky – přeje si státi se biskupem v první řadě proto, aby byl jmenován „My Lord“. A kníže obyčejně nepřeje si rozšířiti nebo poddaný získati království, poněvadž věří, že nikdo druhý nemůže tak dobře sloužiti státu na trůně, ale krátce proto, že si přeje, aby byl oslovován „Vaše Veličenstvo“ tolika rty, kolik jen může býti přivedeno k takové mluvě.

Tak přemýšlím, jestli jsem se stal ředitelem, aby mi všichni kolem říkali pane řediteli. No, hrdej na svoji pozici sice jsem, ale z toho oslovení nijak zvlášť oslněnej nebývám. Už jsem dokonce zaslechl, jak o mně někdo mluvil jako o šéfovi a jinej zase jako o říďovi, to jsem se docela otřás. Tak snad se k tý pýše aspoň trochu tý pokory a šlechetnosti vejde.

Nicméně, o tom jsem mluvit nechtěl. Chtěl jsem mluvit o ochlupení mezi nohama. Rozuměj především mezi ženskejma nohama. John Ruskin bývá často prohlašován za pedofila. Jednak proto, že po Lewisu Carrollovi převzal roli osobního přítele Alenky (to jí mohlo být kolem deseti let) a jednak proto, že se zamiloval do dívky, kterou poznal v jejích desíti letech (a v jedenácti už byl zamilovaný), i když s nabídkou k sňatku počkal, až jí bylo sedmnáct (byl odmítnut pro svůj ateismus). Jako další důvod se uvádí rozvod s jeho jedinou ženou pro nenaplněnost manželství po šesti letech. Nenaplněnost spočívala zřejmě v tom, že spolu manželé nikdy nespali. A to se zase zdůvodňuje tím, že se Ruskin při první manželské noci polekal chlupatice, kterou objevil v klíně své čerstvé choti. Možná byla jako ta z Coubertova obrazu, který zase polekal mnoho čtenářů soběpisníku. Nicméně toto jeho překvapení se častěji dává do souvislosti s tím, že jako uměnovědec se setkával s akty a sochami nahých žen, které žádné ochlupení neměly. Nedovedu to posoudit, ženy se holily prý už v Egyptě, řecké sochy taky nemají naznačené chlupy. Za dob mých rodičů ochlupení bujelo a neholilo se zhusta ani v podpaží a na lýtkách. Dělal jsem dneska na Hasištejně průzkum a většina omladiny se holí odnepaměti, dětné ženy většinou posledních pár let. A tak abych zase všem trochu připomněl, že nejsme ve viktoriánsky prudérní Anglii, tady je jeden z obrazů zachovaných v římských Pompejích. Jestli mě zrak nemýlí, zažívá onen mladík z 1. století po Kristu podobnou zkušenost jako mladící o dvacet století později.


22. června 2008

Dva nejdelší dny v roce na Hasištejně


Letos byly Hasištejnské hradní hrátky tradiční (loňské zde), a tak není divu, že jsem po těch letech zažil několikeré déjà vu. Ovšem bylo toho i dost nového. Takže program byl bohatý jak na place, tak v zákulisí.

Fraška o kádi

(a ještě jednou)

Kratochvíle o dvoření (z Treperend)

Deset děvčátek

Šachová kratochvíle

Verbířská kratochvíle

Kámen nenávisti

Pohádka o kočičí princezně

(rovněž ta)

O princezně Čárypíše

Medvědí pohádka

Strašidelná barevná pohádka

Prohlídka s průvodcem č. 565656

Věděli jste, že…

Vincenz Priessnitz založil hydroterapeutické lázně v Jeseníku, kam dvakrát zavítal i Nikolaj Vasilijevič Gogol?


Snad jsem udělal panu Skotkovi radost. Vyprávěl mi totiž o lázních Lipová a o Vincenzovi Priessnitzovi, jakoby mluvil o Cimrmanovi a jeho Liptákovu. S tím jediným rozdílem, že o Lipové i o Priessnitzových zábalech jsem si byl jistý, že opravdu existují. Začal jsem se pídit a opravdu, Priessnitz (a jeho kolega Schroth) měl s Cimrmanem mnoho společného. A tak jsem o něm rozšířil to málo, co už o něm někdo napsal na wikipedii a včera ráno se to objevilo v DYK.

Další moje želízko v ohni DYK (už šesté) je Ernst Weiss.

Město snů a odpočinku

Často přemýšlím o místě, kam se odstěhovat, až budu mít všeho dost. Všeho v civilizačním smyslu. Dneska jsem objevil tenhle panoramatickej snímek městečka Upernaviku na západním pobřeží Grónska. Je to jediné město ve stejnojmenné oblasti s rozlohou Velké Británie a žije v něm něco přes tisíc obyvatel. V celé oblasti je obyvatel na tři tisíce, a tak je hustota neuvěřitelných 0,015 člověka na kilometr čtvereční. Navíc snímek je pořízen deset minut před půlnocí, protože Upernavik je za polárním kruhem, takže člověk si na čtení nemusí svítit. Kdyby to bylo někde ve střední Evropě, v teple a blízko k mamince, asi už bych si hledal volnou parcelu (to by tam asi neměl být problém). A s Věruškou bysme si vybrali žlutooranžovou fasádu.


