Rudý vetřelec

Ne, nebudu se dál šířit o dnešním výročí, nýbrž přicházím s prvním ze slíbených článků o cestě do Itálie. Byl jsem v Itálii už asi pětkrát a pokaždé mám se začátkem cesty stejnou zkušenost. V Čechách se totiž čas vleče, auta nestaví a člověk má pocit, že nedojede ani na hranice. A to ať jede přes Linec nebo přes Mnichov. Letos jsme si vybrali druhou trasu, nemám totiž moc rád tunely a cesta přes Brennerský průsmyk je na ně poměrně chudá.

Začátek měl tedy podobný průběh i tentokrát. Na Rozvadov jsme vůbec nedojeli, od prvního pana řidiče jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí o Rusku, kde byl asi třikrát, většinou na lovu či rybolovu. Třeba by vás mohlo zajímat, že se v severním Rusku dělají pečenáče z mihule říční, která je na našem území vyhynulá (a ta známá potoční je chráněná) . Nebo to, že v lůžkových vlacích je zadarmo horká voda a Rusové si v pyžamech a papučích ve vlaku vaří různá instantní jídla. Jenže po těchto zajímavostech nás pan řidič vyhodil na pro stop naprosto nevhodné pumpě, kde jsme se museli stočit na Horšovský Týn. Tam nás vzal kamióňák a odtud do německého Brodu nad lesy nás vzali dvě germanizované Maďarky. Dál jsme jeli ve starym golfíku s typickým Bavorákem, kterej se pořád zajímal o Landswirtschaft. Ptal se třeba, jestli to u nás taky tak smrdí, protože staženými okýnky do auta proudil neustále zápach čerstvého hnoje. Řekl jsem, že ne, ale že mi to nevadí, že je to přece příroda. „Es ist keine Natur, es ist Scheise!“ ozval se skřehotavý hlásek zpoza volantu.

Dovezl nás před Řezno, tedy na začátek města ve směru, odkud stopujete na druhou stranu, což je pro každého stopaře katastrofa - asi jako stopovat v Plzni na Borech na Vary. Ale nevzdali jsme to a po nějaké chvíli nás odvezl mladý Řezňan na skvělé místo, odkud on sám stopovává do Mnichova. A tak není divu, že jsme za chvíli jeli s podobně vstřícným mladíkem z Ingolstadtu, kde jeho maminka dělá to, co já v Kadani. Jmenoval se Daniel a povídali jsme si mj. i o tom, že Německo a Irsko jsou jediné země, kde je neomezená rychlost na dálnici, o Oktoberfestu, že ho obyčejní Němci nemají moc rádi, o pivu a o tom, že Němci jsou suchaři, ale Daniel doufá, že to mladší generace změní. Jemu se to daří a tak tomu věříme i my (ostatně stejně jako o Češích).

Daniel nás vyhodil na skvělém místě - na pumpě, odkud se dá krásně vyhnout Mnichovu a stopovat rovnou na Rakousko. Říkal, že odtud jezdí hodně aut tím směrem, například Holanďani. Sdělil jsem mu svou zkušenost, že Holanďani v zahraničí nikdy nestaví, a on na to, že to chápe, protože Holanďani jsou technicky nejnemožnější řidiči na světě. V Německu se povídá tenhle vtip:

Co dostaneš, když neuděláš třikrát zkoušku v autoškole?
Přece žlutou espézetku.

Za chvíli opravdu jedeme, ten den už druhým kamionem. Vzal nás něco přes 100km a já vůl se nechal zlákat, že jede až za křižovatku, odkud už to jinam než na Brenner nejde (jinak vždycky stavím na velikém odpočívadle těsně před křižovatkou). Vyhodil nás na pumpě mimo dálnici, kde už se nedalo předpokládat, že by někdo na večer jel odněkud z Rosenheimu do Itálie.

Zachránily nás dvě holky, který začaly německy přemlouvat řidiče okolo, aby nás hodili zpátky na dálnici. A tak se taky stalo! Jugoslávec Zoran Stanojevič nás odvezl na pumpu, na které už bylo sem tam vidět italskou espézetku. Jenže byl večer, setmělo se a moc aut už tu nestavělo. Asi třikrát jsme se prošli po areálu a vybírali místo na spaní, ale pokaždé jsme ještě šli zkusit štěstí. Bylo by to poprvé, co bych nebyl do 24 hodin v Itálii. A to by mě mrzelo. Jako obvykle, když už nás naděje opustila a my se jen všemu šíleně smáli, přišel k nám Švéd a začal se smát s námi. A že má sice plný auto krámů, ale nějak by se to možná dalo přeskládat. Ne možná, určitě, tuhle šanci nepustíme, i kdyby jeden z nás měl sedět v kufru a druhej na střeše. Bylo nám jasný, že jedeme až do Itálie. Třičtvrtě hodiny po půlnoci jsme si ustlali u jezera Lago di Garda.


