Procházka po Praze, Paříži a Besançonu

V březnu 1902 jsem byl v Praze.
Přijel jsem tam z Drážďan.

Tak začíná u nás slavná povídka Guillaume Apollinaira Pražský chodec. Je sice zasazená do toho starýho dobrýho židovskýho kontextu, z kterýho nečeská literatura o Praze věčně žije asi jako ten Žid, kterej v povídce provádí vypravěče po Praze, ale určitě patrioty i tak pohladí po dušičce. I Věrušku, moji malou frankofilku a milovnici záhadna, pohladila včera před spaním. Na začátku totiž Appolinaire nezapomene zmínit averzi Pražanů vůči němčině a rakouskýmu mocnářství a taky českej obdiv k francouzský kultuře. Ten dosvědčuje touhle epizodou:

Několik dní předtím oslavovala Paříž sté výročí Victora Huga.
Mohl jsem se přesvědčit, že sympatie Čechů se při této příležitosti projevily činy. Krásné plakáty na zdech ohlašovaly české překlady románů Victora Huga, výklady knihkupců vypadaly přímo jako muzea básníkových spisů. Za okny výkladních skříní byly nalepeny výstřižky z pařížských novin, které přinesly zprávy o návštěvě pražského starosty a Sokolů. Dodnes jsem nepochopil, jakou úlohu tu měl tělocvik.


Nedávno jsem tu psal o Zlaté Praze z r. 1902 a opravdu, vzpomněl jsem si na ty oslavný články na Victora Huga (vlastně Hugona) a o pár čísel dál na Augusta Rodina, kterej měl v tom roce v Praze velkou výstavu. Obohatil jsem hned wikipedii o dva obrázky, z nichž jsem jeden (ten s autorovým rodným domem) dal přímo do anglického hesla k Victoru Hugovi a k Besançonu, kde se narodil. Druhej obrázek je tam jen tak nějak do zásoby, protože jsem na wikipedii dlouho nic neda. Nějak na wikipediánství nezbejvá čas, ale snad s jarem na mě zase přijde chuť.

Cirkus nemusí bejt Humberto a Ponorka nemusí bejt Žlutá

Cirkus Ponorka je vlastně Honza Ponocný. Hraje všechno možný, používá k tomu takovýhle krabičky:

Na ně nahrává sám sebe paralelně s různě vylouděnými zvuky na kytaru a na pusu, takže nakonec z celku nepoznáte, že nehraje celá kapela. Věrušce se Honza strašně líbil, koupila si do auta cédéčko a cestou domů mi říkala, že jí to chvílema připomínalo Savage Garden, chvílema Bee Gees, Bona Jovi, Maroon 5, Daniela Powtera a spoustu dalších, co mi nic neřikaj. Mně byl sympatickej svojí pankáčskou povahou. A po přečtení tohole rozhovoru ještě víc. Bylo i dost lidí a konečně i mladejch, paráda.

Každý zná svého policistu

Když jsem dneska slyšel z úst policistů tohle heslo vzešlé z perestrojky v policejních řadách a vzápětí výmluvy, že v terénu je policie málo vidět kvůli administrativě, dovoleným a studijnímu volnu, vlhlo mi oko. Policista prostě na svoji polis, po které se jeho povolání jmenuje, nemá čas. Je to vlastně chudinka.

Pamatuju si vyprávění dědy a babičky, jak všichni v jejich sousedství znali strážníka, který neustále sám korzoval po ulicích svého rajónu a měli z něho respekt. To bylo za první, druhé a možná i čerstvě poválečné republiky.

Dneska jsem rád, že neznám svého policistu, přišel bych si jako v policejním státě. Ale byl bych pro to, aby každý ctil strážce pořádku a zákona a aby ho měl důvod pozdravit. Ale pokud ho vidí jednou za rok, když mu zrovna dává dejchnout, tak se nedivím, že ho nezdraví a nakonec ani nectí.

A co vy? Znáte svého policistu nebo strážníka?

