Sienou za sv. Kateřinou

Jednoho podvečera roku 1352 šly dvě děti městem Sienou – šestiletá holčička a o dva roky starší chlapec: Kateřina Benincasová a její bratr Stefano byli na cestě domů, do uličky Via dei Tintori. Vraceli se z návštěvy u provdané sestry Bonaventury, jež bydli1a na druhém konci města, na návrší poblíž svatého Ansana...

A v podvečer jednoho dne roku 1912 kráčím já, cizinec, městem Sienou, pátraje – pokud lze – po stopě těchto dvou dětí, přes niž se převali1a lavina více než půl šesta staletí. Ona podvečerní cesta dvou dětí Sienou, od staré věže, v níž podle pověsti seděl uvězněn apoštol a mučedník, svatý Ansano, k domovu poblíž pověstné studny Fontebranda, měla obzvláštní význam pro maličkou Kateřinu Benincasovou, poněvadž na ní zažila cosi, co bylo rozhodující pro celý její život, hned od dětství, kdy v dětských střevíčcích cupitala po sienských ulicích, až do dne, kdy se ve věku třiatřiceti let rozžehnala s životem, podlehnuvši drtivé síle církevních starostí, jež nesla na svých bedrech...

Johannes Jörgensen: Svatá Kateřina Sienská

Jedno podzimní, ale toskánsky teplé odpoledne roku 2008 jsme s Věruškou kráčeli ruku v ruce ke svatyni sv. Kateřiny, k jejímu rodnému domečku, a odtud dále ke kostelu svatého Dominika, nad nímž se jí právě při popisované cestě domů jako šestiletému děvčátku zjevil Kristus se třemi apoštoly. Že se jí zjevil s papežskou tiárou a v nádheře římského pontifikátu, to už lze přičítat její středověké obrazotvornosti. Její život už tolik netáhne. Žádný nevěřící se do Sieny nejezdí zamyslet nad svým životem, už není ani třeba chtít podřezávat krky celé té kněžské smečce, církev je v Itálii mrtvá stejně jako u nás. Jen tam má vyšňořenější pohřeb. Byli jsme tam sami. Nepřišli jsme se zamyslet, byli jsme turisté na poznávacím zájezdu, který jsem jen shodou životních náhod průvodcoval. Prohlíželi jsme si obrazy v kapli sv. Kateřiny, vedle v krámku jsme si koupili pohlednice Sieny a na chvíli jsme si šli sednout do kostela sv. Kříže, kde se s námi před krucifixem z 12. století modlila jakási žena. Teprve dnes mi dochází, že to byla sv. Kateřina.


Svatý Dominik, kam se Kateřina uchylovala přes protesty svých rodičů, je obrovský gotický prostor. Uvnitř je kaplička s lebkou sv. Kateřiny, kterou Sienští ukradli v Římě po její smrti. V pytli, v němž jí vynášeli z kostela, kde bylo vystaveno její tělo, strážníci při kontrole našli jen okvětní lístky růže, ovšem to byl zázračný podvůdek, kterého se světice dopustila, jen aby její město mělo její vzácný ostatek. Když jsme stáli v tom velechrámu téměř bez výzdoby, tu hlavu si zrovna fotografovali tři japonské jeptišky. Pak se kostelem prohnaly dvě výpravy amerických turistů, s nimiž jsme se míjeli na veřejných záchodcích.

Sv. Kateřina stála u bývalého vstupu do kostela sama, osiřelé děcko z pětadvaceti sourozenců. Osiřelá světice uprostřed přelidněného světa.

Od svatého Dominika je krásný výhled na město, o kterém tu ještě něco napíšu, protože nás s Věruškou uchvátilo nejvíc z celého Toskánska. Tedy spolu se San Gimignanem a Monteriggioni.

