Učitel v. příklad

Do knihovny moc nechodím, většinou jen když potřebuju něco konkrétního nebo když dostanu třetí upomínku. Sešlo se to teď obojí najednou, a tak jsem vyrazil. Půjčil jsem si jako první od roku 1999, kdy v knihovně zavedli počítačovou evidenci, český výtah z Vědosloví Bernarda Bolzana, o jehož druhym dílu jsem tady onehdy psal. Popravdě, nedivím se, že jsem byl první a vůbec bych se nedivil, kdybych byl poslední. Kdo si dneska na sebe oblíkne redingot?

Podle zvyku pak ještě rychle zkouknu regál s novinkama a obvykle si z nich jednu až dvě půjčím. Tentokrát mi padly oči na zápis nahrávky rozhovoru Ferdinanda Peroutky s Johannesem Urzidilem, pražským německým spisovatelem, z 60. let. Na konci toho rozhovoru si ti dva povídají o česko-německym soužití. Čte se to hezky, ale když už jsem si myslel, že se nedozvím nic, co by mi přišlo originální, na téměř poslední stránce pronesl Urzidil tuhle poučnou tezi:

Urzidil … psychologická situace byla následující. Německá mládež v dřívější době měla více učitelů než příkladů, živých příkladů. A ti učitelé byli víceméně militarističtí, jako král Bedřich Pruský anebo Vilém I., který scelil říši, der eiserne Kanzler a tak dále. Živé příklady, jako byl řekněme Komenský na české straně, Masaryk na české straně, Washington a Lincoln na americké straně, podle kterých se dá žít. Nemůžeš žít podle Kanta, dokonce nemůžeš žít podle Goetha. Můžeš si vybrat některé krásné názory a ideje ... a ... wie sagt man Lehren, učení, že ano, ale přece nemůžeš malému hochovi, kterého vychováváš, říct: Žij jako Kant! To je vyloučená věc. Můžeš mu říct - hleď, Lincoln vedl ten a ten a ten život a dělal to a to. Nebo Jefferson anebo Masaryk. To jsou příklady a nejsou to učitelé v tom hrubém smyslu.
Peroutka Ale pro dnešní mládež jsou to víceméně už taky jenom historické příklady.
Urzidil Ano, ale mají v sobě lidské elementy.

Ještě o něco dál říká, že největší nebezpečí pro politiku je, když se stane směšnou. Nevíme o tom náhodou něco?

Narozeniny

Když jsem nedávno pořizoval tenhle noční snímek, netušil jsem, že Big Ben se narodil 28. května 1859, tedy dnes přesně před 150 lety. Tehdy tenhle třináctitunovej zvon převezlo spřežení šestnácti koní z slévárny ve Whitechapel k Westminsterskýmu paláci a od tý doby tam odbíjí čas. Věrušce dneska odbil další růček, a tak jí posílám jednu cornwallskou vzpomínku.

Alchymista

Celé město se může přestěhovat, ale studna ne. Milenci se potkají, uhasí žízeň, založí rodinu a vychovají děti tam, kde je studna. Ale když se jeden z nich rozhodne odejít, studna nemůže jít s ním. A láska, i když je stejně čirá, jako ta voda ve studni, tam zůstane také.

To napsal Paulo Coelho. Nečetl jsem ho, ale tuším, že podobnejch mouder jsou jeho knihy plný. Prej teď někdy přijel do Prahy natáčet reklamu na VW. Přijel inkognito a prej o svý návštěvě Prahy neřekl ani svýmu českýmu nakladateli. Proboha proč by měl? Aby prozradil, že poklady se nenacházejí ani u egyptských pyramid, ale ani doma pod postelí? A že se zlato nevyrábí z olova, alébrž z reklamy na auťáky? Že není jen jedna studna a jedna oáza? Nicméně zase je hezký, že tolik nelpí na autorskejch právech jako jiný literární mrducové.

Ještě se mi moc líbí tenhle citát, kterej tne do jádra většiny sporů mezi lidma:

Nikdy nemůžeme soudit životy druhých, protože každý zná jen své bolesti a odříkání. Něco jiného je myslet si, že jdete po správné cestě, a něco jiného je myslet si, že jdete po jediné správné cestě.

Válka je vůl

Po vydařenym sobotním srazu s lidma, který jsem z poloviny neviděl 11 let a z poloviny vídám hodně zřídka, jsme se domů z Plzně vydali mírně oklikou. Za Zručí má svoje letecký muzeum pan Karel Tarantík. Já vojenskou techniku nikdy nesledoval, ale tyhle archeologický muzea mi nevaděj. Přijde mi to v nich, že jsou války tak dávná věc jako jurksej park, a že se tam teda tehdy tanky proháněly spolu s dinosaurama. To na paintball mě nikdo nedostane!