Tohle jezero (na obrázku od Gustava Klimta), kde už jsem se jednou opaloval (a spálil) s Lenkou, je největší v Itálii a na druhém břehu je Salò, městečko, odkud řídil Mussolini svou loutkovou republiku v závěru války. Naším přechodným domovem bylo pevnostní městečko Peschiera.


Ráno jsem se šel vykoupat a když jsem vylézal na břeh, vylekal mě rak. Věruška se ho nebála a chvíli si s ním hrála, zatímco já jsem fotil. Až teď doma jsem si našel, že jde pravděpodobně o amerického vetřelce z Louisiany, který z Evropy vytlačuje naše domácí raky. Nejsem sice proti radaru, jsem rád, že jsme v jednom táboře se současným světovým hegemonem, ale v některých věcech mi rozpínavost strýčka Sama přijde opravdu trošku bizarní.

Tanky jedou po Praze

Musím se přiznat, že jsem dnes udělal něco, čeho teď lituju. Psal jsem si s jistou Taťánou ze sibiřského Ťumenu, protože jsem potřeboval pomoct s pochopením jedné ruské básničky (to je moje běžná překladatelská praxe a bez icq bych se při překládání z jiných jazyků než z angličtiny neobešel). A protože je dnes to výročí, poslal jsem jí odkaz na Krylova Bratříčka. Urazil jsem tak její city, pořád se ptala, proč je pro nás tak důležité připomínat tuhle křivdu, když už je to tak dávno. Snažil jsem se jí to vysvětlit, vždyť jsem předtím psal, že bych se sám rád na Sibiř podíval a projel se transsibiřskou magistrálou, která staví i v jejím městě, ale myslím, že to bylo marné, protože jsem rozladil jednu důležitou strunu a akord (čili souznění) už jsem tím pádem vyloudit nedokázal.

Omlouvám se tedy Taťáně, která se narodila až pět let po okupaci, ale nejen jí. Omlouvám se všem Rusům, kteří za nic nemohou, kteří si nikdy nemysleli nic špatného o Čechoslovácích, Gruzíncích a o komkoli jiném a jen se vezli v tom vlaku, v němž byl nejkrutějším mašinfírou právě jeden Gruzínec a pár dalších jedinců ovládajících ve své době miliony. Nejsme jako národ o nic lepší než vy, jen jsme (naštěstí pro svět) neměli nikdy impérium.

Taťána mi pomohla s pochopením básničky od Jevgenije Jevtušenka, která se jmenuje Tanky jedou po Praze a z níž jsem se pro neschopnost odhodlal přeložit jen poslední sloku, která snad osvětlí, o co mi šlo:

Na hrob ať napíšou mi bez vzlykání

místo otřepané fráze:

„Zde leží ruský básník, usmýkaný

ruskými tanky v Praze.“

S Ťopíkem a s Věruškou na dovolené

Jiní jezdí na dovolenou, aby se měli dobře, skvěle, báječně, ale většinou úplně nejlíp. Dovolená je přece od toho, aby se člověk konečně tak měl, když jinak život nestojí ani za pocukrovanej pendrek. Já se mám v životě tak skvěle a báječně, že pak potřebuju úplně jinej typ dovolený. Potřebuju dovolenou s elementární dávkou dobrodružství, podstatnou dávkou nepohodlí a v neposlední řadě s neznámým cílem (pominu-li návrat domů). Všechny tyto vlastnosti pro mě splňuje cestování autostopem.

Moji oblíbení autoři Ivan Vyskočil a Václav Havel spolu napsali v roce 1961 hru s názvem Autostop. Hráli jsme ji před pár lety na gymplu a klidně bych ji hrál znovu (ten úžasnej rozhovor, z nějž jsem vytvořil název článku, si přečtěte a posuďte sami).

Autostop je v té hře nakonec testem pro výběr nových zaměstnanců pro jakési čtvrté oddělení. Další úžasná věta ze hry od šéfa podniku Gregora zní:

A poznal jsem, že pro lidi ve vozech nejsem soudruh Gregor, že pro ně vůbec nejsem soudruh, ale něco u silnice.

Je to krásně přitažené za vlasy, ale v jistém smyslu to platí. Třeba v tom, že se podle toho, kdo a kde vám zastaví, sice nedá soudit, ale jisté věci se, hlavně o sobě samém a svém okolí, se dozvíte jen a právě na stopu. Největší poznání pro mě bylo, že si nesmírně cením toho, co mám, a nepotřebuju víc. Taky mě to pomáhá zbavovat se západní výchovy k sobectví. Strach z dobrého skutku, abychom nepřišli k úhoně, přirozeně splývá s tím, že za všechny dobré skutky až po pomoc v nouzi jsme zvyklí platit penězi a od nikoho nic podobného zadarmo nečekáme, ani od přítele – proč bychom tedy sami měli někomu pomáhat a ještě někomu cizímu? Jednoznačně jsme vychováni takhle a nevidíme na tom nic divného, dokud nepoznáme opak. A to se naštěstí stává v životě každého. A autostop to poskytuje spolehlivě.