19. června 2008

Politický kompas

Dneska jsem hlasoval pro zvýšení daní. Ano, slyšíte dobře, až tam dosáhnou moje neostříhané nehty. Šlo totiž o daň z nemovitosti (tady si ji klidně vypočtěte).

A teď si spousta mých přátel i nezrovnapřátel poklepe na frontální kost lebeční s jasným předpokladem, že jsem se ve svém politickém přesvědčení pomátl či v lepším případě zmátl. Ani jedno, troufám si říct. Jsem totiž přesvědčen, že zastupitelská demokracie zůstala autentická pouze na obecní úrovni a jelikož výnos z této daně jako jediný plyne do obecní pokladny, považuji za správné, aby byl navýšen, zatímco ostatní daně do státní a nedej Bože evropské či jinak vesmírné pokladny by se měly snižovat. Přišlo by mi logičtější, kdybychom si svá hřiště, nábřeží anebo chodníky budovali a opravovali z místních peněz získaných adresně od místních lidí a ne z grantů, kvůli kterým musí vždy někdo někomu lézt někam. Oni by si jich možná místní lidé potom víc vážili.


Změřil jsem si nedávno na kompasu politický profil. Dosáhne se ho pomocí série otázek, které odhalí, kde se pohybujete ve výše vloženém grafu. Vyšlo mi, jak vidíte, že jsem mírně pravicový liberál bez sklonu k anarchismu. Ve srovnání s různými politiky jsem v jediném neobsazeném čtverci, z druhé dostupné tabulky je ve stejném čtverci (i když na jeho opačné straně) Milton Friedman, na což jsem hrdý, i když i on byl v mládí Keynesian, z čehož plyne, že se člověk během života v tom grafu zpravidla přesouvá.











Koupil jsem si dneska v Plzni knížku od Johna Stuarta Milla, jednoho z mých politicko-ekonomických učitelů. Jmenuje se Úvahy o vládě ústavní a ten „můj“ český překlad vyšel v roce 1892. Měl jsem před lety, kdy jsem ještě politiku prožíval, velikou chuť napsat esej s názvem Demokratické aporie, které měly vycházet z Millových myšlenek. Dnes se mi to zase celé připomnělo, protože otázky, které se v jednotlivých kapitolách kladou, jsou stále stejně aktuální: Má-li býti dvojitý průběh voleb; Jak dlouho má trvati parlament; Mají-li se od poslanců při volbě žádati určité záruky ad. Když se dočtu něco zajímavého, dám vědět, anebo se třeba dočkáte toho politického traktátu o slepých uličkách demokracie, uvidíme. I když to radši budu psát básničky. Ty taky nikdo nečte.

Felix je úchyl

Carl Djerassi je chemik, který v roce 1951 s týmem dalších vědců vynalezl antikoncepční pilulku. Krom toho má doma sbírku obrazů, jež namaloval Paul Klee, a píše romány a hry. Svůj román Menachemovo semeno zdramatizoval a pod názvem Neposkvrnění ho dnes uvedla Vltava.
Spoiler warning: Some plot details follow.
Americká biochemička Melanie si začne s ženatým jaderným fyzikem Menachemem až z dalekého Izraele a z občasného kongresového sexu je nakonec dítě. Ovšem neplodný Menachem o tom nemá ani tušení. Jak by taky mohl, když si Melanie jeho spermií získanou z kondomu oplodnila vajíčko sama. Do příběhu ovšem vniká i její spolupracovník Felix, který si ho narychlo vedle laborky vyhoní a další vajíčko oplodní svým semínkem, aniž by to komukoli řekl. Tím se nám příběh zamotává a může se dál dramaticky rozvíjet.
Spoiler ends here.
To mi připomnělo postavu doktora Škréty z Kunderova Valčíku na rozloučenou, který v lázních proti neplodnosti vstřikoval všem pacientkám svoje sperma, aby se pak kochal podobou jejich dětí. Tak co, Picuš, kdo je větší úchyl? To ale nechtěj vědět, co občas napadá mě:)

17. června 2008

David Hume

Došel jsem skrze studium Kanta v Neffově Antigorgiovi k Davidu Humeovi, kterého jsem, ač Angličana, doposud mezi filosofy téměř ignoroval. A přitom podle mého oblíbeného Schopenhauera se „z každé stránky spisů Davida Humea dozvíte víc než z celého filosofického díla Hegelova, Herbartova či Schleiermacherova“. A tak jsem si pár stránek přečetl a, i když jsem nenašel to, co Humeovi vložil do ůst Vladimír Neff, rozhodl se přeložit dvě věci, které mě zaujaly.

Nic není obvyklejší a přirozenější mezi těmi, kteří rádoby oběvují něco nového ve filosofii a vědě, než vychvalování svých vlastních teorií skrze hanobení všech těch, jež byly zavedené před nimi.
Pojednání o lidské přirozenosti

Buď filosofem: ale v záplavě vší té filosofie zůstaň člověkem.
Zkoumání o lidském rozumu

A nakonec mě jeden z jeho citátů inspiroval k tomuto aforismu:
Kromě mužů a žen nemám nepřátel.