Tatarská hádanka

Dlouho jsem sem nedával hádanku s nějakým méně známým portrétem všeobecně známé osobnosti. Tak tedy, co vyrostlo z tohohle hocha?

Poradím, že to byl básník a překlad jeho Tatarské písničky z poémy o jedné fontáně věnuju Věrušce:

Nebe nám dává důvod k breku
ve formě nejrůznějších běd:
blažený fakír, který viděl Mekku
na konci proplakaných let.

Blažený ten, koho smrt zastavila
na břehu řeky Dunaje
z tichých vod vznesla se krásná víla
a odnesla ho do ráje.

Nikdo však nebyl více oblažen,
nikoho neobdarovalo nebe
tak jako toho, který ze sta žen
v harému vybral si tebe!

Lenin je mrtev, ať žije Paroubek!

Tyhle řádky jsou ze sbírky Černí jezdci a další básně, kterou ještě v 19. věku napsal Stephen Crane. Třeba si je přečtete, než půjdete k volbám.

Kde se vzal tu se vzal jeden muž,
který řekl:
„Seřaďte mi všechny lidi na světě do řad.“
A vzápětí
se strhl hrozný povyk mezi lidmi
proti řazení do řad.
To vyvolalo hlasitý svár po celém světě,
Trvalo to věky;
a lidé prolévali krev
za to, aby nemuseli stát v řadě
a za to, aby se vzorně seřadili.
Nakonec ten muž zemřel, nešťasten.
A lidé zabředlí do své krvavé pře
se tu prostou věc nikdy nedozvěděli.

Náměstí Pozemského neklidu

Přesně před dvaceti lety vyfotilo a natočilo pár novinářů člověka, kterej zastavil kolonu čínskejch tanků na Náměstí Nebeskýho klidu den po nepokojích, při kterých se na tom samém náměstí shromáždilo milion Číňanů. Tenhle jeden člověk se stal slavnějším než ten milion, z nějž několik tisíc lidí bylo na místě zastřeleno nebo zraněno. Jeho osud je neznámej, ale vlastně jasnej. Jednou bude uprostřed toho náměstí hrob neznámého člověka s nákupem.

Jeff Rozšiřovač nebo spíš Šiřitel, tak by se asi dalo přeložit jméno Jeffa Widenera, autora snímku, kterej se nejvíc šířil po světě.

Snoubenci

Včera jsme se s Věruškou ve Snoubencích dočetli až k místu, kde Manzoni popisuje osudy Otce Kryštofa, františkána, jenž může Renzovi a Lucii pomoct v jejich trápení. Když byl Otec Kryštof mladý, jmenoval se Ludvík, šel takhle jednou po ulici a proti němu se šoural jeden šlechtic, „s kterým se sice nikdy neviděl, ale který ho strašně nenáviděl“. Člověk se zarazí, že už v 17. století existovala taková virtuální nenávist, ale Manzoni to záhy vysvětlí, že „jednou z předností tohoto světa je, že lidé mohou nenávidět a býti nenáviděni, aniž by se znali“. Ostatně Ludvík tomu šlechtici „splácel jeho nenávist stejně upřímně“.

Máme tu tedy dva lidi, co se nesnáší. Jdou proti sobě těsně při zdi. Podle obyčeje právo projít měl ten, kdo měl zeď po pravý straně (logičtější by bylo po levý, ale Manzoni to má určitě z dobovejch análů). To byl v tomto případě Ludvík, šlechtic se mu tedy měl vyhnout. Následuje úžasnej komiksovej rozhovor, kterej jsem si prostě nemohl nechat pro sebe.

„Z cesty!“
„Jděte vy z cesty, já mám právo jít rovně.“
„S lidmi vašeho druhu mám právo vždycky na své straně.“
„Ano, kdyby vaše zpupnost byla pro mne zákonem.“
…
„Drzoune! Zlomím tenhle meč, až ho potřísním tvou krví.“

V následující mele, který se zúčastní i doprovody obou výtečníků, jsou dva mrtví, pár raněnejch a několik utečenejch.

Nejsme v 17. století, a tak snad dneska odpoledne na divadle nebudou oběti na životech.

Tři fotografie

Libočany u Žatce - malbě je podobná díky špatnému rozlišení foťáku v mobilu, kterým jsem ji pořídil, a tak se na ni rád koukám.

Věruška - nerada se fotí a takhle to dopadá.

Františkánský klášter - nedávno osadili chmelnici a to si přímo říkalo o tenhle snímek.

Dědicům, vykonavatelům poslední vůle a právním zástupcům

John Masefield (originál přímo na wikipedii)

Nechci rakev, nechci rituály,
nechci, abyste slzy prolévali.
Spalte mě a tu hrstku popela
rozprašte do potoka nebo jezera,
anebo mě pošlete po větru dál;
a děkujte Bohu, že už si mě vzal.

A ještě začátek Vyznání (originál zde) který všechno vysvětluje:

Mám za to, že z mrtvého těla
nezmizí duše v království ticha,
ale že vystřelí jak rána z děla
nějaké těhulce doprostřed břicha.
V útlounkém tělíčku dítěte
si stará duše střihne repete.

