Odplata

inspirováno básní H. W. Longfellowa

Pomalu melou Boží mlýny,
pomalu ale jistě;
nakonec nevinný jak vinný
zakotví v témže místě.

Jeden se brání, druhý svolí,
smrtka se jenom zazubí,
semele všechno mezi koly
a zbudou z nás jen otruby.

Nevyhrnuj na mě šosy redingotu

„Obcování jest začátek a konec všelikého umění, a učení od obcování svůj začátek béře a v obcování se dokonává. Člověk bez společného obcování nemůže pravým člověkem slouti, neboť, kdož s lidmi neobcuje, ničehož nezkusí a kdo nic nezkusí, o ničem souditi nemůže, a kdož ničeho rozsouditi neumí, nehrubě se od hovada dělí…“ tak cituje v doslovu ke svému Společenskému katechismu dr. Jiří Guth jakéhosi mně i internetu neznámého Gwazzu-Havlíka. Poštou mi přišel třetí díl této základní literatury společenského chování, který odborný učitel Rudolf Novotný sešil tak, že ho podezírám, že byl odborným učitelem chemie nebo nějaké jiné exaktní vědy, protože kniha začíná doslovem a postupně se propracováváte k prvním kapitolám. Ale je to jazyk, který by se měl dětem čísti pro radost, aby pochopily kouzlo češtiny, a rady, které by se daly tesat do kamene. Jednu za všechny z kapitoly o parlamentu:

Neníť gentlemanlike ten, kdo např. na pány voliče vyhrnuje šosy svého redingotu.

Těsně před doslovem je pan Guth-Jarkovský zhrozen z budoucnosti, která dle jeho desatera futirismu bude děsně dynamická, pestrobarevná, bezohledná, zářivá, hygienická (tak, aby se pán v obleku volně mohl potiti)… a co je nejhorší: místo knoflíků budou jen zapínadla, jimiž snadno a rychle možno měniti různé kusy oděvu tak, že obratem ruky z jednoho obleku stane se jiný a ten, kdo nosí takový futuristický šat „kráčí radostně rušnými ulicemi jsa sám v sobě kaleidoskopickým kolečkem barev…“

Dnes jsme byli s Věruškou po nákupech a přesně tohle jsme zažili. Věruška si koupila něco pestrých hadérků a já kroksky, v nichž se mohu volně potiti. Horší mi přijde, že se dnes na voliče nevyhrnují šosy redingotu, ale rovnou se na ně vytahuje holá prdel.

Zeislovic rodinka

John Zeisel vystudoval sociologii na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a poté design na Harvardu, čímž spojil oba obory svých rodičů, kadaňského rodáka Hanse Zeisla a Evy Zeislové, o nichž jsem psal minule. Učil pak na univerzitách v Yale a na Harvardu, ale věnoval se i praktické architektuře, navrhnul např. kancelář pro 350člennou redakci Minneapolis Star-Tribune. Poté začal navrhovat budovy a interiéry pro lidi postižené Alzheimerovou chorobou. Práce s těmito lidmi ho od architektury přivedla na cestu přímé pomoci. John Zeisel je velkým zastáncem nefarmaceutického přístupu k tzv. stařecké demenci.

„Jsem proti ustálenému názoru, že diagnóza se rovná rozsudek. Tohoto stigmatu se musíme zbavit a přistupovat k těm lidem jako k lidem a ne jako k pacientům,“ píše ve své knize Ještě jsem tady, která shrnuje jeho poznatky v této oblasti. Nyní je prezidentem organizace, která provozuje sedm zařízení podle pravidel popsaných v této knize. Naplánovali jsme v Kadani konferenci na toto téma na jaře 2014, kdy by se do našeho města mohly sjet kapacity z celého světa. No, uvidíme.

Do Kadaně přivezl i své dva syny Adama a Evana. Adam provozuje stránku, na níž pečuje o odkaz své babičky a obchoduje s produkty, které ona navrhovala. Evan je herec, producent a scénárista, ale také vede společnost pro pomoc studentům a žákům se zvládnutím studia.