Řešení kravin

Čeští vědci objevili dobrý den. Prý se savci ukládají k spánku severojižním směrem a stejným směrem se prý přežvýkavci i pasou. Poslední objev v této oblasti je, že když stojí nebo spí pod dráty vysokého napětí, tento zákon nefunguje. Když jsem si to četl v úterý cestou do Prahy na titulní straně Mladý fronty, nevěřil jsem svým očím. Pod dráty se prý totiž skot a vysoká cituji „chová zcela chaoticky a staví se při pastvě do nejrůznějších světových stran“.

Viděl jsem už mnoho stád, ale že by v nich stály nebo polehávaly krávy stejnosměrně, toho jsem si nikdy nevšiml. Taky jsem si vždycky myslel, že když se pasou srny nebo jeleni, tak se staví tak, aby mohli větřit. A oni zatím mají v hlavě střelku a stojí vždycky od severu k jihu nebo naopak! Co mají v hlavě dotyční vědci, po tom radši nepátrám.

Taky je možný, že jako mají křesťani Jeruzalém a k němu orientujou všechny kostely, a jako se muslimové otáčejí při modlitbách k Mekce, tak že krávy a jeleni mají někde na jihu nějakej ten Svatej Kravigrad. Třeba na Krétě – a už máme vysvětlení pro Minotaura. Asi jsem měl být vědcem.

Orfeus Rock

Orfeus Rock má svý vítěze. Po Hot Pants a Bullets of the Death v internetový anketě vyhrály další rozstřel kapely Spath a Innominado. Já jsem nehlasoval, ale moc jsem se bavil. Všechny kapely hrály perfektně a disciplinovaně, nemusel jsem ani jednu vyhánět z pódia, všechno klapalo tak, jak to bylo naplánovaný. Sám jsem měl dva horký favority, Nucenej výsek s jednorukym bubeníkem (foto) a Hi-Jack, který se nakonec umístili na třetí příčce před metalovejma Ivory Gate. Moc mě překvapili Spath, šlapalo to tak, jak u týhle muziky má. Innominado klasika. Toxika mě potěšila vzpomínkama na Plastiky. A skvělý byli Rapa Nui, protože jsem je ještě nikdy pořádně neslyšel a netušil jsem, že to má takovej rytmus a odpal. Akce je za náma a já už se těšim na Majáles, kde se zase sejdou kadaňský kapelky, tentokrát na stejnym podiu s Tleskačem a Znouzí.

Na závěr jeden rozhovor:

Fanoušek: Hodil jsem vám voba hlasy.
Kapelník: To je mi jedno, koliks nám hodil hlasů. Nemáš něco do papírku?

Příští rok pozveme jako hosty tyhle týpky z jihočeskýho Velešína, protože uznejte, že ty nejde nepozvat.

Onanie a krvácivost nosu

Když mi přišel asi tucet časopisů s názvem Nová kultura, věděl jsem, že ten název už neplatí. Všechny ty výtisky jsou z roku 1925, a tak už o žádnou novinku nejde. Nicméně netušil jsem, jak moc vedle jsem střelil. Podtitul časopisu totiž zní Časopis věnovaný zdravotnictví, rozumné životosprávě, přirozenému léčení (terapii fysikálně dietetické) a pěstění osobní dokonalosti v ohledu duševním i tělesném. Zažil jsem podobný zklamání jako vězeň, kterej v Šachový novele ukradl nějakýmu náckovi knížku a na cele zjistil, že je to soubor partií šachových velmistrů. Pořídil jsem si typického zajíce v pytli.

Jenže jako se Dr. B. nakonec naučil za ty dlouhý měsíce za katrem šachy, já jsem se začetl do šílenejch článků o eubiotice, strachu dětí, hazardování sportem, léčbě tuberkulosy dietou, kloktání a podobných podivnostech. Čtu ty články nahlas Věrušce, vlastně je dokonce deklamuju jako bych byl v roli, a tak si dovedete představit, jaké reakce to u posluchačstva vyvolává, když dramatickým a naléhavým tónem recitujete:

Krvácení z nosu pochází nejčastěji z rozšířených cévek krevních na přepážce nosní hned při vchodu do nosu. Nejlépe zastaví se krvácení, když obě křídla nosní pevně stiskneme a chvíli držíme stisknuty. Trvale odstraníme náchylnost ke krvácení, když dáme lékařem potřít rozšířené cévky kyselinou chromovou. Nenoste těsných límců! Krvácení také přichází při vleklé rýmě, při chorobách srdečních, ledvinových, chudokrevnosti, v těchto případech obyčejně z obou dírek. (Pan B.V., strojní stolařství v H.: Dejte se prohlédnout lékařem, třeba v Brně na nosní klinice)

Ano, poslední sdělení vám napovědělo, že jde o článek z rubriky Lékařský rádce ve zdraví i chorobě… A z něj vyjímám další krátký řečnický cvičení:

Pan R.St. mistr zednický v L.: Vaše příznaky, mrazení, kýchání, rýma, zápach z úst a kašel, způsobeny jsou nějakou chorobou, kterou nelze z dopisu rozpoznati. Vyšetření nosu, úst, průdušek a plic jest nutné!

Pan E.H. podkovář v D.Ú.: Jak léčiti rudost nosu a tváří, naleznete obšírně popsané ve spisu „Pěstění tělesné krásy“ na str. 55. Spis ten můžete koupiti u nás za Kč 5.50.

Další skvělá rubrika jest Protialkoholní hlídka, ale z tý zase příště,

Teď snad ještě zajímavý poznatek z článku o masturbaci:

Podle přibližných výpočtů zpovědníků a pedagogů as 80% mládeže polské kratší neb delší čas oddává se zhoubné onanii. Na ochranu mravů a zdraví mládeže založeno v Polsku již několik spolků.

Prostředky proti tomu zlu jsou (pozn. J-Lo velmi podobné těm, které nasazuje EU proti krizi): zakládání spolků k povznesení mravnosti, potírání prostituce, různé akce proti sexuální bídě nejnižších vrstev, účelné vychování žactva, řádné vzdělání hygienické učitelů i po stránce života pohlavního.

Nobelova cena za rozflákanou vázu

Mám teď krásnou knížku, která mi zabere celý polštář. Vlastně to není knížka, ale svázaný ročník časopisu Zlatá Praha za rok 1902. Jeho secesní úprava a obrazová část, která v ní tvoří poctivou polovinu, jsou skvělou ukázkou, jak taky mohl vypadat vkusný časopis. A je krásné, když se tam mimo jiné dočtete, že „v poslední době mnoho se mluvilo o rozdělení cen Nobelových“ a všechno se to musí vysvětlit, protože tehdy to byla naprosto nová cena a volili se první laureáti. Mezi nimi je i tento oddíl věnovaný Nobelově ceně za literaturu:

Ze současných spisovatelů nikdo zajisté nebyl více hoden ceny Nobelovy než Sully Prudhomme. Autor Destins, Vaines tendresses, Justice a Bonheur a překladatel Lukretiovy Rerum natura, vyniká skutečně nad ostatní jak svou inteligencí, tak vznešeností svého ducha. Poesie i filosofie jeho nese se ku povznesení lidstva.
Sully Prudhomme z Pařížanů nejpařížštější je šedesátníkem. Ve sboru nesmrtelných zasedá již po dvacet let, je komandantem Čestné legie a je členem její rady. Nehledal nikdy ani zisku ani slávy. Ty přišly k němu samy a on se jimi nikdy nepyšnil. Je to mudřec, o jakém se dočítáme z antických autorů. Zasvětil svůj život studiu a práci, je skromnost sama. Jsa odsouzen nemocí svou k nečinnosti, snáší ji s klidem stoika, a dobromyslný úsměv z tváře jeho nedovedou zahnat bolesti nejintensivnější. Důstojnějšího laureáta Nobel skutečně nemohl nalézti. Ač sám stářím nalomen, neopomíná Sully Prudhomme pomáhati k uplatnění talentům novým, které bez něho sotva kdy byly by domohly se uznání širšího publika.

Sully Prudhomme se narodil přesně před 170 lety. Jeho nejznámější báseň je Puklá váza (originál zde), kde srovnává prasklinu ve váze, kterou nezpůsobilo kladivo, nýbrž nevinný pád vějíře, ale která se časem rozšiřuje a nakonec stejně způsobí, že z vázy kapku po kapce uteče všechna voda a květ ve váze vadne, s těmi malými zraňujícími momenty ve vztazích, které jsou sice zanedbatelné z pohledu z vnějšku, ale v srdci dotčeného způsobují nezhojitelné jizvy, které časem způsobí vykrvácení lásky (za tohle souvětí si češtinářsky koleduju o přesdršku) . Dovolil jsem si, ovšem volně, dvě poslední sloky přebásnit. Věnuji je Věrušce, aby věděla, že tohle nechci nikdy dopustit.

Tak často dotek milované dlaně
jak lehký vánek do srdce opře se,
to srdce pukne sice nepozorovaně,
láska se v něm ale navždy otřese.

Svět nikdy neuvidí v srdeční krajině
tu slabou jizvu zanesenou hnisem,
a za čas si přečte ve tváři dívčině:
Životu nebezpečné! Nedotýkati se!

Chtěl bych poděkovat...

… divákům, že na nás zaplnili Vrchličák a že se jim to líbilo.
… Kubovi, že si nechal ostříhat dredy.
… Zuzce, že mi vyprala tričko.
… Píďanovi, že i kdyby hrál Quasimoda, zajistí nám všechny hlasy něžného pohlaví v publiku.
… Jirkovi, že nás nenechal ve štychu.
… Méďovi, protože i ten Fík je důležitej.
… Vendulce, že nás má ráda a že miluje maminku.
… Páje, že Šáma je až na druhym místě.
… Abee, že si nechala políbit nohu.
… Eevee, že si nenechala políbit nohu od Jirky.
… panu Skotkovi za příklad, který táhne.
… paní Skotkové za trpělivost.
… Milhauzovi, že se do toho umí opřít (když má hůl).
… Michaelovi, že neumí jenom doktory.
… Marcelce, že se umí tak krásně píchnout do prstu.
… Dankovi, že poslouchá režiséra.
… Lukymu za všechno výtvarno.
… Pavlíkovi, že vždycky dorazí a nikdy nezradí.
… Ritě, že když si nás svlíkne a změří, nechá nás zase se oblíknout a jít.
… Janě, že zahraje fakt všechno.
… Jerrymu, že si to odmakal.
… všem členům Navenku, že na nás mysleli.
… mamince, že mi přinesla čistý tričko na převlečení.
… Hančemu, že mě před 15 lety obsadil do divadla.
… Satymu, že mě tam dokopal.
… Honzovi Vnoučkovi, že je podobnej Satymu.
… Lábusovi, že nás přes pověst outsiderů každej rok do Loun pozve.
… Pavlovi Dlouhýmu, že se mu tak krásně povedly ty písmenka na Vrchličáku a taky, že se mu povedly dcery.
… Věrušce, že JE a dovolí mi být s sebou a zároveň sebou!

...a Kajdovi za obdiv.

Nudné zámky na Loiře a celkem rovná věž v Pise

Moje první zamyšlení nad smyslem turistického ruchu si můžete přečíst na blogu KZK.

Setkání se Zubatou

Když jsem včera poprvé zahlédl Reginu Rázlovou, nějak jsem si nemohl vzpomenout, z kterých rolí ji znám (i tu Zubatou z Kolji jsem si našel až dneska). Pamatuju se, že když jsem jezdil za Renčou do Liberce a to už je neuvěřitelnejch dvanáct let, zářil tam na jedný z těch vejškových budov nápis SKLOEXPORT, a zrovinka kvůli němu a zrovinka v tu dobu honila paní Reginu policie a snad i Interpol po světě. Úlovek se vydařil a bývalá slavná herečka, po revoluci padlá hvězda a uklízečka toalet šla na jedenáct měsíců bručet. Není divu, že jí hráblo, mně by taky hráblo. Někdy před tejdnem ji prý pustili z Bohnic, říkal mi pak v autě pan Skotek, nicméně včera vypadala svěží a v plnym zdraví. Je vidět, že divadlo je možná lepší antidepresivum než pletení košíků či čemu se to doma věnuje.