Chtěl bych na závěr sv. Kateřině poděkovat za tuhle zázračnou fotografii, tu hvězdu jsem při její pořízení neviděl, to mohu odpřísáhnout…

Modlit se v turistických chrámech už mě přešlo, ale nepomodlit se v Itálii by byl taky hřích. A tak jsem si střihnul Otčenáš a Zdrávas v takovém malém kostelíku v Monteriggioni.


A teď se modlím k dvojčeti sv. Kateřiny, které zemřelo hned při porodu, a které, protože je dneska Všech svatých, má dnes taky svátek. Modlím se, abych po volejbale, kdy mám téměř paralyzovanou kostru, přežil polku a valčík na prodloužený. Ale nejen za to.

Proč nečtu noviny

Potkal jsem dneska pana Krause. Bavili jsme se i o tom, že posledních pár let nekoukám na televizi a nesleduju noviny. Válečný korespondent ze španělsko-americké války Stephen Crane měl na noviny podobný názor jako já a vyjádřil ho těmito řádky ze své sbírky Válka je něžná (své básně označoval výhradně jako řádky, neboť volný verš byl tehdy Waltem Whitmanem teprve zvolna prosazován):

XII

Noviny jsou sbírkou polokřivd,
které pouliční prodavači roztroubí do všech koutů;
vybubnují ty zvláštní zprávy na bubínky
milionů milosrdných a uštěpačných mužů,
jejichž rodiny se mazlí u krbu
vzrušené příběhem o kruté agónii samotáře.
Noviny jsou soudním dvorem,
kde je každý laskavě a nespravedlivě vydán na pospas
špíně čestných mužů.
Noviny jsou tržiště,
kde moudrost prodává svou svobodu
a melouny jsou korunovány davem.
Noviny jsou hra,
v níž chyby přinášejí vítězství
a schopnosti vyhrávají smrt.
Noviny jsou symbol;
zbytečná kronika života,
sbírka hlasitých příběhů
zahušťující věčnou hloupost,
která se v dávných časech nezkrocená
toulala světem bez hranic.

Hříchy dědičné a další

Vedl jsem poslední dobou takovou malou diskuzi po mailu o dědičnym hříchu. Tedy ne o tom, že se dopouštíme hříchů, ale že jsme hříšní, i kdybychom se jich nedopouštěli. Že si ho nese i novorozeně. Asi jako pupík, kterej Adam možná v ráji ještě neměl, protože nebyl zrozenej jako Kristus, ale stvořenej jako hrnec s ušima.

Adam ještě nepotřeboval bejt vyživovanej v břiše svojí mámy. Kristus to potřeboval. A možná právě proto, že Adam neměl tenhle prenatální zážitek a že něměl mámu, která by mu řekla „Nesahej na to jabko, není umytý!“, tak ho nakonec hnal přísnej Táta svinským krokem z Ráje.

Ve Florencii je jeden kostel, Santa Maria del Carmine, a v něm kaple Brancacciů (snažil jsem se při výkladu, abych to nepolkl a nemluvil o ní jako o kapli brnkačů, i když se přiznám, že mi to jako mnemotechnická pomůcka dost pomohlo – přeci jen jsem prováděl po šesti městech, z nichž jsem v životě byl jen ve třech a to před drahnými lety). V té kapli Brancacciů jsou fresky od Masolina a Massacia (později dodělané Filippinem Lippim), mezi nimiž je podobný rozdíl jako třeba pak v baroku mezi Carraccim a Caravaggiem (taky dobrá mnemotechnika). Stál jsem tak před tou slavnou freskou Vyhnání z Ráje a zatímco jsem se v tomto svatostánku díval na Adamův penis, přemýšlel jsem o dědičnym hříchu. Cosimo III. Medicejský se asi taky takhle díval a nakonec přes toho pinďoura nechal namalovat nějaký chvojí (který sundali až novodobí restaurátoři). I tak se to dá vyřešit.