Zase ta filosofie

Jak se tak teď pročítám už asi sedmou knížkou o Hegelově filosofii dějin, v monografii australskýho filosofa Petera Singera jsem našel hezkej citát od Schopenhauera:

„Činí-li vlády filosofii prostředkem státních účelů, shledávají na druhé straně učenci ve filosofických profesurách řemeslo, které živí svého člověka jako každé jiné.“

Dohledal jsem si tenhle citát v předmluvě k druhému vydání knihy Svět jako vůle a představa a dodám ještě jednu část:

„Jak je možné, že filosofie, která se dělá pro obživu, degraduje na sofismus? Přesně podle přísloví Koho chleba jíš, toho píseň zpívej, vydělávání peněz filosofováním bylo vždy charakteristické právě pro sofisty… A tak se německé univerzity hemží průměrnými profesory, kteří, neumějíce vytvořit vlastní filosofii, přicházejí s podívanou, jíž je téměř kruté se vysmívat.“

Krása oběti

Začal jsem si nedávno přehrávat partie velmistrů, vlastě zatím hlavně jednoho. Michaila Tala jsem si vybral proto, že jsem si o něm přečetl, že dal na intuici a rád riskoval. Byl takovým Muhammadem Alím v ringu šachovnice. Samozřejmě, že Talova intuice byla minimálně o tisíc bodů někde jinde, ale to moje rozhodnutí nemohlo zvrátit. Taky jsem pochopil, že nejkrásnější kouzlo šachů je oběť. A věřte nevěřte, povedla se mi včera partie, v níž jsem hrál proti papírově silnějšímu soupeři (Holanďanových 1555 bodů bylo o tři víc než můj osobní rekord, v oné chvíli jsem měl 1531), obětoval věž a zvítězil.

Taky jsem se už dověděl, že víceméně každá partie záleží na chybě soupeře, třeba jen drobné, a vlastně mnohdy i zpočátku relativní. Posuďte sami. Pozice po mém úhybném královském manévru byla následovná, materiálně naprosto vyrovnaná:


Černý se pustil do výměn:

20. … Sxc3

Překvapil jsem ho, ale neváhal a nabídnutou věž za střelce vzal:

21. exf5 Sxe1

Nedobral jsem ovšem ani střelce a zarputile šel štěstí vstříc:

22. fxg6 hxg6 23. Sxg6


Situace vypadala takhle a černý přemýšlel deset minut. Během té doby jsem mu našel tři možné tahy. Podle mýho přesvědčení byl nejlepší tah 23. … Qd2 (když bílý nevymění je tam hrozba okamžitého matu), ale vlastně všechny tři by asi při dobrý hře vedly k vítězství.

23. … Dc7 24. Sh7+ Kh8?

To je ta chyba, která mi vynesla vítězství. A takhle krásně jsem pokračoval:

25. Sf5+ Kg8 26.Se6+ Vf7 27. Dg6+ Kf8 28. Vh8+ a černý za této situace oprávněně vzdal.


Slastnější pocit jsem ještě v online šachách nepoznal. Brďa to jistě ocení. A i Věruška už ví, co myslel Lessing tím, když řekl, že šachy jsou příliš vážné na hru a příliš hravé na vážnou věc.

Šťouchnutí do papeže

Na facebooku prý existuje možnost do někoho šťouchnout. Prostě na sebe upozornit. Hele, Karle, já tady jsem taky a nikdo si mě delší dobu nevšímá, protože jsem ošklivej a nebyl jsem už dlouho u moře. Papež má teď taky facebook, ale šťouchout do něj nejde. A tak jsem si na blogu KZK šťouchnul aspoň do facebooku.

Obchodníci filosofií

Když tak nahlížím do těch materiálů, z nichž se Věruška má učit na zápočty, úpím. Po filosofii reflexe přírody to teď byla estetika. Pořád ty samý plky, jejichž memorování je asi, jako kdybysme si měli zapamatovat obsah všech dílů Simpsonů a každej díl popsat třema větama – i když z těch Simpsonů si občas člověk odnese víc moudrosti než z Heideggera s Husserlem dohromady.

Když jsme dneska v podvečer dojeli do Plzně a Věruška šla na písemku, lehl jsem si v autě na zadní sedačku, pustil jsem si Deep Purply a začetl jsem se do Hovorů na útěku Bertolda Brechta. Na konci kapitoly o tom, jestli je lepší se spoléhat na lékaře, kterej nás léčí z lásky k bližnímu, anebo na lékaře, kterýmu za léčbu zaplatíme (schválně, kterýmu byste se svěřili vy?), stojí mj. tahle věta:

Muž, který přednáší o jónských filosofech, nemá pocit, že přitom také cosi prodává, že se vlastně moc neliší od obchodníka koloniálním zbožím.

Vážím si všech filosofů-akademiků, kteří si jsou schopni tohle přiznat. A o těch, co nejsou, jsem přesvědčenej, že by zato byli schopni prodávat nekvalitní vojenskej tabák v obalu Old Belt of Virginia a sami by nikdy nepoznali rozdíl. Gratuluju Věrušce, že to zatím zvládá.

Děkuju, Jiřino

Bavili jsme se s paní Š. o hereckých memoárech. Moc jsem jich nepřečetl, někdy jsem v ně ani neměl lecjakou důvěru, a tak jsem si rád nechal poradit. Paní ředitelka mi pak na jedno z našich dalších setkání donesla paměti Jiřiny Bohdalové pod názvem Měla jsem štěstí na lidi. Se stylovou stránkou jí pomáhal Petr Hora-Hořejš, kterého asi všichni znají jako autora Toulek českou minulostí (pamatuju si, jak před touhle populárně-naučnou knížkou akademici strašili, t. zn. že ji pečlivě přečetli od praotce Čecha přes Husa až po Husáka).

Je to opravdu kniha psaná vytříbenou češtinou s citem pro příběh a s absencí kýče, bulváru a naparování. Těch pár krátkých kapitol, který paní Bohdalová věnuje osudům svýho otce, by si měli mladí číst pro seznámení, starší pro připomenutí, co to byl ten komunismus. Jsou to tyhle kapitoly, který by klidně mohly být v dějepisných čítankách:

Blesk z čistého nebe
Kam mě to, proboha, vezou?
Jak nahá na pranýři
Rodinná návštěva
„Zacpěte si uši“
Noc v base
Svět přes filcové brýle
Co všechno, proboha, vědí?
„Co takhle dělat tátovi advokáta?“
Co je s maminkou?
Pozdvižení na fakultě
Malérů ještě nebylo dost!
Smutná svatba, smutná nevěsta


… a ještě pár dalších.

Vždyť jí tenkrát bylo 23, když ji estébáci odvlekli z DAMU a vezli ji až do litoměřický věznice, kde jí dali pásku přes oči a vodili od výslechu k výslechu. Byla ve třetím měsíci těhotenství. Po noci ji pustili a za půl roku byl soud s jejím otcem. Dostal 15 let odnětí svobody, za to, že u něj nějaký čas přespával kamarád, kterého vyhodila manželka, který pak skončil za kopečkama. Den po rozsudku se narodila Simonka Stašová.


Strašně se mi taky líbilo povídání o hereččině dětství a mládí (poznáte ji na fotkách? - ta druhá je z filmu Madla zpívá Evropě, do kterého byla v konkurzu vybraná). Měla opravdu štěstí na lidi, vždyť se jí jako neznámého kozlete ujala Jarmila Kronbauerová, Rudolf Deyl ml. nebo Vlasta Chramostová, aby ji připravili na talentovky na DAMU. Dvakrát se nedostala, a tak se rozhodla být učitelkou.




Jsou maturity, a tak všem studentům a učitelům věnuji tenhle citát:

Přiznávám, že mě učení nijak nenervovalo, neunavovalo, neštvalo, naopak, obrovsky mě bavilo. Myslím si, že pedagog musí být vlastně taky trošku herec, už proto, aby dokázal upoutat pozornost. Vždyť žáci jsou jen trochu jiné publikum. A katedra, to je vlastně miniaturní scéna. Pedagog nejen vštěpuje vědomosti a poučky. Před dětmi současně vystupuje, hraje, snaží se je oslovit, ovlivnit a hlavně zaujmout. Je v tom určitá exhibice i stylizace. Dobrý pedagog by měl proto být i dobrý herec.

Byl bych pro to, aby se na pajdácích učilo herectví a aby se z něj dělala zkouška. Školství by to určitě prospělo.

Tuhle fotku z natáčení mojí nejoblíbenější český komedie jsem si nemohl odpustit.

