Konec dějin

Zítra začínám opravdový školní rok dějepisem. A tak jsem se dnes pustil do Konce dějin Francise Fukuyamy, abych dohnal nedohnatelné. Jako každá filosofie je to o neprůstřelně vytvořeném teoretickém systému, ale ten Fukuyamův je postavený na docela klasických základech. Přes Hegela a Marxe se v úvodu dostává až k Platonovi. Ten v Ústavě tvrdí, že se lidská duše skládá ze tří částí: toužící, uvažující a té, kterou nazval thymos neboli „vznětlivost“. Ta poslední by se podle Fukuyami (a před ním Hegela) dala do dnešních psychologických slovníků přeložit spíš jako „sebeúcta“ či „touha po uznání“. Ta dokáže vyvolat tři stavy, v češtině je můžeme pracovně nazvat tři H. Když není naplněná pociťujeme hněv nebo hanbu (nebo obojí), když naopak naplněna je, pociťujeme hrdost. V dějinách to vedlo k tomu, že si první lidé z této touhy podmanili ostatní a vznikl vztah pán a rab. A zde stojí základ Hegelovy a Fukuyamovy myšlenky, že pána neuspokojuje uznání, které se mu dostává od raba, neboť rab mu není rovný. Francouzská a americká revoluce, která člověka „srovnala“ prostřednictvím práv, umožnila rovnou úctu člověka k člověku. Liberální demokracie posléze vítězila v dalších a dalších státech, a když se někde objevila nějaká alternativa, třeba ve formě fašismu a komunismu, krachla a společnost se vrátila k demokracii. A to znamená konec dějin.

A to by taky byla pěkná nuda, kdyby v závěru úvodu nepoložil autor z pravicového hlediska na pranýř tzv. posledního člověka (srovnej s výše jmenovaným prvním člověkem, který nasazoval život, aby si vydobil uznání). Poslední člověk se „vzdal hrdé víry ve vlastní nadřazenost ve prospěch pohodlné sebezáchovy. Liberální demokracie produkují ´lidi bez hrudi´, sestávající z žádosti a rozumu, ale postrádající thymos, zběhlé v objevování nových způsobů, jak uspokojit spousty bezvýznamných potřeb kalkulacemi o dlouhodobém soukromém zájmu. Poslední člověk postrádá touhu být uznán za většího než ostatní a bez takové touhy není možná výjimečnost ani úspěch. Spokojen se svým štěstím a neschopen cítit hanbu za neschopnost povznést se nad své potřeby, poslední člověk přestal být člověkem.“