Stopuju už celou řádku let, byl jsem už v pár zemích (i když nejvěrnější jsem Itálii), četl jsem evropský díl Autostopu kolem světa Jiřího Svobody, a tak mě skoro láká sepsat nějaký stopařský manuál pro začátečníky jako odkaz budoucím generacím stopařů, aby v našich končinách úplně nevymřeli. Ale neudělám to, jsou věci, které musí jít z člověka na člověka přímo a ne zprostředkovaně.

Po tomhle vyznání bych chtěl shrnout naši poslední cestu s Věruškou do severní Itálie. Cestu krátkou, nepohodlnou a nebezpečnou, na které nám moc nepřálo počasí. A tedy tu nejpřínosnější cestu, jakou jsem si dovedl představit. S milovanou osobou po boku, s mnoha lidmi, kteří nám zadarmo pomohli z různých nouzových situací, cestu plnou komických okamžiků, kterým jsme se smáli nejen my, ale kterými jsme vyloudili smích na mnoha znuděných tváří.

Inspirování cestou Tomáše Poláčka jsme si psali deník a sbírali podpisy svých řidičů. Až po příjezdu domů jsme si v magazínu DNES přečetli jeho shrnutí celé cesty a zjistili, že si všechny řidiče i vyfotil. Škoda, my fotografie nemáme, a tak si už mnohé z nich nevybavím. Přesto jim zde takto anonymně děkuju, že nás svezli. Naše bilance byla ve srovnání s Tomášovou skromnější, ale posuďte sami, úplně skromná nebyla.

Co jsme zažili my
Počet aut: 21
Km stopem: 1.617
Počet dní na cestě: 6
Nejdelší stop: 512 km (z Udine do Vídně)
Nejdelší noční stop: 332 km (z něm.-rak. hranice do Peschiery u Lago di Garda)
Místa, která jsme navštívili: Verona, hrad Soave, Benátky, Terst, hrad Duino, Aquilea a Grado
Místa, kde jsme se koupali: Lago di Garda, Lido di Jesolo, Barcola, Grado
Kolikrát jsme byli obdarovaní: nejsme na východě, takže přesto, že už jsem zažil lepší servis, tentokrát to byly jen žvejkačky a jednou utržený fík... stačily nám ale úsměvy řidičů, a to i těch, kteří nám nezastavili
Kolik jsme potkali stopařů: 5; západ už nestopuje, každý má auto; pochodeň už nese jen pár mladých studentů a turisti z východu a je to rok od roku horší... letos jsme potkali jen dva stopaře z Francie, a z auta zahlédli jeden pár a jednoho černocha
Kolik jsme viděli turistů: Tisíce
Kolikrát jsme jeli vlakem: Čtyřikrát, v Itálii jsou vlaky levné (z Mestre do Benátek, z Benátek do Monfalcone, z Monfalcone do Terstu a z Vídně domů)

O některých zážitcích rád napíšu zvláštní články, neboť mi za to stojí, a chci věřit, že vám budou stát i za přečtení.

13. srpen a tři soutěže

13. srpna 3114 podle jedné z verzí začínal slavný kalendář Máyů. 13. srpna 1415 začalo tažení Jindřicha V. ve Francii. 13. srpna 1521 začala španělská nadvláda nad Mexikem. 13. srpna 1913 začala pětiletá vláda cirkusového krále v Albánii. 13. srpna 1918 začala historie Bavorských automobilových strojíren (BMW). 13. srpna 1940 začala Bitva o Británii. 13. srpna 1977 začala pouť po této zemi pro moje dvě sestřičky (všechno nejlepší, dárky vám necháme v Plzni). A zítra 13. srpna 2008 začne naše pouť na apeninský poloostrov. Nepotřebujeme Azincourt ani Tenochtitlán, harém ani bavoráka, bude nám stačit kus stopařskýho štěstí (tudíž nepohrneme ani vašimi palci) a veselá nálada.

A abyste se nenudili, můžete se zúčastnit tří soutěží. Jednak té o kadaňské víno! Jednak té o mnou vybrané suché víno (musím Vás pochválit za dosavadní bohaté příspěvky, i když kometáře někdy nefungují, jak by měly a zobrazují se až po čase)! A jednak úplně nové soutěže k 13. srpnu. Tehdy a ne jindy se totiž konala jedna slavná, až by se snad chtělo říct rozhodující bitva, o níž složil báseň i jeden z jezerních básníků. Přeložil jsem z té básně jednu sloku a několikanásobná hádanka zní: O jakou bitvu se jedná? Který slavný politik 20. století se narodil na stejojmenném zámku, založeném na počest vítězství? Který jezerní básník je autorem oslavné básně, z níž jsem překládal? Kolik mu bylo v den bitvy let? Kolik má ta báseň slok? Cenou tentokrát nebude láhev vína, ale medovník u Johanky (pro přespolní pak nějaká dobrá čokoláda na adresu).

„Vévodo z Marlboro, princi Evžene,
ať vaše sláva nikdy neusíná“
„Bylo to ostudné a ne, že ne“
slyšet se nechala malá Vilemína.
„Ba ne, děvčátko, každý zví,
že bylo to slavné vítězství.“

O rok pozadu

Často jsem se tu dal s Vančísem (a někdy nejen s ním) do zvláštní půtky nad mluvením o architektuře a jejích krásách (do půtek o funkčnosti bych se nikdy nepouštěl a snad to tak taky nebylo nikdy pochopeno). Jde o to, že mně se třeba něco nelíbí, ať je to jakékoli, a někdy něčemu musím postupně přijít na chuť, něco se mi líbí, no a něčeho si pořádně ani nevšimnu. Dřív se mi líbila gotika a vůbec se mi nelíbilo baroko, dneska se mi baroko líbí, dokonce mnohdy nepohrdnu ani rokokem. Líbí se mi Eiffelovka, s Petřínem už takovej kamarád nejsem. Nelíbí se mi Hluboká, Orlík ani Karlštejn, ale líbí se mi třeba klasicistní zámky. Mnohdy je to dáno vlastní zkušeností, mnohdy prostě vkusem, mnohdy prvním dojmem. Jak už jsem psal v tom osudném článku o blobu, knihovna se mi nelíbila (teď už bych spíš byl na její působení ve skutečnosti na moje smysly spíš zvědavej), ale muzeum Maserati se mi líbilo od začátku moc.

Architektuře jako vědě se profesionálně nevěnuju, ale přesto se k jejím plodům chci vyjadřovat a mám potřebu o ní mluvit, i když jsem ji nikdy nestudoval víc, než se na studenta historie na pajdáku sluší. Protože mě ale Vančíš vlastně přesvědčil, že bych měl míň psát o něčem, co neznám, než to poznám líp (tedy nedávat na první dojmy), chtěl bych mu zase na oplátku napsat jeden názor, kterej podle mě vystihuje celej předmět naší pře, jak ho vypsal Odolen Zítek ve své knize Lidé a móda:

Předmět, který předchází obecné zavedení nové módy o jeden rok, je obecně pokládán za odvážný. Ten který je na úrovni své doby, pokládáme za překrásný a kouzelný. Po dvou letech je tato móda pasé, za dvacet let nám připadá směšná, po třiceti letech zábavná a po půl století zvláštní. Sedm desítek let pak z předmětu zašlé minulosti vytvoří roztomilý objekt našeho obdivu, po jednom stu letech hovoříme o půvabnosti a za 150 let pokládáme výtvory historie za klasické.

V architektuře to podle mě nefunguje jinak (jen možná v jiných ročních rozestupech) – už prostě proto, že to tak postupně vstřebávají profesoři architektury, kteří to pak tak předávají mladší generaci, s níž má Vančíš jistý libý kontakt. Proto našim rodičům už přišla secese celkem nevinná a nám klasická, kubismus už zase připadá nevinný nám. Lišíme se tedy jen tím, že Vančís je díky kontaktu s architekturou o rok napřed a to, co mně připadá (zjemním-li slovník) odvážné, jemu už s módou, která vládne na katedrách architektury, přijde (když naopak trochu zatáhnu za kštici) překrásné a kouzelné. A to zase mě přijde roztomilé až půvabné.

Tímhle článkem jsem chtěl samozřejmě jen pobavit nás oba a třeba i náhodeného čtenáře. Kdyby totiž ta teorie o módě platila i na divadlo, měl by se mi líbot cool styl a Vančisovi ne, a já bych se vsadil, že to bude naopak. Jako vždy to bude prostě otázka pěstěného i vrozeného vkusu.

Řeka kočičího zlata

O Aristotelově díle mluvil Cicero jako o řece zlata. Často jsem se tu skrze lingvistiku opřel i do filosofie, která pro mě vždycky představovala jednak pole zájmu a jednak zdroj nepochopení. Ale vždycky budu mít z principu rád filosofy, co se filosofií neživili a neživí (stejně jako lingvisty, abych nebyl nařčen z nespravedlnosti), a nejlépe, když se ani za filosofy neoznačovali nebo se jimi být necítí. Ano, snesu za jménem profesor filosfie (i když si podle mého filosofie studovat nedá!), ale naskočí mi ekzém jako po kočičím zlatě, když slyším Václav Černozámecký, filosof, i když se s jeho názory často shodnu (chci pak věřit, že ho tím přídomkem častují ostatní a on z toho také zažívá kontaktní dermatitidu).