Soutěž o římský hrnec

Alcuin z Yorku napsal mimo jiné soubor 53 početních úloh pro mládež i s klíčem. Jedna z úloh zní:

100 mincí se má rozdělit tak, že každý muž dostane 3 mince, žena 2 mince a dvě děti se vždy podělí o 1 minci. Dohromady je v obci 100 obyvatel, kolik z nich je mužů, žen a dětí?

Existuje 7 řešení, Alcuinovi stačilo jedno, ale abyste vy vyhráli originální římský hrnec, musíte příjít alespoň na tři.

Alcuin mi vždycky přišel roztomilej. Jednak proto, že zavedl učení po hodinách, na čemž se do dneška, přesně 1205 let po jeho smrti, nic nezměnilo. Jednak proto, že jeho učení je jednoduchý, má lyrickou, protože anticky filosofickou příchuť a přitom je celý v latině, kterou už dneska skoro nikdo neumí - a tak vypadá i celkem složitě. No, nezní ta úloha, co jsem nahoře zadal, líp takhle?

V. PROPOSITIO DE EMPTORE DENARIORUM.
Dixit quidam emptor: Volo de denariis C porcos emere; sic tamen, ut verres X denariis emantur; scrofa autem V denariis; duo vero porcelli denario uno. Dicat, qui intelligit, quot verres, quot scorfae, quotve porcelli esse debeant, ut in neutris numerus nec superabundet, nec minuatur?

Navíc platí v latině nepřemožitelné a z latiny nepřeložitelné Curastique aute curi spirus!

Navenkovská dvojčata

Už jsem tady psal o tom, že jsem dědečkem. Mám první fotky z porodnice, a tak se jdu pochlubit. Máme dvojčata! Chlapeček se jmenuje Duel. Francouzská předloha od Georgese Neveuxe se jmenuje Le système deux. Hra vypráví o doslovném rozdvojení osobnosti, má výraznou pointu a hodila by se k nejlepším minikomediím Pierra Henriho Camiho.

Druhé dvojče je holčička, jmenuje se Blázinec v prvním poschodí a má krásné růžové šatečky. Trochu se vrtí, ale to je proto, že je živá a plná energie. Klasická komedie o šíleném sluhovi, ve které se Píďan může řádně vyřádit.

Sobec jsme my všichni

Musím ho připomenout, ač jsem ho nikdy nečet. Terezka psala o svym seznamu a jsem moc rád, že mi připomněla Gargantuu a Pantagruela, ale já dnes musím vytáhnout jméno jednoho spisovatele, kterej je téměř zapomenutej, ale jehož (aspoň ty dva stěžejní) romány bych si jednou chtěl přečíst.

Jeden se jmenuje Diana z rozcestí a druhej Sobec. Ze Sobce mám jen druhej díl, Dianu mám celou, ale v obou případech narážím na trochu nepohodlnej překlad. Těžko se tím textem prokousávám, protože u každý druhý věty přemejšlim, jak asi zněla anglicky, jelikož mi ten překlad nesedí. Tu člen, kterej by změnil smysl věty, tu nesmyslnej výkřik do tmy. A pak ten Vilouš ze Sobce (v originále Willoughby) – pro hlavní postavu prostě otřesný jméno! Ale věřím, že to jsou často překladatelský oříšky. Zkoušel jsem přeložit alespoň kousek jednoho z jeho psychologickejch sonetů a prdlajs… ani čtyřverší. Jo, a ten autor se jmenuje George Meredith.


R.L. Stevenson vyprávěl, jak za Meredithem přiběhl jeden jeho známej a křičel na něj, že je to hrozný, protože ve Viloušovi poznal sebe, a že nechce, aby o něm takhle psal. „Omyl, kamaráde,“ odpověděl autor, „Vilouš jsme my všichni!“

Kdyby někdo z Vás viděl v antikvariátě první díl Sobce (moje vydání je z r. 1928), přihlaste se, na ceně se nějak domluvíme.

Teď jsem otevřel Dianu z rozcestí a zrak mi padnul na jednu větu, která se tady určitě bude vyjímat jako celkem svébytnej a pro dnešní stoletý výročí Meredithovy smrti vhodnej citát:

„Prodlouží-li se náš život, přežijeme velmi mnoho těch, o kterých bychom si přáli, aby zatlačili oči nám.“

Jak zastavit světlo

Svět je přehlcenej informacema. Člověk už se dlouho neorientuje ve vědě, protože vlastně ani nemá proč, vždyť popisy, jak to chodí, když nevíme, že a proč to tak má chodit, jsou celkem nuda. O to víc se orientujeme v tom, kdo s kym chodí a kdo už to nerozchodí.

