16. března 2009

Nobelova cena za rozflákanou vázu

Mám teď krásnou knížku, která mi zabere celý polštář. Vlastně to není knížka, ale svázaný ročník časopisu Zlatá Praha za rok 1902. Jeho secesní úprava a obrazová část, která v ní tvoří poctivou polovinu, jsou skvělou ukázkou, jak taky mohl vypadat vkusný časopis. A je krásné, když se tam mimo jiné dočtete, že „v poslední době mnoho se mluvilo o rozdělení cen Nobelových“ a všechno se to musí vysvětlit, protože tehdy to byla naprosto nová cena a volili se první laureáti. Mezi nimi je i tento oddíl věnovaný Nobelově ceně za literaturu:

Ze současných spisovatelů nikdo zajisté nebyl více hoden ceny Nobelovy než Sully Prudhomme. Autor Destins, Vaines tendresses, Justice a Bonheur a překladatel Lukretiovy Rerum natura, vyniká skutečně nad ostatní jak svou inteligencí, tak vznešeností svého ducha. Poesie i filosofie jeho nese se ku povznesení lidstva.
Sully Prudhomme z Pařížanů nejpařížštější je šedesátníkem. Ve sboru nesmrtelných zasedá již po dvacet let, je komandantem Čestné legie a je členem její rady. Nehledal nikdy ani zisku ani slávy. Ty přišly k němu samy a on se jimi nikdy nepyšnil. Je to mudřec, o jakém se dočítáme z antických autorů. Zasvětil svůj život studiu a práci, je skromnost sama. Jsa odsouzen nemocí svou k nečinnosti, snáší ji s klidem stoika, a dobromyslný úsměv z tváře jeho nedovedou zahnat bolesti nejintensivnější. Důstojnějšího laureáta Nobel skutečně nemohl nalézti. Ač sám stářím nalomen, neopomíná Sully Prudhomme pomáhati k uplatnění talentům novým, které bez něho sotva kdy byly by domohly se uznání širšího publika.

Sully Prudhomme se narodil přesně před 170 lety. Jeho nejznámější báseň je Puklá váza (originál zde), kde srovnává prasklinu ve váze, kterou nezpůsobilo kladivo, nýbrž nevinný pád vějíře, ale která se časem rozšiřuje a nakonec stejně způsobí, že z vázy kapku po kapce uteče všechna voda a květ ve váze vadne, s těmi malými zraňujícími momenty ve vztazích, které jsou sice zanedbatelné z pohledu z vnějšku, ale v srdci dotčeného způsobují nezhojitelné jizvy, které časem způsobí vykrvácení lásky (za tohle souvětí si češtinářsky koleduju o přesdršku) . Dovolil jsem si, ovšem volně, dvě poslední sloky přebásnit. Věnuji je Věrušce, aby věděla, že tohle nechci nikdy dopustit.

Tak často dotek milované dlaně
jak lehký vánek do srdce opře se,
to srdce pukne sice nepozorovaně,
láska se v něm ale navždy otřese.

Svět nikdy neuvidí v srdeční krajině
tu slabou jizvu zanesenou hnisem,
a za čas si přečte ve tváři dívčině:
Životu nebezpečné! Nedotýkati se!

Žádné komentáře: