Pařížský kat

Přečetl jsem si text Umberta Eca, který přednesl před pěti lety na boloňské univerzitě, s názvem Vytváření nepřítele. Velmi pěkný text se zajímavými ukázkami ze všech možných literatur – od Cicerona a Martiala přes raně i pozdně středověké kronikáře, náboženské a církevní texty, italské básníky, Williama Shakespeara, Richarda Wagnera, Georgie Orwella až po Jean-Paula Sartra. A přece mi jeden text chyběl, text, který by mohl celý esej nejen doplnit, ale téměř nahradit. Umberto Eco o něm ale z čistě kapacitních důvodů vědět nemůže. Česky při vší úctě nevládne.

Kdyby byl Oldřich Daněk Francouz, jistě by byl ve světě stejně známý jako Sartre. Alespoň ve svém dramatickém díle. Dosud jsem znal jenom jeho drama Válka vypukne po přestávce z televizního záznamu s Josefem Vinklářem (k vidění zde). A i to by stačilo. Je to geniálně napsané a geniálně zahrané. Před nedávnem jsem si ale přečetl scénář k televizní inscenaci Pařížský kat a zatoužil jej provést na divadle. Myslím to vážně, rekvizity už se vyrábějí a jednoho herce ze tří hlavních už mám. Nebudu tedy prozrazovat děj a ukončím toto motivační divadelní psaní úryvkem ze Satrtrova dramatu S vyloučením veřejnosti, kterým ukončil své psaní i Umberto Eco. Když jsou tři nebožtíci, kteří se za života nikdy nesetkali, přivedeni do pekla, jsou umístěni do jedné místnosti – nejdříve nejsou ochotni přiznat ani sobě ani ostatním, proč jsou v pekle, a také netuší, jaký je čeká trest. Své hříchy si nakonec sdělí a svůj trest brzy poznají, peklo jsou ti dva druzí:

Uvidíte, jak je to hloupé. Strašlivě hloupé. Žádná fyzická muka tu nejsou, a přece jsme v pekle. A nikdo nemůže přijít. Nikdo. Zůstaneme spolu až do konce sami. --- Někdo tu chybí. Kat. --- No, a to je úspora personálu. Nic víc. --- Každý z nás je katem obou ostatních.

Sudičky

Vítkovi z Nebes

Je noc. Tvá první celá, dítě.
Maminka plenky zahřeje.
Tma rozhodila svoje sítě,
do kterých chytá zloděje.

Slyšíš krůčky? Spi, nic se neděje!
To jenom Láska přišla rozpačitě
k postýlce jemně pohladit tě.
Ráno tu najdeš její šlépěje.

Tetička Víra rovněž navštíví tě,
pěkně se na tebe usměje,
a do třetice na úsvitě
přijde i sudička Naděje.

(inspirováno Rondelem Tristana Corbiéra, s nímž budeš, Vítku, slavit svoje narozeniny)

Setkání s turistickým bohem

Protože se chystám shrnout své roční úvahy o turistickém vytěžení bitvy u Wogastisburgu, začítám se do různých textů o turistickém ruchu obecně, abych měl na čem stavět na cestě ke konkrétním detailům mého úmyslu. Narazil jsem i na tento text Dona DeLillo z knihy Bílý šum, kterou ke své lítosti v překladu Libuše Bryndové nevlastním, a tak jsem onu pasáž k vlastnímu uspokojení (patrně volněji než paní Bryndová, takový už jsem já) přeložil sám sobě a hodlám se s vámi podělit tady na zkomírajícím soběpisníku, k němuž jsem už málem zapomněl přístupové heslo.

Ujeli jsme 22 mil krajinou kolem Farmingtonu. Krajinou luk a jabloňových sadů. Dělily je od sebe bílé ploty. Náhle se před námi poprvé objevila cedule: NEJFOTOGRAFOVANĚJŠÍ STODOLA V AMERICE. Než jsme k inzerovanému místu dorazili, napočítali jsme pět stejných návěstí. Na provizorním parkovišti jsme napočítali 40 aut a jeden zájezdový autobus. Po cestičce pro dobytek jsme došli až na mírné návrší, z něhož byl na stodolu nejlepší pohled. Všichni tam měli fotoaparáty, většina se stativy, masivními objektivy a různými filtry. Ve stánku se prodávaly pohlednice a diapozitivy s obrázky, které byly pořízeny z toho samého místa. Stali jsme opodál a dívali se na fotografy. Murray se dlouho oddával mlčení a občas si něco zapsal do malé knížky.

„Nikdo tu stodolu nevidí,“ řekl nakonec.

Dlouhé ticho.

„Jak jednou zahlédneš tu ceduli o stodole, tu stodolu už nespatříš.“

Ještě jednou se odmlčel. Lidé na pahorku se zatím vystřídali a stála tam snad už třetí várka fotografů.

„Nejsme tu proto, abychom si udělali snímek, ale abychom jej zkopírovali a kopií potvrdili existenci originálu. S každým snímkem se posiluje jeho aura. Cítíš to, Jacku, jak se tu hromadí bezejmenná energie?“

Další dávka ticha. Muž ve stánku prodal již několik pohlednic a diapozitivů.

„Přítomnost na tomto místě je vlastně duchovní odevzdání. Vidíme jen to, co vidí ostatní. Tisíce těch, co tu byli před námi, a tisíce těch budoucích. Stáváme se součástí kolektivního vnímání. Doslova to potvrzuje naše představy. Je to svým způsobem náboženský zážitek, setkání s turistickým bohem.“

Vždyť Ježíš Kristus se narodil v podobné stodole, chce se mi dodat! A stačí málo, aby lidé uvěřili, že to bylo před pár lety v té krásné krajině pod horami ve státě Wyoming...
(pozn. DeLillova stodola je nicméně anonymní, možná jen inspirovanou literární fikcí)

1.000.000 minut

Hodinu po hodině
tak rád tě vidím v klíně
maminčině.

Minutu po minutě
slepě a pominutě
miluju tě.

Včera před šesti lety jsem poprvé spatřil Věrušku a naše Julinka v 9:00 oslavila přesně milion minut na světě.

Na okamžik

Zrovna na neděli vychází 200. výročí narození Sørena Kierkegaarda. Jeho Okamžik (v českém překladu Milady Krausové-Lesné z r. 1911) je kousavou kritikou tehdejšího stavu křesťanství – dánského státního náboženství. Jak rád jsem nejen za to, že křesťanství již dávno není státní náboženstvím, ale že u nás už ani zdaleka ne ani hlavním proudem duchovního života společnosti. Nicméně doba křesťanské hegemonie a její úskalí se musí stále připomínat, protože její princip je obecně platný a to i u nás. Nejde totiž jen o počty.

… ku podivu, na to, čeho, bohužel, je na tom světě až příliš veliké množství, ano, co je vlastně obsahem tohoto světa: na žvást, ubohost, prostřednost, chvast, nesmysl, na hračkové křesťanství, na zvyk proměňovat vše na krásné řeči atd. – na to se v Novém Zákoně nehledí.

Z toho následuje obtíž, že je skoro nemožno s pomocí Nového Zákona ovládnout skutečný život, skutečný svět, ve kterém žijeme, kde na jednoho usvědčeného pokrytce nalezneme 100.000 žvanilů, na jednoho usvědčeného kacíře 100.000 prospěchářů.

… žvást, prospěchářství, prostřednost, ty zůstanou bez úrazu.

Toho používal od nepaměti žvást, aby se postavil na místo pravdivé křesťanské pravověry – odtud jsou ty nepřehledné zástupy milionů křesťanů. Tato pravověra, silná ne sice duchem, ale počtem, použila toho, že zcela dle pravdy nelze – a opravdu to nelze – obviňovat ji z přetvářky, mylného učení atd., ergo je to pravdivá křesťanská pravověra.

… když dáváme dobrý pozor, poznáme, že Nový Zákon přece podrží pravdu, že je to přece tak, jak to Nový Zákon předpověděl. Uprostřed tohoto nesmírného množství „křesťanů“ žije tu a tam několik jednotlivců, jeden jednotlivec. Pro něho cesta je úzká – srv. Nový Zákon; on je nenáviděn ode všech – srv. Nový Zákon; zabít ho, pokládá se za bohoslužbu – srv. Nový Zákon. Je to přece podivná kniha, tento Nový Zákon, má přece pravdu; neboť tento jednotlivec, tito jednotlivci – ano, to byli křesťané.

Všechno náboženství, ve kterém je přece trochu pravdy, rozhodně i křesťanství, směřuje k úplnému přerodu člověka, chce v odříkání a sebezapírání vyrvat mu vše, na čem bezprostředně visí, v čem bezprostředně má svůj život. Takové náboženství nemůže „člověk“, jak tomu rozumí, potřebovat. Proto žije od pokolení do pokolení – jak dvojsmyslné! – vysoce vážená společenská třída: kněží. Jejich zaměstnání je: obrátit celý poměr, tak že to, k čemu člověk má chuť, stane se náboženstvím, ovšem když vzývá Boží jméno, a zaplatí jistou částku kněžím. Ostatní společnost, přihlédneme-li k věci blíže, má sobecký zájem, aby udržela představu kněze – jinak by klamání nebylo možné.

Na jiném místě mluví Kierkegaard o kněžích jako o lidojedech a to nejodpornějšího druhu. Ale co když je právě kněz tím jednotlivcem z předchozího odstavce? Nenazývám se křesťanem, neříkám o sobě, že jsem křesťan, opakuje Kiwerkegaard ve svém závěrečném vyznání –  a to proto, že všichni a každý kolem něj v tom světě žvástů jsou tzv. křesťany; nenazývám se křesťanem (nedosahuji ideálu), ale mohu ukázat, že ostatní jsou jimi ještě méně.

Velikonoční osvícení

Probudil jsem se na Boží hod velikonoční podle zimního času a tu hodinu, kterou ještě rodina spala, jsem využil na čtení. Přečetl jsem si článek o svátečních obřadech sloužených dalajlámou v klášteře v západobengálské Salugáře. Dalajláma se ve své řeči zmínil o tom, že kdo chce pěstovat tantru a dojít jejího cíle, musí se velmi pečlivě připravovat. Přirovnal tantrické učedníky k raketovým inženýrům, kteří také musí projít odborným výcvikem, než se dostanou ke konstruování raket. Abyste se mohli tantrou vážně zabývat, musíte v sobě probudit bódhičittu, tedy soucit a lásku ke všem cítícím bytostem, a potom meditačně prožít prázdnotu. Až teprve po rozplynutí v prázdnotě může z této vzejít božství. Ve své řeči zdůraznil, že útočiště hledají tibetští buddhisti v Budhovi, dharmě a společenství mnichů a mnišek (sangha).

Není náhodou prázdnota to, co zažil Kristus na kříži? Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Nejsou náhodou prázdnotou všechny ty posměšky a urážky, kterých se mu dostalo? A které se mu od Velkého pátku každý další den dostávají a budou dostávat v hojné míře až do skonání věků? Přečetl jsem si náhodou pár příspěvků na facebookovské stránce Boha (nemám ho v přátelích), což mi dalo docela dobrý základ k pocitu prázdnoty, s nímž jsem odcházel na dnešní mši. Stejné duchovní prázdno jsem zažil i během Pašijí se Scholou gregorianou pragensis. Prázdno bylo v pátek tak rozlehlé, že jsem vnímal jen mříže přede mnou a asi jen na pár vteřin trochu i Krista v hrobě za mříží, když se mu přišel poklonit jeden tatínek s malým, asi tříletým synem.

Dnes byl hrob prázdný jako já. Kristus vstal z mrtvých. Stál jsem pod křížem, kde stávám nejradši, a najednou mi začalo být příjemně. Prožil jsem si to, že při modlitbách držel manžel manželku za pas a při pozdravení pokoje si dali v lavici pusu. Prožil jsem si to, když šel k přijímání kamarád a soused původem z Kambodži. Prožil jsem si cikánskou víru, s níž má ta moje tolik společného. Prožil jsem si holčičku, která si listovala v ilustrované knížce o Noemově arše. Najednou se loď kostela pro mě proměnila v podobnou archu a čekal jsem na znamení. Vypustil jsem holubici a s napětím očekával, zda se vrátí s olivovou ratolestí.

Vrátila se. Otec Josef ji vypustil z rukávu jakoby mimochodem, skoro se při kázání na chvíli zarazil, zda to má říci, protože se bude opakovat a mnozí z pléna to uslyší poněkolikáté. Pak to ale řekl. A já to slyšel poprvé. Když byl ještě malý jinoch, říkával mu jeden starý kněz: „Až se tě, Jozífku, někdy někdo zeptá, kde je ten Bůh, řekni 'tady' a udělej něco dobrého.“ Opravdu je to tak jednoduché? pomyslel si tehdy Jozífek. A časem pochopil, že je to tak, ale že to vůbec není jednoduché. Možná složitější než raketové inženýrství.

A Julince pak Otec Josef poslal čokoládového beránka.

Karkulky a kulichy

Blondýně či brunetě
Julii či Alžbětě,
každé pěkné lebce
sluší všechny čepce.

Šťastný blázen aneb absolutní minimalismus

Nedávno jsem se s pár různorodými lidmi bavil o tzv. minimalismu, filosofii jednoduchého života, kdy si člověk vystačí s opravdovým málem. Krom vzorů přímo z řad náboženských vůdců jakými byli Budha, Ježíš či Mohamed, najdeme v dějinách i mnoho dalších lidí, jejichž činy více než slova ovlivnili svět tímto směrem: sv. František, Lev Nikolajevič Tolstoj, Rabindranáth Thákur, Albert Schweitzer, Gándhí nebo třeba náš Ladislav Klíma. Z těchto kruhů pak vzešli i moderní praktici minimalismu, kteří se k němu dobrovolně uchylují navzdory anebo přímo proti kultu růstu a hromadění věcí. Takový minimalista si třeba vytyčí jasný cíl: vlastnit a používat 50 věcí včetně těch na sebe a je této životní zásadě pokud možno věrný. Začalo mě zajímat, kolik věcí na počet asi tak vlastním já. Byl by to jistě dlouhý seznam. A rozhodování, čeho se zbavit a jak, by jistě zabralo několik dlouhých dní přemýšlení. Knihy, což je u mě nejvíc položek, by putovaly do knihovny, symbolicky bych si asi nechal jen Bibli. Pak bych chtěl mít postel, něco na sebe, mobil, trochu hygienických věcí, myslím, že bych se do padesáti věcí i vešel, kdybych chtěl. Jenže chtít je bolestivé, a tak o tom zatím budu jen tak filosofovat, v lepším případě snít.

Zaujal mě ovšem jeden anglický umělec, který udělal věc v mnohém provokující a inspirující zároveň. Jak už to dnes bývá, hranice mezi uměním a životem se smazala a umělci tvoří tím, jak naloží se svým životem, se svým soukromím. Michael Landy v roce 2001, kdy mu bylo tolik, co je mě dnes, tedy 38 let, provedl toto: v jednom pavilonu obchodního domu C&A v londýnské Oxford Street shromáždil veškerý svůj majetek od poštovních známek po automobil, včetně svého dosavadního výtvarného díla, věcí na sebe apod. Aby zajistil autentičnost, pořídil katalog všech věcí čítající 7.227 položek. A pak každou z těchto věcí za pomoci deseti dělníků na běžícím pásu, rozložil na základní materiál, který pak znehodnotil a vyhodil do tříděného či komunálního odpadu (videorozhovor a ukázky z happeningu zde). Přestože se na události podílel deník The Times, který do obchodu přilákal na 45.000 diváků, Landymu za happening nebyla vyplacena ani libra honoráře ani pence šrotovného a na konci „představení“ se stal jediným Britem a zřejmě i Evropanem, který se ocitl zcela bez majetku.

Až pojedu v září jako průvodce do Anglie (jestli se mi ovšem zájezd naplní), bude mít dnes již „člen Královské akademie“ Michael Landy výstavu v londýnské Národní galerii – tentokrát o světcích, jejichž trojrozměrné postavy budou moci sami návštěvníci uvést v pohyb pomocí různých šlapadel apod. Další věc, kterou nechci vynechat.

Jak žijí pandy

George Barker
(originál zde)

Julince

Dědečku, dědečku,
jak žijí pandy?
Dědečku, dědečku,
jak se tak kymácí na stráních hor,
zažijí asi spoustu švandy,
celý den si jenom hrají
a pak večer šupky hají
s bratříčky na palandy.
Dědečku, dědečku,
tak žijí pandy?

Vnučko má, vnučko má,
jak pandy žijí?
Vnučko má, vnučko má,
jak se tak kymácí na stráních hor,
čas smutně kolem míjí,
a proto pandy tají,
jak opravdu se mají,
nudu však těžko skryjí
a smutek neschovají.
Vnučko má, vnučko má,
teď ale šupky hají.

Kulturní hovnocuc made in UK

Přečetl jsem si na divadelním soustředění několik článků o Peteru Bazalgettovi, který se stal předsedou Umělecké rady Anglie neboli přerozdělovačem peněz do anglické kultury. Doteď jeho úřad rozděloval 340 milionů liber mezi 696 kulturních institucí. A Británie čelí všeobecným vládním škrtům stejně jako naše země, takže se všichni z oněch sedmi set organizací třesou strachy, nemluvě o tom, že v kultuře škrtají i města a hrabství (např. Newcastle kolonku kultura ze svého rozpočtu zcela vyřadil).

Co je na tom pikantní, je fakt, že Peter Bazalgette je mediální činitel, který přivedl do britské televize reality show Big Brother a vymyslel pro ni několik podobně hodnotných pořadů jako třeba Připrav se, pozor, vař! apod. Nicméně profiluje se jako velký fanoušek opery, divadla a jiných počinů vyššího umění a podle lidí, kteří ho znají osobně, je okouzlující a jeho projev odzbrojující. Královna ho dokonce loni uvedla za jeho zásluhy do šlechtického stavu! Jeho prapradědeček budoval londýnskou kanalizaci, což zavdalo příčinu mnoha komentářům – dlouho jsem se těšil, že budu na svém soběpisníku prvním, kdo na tuto okolnost vtipně zareaguje, ale pak jsem jich v různých komentářích anglických medií četl hned několik. Vždy ve smyslu, že stejně jako jeho předek i on vydělal miliony na fekáliích nebo, že zatímco jeho prapradědeček lidi hoven zbavoval, jeho potomek sračkami zaplavil britské televizní vysílání.

Ve svých prvních rozhovorech ve funkci Bazalgette razí teorii, že peníze do kultury nejsou příspěvkem, ale investicí, která se má zhodnotit tím, že ke každé libře dodá ten, který ji dostane dvě další. Je dobré se nad tím zamyslet. Pokud do toho nepočítá údržby budov, energie a různé podobné výdaje, ale myslí tím čistě pořadatelské náklady, tzn. včetně mezd umělců a různých kulis, nástrojů apod., má to hlavu a patu. Podobný systém se mi líbí a považuji ho za dobře zavedený třeba i na mnoha místech u nás. V Kadani platí pro organizace typu občanských sdružení podmínka, že ke každé dotaci musejí přinést minimálně stejný podíl vložených peněz z jiných zdrojů. Co se týče příspěvkové organizace, kterou vedu, je stav takový, že na tři zlaťáky z městské kasy přidáme dva z jiných zdrojů.

Přesto mi mnohem horší než škrty, kterých se třeba mohu obávat i já, přijde právě ta skutečnost, že se do rozhodování o kultuře pouští agenti show byznysu, kteří se podílejí na kažení vkusu celé společnosti. Já vím, liberální kolegové mohou namítat, že není nikdo, kdo by spravedlivě rozhodl o tom, co je vkusné a co ne, ale na ty největší výstřelky existují jistá měřítka v učebnicích estetiky. Big Brother je z principu kontaminace kultury umělým hnojivem s těmi nejhoršími ingrediencemi. Ano, neříkám, že pan Bazalgette nemá upřímně rád operu. Sám mám také rád teologické rozpravy a exegeze, ale nemohu se nikdy stát knězem. A když se pan Bazalgette stal šéfem Umělecké rady, z mého pohledu to vypadá, že by se novým papežem mohl stát i pornoherec, který si ve volném čase čte Tomáše Akvinského. Třeba se i toho jednou dočkáme (samozřejmě pokud bude hrát stále se stejnou partnerkou v misionářské poloze a bez kondomu!).

