Půlminutka života k dobru

Časové znamení oznámí 01:59:60!!! Tedy slovy jedna hodina, padesát devět minut a šedesát vteřin. Vteřinu poté může začít odbíjet druhá hodina ranní. Nesmysl? Naopak, zítra, 1. července 2012 tomu tak bude! Jako už pětadvacetkrát od roku 1972. Neboli my všichni, kteří jsme se narodili po 30. červnu 1972 jsme dostali až 25 vteřin života k dobru! 

Měření času mě vždycky bavilo! Na gymnáziu jsem při dějepise s oblibou kladl otázku:

Co se stalo v Čechách 10. ledna 1584?
a) Rudolf II. se přestěhoval z Vídně do Prahy
b) v Mikulově vypukl požár tak veliký, že dým viděli i obyvatelé Brna
c) celkem nic zajímavého, co by stálo za záznam
d) vůbec nic

Třída se poté rozmyslela a pak se hlásili ti, kteří si tipli a, b, c, d – nejvíce mělo zpravidla áčko a céčko, trochu béčko a jen troufalci a historičtí drzouni se přihlásili na déčko. Troufalci a drzouni měli pravdu. Reformou kalendáře se podle mandátu Rudolfa II. přeskočilo deset dní v roce a po 6. byl ihned 17. leden. A pak teprve jsem vysvětlil rozdíl mezi juliánským a gregoriánským kalendářem.

Letos máme přestupný rok. Málokdo ale ví, že je přestupný dvakrát (podobně jako rok 2008, ale na rozdíl třeba od roku 2004). Krom 29. února, tedy 86400 vteřin navíc se zítra po půlnoci přidá ještě 86401. vteřina, a to proto, že Zeměkoule brzdí a den se tím prodlužuje (přibližně o 1,4 milisekund za století). To vše je ale z astronomického hlediska nepravidelné, a tak se čas rovněž vyrovnává nepravidelně, za posledních 40 let tedy v různých intervalech pětadvacetkrát.

V této souvislosti jsem nedávno přemýšlel, že bych vytvořil stránku, která by člověku spočítala všechna jeho skvělá jubilea, jako například, který den je na světě přesně 10.000 dnů, ve kterou hodinu třeba 500.000 hodin (milionu se dožije málokdo), ve kterou minutu oslaví 10.000.000 minut na světě a pro fajnšmekry by mohla být zajímavá i oslava miliardy vteřin pozemské existence (to už mám šest let za sebou). Nejde tak ano o nás samotné, ale spíš o naše blízké – přinést manželce kytičku v tu správnou hodinu s proslovem, že už dvě stě tisíc hodin zdobí tuhle planetu, je myslím skvělá příležitost, jak se zbavit alespoň pro ten den umývání nádobí. Já jsem všechna kloudná výročí, výdení, výhodní, výminutí i vývteřiní celkem obstojně promeškal – takže až téměř za čtyři a půl roku budu moct Věrušce popřát ke čtvrtmilionu hodin na světě. Já letos těsně před Vánoci oslavím 20 milionů minut! A co vy? K výpočtu využijte tuhle stránku – ta moje zamýšlená měla právě sama vypočítat ona jubilea, z této si je musíte ještě dopočítat sami. Nakonec jsem ještě našel stránku, kde se to s trochou píle vypočítat dá. Došel jsem tedy třeba k tomu, že 21. května přesně v 9:00 ráno bude Julinka na světě svůj první milion minut. Nicméně pochybuji, že mají ve svých výpočtech zohlednených těch 25 vteřin k dobru.

A k čemu těch pár vteřin (do konce života možná třeba až minutu) využít? No, asi k dobru!

Ukolébavka (nejen) pro dospělé

Před sto lety zemřel Josef Václav Sládek, spisovatel, kterého si moc vážím a trochu se stydím, že jsem nedokázal k jeho výročí připravit heslo s jeho jménem na anglickou wikipedii, kde neodpustitelně chybí. Snad to o prázdninách budu moct napravit. Sládkovy verše jsem vnímal už jako dítě, ale sílu jeho dětské poesie jsem pochopil až v dospělosti. Takhle uvedl svůj Zlatý máj:

Ty písně tady dávám ti, mé dítě,

v čas, kdy jsi byla žití na úsvitě.

Když byla’s plna štěstí, plna zdraví

a úsměv tvůj i pláč byl dětský, pravý.