Protože jsme byli v Itálii s uměleckoprůmyslovou školou, vybrali si pro nás ve Florencii profesoři celkem pěkný lahůdky. Zašli jsme tedy i do kostela Santa Maria Novella, kde je spousta mistrovských děl a kde taky začíná děj první povídky z Boccaccia. V jedný kapli je vyobrazení posledního soudu, ráje a pekla inspirované Božskou komedií. V pekle jsem se všiml i oddělení pro pokrytce (přestože Kierkegaard si všiml, že pokrytectví se v bibli nikde nehanobí – to tady ještě, dá-li Bůh, taky rozmáznu).

Dneska jsem si četl jeden politickej traktát od Maxe Webera, otce sociologie. Píše se tam mimo jiné:

Zřídka se setkáte s mužem, jehož láska se odvrací od jedné ženy a přiklání se k jiné, který by nepociťoval potřebu, aby si to sám před sebou nelegitimoval tak, že si řekne: ,,Mé lásky nebyla hodna, zklamala mě“, nebo uvedl nějaké jiné podobné „důvody“. K nerytířskosti, která je dána už prostým osudem, že on ji už nemiluje a že to tato žena musí nést, přidává ještě další nerytířkost, že si vybásní jakousi „legitimitu“, jejíž pomocí si pro sebe osobuje jakási práva, a kromě neštěstí se na ni snaží uvalit ještě bezpráví. Právě tak jedná i úspěšný erotický konkurent. Protivník musí být méněcennější, jinak by nepodlehl. A nejinak je tomu samozřejmě, když si po nějaké válce vítěz v nedůstojné neústupnosti nárokuje: „Zvítězil jsem, protože jsem měl pravdu.“

Kamarád mi jednou po návštěvě mše ve slovenské dědině Zázrivá říkal, že se mu to docela líbilo, ale s jednou věcí že by se nikdy nesmířil. S tím, jak si všichni při společném vyznání hříchů buší v prsa se slovy: „Je to moja vina. Moja najväčšia vina.“ Není sám, komu to vadí, ale já se vždycky bušil do těch prsou rád a vždycky jsem nejen věděl proč, ale abych si to všechno uvědomil, musel bych se bušit celou mši. Jinak jsem ale v pořádku, myslím, že ti, co mě znají, vědí, že komplexem méněcennosti netrpím. Prostě jen nechci bejt pokrytec, kterej by přes svoji vinu maloval fíkový listy. Snad se budu nakonec v pekle smažit za jiný hříchy. Amen.

Toskána

...

Gordana!... Kdysi ji miloval... Muže to bolí,
básníka zraní... Kdysi ji miloval...
Ale ona chtěla, aby se lásce učil,
jako by byla teprve nachystána,
a aby ji brzy uměl nazpaměť.
Jenomže on byl pro nezabezpečenost...
Jenomže on věděl, že z toho budeme souzeni:
koho milujeme, a ne koho nenávidíme.

...

Toskána! Tosco, toskánský. Tòsco, jed!...
Vinice! Říčka Eisa! Zastavoval se,
prohlížel si viničné tyče, oblázky,
větev (je rozdíl mezi větví a větví se cvrčkem),
naschvál se zdržoval, a to tak,
jako by vášeň bez odvahy
zklamávala samu smrt...
Jenomže je to docela něco jiného:
taková vášeň chce, aby smrt zapomněla,
že i vášeň je docela sama ...
Ó živote, než tajemstvím být duše,
raději děsíš vášeň mlčením!...

Vladimír Holan, Toskána

Večer pro Rudu

Před dvaceti lety jsem ráno vyzvedl Vančíse, možná jsme se ještě stavili pro Andyho a s řečma o Chartě, o Havlovi a o těch krásnejch kozičkách, co má ta holka z béčka, jsme šli do školy. Vedle naší třídy byl kabinet výtvarné výchovy, zpod jehož dveří se valil dým. Když jste ty dveře otevřeli, museli jste udělat pár plaveckých temp, zalapat po dechu a pořádně se rozkoukat, abyste spatřili postavičku mnoucí si kníry. Byl to Ruda, tehdy už s americkým úsměvem, ale nebyl to ten úsměv, co ho Američani nahoděj, kdykoli někoho potkají. To byl úsměv Klekí-Petry, když ho vzali mezi Apače.