Neděle a pondělí prožité ve společnosti těchto tří zajímavých lidí byl zážitkem, na který se nezapomíná. Při večeři jsme se bavili  o podstatě lidské duše, zda je dobrá či zlá, zda je lidstvu vlastnější mír nebo válka. Mezi Hobbese, Locky a čínské filosofy jsem vnesl Pierra Teilharda de Chardina, čímž jsem si prof. Zeisla získal. Byl neuvěřitelně puntičkářský, vše si zapisoval, učil se celou noc dvě věty na úvod své řeči v češtině, nechtěl žádné volno, vše chtěl mít nalajnované, včetně rozhodování nad jídelním lístkem, vždy mě poprosil, abych vybral za něj. Evan s Adamem si na jeho účet někdy zavtipkovali. Adama jsem pochválil, že sice toho moc neřekne, ale pak je to perla. Od té doby se odmlčel úplně. Asi za půl hodiny se ozval, že jsem mu to neměl říkat, protože se teď bojí, že mě zklame. Zase mě rozesmál.

My dva a čas

... jsme písničkáři toulaví...

Poetika

Už jsem měl mít za sebou první část mého kurzu o poesii, ale musel jsem ji odložit, protože poslední víkend byl oprvadu přesycený a neodvedl bych práci, jakou si představuji. Přemýšlím, jakou čítanku bych si vzal, aby výběr básní byl pestrý. Jako jednu z nejlepších, kterou jsem kdy držel v ruce, bych ohodnotil Almanach Kmene z roku 1948 redigovaný Kamilem Bednářem. V básni Děti o Vánocích roku 1945 píše Vladimír Holan: Krutý a zhovadilý světe, co já s tebou? A o pár stránek dál má Jiří Orten báseň Poetika:

Přesněji, slova! Ať se cesta přímí
a vede tam, kde na ni čeká sad,
ať počnou česat sadaři mí,
mé uschlé slzy: jablek načesat

a třeba ještě trochu zelených,
načesat ňader, z kterých ssají děti,
načesat jiter, žen a vůně knih,
kterým i čas by mohl záviděti.

A láska mlčí-li a všechno kolem němě
klid předstírá, vy chtějte, slova, znít,
nahoru k nebi znít a dolů, kde je země -
a prudce do mne. Bolest poranit ---

Kdo byl Hans Zeisel

Nedělní večer a včerejší den až téměř do půlnoci jsem strávil ve společnosti tří zajímavých mužů. Dr. John Zeisel přijel do Kadaně uctít památku svého otce, kadaňského rodáka Hanse Zeisla, a vzal s sebou i své dva syny Evana a Adama. Dnes jsem při té příležitosti tlumočil jeho přednášku o celé rodině Zeisslových a byla to zajímavá zkušenost - zdaleka nejen po překladatelské stránce (i když jsem se trochu zapotil, protože naposledy jsem před auditoriem tlumočil před více než deseti lety). Rád bych se podělil o zážitek. V tomto článku ale nejdříve shrnu, kvůli komu celé toto setkání vzniklo.

Hans Zeisel studoval ve Vídni právo a politické vědy, nicméně po promoci aplikoval své vědomosti v sociologických výzkumech (sociologie se tehdy dala studovat jen na několika větších evropských univerzitách). Podstatná byla jeho studie nezaměstnanosti (spolu s kolegy Paulem Lazersfeldem and Marií Jahodovou), při níž zjistil psychologický dopad nezaměstnanosti na sebeúctu. Hans se z praktických důvodů dále zaměřil na průzkumy trhu, které se daly poměrně výhodně nabízet průmyslovým a obchodním firmám. Když jeden takový nabídl starému panu Baťovi, tento mu ukázal tabulky s vývojem jeho zisku od začátku své kariéry s otázkou: „A na co já potřebuji nějaký průzkum trhu?“

V roce 1932 se v Berlíně seznámil s Evou Strikerovou, která se ale právě tehdy rozhodla svoji nadějnou kariéru návrhářky užitné keramiky zúročit v Sovětském svazu. Opravdu se tam za pár let stala ředitelkou sovětského sklářského a porcelánového průmyslu. Nicméně v roce 1936 byla ze dne na den zatčena tajnou policií, obviněna z kontrašpionáže (jako kurýr mezi Trockým a skupinou plánující atentát na Stalina) a strávila 16 měsíců v sovětském Gulagu. Po propuštění byla vyhoštěna do Vídně, kde se znovu setkala s Hansem Zeislem. Bylo to po anšlusu, a tak oba milenci židovského původu nasedli na vlak a odjeli do emigrace. V londýnském Greenwichi se vzali a s několika desítkami dolarů v kapse odjeli do USA.