V čas, který neznal žití stránku stinnou;

ty vzpomínky ti nikdy nevyhynou.

Kdy byla’s jako letní slunko vřelá

a jako květ a jako děcko celá.

Kdy sestrou začala ti býti matka

a tys jí šveholila slova sladká.

A otec tvůj, by ku práci se sílil,

v noci, kdy spala’s, nad tebou se chýlil.

Těch slunečných i teskných písní řadu

psal otec tvůj už v chmurném listopadu,

kdy pustnul sad, strom dávno přestal kvésti

a ty jsi byla celé jeho štěstí –

Nuž, provoď tebe píseň ta, – kde jasná,

a v žití šťastna buď – ó šťastná, šťastná!

V PRAZE, 1886 v den po sv. Alžbětě.

Nu, Sládkovi se Helenka narodila, když mu bylo 34, já měl Julinku v šestatřiceti. Jde na mě tedy taky podzim života, sad kolem pustne a strom už dává jen svraštělé plody. Zkusím dnes tedy alespoň mírně nestandardní ukolébavku, kterou po Sládkově vzoru věnuji své dceři Julii a s ní všem dobrým dětem a jejich skvělým rodičům.

Tatínek hartusí,

že dítě spát musí!

Maminka hubuje,

že ještě vzhůru je!

A dítě? Veselo

klepe si na čelo:

Teď že bych měla spát,

když si chci nejvíc hrát?

Tatínek usíná

nad lahví od vína.

Maminka umdlívá

nad flaškou od piva.

A dítě? Vesele

utíká z postele

a kope do míče:

Dobrou noc, rodiče!

V jedné práci jsem našel úryvky z dopisů J. V. Sládka Juliu Zeyerovi:

16. 4. 1881: „Mé roztomilé dítě tahá mámu za vlasy a je velmi veselé, neboť snědlo dva talíře polívky a je na nejlepší cestě spolknout poslední ‚Osvětu‘ s kritikou p. Schulze, což bych mu neradil. (…) Mezi svými čtyřmi stěnami jsme šťastni, velmi šťastni a Bůh to jen všechno zaplať mé ženě! –“

30. 11. 1883: „Héla začíná mi dělat radost svou rozvážností a měkkostí. Mnoho dobrého jí ve světě nekyne; ale ať jen zachová dobré srdce a pak se už tím životem nějak propláče. Je to lépe než být tvrdým.“

16. 4. 1884: „Nového není nic. Jen Héla se ptá, kdy přijde už pan Zajej. Má v dobré paměti Tvé bonbony. Chce mít pořád bratříčka a každý večer dává vráně cukr za okno. (…) Teď už všechno spí. Héla pacičku na peřině. Já jdu také spat.“

Já jdu také spat.

A dítě?

 

 

 

Apríl! Dneska po očkování spinká jako zabitá, tyhle fotky jsou už pár dní staré a Julinka možná jednou bude chtít, abych je smazal.

Reportáž psaná na procházce III

Než mi dojde objednaná literatura, listuju si v Pamětech Václava Černého.

Co si mám, co si musím myslit o „Reportáži psané na oprátce“, bylo mi zjevné od první četby roku 1945. Stačilo srovnat moje protektorátní zkušenosti z nacistického vězení, moje poznání německého vězeňského řádu pro politické delikventy a metod vůči nim používaných, s obsahem knihy, aby mi bylo rázem zjevné, že knížku redigoval v politicko-propagačním účelu někdo, kdo nacistickou vazbu vůbec nikdy nezažil… A závěrem dnes ještě tuto poznámku analytika, tentokrát psychologického, jenž se truchlivým případem J. F. ve svých úvahách dlouze a dlouze zabýval a sklíčeně váhal: to se přece samo sebou rozumí, že Julius Fučík k vítězství nacismu dopomáhat nechtěl! Ale byl odchován stalinismem, ve své poloze a rozměrech jeden z nejdokonalejších odlikových plodů ducha stalinismu. Stalin roku 1938 uzavřel s Hitlerem smlouvu o přátelství, aby získal odklad a s tajným úmyslem pohltit ho nakonec po dobrém nebo po zlém, vydal mu dokonce německé soudruhy, uteklé na Rus. Fučík se v nouzi a aby získal odklad, cítil oprávněn a dost obratný k tomu, aby ho napodobil. Byl to, morálně vzato, stalinský postup. Uzavřel se svými vězniteli dohodu stalinskou. Jenomže také dohody uzavírané nacisty byly zásadně dohodami stalinskými. Julius Fučík byl svým způsobem tragickou(?) obětí svého Vzoru. A to je vše – je to málo nebo mnoho? – co jsem vždy cítil na jeho omluvu.

O 150 stránek dále se Václav Černý ptá:

Kolik tisíc máme v naší zemi Gottwaldových náměstí? Náměstí Stalinových? Leninových? Velké Říjnové revoluce? Rudé armády? Ulic (škol, soch, bust, poštovních známek) Fučíkových? Zdeňka Nejedlého?...

Divil byste se asi, pane profesore, ale i dnes je v Čechách ještě (podle nedávného článku v Lidových novinách) 66 Fučíkových ulic. K 1. červenci 2012 tedy už jen 65, neboť ta kadaňská se bude jmenovat ulice Václava Havla.

Rok

Když mi byl rok, po celém Hongkongu napadl sníh – od té doby dodnes neviděli tamější obyvatelé ani vločku. Když byl rok Věrušce, bohové probudili Uluru, posvátnou horu australských domorodců, zemětřesením o síle 5,6 stupňů Richterovy škály – od té doby seismografy ve střední Austrálii zemětřesení nezaznamenaly. Dnes je rok naší Julince. V Bhútánu lehl během předchozích dvou dnů popelem jeden z nejstarších klášterů-pevností ve Wangdue Phodrang. Král a vláda přemýšlí, že by se tyto stavby zvané dzongy, napříště nestavěly ze dřeva, jak bylo doposud zvykem, a že by zřejmě i rekonstrukce vyhořelého dzongu z r. 1638 mohla být provedena z jiného materiálu. Volal jsem bhútánskému ministrovi kultury Mindžurovi Dordžimu a ujistil jsem ho, že se může spolehnout, že žádný další požár klášterům nehrozí, ať upustí od všech betonových a plastových náhražek a nedělá z každé pevnosti deset nových únikových východů, když byly stavěny tak, aby do nich byla jen jedna přístupová cesta – vždyť přeci ještě nejste v Evropské unii! apeloval jsem na zachování zdravého buddhistického rozumu. Chtěl k telefonu Julinku, která mu ovšem řekla jen „táta“. Myslím ale, že to ministra obměkčilo, neboť je náš návrh na pořadu jednání vlády již příští týden. Myslím, že  Bhútán, jediná země na světě, kde si vláda více váží hrubého národního štěstí než hrubého domácího produktu, jistě vezme naši výzvu vážně. Julinka to za pár desítek let zajede zkontrolovat.

Ano, Julinka oslovila bhútánského ministra kultury (a vnitra, abych mu neubral na vážnosti, v Bhútánu to mají trochu jinak) „táta“. Oslovuje tak mne, maminku, babičky, dědu, prostě všechny včetně vybraných kolemjdoucích. Před pár měsíci dokázala artikulovaně pronést máma, nicméně bylo vidět, že si s tím nic nespojila a jen opakovala naše urputně přeříkávané slovo. Přesto Věrušku i mě zarazilo a mrzelo, že na tyto dvě slabiky časem zapomněla a napříště se všechny lidské bytosti staly tátou. Když jsme požadovali specifikaci a předstírali, že nevíme, na koho mluví, já jsem zůstal prostý táta a Věruška byla táta brm brm, neboli ten táta, který dává mlíčko. Před týdnem jsem tomu přišel na kloub: Julinka se zatím naučila rozpoznat a vyjádřit pouze některé živočišné druhy – kur domácí je koko, kachna domácí i divoká je káká, kráva bů apod. – prostě citoslovce jejich hlasového projevu. A jak se projeví každý druhý člověk, kterého Julinka potká? Možná i hustěji než každý druhý člověk, kterého Julinka potká poprvé, pronese větu: „To je celej táta.“ A tak není divu, že si Julinka s druhem Homo sapiens spojila právě toto citoslovce. Dnes s navršením jednoho roku ovšem dostala maminka dáreček, protože Julinka začala nás rodiče bravurně rozlišovat a vnesla tak do rodiny jasno. Ministr Dordži mohl být rád, že se nestal mámou.

Rok, ačkoli byl přestupný, uplynul jako voda. Oslavili jsme to vlastním plynutím na baby-plovárně, výletem do přírody a dortem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Reportáž psaná na procházce II

Čím více se nořím do Fučíka, tím více jsem přesvědčen, že nelhal, že možná ani nemlžil, že jen mírně literárně fabuloval a že prostě věřil, že jeho úkolem není plná objektivní pravda, ale pravda ve službě komunismu. Na jednom z posledních motáků, kdy už tušil, že ho čeká jen ulička smrti, charakterizoval se zpětně při popisu soudruhů z odboje:

já-agitpropčík, novinář, spoléhající na svůj čich, trochu fantasta s kriticismem pro rovnováhu

Tohle považuji za klíč k celé Reportáži psané na oprátce. Agitpropčík – slovo, které nemohlo být v žádném případě určeno čtenáři-měšťákovi. To slovo již počítalo s vítězstvím sovětského režimu i s jeho newspeakem. V době, kdy ho Fučík vrhl na papír, nebylo u nás zdaleka zdomácnělé (a vlastně ani nikdy potom), a Fučíkovi jistě připomnělo období jeho největšího štěstí během návštěv Sovětského svazu, který se rozhodl obhajovat i přes povědomí o Gulagu, Stalinových čistkách a rovněž o zrůdném paktu o rozdělení Polska. Fučík se tedy stal stalinským propagandistou a byl na to hrdý. Novinář – při odkazu na novinařinu Jana Nerudy více než poctivé řemeslo. Na čich se Fučík spoléhal výtečně, protože je až neuvěřitelné, jak jeho text zapadl do poválečného vývoje v Československu. Fantastou byl neméně, jelikož některé pasáže v Reportáži byly fantasií jistě přinejmenším přikrášleny. A kriticismus pro rovnováhu? Osvědčil jej v textu samotném, který je promyšlený, vyvážený, udržující čtenáře v neustálém napětí.

Našel jsem velmi pěkný text Kamila Činátla o Reportáži, který zmiňuje mnohá srovnání, jež mě zprvu nenapadla. Doporučuji jej všem, koho případ Fučík zaujal. Příští rok bude výročí Fučíkova narození i smrti. Myslím, že spěji k Večeru ve věži.

Na sv. Jana

Dnes slaví svátek Jan Křitel a s ním skrze občanský kalendář většina nás českých Honzů. Ačkoli sám mám za křestního patrona Jana Zlatoústého, za své přímluvce a nebeské kamarády, smím-li to tak napsat, považuju i mnohé další, Křtitele, Evangelistu, Nepomuka a (Bože chraň) i Husa. Na Jana Křtitele se před 470 lety narodil další z mých velkých přímluvců Jan z Kříže, mystik a básník (zemřel v den mých narozenin, 14. prosince 1591). Z jeho Duchovní písně, kterou do češtiny přeložil zprostředkovatel mého prvního setkání se světci Alfred Fuchs, jsem si k přebásnění půjčil dvě sloky (4 a 5), jež bych rád věnoval Julince jako připomenutí dne, kdy jsme Otce Josefa požádali o křest a Cecilii o kmotřenectví.

Otázka přírodě:
Ó lesy a houštiny,
kde dříve mlčívaly skály!
Ó louky a květiny
všech barev zemské škály,
řekněte, zdali jste Ho znaly?

Odpověď přírody:
Patří Mu tisícerý dík
za všechnu naši krásu!
Byl tu jen krátký okamžik,
a z hlubin Jeho hlasu
čerpáme dodnes spásu.

Reportáž psaná na procházce I

Tento zvláštní název chci dát popisu vlastních dojmů, poznatků a naposledy přesvědčení (nikoli tedy nějaké objektivní pravdě) ve věci Fučíkovy Reportáže psané na oprátce. Jako člověk z matčiny strany antikomunisticky založený a z otcovy historicky hledající v komunismu (alespoň v komunistické víře jednotlivců) lidskou tvář, budu jistě svádět boj s vlastními předsudky. Především by mělo ale jít o mou psychologickou studii o Fučíkovi v posledních měsících jeho života na základě pramenů, jež poznám, a možná tak trochu půjde i o psychologickou sondu mého nitra. Název Reportáž psaná na procházce jsem zvolil, jelikož na rozdíl od Fučíka a dalších, o kterých bude řeč, nebyl jsem nikdy v jejich situaci, nezažil jsem válku ani perzekuci, a tak v žádném případě nechci vynášet soudy. Římská číslice naznačuje, že půjde o seriál.

Můj základní předsudek zní: Horák versus Horáková. Ještě z dětství si pamatuju, jak na mě někdo zasvítil lampičkou se slovy „Horáku, přiznej se“. Netušil jsem tehdy, že za postavu profesora Horáka se vydával právě Fučík. Jeho osobnost byla ikonou na konci 80. let spíše již směšnou. Idiom „zapírat jako Fučík“ jsem pak slyšel párkrát v hospodě. Reportáž jsem si před rokem 1989 ani dlouho po něm nepřečetl. Naopak spis o osudu Milady Horákové jsem zhltl ještě jako gymnazista a od té doby pro mě nepřestala být hrdinnou obětí komunismu. Fučík byl pro mě pouze fyzickou obětí nacismu a duševní obětí stalinismu.

Poprvé jsem se k Reportáži psané na oprátce dostal až na konci 90. let, kdy jsem si ji chtěl přečíst jako literární dílo, daleko od všech předsudků. Fučík tehdy nebyl vůbec aktuální, v podstatě šlo o zapomenutou postavu. Nesáhl jsem ani po kritickém vydání z roku 1995, ale po jednom z třicítky vydaní z období socialismu, chtěl jsem si názor udělat sám.

Literární úroveň to dílo mělo vzhledem k okolnostem svého vzniku obdivuhodnou, ale stejně jsem byl lidsky v šoku. Psychologicky mě vlastně zcela zničilo! Od prvních vět mi přišlo jako jistým způsobem zoufalá obhajoba vlastní neviny před dějinami (skoro jsem to vnímal, jako by to psal Fučík pro mě!) a zároveň nebetyčně nebezpečná hra s ohněm. Vždyť se text psaný na motáky vynášené z pankrácké věznice hemží jmény konkrétních osob (cožpak byli všichni mrtví nebo někde v exilu?) – jediný udavač, na nějž Fučík svaluje veškerou vinu, v textu figuruje pouze jako Mirek. Můj vnitřní pocit byl jasný: Fučík lže nebo přinejmenším mlží, a to ve věcech, o nichž ví, že se o nich moc jiných výpovědí nikdy neobjeví – a tento pocit ve mně vyvstal jen a jen pro styl, jaký Fučík pro svou Reportáž zvolil – apologie, apoteóza a soud nad sebou samým i nad některými soudruhy.

Od té doby jsem si kauzu pro sebe neotevřel, byla by to zbytečná ztráta času. Až článek v Lidových novinách s názvem „Nová fakta o Fučíkovi! Chránil Seiferta před gestapem?“ mě pohnula k nové vlně zájmu. Petr Zídek totiž článek, který velmi nejasně poskakuje po kamenech v řece faktů, aby přesvědčil své čtenáře alespoň trochu o tom, že přináší něco nového (pro mě toho nového přinesl celkem dost), zakončil otázkou, zda by se neměl Fučíkovi někde alespoň malý pomníček zase postavit. Kauzu jsem tedy znovu otevřel a rozhodl se podělit se o její vývoj v mém kritickém nitru s čtenáři soběpisníku. Objednal jsem si již jak kritické vydání z roku 1995, tak sborník Julek Fučík věčně živý, v němž by měl být otištěn i Fučíkův protokol. Včera jsem celou Reportáž znovu zhltl a znovu s podobnými pocity.

Nedělám si vůbec nějaké iluze nebo dokonce ambice, že bych mohl přinést něco objevného pro odbornou veřejnost, chci si ale za její pomoci udělat sám ve věci jasno. Budu rád za vaše komentáře. Prozatím jsem si přečetl osudnou pasáž, která byla ve vydáních, jež jsem četl, bolševikem vypuštěna. Otázky pod textem jsou na místě a možné odpovědi mi mluví z duše. Reportáže z buržoazní republiky, které jsem si půjčil z půdy místní knihovny, nepředčily očekávání. Z dalších textů si chci přečíst hlavně ten o Sabinově zradě, ten by mohl o Fučíkově psychologii říct víc než agitky v Rudém právu. Nu uvidím, uvidíte, uvidíme.

Úžasný život dítěte

Ne, život není paráda,
když hodí ti kříž na záda;
je lepší zůstat dítětem
a nemít pletky se světem.
A tak ti milá dcerko přeji,
než postavíš se do veřejí,
ať nikdy, ani po letech
neztratíš úžas dítěte!

Zenonovy aporie

Paní B. z kurzu Filosofie básnické skladby mi představila básníka Zeno Kaprála, jehož jsem znal jen po jméně. Nepřivezla ho z Brna, ale tím, že byla jeho spolužačkou, moc nechybělo. Půjčil jsem si od ní jeho sbírku Ozvy kázní, že prý ona jí moc neporozuměla. Také jsem v básních našel víc vnějšího řádu než obsahu, víc vesmíru vyrobeného v laboratoři než vesmíru stvořeného pro nás pro všechny. Nelze mu ovšem v té přísné vnitřní logice upřít geniální nápady (na prostěradlu proleželém z palety barev oči šelem; když dívám se na žitné pole, do očí se to nevejde apod.) S mnohými myšlenkami souhlasím až souzním.

Vždyť jestli slavit nebudeme
a v dětinskosti přebývat,
jen plagiáty nábožnosti
zdobí náš dům a šetří práh
(konec básně Víra i celé sbírky)

Nejkrásnější báseň je však básníkův medailónek.

Vybrat jednu báseň, která mě oslovila jako celek, bylo složité. Ale jednu jsem přece našel.

Cikáně

Já, za komínem snědé dítě,
jsem oznobeno akné zlou.
Dej pozor, slýchám, vyudí tě
a snědí gádžo s gádžovou.
Tam dole oheň řeřavící
kostelník kadí k útěše
a na řetězu vrzajícím.
Tady mráz běhá po střeše.
A není noc a není ráno,
rozkol je dole napořád,
což nahoře jest nevídáno.
Tu drží krovy tvar a řád.
Kde vyvolenost chodí sama,
hledajíc bohy k promluvám,
jsou lůna ulic vyzmetána
a nepomůže oliban.

Mně z proužku kouře poviján
jak urozená bílá mamá
cupuje číča urousaná
a břidlici jím otírá.

Věneček pro Julinku

Byl jsem dnes popřát Vojtovi Krausovi k narozeninám. Přesně před rokem se Julinka poprvé pořádně ozvala (vyprovokovaná asi trochu i předchozím Hamiltonovým hmatem). Narodila se přesně o týden později. Od Vojty dnes dostala krásné zátiší.

Přemýšlel jsem o svém dárku Julince k narozeninám, aby to nebyla kravina. Už týden mi hlavou běhá obdoba francouzské Guirlande de Julie. V 17. století se jistý vévoda z Montausier zamiloval do Julie d'Angennes, dcery majitelů prestižního pařížského literárního salónu. Aby ji zaujal, přesvědčil sedmnáct tehdejších nejlepších francouzských básníků (nejznámější byl snad Pierre Corneille), aby každý složil několik madrigalů – zřejmě jim přidělil určitou květinu, která měla jakoby složit hold Julii ve verších. Vše bylo kaligraficky zapsáno na pergamen Nicolasem Jarrym a ilustrováno obrázky květin od Nicolase Roberta. Celkem 62 madrigalů ve vazbě, která obsahovala 490 stran se stalo jedním z nejkrásnějších rukopisů francouzské literatury. Jednu stranu zdobí i ornamentálně vyvedené iniciály J L, protože Julie byla biřmována Lucine. Myslím, že bychom někdy v budoucnu měli s Julinkou přesvědčit ředitele Bibliothèque nationale de France, aby si s námi ten svazek prolistoval.

Letos bych rád stihnul alespoň jeden z oněch madrigalů přeložit, ale k nějakým dalším narozeninám bych rád něco na způsob sbírky od různých autorů. Vojta mě dnes inspiroval, že bych mohl regulérně oslovit kadaňské mistry výtvarníky a věneček uvít z jejich obrazů.

Oblomov

Před 200 lety se narodil Ivan Alexandrovič Gončarov. A s ním Oblomov. Tento slavný román napsal Gončarov v Mariánských Lázních, kde si léčil nervy po svém posledním zaměstnání – byl totiž pár let carským cenzorem. Možná odsud plynula ta zvláštní nálada, kterou vložil do vínku svému hrdinovi.