Co se týče natažených rukou od všech uchazečů o dotaci, připomněla mi Zuzka vtipně, že je to podobné jako s tím žebrákem v Šumaři na střeše, kterému dá někdo jednu kopějku. „Minulý týden jste mi dal dvě,“ namítne žebrák. „Měl jsem špatný týden,“ odpoví vesničan. „A proč bych já měl být tratný kvůli tomu, že vy jste měl špatný týden!“ řekne žebrák spolu s většinou žadatelů o granty.

Jsem přesvědčen, že kultura přežije i s nulou (třebas budovy mnohých divadel a koncertních síní zchátrají jako teď různé kostely – a taky se toho nikdo nebude moc všímat) a že se i se štědrými dotacemi může proměnit v morální obsah stoky.

Kadaň - Albion

Sen se pomalu ale jistě proměňuje ve skutečnost. Loni v červnu jsem si to tu narýsoval a díky Richardovi se podařilo dát dohromady schůdnou variantu. Dnes jsem odstartoval kampaň a oficiáně je již přihlášeno 11 lidí. Protože můj soběpisník stál u zrodu celého výletu, nechci jeho čtenáře ošidit a informuji je tímto včas, že se mohou podívat na program, cenu a podmínky zájezdu na http://rezervace.protravel.cz, kde jde o zájezd č. 108-2035 Kouzelná Anglie. A pokud by se někomu zalíbil, neváhejte a rovnou se přihlašte, cena je velice rozumná a program se pokusím pro vás shrnout v pár kaleidoskopických obrázcích.

 

Jak se ze lži stane pravda

V poslední době se s tím potkáváme pořád – amnestie, prezidentská volba, náboženské otázky, vlastně každý den dává vznik novým a novým sporům, kde dvě strany různě veliké, někdy dokonce přibližně stejně početné, zastávají opačné názory – a každá strana se v těch sporech ohání pojmy pravda a lež. Někdy se ukáže, kdo měl pravdu, někdy ji třeba má i velmi nepočetná skupina lidí, jindy se to vůbec neukáže. V tomto ohledu byla zajímavá včerejší přednáška o Rukopisech KZ, která zmapovala celý spor a protože ji pronesl obhájce pravosti, skončila pro obě strany nerozhodně na branky, i když možná z tohoto pohledu soupeř kopal více rohových kopů, ale také vícekrát fauloval, a co je pro domácí nehorší zpráva, hosté odmítají nastoupit na prodloužení, protože tvrdí, že neuznaná branka z druhého poločasu platí. A teď kde jsou rozhodčí?

Kdo mi do věci vnesl světlo a prozářil oblohu jako blesk za noci, byl Karol Sidon. Poslouchám jeho Sen o mém otci v rozhlasovém zpracování. „Před třemi lety jsem se rozhodl, že budu psát o sobě. Že nebudu obcházet, ale namířím přímo. Uvědomil jsem si, že v tuto chvíli, v těchto letech, je všechno ostatní psaní vědomá lež. Jenom když budu psát o sobě, bude to mít nějakou cenu: Když ne pro jiné, tak pro mě určitě. A napsal jsem Sen o mém otci, knihu, která tě, mami, ranila,“ napsal dnešní vrchní zemský a pražský rabín, když mu bylo dvacet šest let, v předmluvě ke své další knize Sen o mně.