Ve Státech udělali oba manželé Zeislovi slušnou kariéru, Eva v designu a Hans v sociologii, zejména té právní. Napsal několik knih a osobně se celý život angažoval za zrušení trestu smrti a proti jaderné válce, ale také třeba za maximální rychlost 55 mil (tj. cca 90km) v hodině na silnicích a pro vše měl jako pádné argumenty sesbíraná sociologická data. V letech 1953 až 1974 učil právo na univerzitě v Chicagu. V 80. letech převzal nejvyšší rakouské státní vyznamenání. Zemřel v březnu 1992.Včera, 20 let po jeho smrti mu byla odhalena pamětní deska na rodném domě v Kadani.

Příště napíšu něco o Hansových potomcích, které jsem měl tu čest osobně poznat.

Bohuslaw Hasišteynský biskupem Olomúckým

Včera jsem si na poště vyzvedl pár knížek a mezi nimi se skvěla i kniha o Bohuslavu Hasištejnském z Lobkovic z roku 1836 sepsaná a sestavená Karlem Vinařickým, t. č. farářem na Kováni u Mladé Boleslavi. Připomnělo mi to mé mladistvé nadšení historií, kdy jsem si poznámky z gymnazijních hodin psal pravopisem Wácslawa Wladivoje Tomka. Zde přináším ukázku z jedné zajímavé kapitoly, čímž si zároveň připravím i půdu pro jeden článek o reformě češtiny navržené Ladislavem Klímou.

Mezi tjm co Bohuslaw na wýchodě putowal, biskupská stolice w Olomúci se oprázdnila. Učený a rowně pobožný biskup Olomúcký a spolu Waradjnský, Jan z Prostnice, wysoce wážený od králů, uherského Matiáše i českého Wladislawa, složil se sebe wšecka důstogenstwj a wstaupil do řehole sw. Františka, chtěge w tiché pobožnosti ztráwiti ostatek žiwobytj swého. Biskupstwj Waradjnské bylo brzy důstogným opatřeno spráwcem. Kapitula Olomúcká také přistaupila k nowému wolenj. Pochvalná powěsť o učenosti a ctnostech Bohuslawowých, jakož i také poraučení samého Krále Wladislawa, i přjmluwa mocného pána pod obogj, Ctibora Towačowského z Cjmburka, heytmana markrabstwj Morawského, naklonila kanownjky, že Bohuslawa gednohlasně za biskupa zwolili. Nebyl sice posawad ani knězem, ale měl do sebe wšecky wlastnosti wýborného preláta. Oldřich z Lichtenšteyna, biskup Tridentský, poraučege ho w Prosinci 1490 kardinálowi Ostienskému Julianowi, takové swědectwí o něm wydáwá: „Dowěděw se, že biskupstwkj Olomúckému požádán gest český pán, Bohuslaw z Hasišteyna, bratr Jana Hasišteynského, který nedáwno poselstwj wykonal u našeho swatého otce Innocencia, za powinnost kladu sobě, dle zásluhy a k obecnému užitku cjrkwe Božj, Wašj Velebnosti poraučeti muže, gehož gsme se oba we Ferraře znáti naučili, pod gednau střechau přátelsky s njm přebýwagjce. Pocházjť dle wědomj mého netoliko z rodu wysokého a z tétéž wlasti, ale mimo mnohé zewnitřnj tělesné přednosti gest on také muž welmi učený, latině a řečtině wýmluwný řečnjk, filosof, práwnjk, a w pjsmech swatých dobře zběhlý. Podobně sobě také mnoho ctnostj osobil; gest mjrný, střídmý, zdrženliwý, swětskému zbožj neoddaný, stydliwý, čistotný, takže se ani v neymenšj náklonnosti k nedowoleným rozkošjm u něho nagjti nedá.“