Věruška začne od září pilně studovat filosofii u pánů profesorů, a když jsem viděl její předmět Antická a středověká filosofie, hned jsem jí naočkoval jeden citát z františkána Rogera Bacona, který když odprezentuje na první hodině, nemusí už na ty další chodit:

Kdybych měl moc nad Aristotelovými spisy (v současných překladech), dal bych je všechny spálit; neboť zrácíme čas jejich studováním a ony slouží jen k šíření bludu a k množení nevědomosti.

V říši divů na houpačce

Potrefená holubice

Krom toho, že mě tatínek naučil šachy a ping-pong, vzal mě párkrát i na střelnici. Střílel jsem z pistole a málem mi praskly bubínky, za terčovištěm jsem pak sbíral ještě horké patrony. Byl jsem mezi klukama pak za krále, když jsem s nimi ve škole šmelil.

Po dvou dnech jsme si na olympijských hrách vystříleli krásnou bramborovou medaili, z níž nám samozřejmě brzy atletické velmoce nadělají kaši, ale většina národa prožívá euforii. Přiznám se, že jsem žádnou olympiádu moc nesledoval a pekingská nebude výjimkou. Mnohdy jsem některé sporty v olympijských souvislostech nechápal. Nicméně, proti gustu žádný dišputát: když si chce někdo lámat plotýnky nebo vymykat kolena, nebudu mu v tom samozřejmě bránit. Střílení je pro mě ale symbolem válečnictví, a tak mě překvapuje, že je na novodobých hrách konaných na oslavu míru od začátku zastoupeno, navíc v míře víc než vrchovaté. Vítězství Davida Kosteleckého jsem viděl náhodou, a tak nejít zrovna kolem obrazovky, tenhle komentář byste nečetli.

Před sto lety se střílelo na terče v podobě lidí a zvířat. To, že se dneska střílí do kruhů a na amorfní pohyblivé terče, je sice pěkné, ale ještě víc alibistické. Proč tedy nejsou součástí olympiády i motosporty, které aspoň prvoplánově na nic nemíří, a taky v nich není tak důležitá fyzička jako postřeh. Nebo golf? Ne, nemyslím to nijak fatálně, právě proto, že mě hry nijak zvlášť nezajímají. Ani by mi totiž tolik nevadilo, kdyby se soutěžilo třeba v plivání na dálku nebo pro mě za mě v počtu orgasmů za soulož (chtěl jsem napsat skákání na trampolíně, ale to už vlastně olympijském sport je – sic!), jen kdyby se z vítězů nedělali národní hrdinové. A zase jsem nespravedlivej, protože myslím, že v některých sportech je to opravdu zásluha, když někdo vyhraje v mezinárodní konkurenci, protože motivuje mládež, aby jeho sport – nemilitaristické povahy, kde si člověk nezláme kosti a neoddělá do čtyřicítky zdraví a přesto si vybije vrozenou agresivitu – od dětství pěstovala (od určitého věku by mi vlastně to soutěžní souložení vadilo míň než střílení).

A proč se tedy na olympiádě střílení z vojenských pušek a pistolí objevuje už od prvopočátků? Důvod je strašně prozaický a legrační. Pierre de Coubertin, mírový posel lidstva, byl sedminásobným mistrem Francie ve střílení z pistole!

A proč od roku 1988 nevzlétají spolu se zapálením olympijského ohně holubice míru? Tenkrát se jich totiž několik upeklo zaživa, a tak se po 68 letech olympijský výbor rozhodl, nechat holubice radši sedět na vejcích. Z takových vajec by se nám mohla zrodit další světová válka. Ale o svůj národ se nebojím, máme skvělé střelce, takže nám nebude potřeba ani toho tolik diskutovaného radaru, abychom se v klidu ubránili.

My baby´s taken me home

Maurice Ravel se stal mým oblíbeným skladatelem na univerzitě, protože jsem kvůli referátu musel naposlouchat trochu jeho hudby. Ano, referáty často mohou za to, že si něco oblíbíme, protože referát je taky tak trochu obhajoba, že jsme při výběru tématu byli svéprávní a svobodní, ačkoli tomu často bývá naopak. A taky o tématech svých referátů pak víme o něco víc než o ostatních věcech v tom kterém soudku a můžeme tedy objevit to, co je jiným zatajeno. Vzpomínám si, že moje zásadní referáty byly o R. M. Rilkem, Carson McCullersové, Pythagorovi, Husových odpůrcích a Maurice Ravelovi.

Tedy díky referátu jsem včera na poslední hodině mohl překvapit Mika, který by měl příští rok vydat k 50. výročí smrti Bohuslava Martinů knihu o jeho symfoniích v angličtině a v naší skupině platí za odborníka na vážnou hudbu. Wolfgang vyprávěl o svém tatínkovi, že má rád hodiny a má jich plný celý byt, takže to u nich doma všude tiká. A já jsem si vzpomněl, že Maurice Ravel byl posedlý hodinami a mechanickými hračkami a měl jich ve své vile a na zahradě taky přehršel. To ani Mike nevěděl! Zato ale znal tu historku o tom, jak při premiéře Bolera jedna žena v hledišti vstala a s výkřikem „To je šílenec“ vyběhla ze sálu. Ravel pak prý prohlásil, že ona jediná tu skladbu pochopila.