Zezačátku jsem vůbec nevěděl, jestli u toho vydržím, tak nějak jsem v tom (proti tomu, co jsem si někde v upoutávce přečetl) poznával slohovou nevyzrálost prvotiny. Při druhé a třetí kapitole jsem si ale nějak zvykl jak na sloh tak na hlas interpreta (Hanuš Bor). A čtvrtá a pátá půlhodinka si mě získaly a slyšel jsem je (což při mém soupeření s časem vůbec není samozřejmé) dvakrát. Dvakrát! Dvakrát jsem slyšel i kapitolu sedmou, u níž jsem se na konci dvakrát rozbrečel. A to nebudete věřit, o jakou zápletku se ve všech třech kapitolách jedná. Jde totiž o něco, co zažila většina z nás (ptal jsem se už několika lidí v okolí a vyskytli se jedinci, co tvrdí, že takovou věc nikde neudělali, já si ovšem myslím, že na ni spíš zapomněli, však si to na dětech připomenete!). Jde o falšování známek v žákovské knížce! Každý falšoval; někdo ovšem ihned zjistil, že trik nevyšel, že skvrna po zmizíku, tvrdé gumě či žiletce jde vidět, a tak na to místo vepsal známku, kterou opravdu dostal; někomu se vedlo lépe, a malá lež mu prošla; někdo se rozhodl místo známky více či méně úspěšně napodobit podpis rodičů; jsou machři, kteří obětovali i celé stránky ze žákovské knížky a místo známek a podpisů zfalšovali méně nápadná čísla stránek. Každopádně buď se nic nepoznalo anebo pravda vyšla najevo a viník se přiznal a byl potrestán. Sidonův příběh je jiný. Malý hoch vidí nezdar svého činu, a tak žákovskou knížku schová a trvá na tom, že mu ji vzala a nevrátila paní učitelka. Ukáže se, že lže, ale o den později si vymyslí novou lež, která je z objektivního hlediska a z hlediska toho, že včera podváděl, lží očividnou. Nicméně Karolek si na své lži trvá jako na pravdě, pro niž je ochoten se nechat mučit. A kam to až dovede, to je opravdu k pláči. Rozhodl jsem se oslovit své divadelní souputníky Jirku se Zuzkou a provést z knihy dramatické čtení. Považuji to doznání za strhující.

Pochopil jsem, čím zranil matku, když toto doznání učinil. „A teď píšu knihu, jež tě zraní možná víc než tamta. Ať jiní z mých řádek vycítí lásku (sám nevím, je-li tu obsažena, je-li vůbec ve mně), tebe zraní, protože pravda zraňuje… Ale psát jinak, než jak uznám za dobré, to bych nemusel psát vůbec… Mami, mami, mami, musím ti vyprávět věci, za které se stydím, musím, tolik jsem se napřetvařoval, tolik nalhal, že prostě musím vyznat věci, jak jsou, abych už nikdy od těch, jež vyslovím, nemohl ustoupit, abych nikdy již nemohl říct, bylo to jinak, abych si odřízl ústupové cesty do lži a přetvářky a abych sebe, nepoctivec, přinutil k jakési poctivosti… Nedělám si nárok na pravdu. Nevím, co je pravda. Pravda je tajemná, mnohotvárná, a přece jediná. Ale ač nevím, kde je a co je, chci se k ní blížit s co největší jistotou. Psát tedy o věcech, které znám jako nikdo jiný, psát o sobě a sebe, pokud možno, a obnažovat, co je ve mně nejbolavější: a to jsou vždycky věci nejprostší, zdánlivě banální, většinou zamlčované. A když myslím na to, co může taková kniha dát někomu druhému, říkám si, že snad pocit bratrství.“

Jako bych se v tom snu poznával. Musím si pořídit i tuto druhou knihu!

I papež může být křesťan

Pocházeje z chudoby a skromných poměrů Sotta il Monte, pokoušel jsem se nikdy se odtud neodtrhnout. Jak velkou milost mi Pán prokázal: úctyhodné faráře, příkladné rodiče, pevnou křesťanskou tradici, čestnou a klidnou chudobu… Chudoba mi často zabraňovala, abych mohl pomoci svým nejbližším, kteří žili v nejzjevnější chudobě, nebo tomu či onomu spolubratru. Avšak nikdy jsem na to nenaříkal.

Když mě kardinálové svaté římské církve zvolili 28. října 1958 ve stáří 77 let hlavou celého stáda Kristova, rozšířilo se mínění, že asi budu papežem na přechodnou dobu. A nyní stojím už před čtvrtým rokem svého pontifikátu a rozvinul jsem obrovský program, který pln očekávání pozoruje celý svět… Bůh ví, že jsem v jednoduché prostotě otevřel svou malou duši tomuto velkému vnuknutí.