Když jsme letos plánovali koncerty na podzim, kromě Kamelotů a Žalmana se ozvali i Nezmaři, kteří jsou v Kadani častými hosty. Chtěli tu mít recitál ke svým třiceti letům a náhodou ho naplánovali na říjen. A tehdy mě to napadlo. Vždyť 13. října to bude pět let, co se náš Klekí-Petra vydal do Věčných lovišť a Nezmaři patřili mezi jeho nejlepší kamarády. Zbýval už jen název. Večer pro Rudu Koblice, tak to mělo být a tak to bylo. Plakát se myslím taky povedl. Pak už to bralo obrátky svým směrem (za vydatné pomoci naší Arničky) a když jsem se dověděl, že se kvůli tomu večeru dá víc než po dvaceti letech dohromady Rudova kapela Verumka, bylo slyšet, že srdce kadaňského zvonu rozdunělo tu bronzovou masu kolem a všichni, kdo Rudu znali, s napětím očekávali včerejší podvečer.


Vančíse jsem nevyzvedl, přišel sám. Andy se někde zapomněl, ale jinak se nás tam sešlo dvanáct spolužáků a spolužaček. Nezmaři byli skvělí, ale Verumka byla hvězdná!

Drengubák vyprávěl, že když chtějí jít Nezmaři na panáka, tak vždycky říkají větu: „Tak to budeme muset do Fair-Play.“ Prý to Ruda vždycky říkával, protože v ostatních barech měli všude zavíračku a když chuť na panáka byla silnější, existoval v Kadani jakýsi zaplivaný nonstop, kam Ruda Nezmary vždycky zatáhl. Podivné existence, vyrušené časně ranním příchodem party trampů, zvedaly líně hlavy ze stolů. Jaké bylo překvapení Nezmarů, když se kolem nich najednou ze všech koutů podniku sesypalo několik mladistvých opilců se slovy: „Jé, dobré jitro, pane učiteli!“ Ten podnik se jmenoval Fair-Play. V tomhle podniku jsme před deseti lety skončili, když jsme měli první sraz třídy po deseti letech (nesčítejte to, došli byste k hroznému výsledku). A tak jsme ve Fair-Playi skončili i včera a do rána jsme nevydrželi jen proto, že byl všední den a většina z nás šla do práce. Když jsem šel v podroušeném stavu domů, napadl mě tajný plán, ale o tom, Jamajko, až v soukromém psaní.

Fantastická kosmologie

„Kdykoli jsem se ponořil do knih o estetice, měl jsem nepříjemný pocit, že čtu díla astronomů, kteří se nikdy nepodívali na hvězdy. Chci tím říct, že psali o poezii, jako by poezie byla úkolem a ne tím, čím skutečně je: vášní a radostí.“

Jorge Luis Borges, Ars Poetika

O Lucce, jak ji neznám

Kostel sv. Michala v Lucce

Prvním městem, které s Věruškou a ostatními pasažéry našeho autobusu v Itálii navštívíme, bude Lucca. O inspiraci, kterou zde získal Karel IV. v mládí, jsem věděl a rád o ní budu vyprávět. Ale nějak jsem si nevzpomněl, že Lucca je obsažena i v první větě jednoho světoznámého románu. Uhádnete jakého? Napovím, že ta věta je francouzsky, a že je o Napoleonově uzurpování severní Itálie.

Jak se tak připravuju na to provázení, zjišťuju, že i ta nejmenší zastávka na naší cestě by si zasloužila měsíc předběžného studia a aspoň týden pobytu. Prý s námi jede umělecko-průmyslová škola s mnoha krásymilovnými pedagogy-kunsthistoriky. Panenko Marie Sedmibolestná a svatá Gemmo, stůjte při mě!

Ocelový korzet sv. Gemmy Galganiové

Italská hra v Bráně apoštolů

Když si prohlédnete tabulku krajského šachového přeboru III. třídy A, což je nejnižší možná soutěž, z níž už se nedá propadnout, zjistíte, že tým Střelnice Kadaň B, je po prvním kole na osmém z deseti míst. Kdybych ve své první klubové partii v Postoloprtech nevyhrál, byli bychom na desátém. Vůbec se ale nechlubím, protože v samotné naší partě jsem na posledním místě. Se dvěma členy našeho klubu už jsem si zahrál v našem místním turnaji na Střelnici.

S panem Albrechtem jsem nezvládl jeho sicilskou obranu.


Pana Mrázka, který říkal, že to hraje jen od roku 1947, a zahrál proti mně dámský gambit, jsem měl na lopatě a v koncovce jsem chtěl na efekt obětovat dámu za mat, jenže ten mat jsem dostal nakonec já, protože jsem se přehlédl.


Hrál jsem tedy v Postoloprtech na čtvrté šachovnici, protože na páté hráli dva 15letí kluci. A můj soupeř byl taky mladší. Nicméně má v bodovém hodnocení hráčů ELO aspoň nějaké číslo, kdežto já tam mám nulu (jak se to počítá, netuším). Moc pěkně jsem si zahrál, konečně taky hru, kterou znám ze soupeření s Brďou - symbolicky jsem si před cestou do Toskány zvolil italskou hru. Už se těším na příště, to nás doma čeká DDM Most B. A taky se těšim na čtvrtek, protože to hraju s Jirkou Liškou z našeho áčka, kteému se v Lounech taky nevedlo a jsou zatím rovněž na 8. příčce.

A život není snad než let a let je pád

Vyštrachal jsem v knihovně dvě básnické sbírky Milana Kundery. Sbírku Člověk zahrada širá mám v 1. vydání z roku 1953, Poslední Máj o vězněném Juliu Fučíkovi mám až ve 2. vydání z roku 1961. Ocituji jen věchýtek veršů, které jsem poskládal do téhle koláže, kterou nechám bez komentáře:

Není, soudruzi, hned nepřítelem ten,
kdo s sebou vleče na zádech batoh smutků, pochyb, zlozvyků.
Možná, že ten člověk i s tím těžkým batohem
raděj než mnohý z vás dá život za republiku.
…

Kritika neznamená číhat s mečem zlým
za každým krůčkem svých kamarádů.
Jinak se jejich krok stane bojácným
a oni zůstanou vzadu.

…

Ta slova stále sálem chví se:
Vlastnímu otci odcizil se,
on straně své se odcizil…

Viděl ta slova, černá křídla,
jež prudce tlukou o zdivo,
cítil ta slova na své tváři
jak jinovatku mrazivou?

– odcizil, odci- odcizil,
cejch, který z čela nezmizí –

„Já přece nejsem, soudruzi,“
chtěl křičet, „nejsem nepřítel!“
… Legitimaci na stůl dal
a potom
mlčky
šel.

Odcizil, odci-, černí ptáci
do stěn bubnovali.
Šel a všechny oči
mu uhýbaly.

…

Sníh větrný nám z čela pryč
vše bludné, cizí smete.
Od těch, kdo zradili,
i psi se odvracejte!

…

A život není snad
než let a let je pád.
Však právě… je-li všechno let tak letmý,
chci jako raketa ho vynést ze tmy!
A je-li okolo mlčení šerošeré,
chci znít jak píšťala, jež nad bubny se dere!
Ano! Když nic tu není věčné,
chci býti aspoň mocný nekonečně!
Jak loutky na prstech vést požáry a mrazy,
svět krví obarvit na růžový sad zkázy!
A jestli protivník mi vstane v zápasišti,
tak proti protivníku
třeba i paprsek proměnit v dlouhou dýku
a hvězdu ve střelu, jež sviští!