Papež Alexandr VI. ale nakonec Bohuslava neuznal a na biskupský stolec dosadil Ardicina della Porta a po jeho smrti svého synovce Jana Borgiu. Možná i za to napsal Bohuslav po papežově smrti onen epitaf, který jsem přeložil do angličtiny a který je tak už dva roky netknutý vtělen do článku o Alexandru VI. na anglické wikipedii. Článek o tomto nechvalně známém papeži od té doby zhlédlo cca 1.000.000 lidí (je to 8935. nejčtenější článek vůbec). Možná i u nás v Kadani máme na olomouckou epizodu Bohuslava Hasištejnského v Olomouci jednu památku, ale to by mi historici spíš vyvrátili, viď Luky?

Láska a flirt

Dlouho jsem nečetl nic o lásce, a tak jsem sáhl rovnou po přednášce Jaroslava Šimsy O lásce a flirtu  z roku 1939. A je to tam.

Všimněme si hned na začátku, že slovo láska patři mezi těch několik slov, která s číslem mění význam: jenom v jednotném čísle je láska pravou láskou, v čísle množném má lehce depreciativní význam. Láska miluje singulár, asi tak jako slovo radost. Zkuste říci v množném čísle název jedné z knih Jeana Giona „Kéž tonu v radosti!“ nebo jednoho z děl Beethovenových „Bože, kéž tonu v radosti!“. „Tonouti v radostech“ by znamenalo tonouti v pochybných radostech velkoměsta – což nemá docela nic společného s radostí, pronikající celým životem. Tak ani „lásky“ nemají nic společného s láskou: jsou to jen všelijaké pochybné historky, v nejlepším případě episody, za něž se leda stydíme.

Krom zajímavých postřehů je v těch třech statích i kvantum odkazů na literaturu, ale i na výtvarné umění. Poprvé jsem tak spatřil Rodinovu sochu Boží dlaň, která ale, aby byla pochopena, musí být viděna trojrozměrně. Až budeme s Věruškou příště v Paříži, musíme do Musée Rodin.

Muslimky

Je mi tak nějak líto, že už nemusím načítat Lorda Byrona, bylo mi s ním dobře. A protože nechci, aby to, co se mi zdálo geniální, jen tak vyšumělo, ještě ho tu párkrát připomenu. Stejně jako Elišku Krásnohorskou, jejíž překlad čtyř set spenserovských strof mně asi nikdy nepřestane fascinovat. Zde jsou dvě stance z 2. zpěvu, které pojednávají o islámu v tehdejší osmanské říši. Soudím, že jsou platné dodnes a je sympatické, jak se v druhé z nich Byron dokázal dívat na věc z hlediska islámské kultury.

60.
V ten právě čas byl Ramazanu půst,
kdy dlouhý den jest určen ku pokání,
však minul-li a temno začne růst,
hned kvas a rozkoš přejmou panování.
Vše zdvihá se, a čeleď rychle shání
i snáší vzácných krmí nad počet;
jeť pavlan pust, však šumot hodování
se dveřmi z nitra komnat ozve v let,
když spěchá panoše neb otrok tam i zpět.

61.
Zde nikdy žena hlasu nezvedá;
dlí střežena, jak v poutech, pod závojem,
jen jednomu své vše, své srdce dá,
ven z klece nezatouží s nepokojem;
zdeť láska pánova jí blaha zdrojem
a slastí něžná, svatá péče matky!
Jí vzdálen jesti jiných citů pojem;
své dítko odkájet, - toť los jí sladký,
a cizí ňadrům těm jsou nízkých vášní zmatky.

Z divadla se zlomeným vazem

Asi před dvanácti lety jsem poprvé a naposled navštívil ves Klapý. Nebylo to kupodivu cestou na Házmburk, který jsem navštívil vícekrát. Jel jsme si tam vypůjčit historické kostýmy pro naši hru Zámek ve Švédsku z fundusu místního Rádobydivadla. Dáma, která mi zápůjčku zařídila, mě vzala na divadelní zkoušku režírovanou Ladislavem Valešem. Tenkrát jsem ho viděl poprvé a hned jsem pochopil, že divadlo, které jsem tehdy byl schopen „nacvičovat“, nebylo druholigové, ani divizní, ale nanejvýš okresně přebornické. Ta zkouška, to bylo hotové divadlo, dialog s pohybem propracované do detailu, spousta nápadů a disciplína. Odjížděl jsem s pocitem, že toho chci jednou také dosáhnout.

Cesta je to dlouhá a kroky slepičí. Vzpomínám si na návštěvu porotců z Wintrova Rakovníka na premiéře Zámku ve Švédsku, kdy jsem se poprvé setkal s tím, že někdo uměl říct do očí, že je to představení špatné, i když se celý sál loutkového divadla chechtal od začátku do konce. Jako dítě jsem vlastnil Dětskou encyklopedii Bohumíra Říhy a když jsem ji nyní pořídil Julince, našel jsem si heslo Divadlo a ono je to o tom:

Několik soutěžních přehlídek v Lounech mi potom udělilo další lekce a jsem moc rád, že s odstupem se na všechny ty chyby dovedu podívat kriticky a snad je i dále neopakovat. Dnes jsme se rozjeli do Loun jenom ukázat. Aktovka Vernisáž nebyla představením soutěžním, ale poctou Václavu Havlovi. Bál jsem se, abychom nezklamali, protože Lábus, ředitel divadla, se s Havlem znal a vsadil si na nás jako na divokou kartu, takže jsme měli tu čest hrát těsně před vyhlášením výsledků, kdy v hledišti seděli zejména herci soutěžících divadel a sami porotci. Byla tam ale i moje babička, což herce uklidňovalo a do Loun se odjíždělo s heslem „Zahrajeme to pořádně pro tvoji babičku“. A zahráli to z mého pohledu opravdu dobře, pocitově se to vyrovnalo představení v Postoloprtech, z něhož jsem jako režisér odjížděl nejspokojenější. Nicméně můj pohled je subjektivní, a mnohokrát mě ošálil.

Po představení za mnou přišel Ladislav Valeš na bar a zeptal se mě, jestli jsme s tím byli na přehlídce jednoaktovek. Na moji zápornou odpověď mi doporučil, abychom se zúčastnili, že je to škoda, protože je to dobré představení. Vypadal jsem asi jako blbec, ale musel jsem se štípnout, a protože jsem chtěl být nenápadný, štípal jsem se ze všech sil do hýždí – tak snad mě nikdo nepozoroval. Když jsme potom nakládali na návěs kuriozity (čerstvý novotvar jednoho městského policisty, který nám chtěl dnes ráno říct, abychom příště udělali hru, kde se používá méně kulis a rekvizit – a tak to spojil do jednoho slova), potkal jsem se s panem Valešem ještě jednou na ulici a při podání ruky mi ještě jednou zdůraznil, abychom se nezapomněli přihlásit. Babičku jsme pak potkali cestou na oběd a taky se jí to líbilo.

Nikdy jsem neodjížděl z Loun po přehlídce tak ukojen.

Fragment Fragmentu

Už třetí den po sobě jsem usínal kolem druhé ranní, procházeje se do té doby po Harrow, Cambridgi, Newsteadu a Londýně s mladým Byronem. Je to takové malé dejá-vu, podobně jsem totiž nespal nad byronovým životopisem několik dní ve svém lounském sklepě v době, kdy mi bylo jako Byronovi tenkrát. Když Byronovi bylo tolik, kolik je mi teď, byl už rok po smrti. Dneska v noci jsem přeložil závěrečných pět veršů jeho Fragmentu z roku 1803, kdy mu bylo 15 let. Začnu tím úryvkem svoji dnešní přednášku:

Mé prosté jméno nechť je mým epitafem:
ono ať zdobí slávou moje kosti,
vše ostatní na mě postrádá velikosti.
Mé dílo i činy svět jednou zapomene,
proto mi označte hrob pouze jménem. 

Byron o Řecích a Řekyních (všech a třech zvláště)

Celý druhý zpěv Byronovy Childe Haroldovy pouti, o níž budu mít zítra od 18hod. přednášku v knihovně k 200. výročí vydání prvních dvou zpěvů, se odehrává v Řecku, které navštívil v roce 1809. V roce 1810 navštívil i Turecko a při cestě zpět přeplaval slavně Hellespont čili dnešní Dardanely. A právě z dopisu Henrymu Drurymu, v němž příteli referuje o své plavbě, cituji následující ne tak známý úryvek:

Mám rád Řeky, jsou to přesvědčiví darebáci – se všemi tureckými neřestmi a bez jejich odvahy. Pravda, někteří jsou i stateční, a všichni jsou krásní, podobní Alkibiadově bustě – ženy ovšem už tak krásné nejsou. Umím klít turecky, ale jinak kromě pár sprostých slov, a výrazů jako „pasák“, „chléb“ a „voda“ není moje slovní zásoba nijak ohromná. Jsou velmi zdvořilí k cizincům jakéhokoli postavení… Málem bych zapomněl: umírám láskou po třech řeckých dívenkách, sestrách, s nimiž jsem sdílel dům v Athénách. Teresa, Mariana a Katinka, to jsou jména těch bohyní – a všem jim je pod patnáct let.

3. května 1810

Utopie v lahvi

Marxisti jim říkali utopičtí socialisté. A oni jimi taky byli. Ale u nás to znamená, že je asi dnes studujeme ještě méně než Marxe samotného. Přitom, když jsem četl Saint Simona, nestačil jsem se divit, jak se kapitalismus na přelomu 18. a 19. věku podobal tomu o dvě století později. Nedávno mi domů přišel výbor z díla Roberta Owena. Ten byl stejně úspěšný jako Saint Simon, jen si nevpálil šest kulí do hlavy, ale prostě umřel sám a zapomenutý. Myslím, že neodhadl ani příčiny (náboženství) ani řešení (racionalismus) neutěšeného stavu společnosti (kapitalismus), ale přesto stojí za to jeho články číst i po těch staletích.

Člověk dosud strašlivě bloudil ve všech svých snahách o zajištění šťastných podmínek pro bytosti svého rodu. Začal s pokusy bez pevného základu a šel dále nazdařbůh, až zabředl do zmatků tak hluboko, že si uvědomil, že na správné cestě nikdy nebyl, neboť odměnou jeho úsilí byl vždy hřích a bída místo ctnosti a štěstí.

Kniha o novém mravním světě III., kap. 8.

Jakmile bude společnost reorganisována na třech základních principech pravdy, jakmile budou ve shodě s vědou o společnosti učiněna opatření na výrobu, zachovávání a distribuci bohatství, vedení charakteru a nejlepší způsob správy, shledá se, že se bohatství bude vytvářet ve velkém nadbytku a uchovávat i rozdílet způsobem pro všechny blahodárným, přímo jako kratochvíle a příjemný cvik. Nebude nutnosti ani podnětu na žádné straně zatěžovat se starostmi a strachováním o soukromý majetek, zrovna tak jako lidé žijící blízko stále tekoucího proudu nemají touhy ani pohnutky, aby se trápili tím, že by tu vodu dávali do lahví nebo sudů ze strachu před budoucím nedostatkem; věděli by, že by to bylo bláznivé plýtvání lahvemi, sudy, časem i místem, jen aby se udržovala zásoba přebytečná.

Kniha o novém mravním světě VI., kap. 4.

Kdyby dnes Robert Owen viděl ty supermarkety a skládky (jak blízko jsou si ty dvě destinace obsahem) s tunami láhví, piksel, kartonů a jiných obalů, neubránil by se úsměvu nad pocitem, že měl vlastně pravdu a že svět v tom zmatku a na scestí udělal neuvěřitelný pokrok.

Paříž /20/ Tour Montparnasse

Jeli jsme k té montparnasské věži s plánem vyjet nahoru výtahem, ale nakonec jsme si to rozmysleli kvůli mé fobii z uzavřených prostor. A navíc, nejvyšší tou dobou (od 5. května 2011) byla už Tour First ve čtvrti věžáků La Défense. A přerostla ji málem i lampa pouličního osvětlení. Tak jsme si udělali jen pár tuctových fotek a tradá pryč.