Tak dle mého přesvědčení
má ruka, jež teď třímá pero,
zažila stokrát v hrobě tlení
toho, co červi nesežerou,
a Vaše oči, co to nyní čtou,
viděly možná Řeky před Trójou.

Učitel v. příklad

Do knihovny moc nechodím, většinou jen když potřebuju něco konkrétního nebo když dostanu třetí upomínku. Sešlo se to teď obojí najednou, a tak jsem vyrazil. Půjčil jsem si jako první od roku 1999, kdy v knihovně zavedli počítačovou evidenci, český výtah z Vědosloví Bernarda Bolzana, o jehož druhym dílu jsem tady onehdy psal. Popravdě, nedivím se, že jsem byl první a vůbec bych se nedivil, kdybych byl poslední. Kdo si dneska na sebe oblíkne redingot?

Podle zvyku pak ještě rychle zkouknu regál s novinkama a obvykle si z nich jednu až dvě půjčím. Tentokrát mi padly oči na zápis nahrávky rozhovoru Ferdinanda Peroutky s Johannesem Urzidilem, pražským německým spisovatelem, z 60. let. Na konci toho rozhovoru si ti dva povídají o česko-německym soužití. Čte se to hezky, ale když už jsem si myslel, že se nedozvím nic, co by mi přišlo originální, na téměř poslední stránce pronesl Urzidil tuhle poučnou tezi:

Urzidil … psychologická situace byla následující. Německá mládež v dřívější době měla více učitelů než příkladů, živých příkladů. A ti učitelé byli víceméně militarističtí, jako král Bedřich Pruský anebo Vilém I., který scelil říši, der eiserne Kanzler a tak dále. Živé příklady, jako byl řekněme Komenský na české straně, Masaryk na české straně, Washington a Lincoln na americké straně, podle kterých se dá žít. Nemůžeš žít podle Kanta, dokonce nemůžeš žít podle Goetha. Můžeš si vybrat některé krásné názory a ideje ... a ... wie sagt man Lehren, učení, že ano, ale přece nemůžeš malému hochovi, kterého vychováváš, říct: Žij jako Kant! To je vyloučená věc. Můžeš mu říct - hleď, Lincoln vedl ten a ten a ten život a dělal to a to. Nebo Jefferson anebo Masaryk. To jsou příklady a nejsou to učitelé v tom hrubém smyslu.
Peroutka Ale pro dnešní mládež jsou to víceméně už taky jenom historické příklady.
Urzidil Ano, ale mají v sobě lidské elementy.

Ještě o něco dál říká, že největší nebezpečí pro politiku je, když se stane směšnou. Nevíme o tom náhodou něco?

Narozeniny

Když jsem nedávno pořizoval tenhle noční snímek, netušil jsem, že Big Ben se narodil 28. května 1859, tedy dnes přesně před 150 lety. Tehdy tenhle třináctitunovej zvon převezlo spřežení šestnácti koní z slévárny ve Whitechapel k Westminsterskýmu paláci a od tý doby tam odbíjí čas. Věrušce dneska odbil další růček, a tak jí posílám jednu cornwallskou vzpomínku.

Alchymista

Celé město se může přestěhovat, ale studna ne. Milenci se potkají, uhasí žízeň, založí rodinu a vychovají děti tam, kde je studna. Ale když se jeden z nich rozhodne odejít, studna nemůže jít s ním. A láska, i když je stejně čirá, jako ta voda ve studni, tam zůstane také.

To napsal Paulo Coelho. Nečetl jsem ho, ale tuším, že podobnejch mouder jsou jeho knihy plný. Prej teď někdy přijel do Prahy natáčet reklamu na VW. Přijel inkognito a prej o svý návštěvě Prahy neřekl ani svýmu českýmu nakladateli. Proboha proč by měl? Aby prozradil, že poklady se nenacházejí ani u egyptských pyramid, ale ani doma pod postelí? A že se zlato nevyrábí z olova, alébrž z reklamy na auťáky? Že není jen jedna studna a jedna oáza? Nicméně zase je hezký, že tolik nelpí na autorskejch právech jako jiný literární mrducové.

Ještě se mi moc líbí tenhle citát, kterej tne do jádra většiny sporů mezi lidma:

Nikdy nemůžeme soudit životy druhých, protože každý zná jen své bolesti a odříkání. Něco jiného je myslet si, že jdete po správné cestě, a něco jiného je myslet si, že jdete po jediné správné cestě.

Válka je vůl

Po vydařenym sobotním srazu s lidma, který jsem z poloviny neviděl 11 let a z poloviny vídám hodně zřídka, jsme se domů z Plzně vydali mírně oklikou. Za Zručí má svoje letecký muzeum pan Karel Tarantík. Já vojenskou techniku nikdy nesledoval, ale tyhle archeologický muzea mi nevaděj. Přijde mi to v nich, že jsou války tak dávná věc jako jurksej park, a že se tam teda tehdy tanky proháněly spolu s dinosaurama. To na paintball mě nikdo nedostane!