Poslouchám zdramatizovanou verzi románu v překladu Prokopa Voskovce s Rudolfem Hrušínským, Josefem Kemrem, Jiřím Adamírou a dalšími hereckými mistry a čtu si do toho překlad Viléma Mrštíka, který mám doma. Geniálně zpracované geniální dílo. Třeba hned konec rozhovoru Volkova s Oblomovem:

 „… Ale sbohem, au revoir. Musím ještě asi na deset míst. Bože můj, svět – jaká je to rozkoš!“
Zmizel.
„Na deset míst za jeden den – chudák!“ řekl si pro sebe Oblomov… převraceje se naznak a těše se z toho, že nemá tak zbytečných myšlenek a žádostí, že sebou nezmítá z místa na místo, ale leží tu, zachovávaje svoji lidskou důstojnost a svůj klid.

Nebo Oblomov a Pěnkin:

„Člověka, člověka mně podejte!“ pravil Oblomov, „milujte ho.“
„Milovat lichváře, licoměrníka, zlodějského nebo omezeného úředníka – slyšíte? Co to mluvíte?... Ne, je nutno je trestat, vyvrhnout ze středu občanstva, společnosti.“
„… A jak jej vyvrhnete z kruhu člověčenstva, z lůna přírody, z milosrdenství božího?“ vykřikl Oblomov s planoucíma očima.

Ale i se sluhou Zacharem se dokážu identifikovat:

„Zbytečné řeči,“ namítl Ilja Iljič, „raději dobře uklízej.“
„Někdy třebas bych i uklidil, ale vy sám nedáte,“ pravil Zachar.
„Jdi, pořád jen já mu překážím.“
„Pravda, že vy, pořád jen doma sedíte, jak má člověk uklízet, když jste doma vy? Odejděte na celý den, pak uklidím.“

Gončarov (vlevo) vedle sedícího Turgeněva a stojícího Tolstého

Den otců

Šimpanzí samec se chová netečně
ke svému šimpanzátku;
dle vědců proto, že prý bezpečně
lze určit pouze matku.

Lidským otcům je často nabízen
test jejich šroubovice;
chudáky stojí to nemalé peníze,
vědí pak ale více.

Někteří otcové jsou si však jistí
více než jejich ženy;
bez velkých expertíz otcovství zjistí
skrz viditelné geny.

Groomsday

Téměř každý rok jsem tu připomněl Bloomsday. Dnes jsem jej připomněl na sedmi svatbách, které v Kadani proběhly. Poslední kapitola a její poslední slova se přímo nabízela. Na ledvinky už jsem zapomněl. A s využitím XIII. básně z Komorní hudby jsem projev před oficiální částí zakončil těmito verši:

„Ó Větře, spěchej za mou milou,
nečekej, až se rozední,
a do ouška jí vší svou silou
zazpívej píseň svatební.
Leť přes moře a oceány,
přes pouště, lesy, přes města
až k loži pohádkové dámy,
z níž stane se má nevěsta.“

Vítr svůj úkol splnil směle,
zazpíval píseň dojemnou,
a tak teď ti dva oněměle
stojí tu spolu přede mnou
a čekají, až já se zhostím
úkolu, jenž mi úřad dal,
tak prosím nyní vstaňte, hosti,
budeme pokračovat dál…

Setkání s kouzelným dědečkem

Co teď budu psát, zní i mně jako pohádka, a kdybych nebyl přesvědčen, že se to opravdu stalo, myslel bych, že se mi to zdálo. Někdy v roce 1998 jsem jel jako třídní se svými šesťáčky na výlet na Rožmberk. Cestou jsme v motoráčku z Českých Budějovic do Kaplice natrefili na pár postarších anglicky mluvících cestovatelů a jako správný pedagog jsem s nimi zapředl hovor. Dodnes si samozřejmě ta jména pamatuji, nějaký Russell a Gina Garciovi, Američané, kteří ale většinu života prožili na Novém Zélandu. Dali nám adresu a já jsem za celou třídu slíbil, že jim napíšeme. Při stěhování do stávajícího bytu před pěti lety jsem tu adresu našel, ale nenapsal. Už to nestihnu, Russell Garcia zemřel loni v listopadu ve věku 96 let.

Dnes jsem se dočetl, že zemřel jeden australský jazzman, Greame Bell, a to mi připomnělo to zvláštní setkání před lety v motoráčku. Našel jsem si tedy něco více o muži, s nímž jsem si podal ruku, a –  posadil jsem se z výšky na zadek. Vždyť jsem si skrz něj podal ruku s Louisem Armstrongem, Ellou Fitzeraldovou, Charliem Chaplinem, Judy Garlandovou nebo Orsonem Wellesem! S těmi a mnoha dalšími majiteli zvučných jmen totiž Russ Garcia spolupracoval, ale ne jako nějaký poslední člen kapely, on pro ně skládal, aranžoval jejich hudbu a hudbu k jejich filmům, stál s nimi na jednom podiu či jevišti!

Russell Garcia se narodil v roce 1916 v Oaklandu. Od pěti let stával každou neděli u rozhlasového přijímače a poslouchal newyorskou filharmonii. Bratr mu koupil za pět dolarů trubku a hudbymilovný Russ začal preludovat a hrát ve školní kapele, kde přešel na lesní roh a začal skládat hudbu pro celý orchestr – jako naprostý samouk. „Nikdy jsem se neptal, jak jsem se to naučil, noty jsem prostě uměl a skládat mi šlo samo. Říkejte tomu instinkt nebo dar, jsem za něj vděčný.“ Když mu bylo jedenáct let, Oaklandský symfonický orchestr hrál jeho skladbu „Stardust“. Studií na sanfranciské univerzitě po roce zanechal, protože ho nebavila, a živil si hraním v kapelách. Nevydělával málo, už jako student měl více než jeho otec, který byl vedoucím obchodního domu, ale neposunoval se dál, a tak odešel do Hollywoodu, naučil se hrát na úplně všechny nástroje a bral hodiny u nejlepších učitelů skladby. Jednou týdně také jako „mladý cucák“ dirigoval Západohollywoodský symfonický orchestr, což byla samozřejmě škola k nezaplacení. V roce 1939 zaskočil za jednoho dirigenta a skladatele v rozhlasové show, kde si ho všiml tehdy mladý rozhlasový reportér, ale už i začínající herec Ronald Reagan, který ho doporučil tehdejší rozhlasové stanici NBC, kde se Russ stal hlavním skladatelem a aranžérem. Tam si ho zase všiml slavný skladatel filmové hudby Henry Mancini (např. neodmyslitelná hudba k filmu Růžový panter) a angažoval ho ke spolupráci na filmu o Glennu Millerovi. Poté ho jako hudebního aranžéra pro svůj film Světla ramp (252. nejlepší film na ČSFD) najal Charlie Chaplin a v té samé době mu Universal Studios nabídly místo skladatele, aranžéra a dirigenta, na kterém vydržel dalších 15 let. V roce 1957 aranžoval dodnes jedno z nejslavnějších alb všech dob Porgy and Bess Louise Armstronga a Elly Fitzeraldové, s nimž potom i koncertoval. Vydal více než 60 vlastních alb a proslavil se jako inovátor a experimentátor v oblasti jazzové hudby.

Za 2. světové války bojoval v Ardenách a učinil slib, že když přežije, zasvětí svůj život míru. V roce 1955 se stal následovníkem náboženského směru Bahá'í nabádajícího k jednotě všech náboženských a filosofických systémů. V roce 1966 odešel z Hollywoodu, prodal dům a majetek a koupil si se svou ženou malou primitivně vypadající loď, na níž se rozhodl brázdit oceány a stát se věrozvěstem tohoto nového náboženství. První plavba byla hurikánem zastavena, ale druhá trvala bezmála šest let, během nichž manželé Garciovi obepluli svět a navštívili např. Galapágy, Kubu, Haiti, Tahiti, Markézy a Nový Zéland. Na posledně jmenovaném souostroví se jim tak zalíbilo, že se tam usadili. Russell Garcia dále komponoval hudbu, občas vyrážel se ženou do světa a spolu také učili děti z mateřských školek, jak prospěšné pro život jsou písničky, říkadla a hry. V roce 1998 cestovali inkognito do České republiky, kterou neprojeli autem, ale lokálkou, kde jsme je také se 6.B lounské Základní školy Jana Amose Komenského potkali. Tu adresu mám někde na dně jedné z deseti krabic ve sklepě, a tak ač jsem chtěl dělat pravý opak, věřím, že mi Věruška, které jsem ji před těmi pěti lety ukazoval a vyprávěl jí o tom milém setkání (když jsem se ho tehdy ptal, ke kterým filmům dělal hudbu, řekl, že třeba k Time Machine, jenže to jsem neznal, a tak jsem si pomyslil něco o třetí filmové lize a více se nepídil), pomůže ten nepatrný lísteček najít. Russ si to už nepřečte, ale jeho ženě bych rád napsal.