…

„Podivní jste vy komunisté…
Podobáte se rybáři, jenž uzřel
v daleké mlze pannu lunu
a do hluboké vody za ní
vyběhl omámeně z člunu…“

Mráz přichází z kraje

Hned zkraje chci upozornit, že nechci hřímat nad úspěchem socdemáků. Socialismus je jako bolševník, plevel, kterej nevymýtíš. Teď se zase po čase přemnožil v krajích, tak pokud ho dobytek nespase, vysemení brzy i na dvorečku ve Strakovce. Ale co, jedna strana vyhrála, druhá prohrála, tak je to vlastně vždycky, o tom je demokracie a ta sociální i občanská to slovo mají v názvu.

Co mě vždycky děsilo, byli mladí komunisté. Že jsou mladí monarchisté, to je mi vcelku jedno, je to taková ta romantika, hrady, zámky, šlechtický tituly a podvazkový řády. Taky jsem byl v mládí snílkem. Ale děsím se, že by pro mladé lidi měla mít příchuť romantiky doktrína komunismu. Nejmladší krajská zastupitelka v naší historii je Lucie Počtová, dvaadvacetiletá studentka z Českých Budějovic. Ještě o něco mladší na té samé kandidátce byla Jana Punčochářová, členka komise mládeže při ÚV KSČM a místopředsedkyně Bobrů, kteří brojí proti radaru (proti němuž naše mladá komunistka napsala i báseň). O důvod navíc, proč ten radar tady mít!

Nechci hřímat nad úspěchem socdemáků, ale jestli opravdu budou krajům vládnout oranžovo-rudé koalice, a mladí socdemáci se budou bez ostychu dívat do očí svým pradědečkům, kteří zažili 27. červen 1948, kdy byla sociální demokracie násilně spojena s KSČ, což znamenalo její zánik, děsím se ještě víc. Neplánují-li ovšem sami ukořistit rudé bolševické maso a po 60 letech pomstít tu křivdu fúzí naruby. Panové Paroubek a Rath k takovýmto praktikám určitě nemají daleko, jen jim dát ještě těch pár procent navíc a za rok tady máme nový Únor. Všimli jste si těch mrazejků venku? Přicházejí z krajů.

Kdo čekal, že si nezahřímám, zklamal se, ale já jsem si ulevil.

Setkání po 24 letech

Berta Kisza a Magor

Močení proti větru

S kůží jsem vždycky chodil rád na trh
i když mi leckdo ji pořádně natrh´.

Nemám rád komentáře komentářů, je to jako pít moč. Ale jako existuje urinoterapie, existuje ve mně potřeba léčit si mindrák neustálým kecáním o tom, co už jiní tolikrát okecali. Takže i ke komentářům k včerejšímu mému vstupu na Neviditelném psu něco vypustím z huby, zkusím to ale stručněji než v tomhle plytkym úvodu.

K tomu podstatnějšímu: jak mi onehdy řekl Ernest Hemingway, když na někoho ukazuješ, tři tvoje vlastní prsty ukazujou na tebe!

K tomu méně podstatnému: čtenáři mě nachytali, že neumím německy. To je pravda, ale v mojí teorii překladu to lze. Básničku jsem si přečetl, přeložil se slovníkem a pak už jsem veršoval sám. Je to moje představa o duši Güntera Grasse a totality zároveň. Vůbec to není to, co tím autor chtěl říct, ale co tím chci já říct o autorovi a jeho době. Více si přijďte poslechnout 28. listopadu do Chomutova na Večer poezie, kde budu pár svých i přeložených básní číst a taky mluvit o tom, jak to překládání vnímám.

Stručněji to nebylo, ale snad jsem to zbytečně neprotahoval.

Čtěte...

Dnes má zvláštní rubriku POEZIE.

Magor včera, dnes a hlavně zítra

Napřeskáčku melu pantem
jsa ve všem jen diletantem
noční pak mám z toho můru
jak mne uvítá můj guru

Ivan Martin Jirous, Magorovy labutí písně

Autorské čtení
Ivana Magora Jirouse

Střelnice - klub, Kadaň
17.10. 2008 od 17h.