A kde se Regina na Lounskym divadelní vyloupla? Přijela s ochotníkama z obce Strančice, a protože jsem se dočetl, že její přítel se jmenuje Jindřich Santar a režisérka hry Osm žen, s kterou tam Strančický přijeli, je jakási G. Santar, povane vítr asi odtud. Řekla moc hezky, že porota hodnotí výkony amatérských divadel podobně jako je tomu v pražských kamenných divadlech na závěr sezóny nebo při bakalářské postupovce po třetim ročníku na DAMU, což není kritika poroty, ale čest pro nás divadelníky. Kloním se k tomu a jsem rád, že na nás porota letos nebyla tak přísná a přijala Treperendy víceméně kladně. Cením si taky ohlasu od diváků, že nám vhodili tolik lístečků do tý bedýnky s názvem trhák. A přeji paní Regině, aby jí ať už divadlo nebo cokoli jinýho dávalo chuť do života.

Exit Burbage

Dnes je tomu 390 let, co se s divadlem rozloučil Richard Burbage, herec, kterej byl populární už jako teenager a hrál až do svý smrti v 51 letech. Byl členem Shakespearovy herecký společnosti a ztvárnil takový role jako byl Hamlet, Othello, Richard III. nebo král Lear. V jeho době bylo asi jen 20 rolí, který měly přes 800 řádků textu. A třináct z těch dvaceti hrál. Přiznám se, že bych potřeboval takovou paměť. Naučit se kousek italský písničky mi trvalo několik dní a tenhle tejden jsem se do Loun učil její druhou sloku. A ještě nemám pocit, že jí umím. Schválně si to zkuste.

Fresca e tonda,
tutta bionda,
nel tramonto d'or...
l'incontrai... le parlai...
- Mia divina
Signorina -
chiesi" -Per favor,
ma da lei...
io vorrei...

Sull'istante,
fulminante,
nacque la passion!
Io l'amai... l'adorai...
Col diretto
e il vaporetto
senza esitazion,
dissi a lei:
- Io vorrei...

A kdo si chce zkontrolovat, jestli to zvládnu, tak jste zváni do lounského

Vrchlického divadla

na Treperendy Carla Goldoniho

dnes v pátek 13tého od 20h.

Název tohoto článku tvoří originální epitaf na hercovu smrt, který dnes porota jistě parafrázuje na Exit Navenek! Ať si...

Don Quijote de la Moskva

Mám tu teď od soboty Kubu, a tak je kromě kultury mojí hlavní náplní dělat zábavu, aby se to milé devítileté dítko nenudilo. Mnohdy to dá zabrat víc než zabavit těch několik dospělejch, co chodí za kulturou na malym městě. Ještě že na to nejsem sám, bez Věrušky bych byl jako žonglér bez kuželek a klaun bez nosu.

Začali jsme koncertem Horkýže Slýže, kde jsme obsadili ty nejvýhodnější místa dole na balkoně, ale zase jsme se nemohli skrz lidi proklestit ani na záchod. V neděli výlet do Klášterce. Na maškarním plese jsme moc dlouho nevydrželi, ale pěkně jsme se prošli zámeckym parkem kolem zdevastovaný křížový cesty. V pondělí mě čekal náročnej pracovní den, Kuba přečetl skoro sto stránek Jezera duší. Byli jsme ale v klášteře, kde jsme se sešli se Zdeňkem Turkem z Divadla Rozmanitostí, jen už jsme pak nestačili hodit Cecilce ohryzek. Večerní zážitek nám zprostředkoval starý klavír z doby Rakouska-Uherska. Byli jsme při jeho proklepávání mistrem ladičem, a tak už víme, že nejlepší mechanika je ta anglická a nejhorší vídeňská. Ani Poloangličan není koncertně vyhovující, a tak v kostele Stětí bude nakonec nějaký novější repasovaný kolega. Včera jsme byli v Chomutově v muzeu na výstavě o pivovarnictví v naší oblasti. Jinak hrajeme šachy, dneska ping-pong a samozřejmě paříme hry. A taky koukáme na filmy. Jsem rád, že se Kubovi líbil film, co se líbil i mě.

