Jiní jezdí na dovolenou, aby se měli dobře, skvěle, báječně, ale většinou úplně nejlíp. Dovolená je přece od toho, aby se člověk konečně tak měl, když jinak život nestojí ani za pocukrovanej pendrek. Já se mám v životě tak skvěle a báječně, že pak potřebuju úplně jinej typ dovolený. Potřebuju dovolenou s elementární dávkou dobrodružství, podstatnou dávkou nepohodlí a v neposlední řadě s neznámým cílem (pominu-li návrat domů). Všechny tyto vlastnosti pro mě splňuje cestování autostopem.
Moji oblíbení autoři Ivan Vyskočil a Václav Havel spolu napsali v roce 1961 hru s názvem Autostop. Hráli jsme ji před pár lety na gymplu a klidně bych ji hrál znovu (ten úžasnej rozhovor, z nějž jsem vytvořil název článku, si přečtěte a posuďte sami).
A poznal jsem, že pro lidi ve vozech nejsem soudruh Gregor, že pro ně vůbec nejsem soudruh, ale něco u silnice.
Je to krásně přitažené za vlasy, ale v jistém smyslu to platí. Třeba v tom, že se podle toho, kdo a kde vám zastaví, sice nedá soudit, ale jisté věci se, hlavně o sobě samém a svém okolí, se dozvíte jen a právě na stopu. Největší poznání pro mě bylo, že si nesmírně cením toho, co mám, a nepotřebuju víc. Taky mě to pomáhá zbavovat se západní výchovy k sobectví. Strach z dobrého skutku, abychom nepřišli k úhoně, přirozeně splývá s tím, že za všechny dobré skutky až po pomoc v nouzi jsme zvyklí platit penězi a od nikoho nic podobného zadarmo nečekáme, ani od přítele – proč bychom tedy sami měli někomu pomáhat a ještě někomu cizímu? Jednoznačně jsme vychováni takhle a nevidíme na tom nic divného, dokud nepoznáme opak. A to se naštěstí stává v životě každého. A autostop to poskytuje spolehlivě.
Stopuju už celou řádku let, byl jsem už v pár zemích (i když nejvěrnější jsem Itálii), četl jsem evropský díl Autostopu kolem světa Jiřího Svobody, a tak mě skoro láká sepsat nějaký stopařský manuál pro začátečníky jako odkaz budoucím generacím stopařů, aby v našich končinách úplně nevymřeli. Ale neudělám to, jsou věci, které musí jít z člověka na člověka přímo a ne zprostředkovaně.
Po tomhle vyznání bych chtěl shrnout naši poslední cestu s Věruškou do severní Itálie. Cestu krátkou, nepohodlnou a nebezpečnou, na které nám moc nepřálo počasí. A tedy tu nejpřínosnější cestu, jakou jsem si dovedl představit. S milovanou osobou po boku, s mnoha lidmi, kteří nám zadarmo pomohli z různých nouzových situací, cestu plnou komických okamžiků, kterým jsme se smáli nejen my, ale kterými jsme vyloudili smích na mnoha znuděných tváří.
Inspirování cestou Tomáše Poláčka jsme si psali deník a sbírali podpisy svých řidičů. Až po příjezdu domů jsme si v magazínu DNES přečetli jeho shrnutí celé cesty a zjistili, že si všechny řidiče i vyfotil. Škoda, my fotografie nemáme, a tak si už mnohé z nich nevybavím. Přesto jim zde takto anonymně děkuju, že nás svezli. Naše bilance byla ve srovnání s Tomášovou skromnější, ale posuďte sami, úplně skromná nebyla.
Co jsme zažili myPočet aut: 21
Km stopem: 1.617
Počet dní na cestě: 6
Nejdelší stop: 512 km (z Udine do Vídně)
Nejdelší noční stop: 332 km (z něm.-rak. hranice do Peschiery u Lago di Garda)
Místa, která jsme navštívili: Verona, hrad Soave, Benátky, Terst, hrad Duino, Aquilea a Grado
Místa, kde jsme se koupali: Lago di Garda, Lido di Jesolo, Barcola, Grado
Kolikrát jsme byli obdarovaní: nejsme na východě, takže přesto, že už jsem zažil lepší servis, tentokrát to byly jen žvejkačky a jednou utržený fík... stačily nám ale úsměvy řidičů, a to i těch, kteří nám nezastavili
Kolik jsme potkali stopařů: 5; západ už nestopuje, každý má auto; pochodeň už nese jen pár mladých studentů a turisti z východu a je to rok od roku horší... letos jsme potkali jen dva stopaře z Francie, a z auta zahlédli jeden pár a jednoho černocha
Kolik jsme viděli turistů: Tisíce
Kolikrát jsme jeli vlakem: Čtyřikrát, v Itálii jsou vlaky levné (z Mestre do Benátek, z Benátek do Monfalcone, z Monfalcone do Terstu a z Vídně domů)
O některých zážitcích rád napíšu zvláštní články, neboť mi za to stojí, a chci věřit, že vám budou stát i za přečtení.
Žádné komentáře:
Okomentovat