Zase ta filosofie

Jak se tak teď pročítám už asi sedmou knížkou o Hegelově filosofii dějin, v monografii australskýho filosofa Petera Singera jsem našel hezkej citát od Schopenhauera:

„Činí-li vlády filosofii prostředkem státních účelů, shledávají na druhé straně učenci ve filosofických profesurách řemeslo, které živí svého člověka jako každé jiné.“

Dohledal jsem si tenhle citát v předmluvě k druhému vydání knihy Svět jako vůle a představa a dodám ještě jednu část:

„Jak je možné, že filosofie, která se dělá pro obživu, degraduje na sofismus? Přesně podle přísloví Koho chleba jíš, toho píseň zpívej, vydělávání peněz filosofováním bylo vždy charakteristické právě pro sofisty… A tak se německé univerzity hemží průměrnými profesory, kteří, neumějíce vytvořit vlastní filosofii, přicházejí s podívanou, jíž je téměř kruté se vysmívat.“

Krása oběti

Začal jsem si nedávno přehrávat partie velmistrů, vlastě zatím hlavně jednoho. Michaila Tala jsem si vybral proto, že jsem si o něm přečetl, že dal na intuici a rád riskoval. Byl takovým Muhammadem Alím v ringu šachovnice. Samozřejmě, že Talova intuice byla minimálně o tisíc bodů někde jinde, ale to moje rozhodnutí nemohlo zvrátit. Taky jsem pochopil, že nejkrásnější kouzlo šachů je oběť. A věřte nevěřte, povedla se mi včera partie, v níž jsem hrál proti papírově silnějšímu soupeři (Holanďanových 1555 bodů bylo o tři víc než můj osobní rekord, v oné chvíli jsem měl 1531), obětoval věž a zvítězil.

Taky jsem se už dověděl, že víceméně každá partie záleží na chybě soupeře, třeba jen drobné, a vlastně mnohdy i zpočátku relativní. Posuďte sami. Pozice po mém úhybném královském manévru byla následovná, materiálně naprosto vyrovnaná:


Černý se pustil do výměn:

20. … Sxc3

Překvapil jsem ho, ale neváhal a nabídnutou věž za střelce vzal:

21. exf5 Sxe1

Nedobral jsem ovšem ani střelce a zarputile šel štěstí vstříc:

22. fxg6 hxg6 23. Sxg6


Situace vypadala takhle a černý přemýšlel deset minut. Během té doby jsem mu našel tři možné tahy. Podle mýho přesvědčení byl nejlepší tah 23. … Qd2 (když bílý nevymění je tam hrozba okamžitého matu), ale vlastně všechny tři by asi při dobrý hře vedly k vítězství.

23. … Dc7 24. Sh7+ Kh8?

To je ta chyba, která mi vynesla vítězství. A takhle krásně jsem pokračoval:

25. Sf5+ Kg8 26.Se6+ Vf7 27. Dg6+ Kf8 28. Vh8+ a černý za této situace oprávněně vzdal.


Slastnější pocit jsem ještě v online šachách nepoznal. Brďa to jistě ocení. A i Věruška už ví, co myslel Lessing tím, když řekl, že šachy jsou příliš vážné na hru a příliš hravé na vážnou věc.

Šťouchnutí do papeže

Na facebooku prý existuje možnost do někoho šťouchnout. Prostě na sebe upozornit. Hele, Karle, já tady jsem taky a nikdo si mě delší dobu nevšímá, protože jsem ošklivej a nebyl jsem už dlouho u moře. Papež má teď taky facebook, ale šťouchout do něj nejde. A tak jsem si na blogu KZK šťouchnul aspoň do facebooku.

Obchodníci filosofií

Když tak nahlížím do těch materiálů, z nichž se Věruška má učit na zápočty, úpím. Po filosofii reflexe přírody to teď byla estetika. Pořád ty samý plky, jejichž memorování je asi, jako kdybysme si měli zapamatovat obsah všech dílů Simpsonů a každej díl popsat třema větama – i když z těch Simpsonů si občas člověk odnese víc moudrosti než z Heideggera s Husserlem dohromady.

Když jsme dneska v podvečer dojeli do Plzně a Věruška šla na písemku, lehl jsem si v autě na zadní sedačku, pustil jsem si Deep Purply a začetl jsem se do Hovorů na útěku Bertolda Brechta. Na konci kapitoly o tom, jestli je lepší se spoléhat na lékaře, kterej nás léčí z lásky k bližnímu, anebo na lékaře, kterýmu za léčbu zaplatíme (schválně, kterýmu byste se svěřili vy?), stojí mj. tahle věta:

Muž, který přednáší o jónských filosofech, nemá pocit, že přitom také cosi prodává, že se vlastně moc neliší od obchodníka koloniálním zbožím.

Vážím si všech filosofů-akademiků, kteří si jsou schopni tohle přiznat. A o těch, co nejsou, jsem přesvědčenej, že by zato byli schopni prodávat nekvalitní vojenskej tabák v obalu Old Belt of Virginia a sami by nikdy nepoznali rozdíl. Gratuluju Věrušce, že to zatím zvládá.