Je šílený, že jsem se až teď dozvěděl, že se před deseti lety povedlo jedný dánský dámě na Harvardu zpomalit a zastavit světlo. V článcích, co jsem si k tomu přečetl (ba i na harvarskym videu), jsou zase upřednostněný informace o tom, že se to využije v počítačích a informačních technologiích (IBM už má zpomalovací mikročip) a vůbec nic o tom, že by to vrhalo nějakej novej pohled na vesmír a jeho vznik a chod.

Hlodá ve mně otázka: jakou teplotu měl vesmír v době vzniku? Žádnou, protože teplota se musí nabrat z absolutní nuly? A teprve pak třeba nesmírnou? Kdyby totiž byl absolutně chladnej, tak mohl velkýmu třesku předcházet Bose-Einsteinův kondenzát. A Pánbůh do něj prostě jen střelil laserem a viděl, že je to dobré.

Tohle mě dneska napadlo, když jsem se s Věruškou učil na zápočet z Filosofie reflexe přírody. Nemám ty plky rád a přesto jim vždycky podlehnu a začnu sám filosofovat, ale spíš jako nepovedená postava z nějaký Havlovy absurní komedie. A protože se v těch čítankách k zápočtu taky docela obšírně píše o evoluci a kreacionalismu, a protože mě nedávno popudil člověk, kterej hlásá, že nepochází z opice, i když je hodně podobnej magotovi bezocasýmu, pudí mě to ke krátkýmu vyznání.

Věřím, že pocházím z něčeho opici podobného, stejně silně jako věřím v něco Bohu podobného (neboť každý božství asi vnímá jinak). Líbí se mi záludnosti vývoje stejně jako nevyzpytatelný zákruty Boží vůle. Toužím po lepším tady na Zemi jako po spáse tam někde. A k tomu všemu si ještě ničím nejsem jistej.

Zlomte vaz!

Rád bych se svěřil s novinkou. Jsem novopečeným dědečkem. Dobře, když tomu říkáte nesmysl, nejsem, ale brzy budu. Zítra. Budu mít první vnouče. Divadelní vnouče. Stál jsem před pěti lety u zrodu divadla Navenek a od té doby jsem režíroval docela hezkou řádku her a scének, a v těch, co jsem je nerežíroval, jsem hrál. Aspoň štěk. S výjimkou loutkoherecké a dětské sekce, samozřejmě.

Zítra mají premiéru dvě aktovky v provedení divadla Navenek, z nichž jsem dosud neviděl jediný obraz, neslyšel jedinou repliku. Před rokem jsem dal Páje přečíst několik her, tím bylo ovšem předání genetické informace mezi námi dvěma ukončeno. Vybrala si přes 140 let starou hru Františka Ferdinanda Šamberka Blázinec v prvním poschodí. Je to prověřená komedie, od roku 1985 ji hrají herci v čele s Bárou Hrzánovou a Martinem Dejdarem. Pája si ji upravila, proškrtala a nakonec jí přišla na celovečerní představení krátká.

Za půl roku byla sháňka po další aktovce. Poskytl jsem tedy druhou genetickou informaci. Pája si vybrala hru Dvouhra od Georgese Neveuxe, autora předlohy pro libreto k opeře Julietta Bohuslava Martinů. Předělala si ji k obrazu svému, a tak vznikla hra s názvem Duel.

Dneska jsem do divadla s Milhauzem převezl 50 židlí, kdyby byly návaly, tak aby si lidi měli kam sednout, a starou skříň jako výpravnou rekvizitu na jeviště. Nicméně, nezdržel jsem se a opravdu jsem nic neviděl a neslyšel, protože teď už to musím vydržet až do premiéry.

Přijměte tedy pozvání:

Sobota 16. května od 19.00

na představení divadla Navenek

BLÁZINEC V PRVNÍM POSCHODÍ
&
DUEL


___________________

Poznámka pod čarou:
Škoda, že jsme nepozvali do Kadaně na divadelní květen Milana Schejbala. To by byl porotce k pohledání. Představte si, že tento režisér a pedagog z DAMU má ve svém repertoáru dramatizaci románu Jak jsem vyhrál válku, veselohru Blázinec v prvním poschodí (minulý rok ji hráli v Žatci) a pokračování hry Hrobka s vyhlídkou (tu přivezou příští týden žatečtí pod názvem Mlhavé vyhlídky), které se jmenuje Do hrobky tanečním krokem.