Mike mi minulý rok koupil cédéčko Lil´ Beethoven od americké skupiny Sparks. Je to jeho oblíbená kapela a letos byl na několika z jednadvaceti koncertů, které proběhly v Londýně, kdy na každém z nich představili jedno ze svých dvaceti starých cédeček a odpremiérovali nové, které jsem včera díky Mikovu diskmanu také slyšel (vlastně je pár dní už i na youtubku, zvláště u Good Morning je jasná vazba k pět let starému cédéčku, které mám doma). Jejich hudba se nezapře, mají takové zvláštní přechody a rytmiku. A když si připomenete Bolero a pak si poslechnete písničku My baby´s taking me home, pochopíte, že bratři Maelové jsou taky šílenci. Rád bych je dostal do Orfea, Mike mi říkal, že by to snad i šlo, ale byl by to opravdový oříšek pro popelku. Tady je svrchu jmenovaná písnička tak, jak ji zahráli před časem ve Stockholmu. A název v titulku jsem si změnil tak, že platí pro mě, jelikož mě dneska Věruška (pro jejíž rytmem protřelá ouška jsou Sparks přeci jen trochu moc, i když asi ty z 80. a 90. let by zvládla, to je vyloženě diskoška) odvezla domů a ještě se odjela sbalit na naši dobrodružnou cestu. A kdybyste chtěli vědět, jak může tak hezká dívka, jako je Věruška, chodit s takovou obludou, jako jsem já, Sparks vám odpovědí svou písní Ugly Guys and Beautiful Girls (rovněž ze Stockholmu). Ale stejně nejkrásnější jsou bratři Maeové v klipech z let, kdy jsem byl novorozeně.

Návraty

Jsem vyloženě smutnej... Budou mi strašně chybět všichni ti úžasní lidé z cesty, kteří si člověka váží, pozvou ho do restaurace, dávají mu jídlo, pití, cigarety... Teď se vracím do civilizace, kde už jeden člověk lidi nezajímá.

Takhle krásně shrnul svoji cestu stopem do Pekingu Tomáš Poláček (tady je i hezký video z příjezdu). Jsem rád, že mám letos opačné pořadí letních zážitků a z anonymní Prahy se příští týden vydám s Věruškou na cestu, ne sice do tak závratné dálky jako redaktor MF DNES, ale hlavně tam, kde člověk bere člověka nejen do svého vozu, ale i na vědomí. A moc hezkej nápad je sbírat podpisy řidičů, škoda, že mě to nenapadlo tak před patnácti lety, mohl jsem mít sbírku už tak tisícovky jmen. Ale na tyhle věci není nikdy pozdě.

Šachový slabikář a Kačenka za zrcadlem

Šachový slabikář od manželů Veselých stál u kolébky mých šachových znalostí. Tu od tatínka jsem někde ztratil, a tak jsem si dneska na Smíchově pořídil její intaktní výtisk, abych se mohl řádně připravit na další změření sil s Brďou, tentokrát zase po čase v hostinci Na Veselce v Řitce. Pravda, místo ní jsem si v autobusu nakonec vytáhl Dialogy karmelitek od Georgese Bernanose plné opravdu hlubokých myšlenek, o kterých tu určitě ještě uslyšíte. Třeba mě nikdy nenapadlo rozlišovat přemáhání a potlačování přirozenosti, a až z úst převorky Blanky mi to došlo.

První partii jsem zahájil jako bílý a hrál jsem španělskou hru, první zahájení, které mě táta naučil. Přinesla mi štěstí a po dlouhé kombinační hře jsem Brďu udolal. Ve druhé partii čtyř jezdců jsem však udělal školáckou chybu a prohrál jsem po pár tazích. Člověk překoná horu a pak zakopne o kamínek, říká na začátku Bernanosovy inscenace převorka Blanka. Dál, abych se nechlubil hubeným výsledkem, jenom řeknu, že mi španělská hra i nadále přála (i když na mě Brďa vyzkoušel i Berlínskou obranu a Alapinovu variantu) a že si z Řitky domů kromě vítězství vezu i několik signovaných obrázků od Brďovy Kačenky. Blanka - ne tedy převorka, ale Kačenčina maminka - mi nevěřila, že je její dcerka podobná Alence v říši divů. Tak Brďo, sám posuď.

Denně se trápíme a přece neumíme touhu nazpaměť

Jestli se třeba právě rozcházíte, mám pro vás pár myšlenek, které mi dnešní den nadělil ve svých krůpějích odražených o deštník mé šťastné lásky. Té děkuju za to, že můžu takhle veršovat a potápět se do stran odložených nebo dokonece zapomenutých knih.

První je inspirovaná básní Lhostejnost americké básnířky Sary Teasdaleové a jednou korespondencí.

Až umřu a v hustý dým

vysoká pec promění mé kosti,

tvůj povzdech s chutí odměním

svou dokonalou lhostejností.

A jako zbaví listopad

hřbitovní háj šťastného ševelení,

tvé mlčení a v srdci chlad

zůstanou navždy bez ozvěny.

S tou lhostejností to nebývá vždycky tak černobílé. Mně třeba není lhostejný osud té, kterou jsem zradil, a věřím, že můj osud není lhostejný té, kvůli které jsem to udělal, ale ve své roli nejlépe obstojím, když nebudu stát v cestě štěstí, které jim přeju. Koupil jsem si dneska na Smíchovském nádraží knížku Divine Love and Wisdom od Swedenborga v nádherně omšelé obálce z roku 1940 (jakoby poskvrněné a ztvrdlé andělským semenem). Kromě setkání andělů s Izákem Newtonem mě v ní zaujal i tento citát: „Cítit radost druhých jako radost svou, to je láska. Ale chtít aby naše radost byla radostí druhých, to láska není.“ Swedenborg sice mluví o lásce božské, ale Eros byl koneckonců taky bůh.

Nakonec tady mám povzbuzení z Epištol k nesmělým milencům od Karla Konráda, z níž pochází i titul celého tohoto článku.

V jedné arabské knížce je prý 800 pojmenování sladkostí lásky, nauč se, můj drahý, tomuto arabskému jazyku ... a uč se pilně a uč se každého dne!

A k čemu nám je to tady ve Dvoře Králový?

Jazykové delikatesy si schovám na tabuli pana Kaplana a povím vám z dnešního vyučování jinou pikantérii. Pamatujete si igelitové pytlíky (cizinci mě mermomocí nutili k užívání slova sáčky, ale přesvědčil jsem je, že v téhle souvislosti se to prostě nějak nehodí) na rukou a na nohou opásané gumičkami, přes trup pláštěnku a ulehnutí směrem od epicentra chemického nebo jaderného výbuchu? Jestli ne, tak jste moc mladí a pamatujete si sotva přeměřování části obličeje od kořene nosu k bradě, aby se vědělo, jak velikou plynovou masku byste měli mít, kdyby je už školy dávno nevyřadili z majetku. My starší víme, že bychom měli u sebe pořád nosit pláštěnku a minimálně čtyři igelitové sáčky (vida, jde to i s tímhle slovem). O co šlo? O nácvik chování při útoku americké armády. A o co šlo doopravdy? O vyvolání strachu. Pamatuju si, že bych nejradši ty sáčky nafouknul a prasknul u Reaganových uší, aby se probral a už dál nechtěl v první fázi hvězdnejch válek shazovat jaderný pumy na podkrušnohorský elektrárny. Byla to součást propagandy. A proč jsem si na to dneska vzpomněl a ausgerechnet na kurzu češtiny? Protože ve Walesu se dějí divné věci.

Mike vyprávěl, že ve škole v rámci tělocviku musí všichni malí Velšánci do bazénu, kde se kromě plavání učí i jak se neutopit. Učitel je nažene na skokanský můstek v pyžanech – ne nedělám si legraci! A oni v nich musí postupně všichni naskákat do vody. Tam si musí horní část pyžama svléknout, uvázat uzle v místech otvorů a potom pyžamo nafouknout. Z takto vytvořené vzduchové nádrže jakýsi mají záchranný nadnašeč a mohou na otevřeném oceánu čekat na nějaký tanker, co pojede kolem a jistě je zachrání. A o co jde doopravdy? S ostatními jsme se shodli na tom, že jde o něco, co jsme nazvali southamptonský komplex podle místa, odkud vyrazil Titanic na svou první a zároveň poslední pouť oceánem. Ke kolizi tehdy došlo v noci, takže většina pasažérů na sobě měla pyžamo. Většina z patnáctiset obětí se však neutopila, ale zahynula na podchlazení ve vodě, v níž jediný, kdo se cítil tak akorát, byl onen ledovec, do kterého drkli. Takže nafouknutý pyžamo by jim bylo platný jako nám igelitový pytlíky nebo, abych zase motivoval k účasti v soutěži, jako mrtvýmu zimník. A taky mi to připomnělo ten vtip o velbloudím mláděti a jeho mamince (tady poslední).

Preludium na jméno HAVEL a rabbi Royce

Dnes jsem měl naplánovanou kulturní náplň odpoledne a podvečera. Začal jsem procházkou po Kampě, postál jsem u bytu Vladimíra Holana, z něhož jsem nedávno ukazoval Věrušce fotky, a pak jsem se vydal na výstavu. Na výstavu, na níž jsem čekal davy. Strávil jsem tam nakonec celou hodinu a za tu hodinu jsem tam potkal jednu cizinku, která tam byla dřív než já. S Václavem Havlem je to už horší než s tou erotikou. Na budově Muzea Franze Kafky totiž láká billboardek do sousedního domečku na výstavu Václav Havel – český mýtus. Ten domeček je tzv. knihovnou Václava Havla. Moc jsem tu knihovnu nepochopil, tedy nepochopil jsem vůbec záměr jejího majitele a ještě míň kurátora té výstavy. A při tom se mi ta výstava líbila. Vlastně mi na ní vadile jediná věc – že Václav Havel ještě není mrtev. Zní to strašně morbidně, V.H. to nepřeju, ale ta výstava si o tohle hodnocení koleduje. Promítali tam taky filmy Občan Havel a Občan Václav Havel jede na dovolenou, ten druhý mi přišel i docela vtipnej, ale oba byly, stejně jako ta výstava na můj vkus moc adorační. Proč sakra ti režiséři nějaký ten rok ještě nesbírají materiál nebo aspoň decentně nepočkají. Takhle to vypadá, jako že je to natočený na objednávku, aby měl V.H. větší šanci na Nobelovu cenu míru. Ve sbírce diplomů a různých řádů, které jsou ve druhém patře knihovny, totiž medaile s profilem vynálezce dynamitu chybí. Na druhou stranu, moc mě ale zaujaly Havlovy dětské kresbičky hradů, nad nimi jsem strávil asi nejvíc času. Za tenhle sešitek těch 80,-Kč stálo!

Přešel jsem pak Mánesův most, abych se sešel s pár nadšenci na procházce židovskou Prahou, která měla dnes být zaměřena na pražský rabinát a budovu pražské radnice. Tři čtvrtě hodiny jsem vydržel poslouchat mladou průvodkyni, dozvěděl jsem se pár opravdu zajímavých věcí. Třeba jsem se poprvé na dvou dveřích všiml mezuzy, o které jsem předtím jen někde vzdáleně zaslechl. A taky se můžu už teď těšit na příští rok, kdy bude velké výročí a mnoho výstav věnováno Maharalovi. Tak až uvidíte tohle strašný jméno v titulech různých výstav, vězte, že jde o toho, kterého většina z vás zná jako rabbi Löwa.

Od Vysoké synagógy (už vím, proč se jí tak říká, i když vedlejší Staronová je vyšší) jsem se pak utrhl směrem na kostel sv. Ducha, kde jsem si chtěl hlavně vyfotit sochu Jana Nepomuckého od Brokoffa, ale nakonec jsem neodolal také několika snímkům Rolls Royce, jehož majitel pár metrů od něj popíjel kafíčko, a když viděl, jak se jedna paní tou jeho károu tolik kochá, otevřel jí dveře, usadil jí za volant a vyblejsknul jí jejím vlastním foťákem. Napsal jsem hned Věrce, že bych takovýho taky chtěl, ale jen pod podmínkou, že ho budeme půjčovat bezplatně všem kamarádům, co by se v něm potřebovali někam svézt. Protože nesnáším snoby a hamižníky. Věruš tak chtě nechtě musela uznat, že je lepší Jonatán, protože toho potřeboval zatím jen Jiří.

Pak jsem šel kolem Týna. Včera jsem si večer listoval v Pochem a zjistil jsem, proč mi ten chrám uvnitř přišel tak podívínskej. On má totiž střední loď zaklenutou barokní valenou klenbou, kdežto boční zůstaly barokní. Přečetl jsem si také jinde, že se jeden chlápek ve středověku snažil přejet v sudu na laně z věže Týna dolů k Orloji, ale z toho sudu vypadl a vymáznul se před Týnem na dlažbu. No a pár dalších věcí, s kterejma vás tu nehodlám dál otravovat.

Moje kroky totiž pak už kvapem vedly do Jakuba, kde jsem byl hned první den. Abych neměl lístek za tři stovky, ale jen za 175,-Kč, stal jsem se členem jakéhosi klubu, jméno nevím, ale prý mi budpu chodit e-mailem pozvánky. Varhanní festival dnes začínal koncertem Karla Paukerta, českého rodáka a amerického občana. Hrával na varhany i u sv. Bafona v Gentu, kde mají ten slavný gentský oltář. A hraje výborně i v penzi. Opravdu mě ta hudba unesla. Mistr dokonce hrál i skladbu, kterou si pamatuju z hudební výchovy od paní Štěpánový. Ferenc Liszt: Preludium a fuga na jméno BACH! A taky si od paní učitelky pamatuju, že když snížím tón H o půltón, tak dostanu B. To by paní Štěpánovou určitě potěšilo, tak jestli ji někdo uvidíte, vyřiďte jí, že jsem si na ni v Praze vzpomněl.