Zfilmování dona Quijota je risk, buď to bude odfláklý nebo přeestetizovaný, řeklo by se. Z těch dvou tří desítek filmových podob nejlepšího románu všech dob jsem dosavad neviděl ani jeden. Bál bych se. Ale když jsem viděl to dývko v trafice, řekl jsem si, kluk se aspoň dozví, kdo to byl Sancho Panza a kdo byla Dulcinea. Zaujalo mě, že je to ruský z roku 1957. A nakonec jsem žasl. Režisér Kozincev to pojal tak akorát, vybral ty správný kapitoly, namíchal to dokonale a dal tomu tu správnou výtvarnou tvář. Samozřejmě z mýho úhlu pohledu, ale bavili jsme se s Kubou oba od začátku až do konce. Sice jsme si film pustili na dvakrát, ale byl jsem rád, že mi druhej večer Kuba převyprávěl děj první části, protože jsem předstíral, že jsem u ní usnul. Takhle kdyby to vyprávěli maturanti při zkoušce z literatury. Ta první část končila tím, jak se Sancho Panza stane vladařem na slíbenym a vysněnym ostrově, kterej ale ve skutečnosti není ostrovem, jen obyčejnym městečkem.

Nedávno dávali od Cervantese v rozhlase na Vltavě Lišáka Pedra. Myslel jsem, že budu sledovat text, protože doma mám hru Pedro de Urdemalas v souboru her, kde jako překladatelé figurují i manžele Jan F. a Olga Fischerovi, co se postarali i o rozhlasový zpracování Lišáka Pedra. Jenže zrovna překlad Pedra v tom mym souboru pořídil někdo jinej a vůbec jsem se nechytal. Nicméně, rychtář v ty rozhlasový hře hned na začátku soudil jedno znásilnění a to jsem vůbec v tom mym překladu nenašel. Tam se soudí nějaký dluhy. A tak jsem koukal jako buk, když jsem naprosto stejnej soud spatřil v tom ruskym Donu Quijotovi hned na začátku našeho druhýho dílu. Sancho Panza tam je postavenej před takovejhle oříšek:

Ženská si stěžuje, že ji pasák prasat připravil o panenství, pasák tvrdí, že to není pravda. Sancho poměrně prostoduše zabere pasákovi všechny peníze a dá je tý ženský. Ta spokojeně odchází, ale Sancho si ještě zavolá pasáka a pošeptá mu, že má od něj svolení a v rámci spravedlnosti i povinnost si ty peníze od ní vzít zpátky. Ženská je za chvíli zpátky se stížností, že jí ten pasák chtěl ukrást peníze, co jí on jako soudce spravedlivě přiřknul. „A vzal ti je?“ – „Jak by vzal? Spíš bych si dala vzít život, než bych přišla o měšec!“ – „Kdybys hájila jen zpola tak energicky jako ten měšec svůj věnec, nebyl by tě znásilnil ani Herkules.“ A peníze vrátil pasákovi. Tak se prostoduchýmu vladařovi, kterej přijel na oslu a byl terčem posměchu všech obyvatel, dostává uznání.

Kdo bude mít příležitost si tenhle film pustit, neváhejte. Román má sice dalších 100 příběhů, ale důmyslný rytíř smutné postavy se dá vystihnout i na těch deseti, který si ruskej režisér vybral.

Kulturní placebo

Chtěl jsem oživit literární klub tím, že občas někdo přijede s autorským čtením. Protože mi na to nezbývá čas, přehodil jsem tuhle starost na knihovnu. Kdybych měl někoho pozvat z voleje, byl by to Roman Szpuk. Přečetl jsem si s ním rozhovor v literárním obtýdeníku Tvar a získal si mě. Myslel jsem, že zůstal v severních Čechách, ale dnes je to Vimperák. Tohle je odpověď na otázku Svatavy Antošové, která zněla:

O básnících obecně se teď stále častěji říká, že je jich víc než čtenářů básní. Taky si myslíš, že verše píše kdekdo, zatímco potřebu číst je nemá už skoro nikdo?

Ano, ale vadí to?

Řadě autorů určitě. Ať otevřeš jakýkoliv literární časopis, neustále si na to někdo stěžuje.

Mě to dřív taky trápilo, ale pak jsem zjistil, že ani na pískovišti si děti navzájem neobdivují své hrady z písku a bábovičky. Leda že by měly chuť je druhému rozdupat. I to je poezie, ta destrukce. Pak jsou tu ovšem kritikové, kteří se snaží být v obraze, aby ze sebe mohli dělat znalce. Hledají zašifrovaná svědectví, která do poezie nikdo nevkládal. A také existuje jistý snobský zájem o básníka. Pozvánek na autorská čtení je poslední dobou víc a vic. Nejde ale o to, co básník čte. Spíš o příležitost vidět toho exota, jak mele nějaké nesmysly, kterým vůbec nerozumím. Levná zábava, jakési placebo kulturního vyžití. Na tohle reaguje každý básník jinak. Někoho se to dotýká, jiný se začne smát. A směje se pak i vlastním snahám proniknout hluboko na cestě verbálního dobývání světa. Vzpomínám si na jedno čtení v Obratníku. Chechtal jsem se u stolu jak blázen, pak jsem si odběhl na pódium, zakrákoral pár rozervaných a drásavých výpovědi plných zoufalství a vrátil se ke stolu, abych se zase chechtal a o překot pil.

Otázka viny

Přišla mi Otázka viny Karla Jasperse. Poslal mi ji Martin z Písku a já mu ještě i tudy děkuju. Začetl jsem se už cestou z pošty. Stačilo prvních třicet stran, aby mě inspirovaly k zamyšlení nad vinou na blogu KZK. Jaspers v knize samozřejmě hodnotí kolektivní vinu na příkladu Němců po válce, ale aplikovat se to dá opravdu všeobecně a dost často se člověk musí chytit za nos.

Kriminální vina je celkem jasná, politická je vlastně ta kolektivní. Ale nejzajímavější jsou dvě zbylé kategorie viny. Vina morální a metafyzická. To jsou totiž na rozdíl od těch prvních dvou, které na nás klade okolí, viny, s nimiž se srovnáváme vnitřně. A to, co je vyjmenováno jako morální vina Němců po válce, to by si měl přečíst každý, kdo žil za komunismu, tedy i já. Shrnul jsem je i pro vás starší z mých čtenářů, i když zajímat by to mohlo i ty mladé:

a) Život v masce – projevy jako hitlerovský pozdrav, účast na shromážděních a mnoho jiného, co vzbuzovalo zdání, že jsme s nimi – kdo z nás v Německu se někdy takto neprovinil?
b) Falešné svědomí – když byl člověk zpočátku veden poctivým svědomím a dobrou vůlí, musí být zklamání – včetně zklamání sebou – o to silnější
c) Polovičatost a vnitřní připodobnění
Tato argumentace: je na tom přece i něco dobrého – tato ochota k domněle spravedlivému uznání – byla u nás rozšířena. Jen radikální buď-nebo mohlo být pravdivé. Poznávám-li, že princip je zlý, pak je všechno špatné a zdánlivě dobré důsledky nejsou samy tím, čím se zdají být. Protože tato scestná objektivita byla ochotna uznávat to, co bylo na nacionálním socialismu domněle dobré, odcizovali se vzájemně i přátelé až dosud si blízcí, nebylo již možné s lidmi otevřeně hovořit.
Tentýž člověk, který nedávno litoval, že za starou svobodu a proti bezpráví již nevystupuje žádný mučedník a neobětuje se, byl s to velebit jako velikou zásluhu, že byla zrušena nezaměstnanost (což umožnilo zbrojení a podvodné finanční hospodářství), uvítat v roce 1938 přivtělení Rakouska jako naplnění starého ideálu říšské jednoty, pochybovat v roce 1940 o neutralitě Holandska a ospravedlňovat Hitlerův útok a především: těšit se z vítězství.
d) Sebeklam – nyní musíme být s nimi, abychom zevnitř obrátili věc k dobrému
e) Aktivní a pasivní podíl – pasivita ví, že je morálně vinna každým selháním, které zanedbává povinnost chopit se jakékoli možné aktivity k ochraně ohrožených, k ulehčení bezpráví, k odpírání zlu
f) Souputnictví – aby neztratili své postavení, aby nezničili své šance, stávali se lidé členy strany a konali jiné činy nominální příslušnosti – Nikdo pro to nenajde naprostou omluvu, zvláště připomene-li se, že bylo mnoho Němců, kteří k takovému přizpůsobení nepřikročili a vzali na sebe skutečně všechny nevýhody.