Přeji své církvi a Julince nového papeže, který by si do svého duchovního deníku mohl zapsat podobná slova jako Jan XXIII. Budu se za to modlit celou svou malou a hříšnou dušičkou, stejně jako se budu kát za to, že jsem si o Benediktu XVI. myslel, že není schopen podobného kroku, který udělal, a že jsem k němu cítil chladnější než vlažný vztah daný zklamáním očekávání již při volbě a dost možná i nepřiznanými předsudky. Od minula jsem poučen, lepší než očekávání je jistě kajícná, prosebná a především děkovná modlitba.

Katolík Hus, komunista Palach?

Nedávno jsem četl povedený článek Petra Hlaváčka o pseudohistorických slovních parabolách na současné politické scéně a trochu se bojím, že se srovnáním, jež bude obsahem tohoto článku, dostávám rovněž na tenký led, který by se leckterému historikovi nelíbil. Omluvou mi budiž to, že nehodlám srovnávat rovinu faktickou, ale rovinu ideovou.

Jan Hus byl opravdu katolík, dokonce katolický kněz. Kněžství byl zbaven až těsně před smrtí, ovšem proti své vůli. Z dnešního hlediska by se mohl nazvat reformním katolíkem – podobně jako byl reformním katolíkem například Erasmus Rotterdamský. Nicméně jak Hus, tak Erasmus se stali spirituálními agenty tedy duchovními původci nových reformních hnutí, které se z katolicismu vyřadily a obrátily se proti němu – tedy hnutí protestantských. Protestanti i katolíci ovšem zůstali křesťany, a pro všechna oficiální vyznání i vyznání osobní je důležitý základ jejich učení – učení Kristovo. Jako v dospělosti křtěný katolík musím prohlásit, že jsem ekumenista a vyznávám hlavní Kristovo poselství, které nepopře ani Hus ani Erasmus ani Augustin ani Luther - poselství mateřské lásky! Jako katolík vyznávám hříchy z dob totalitní moci církve (nejen) ve středověku a prohlašuji, že Hus i Erasmus měli ve své době pravdu, když mluvili o žalostném stavu církve. V mnohém mohou mít pravdu i současní kritici církve, sám s mnohými názory některých jejích představitelů nesouhlasím. Přesto pro mě některé jak historické tak současné osobnosti církevního života zůstávají morální autoritou, která je ještě stále ničím ve srovnání s autoritou Kristovou. Tím řeka horší není, že z ní psi pijí!

Jan Palach našel smrt v zoufalém činu, který se třeba z hlediska katolického katechismu příčí přirozenému lidskému sklonu uchovat a zvěčnit svůj život. Závažně odporuje správné lásce k sobě. Zároveň je to urážka lásky k bližnímu, protože láme nespravedlivě svazky solidarity s rodinným společenstvím, s národní i lidskou společností, vůči nimž má závazky. Sebevražda je proti lásce živého Boha. Dokonce je-li sebevražda spáchána s úmyslem dát příklad, především mladým, pak je i těžkým pohoršením. Ovšem nemá se zoufat nad věčnou spásou osob, které se usmrtily. Bůh jim může dát příležitost pro spásonosnou lítost cestami, které zná jen on Sám. Církev se za osoby, které si sáhly na život, modlí. Nechci Janu Palachovi přisuzovat žádné ze svých domněnek, ale je historickou pravdou, že po vražení kudly do zad vstupem vojsk spáchal český a slovenský národ svým způsobem sebevraždu, když se nebránil a rozhodl se pomalu ale jistě vykrvácet. Jan Palach se nechtěl s touto národní sebevraždou smířit. Svůj život nakonec zvěčnil, byť se jeho čin vymyká z běžné představy hrdinských činů z antických bájí a ruských bylin.

Jsem ovšem zhnusen argumentací pana Grebeníčka, že šlo o čin, který nebyl vyvolán odporem k totalitnímu komunistickému režimu, že byl naopak spáchán ve jménu reformního komunismu. Ano,  zřejmě se hledala formulace a kladná věta asi narazila na nepřekonatelné stylistické potíže, protože ten čin byl pravděpodobně spáchán v zájmu pokračování demokratizace společnosti, která začala Pražským jarem, a nemohla pokračovat až k plné demokracii, kde by si teprve mohl mladý Palach svobodně zvolit své politické přesvědčení. Pan Grebeníček argumentuje průzkumem, v němž se ovcí  v ovčíně reportéři z JZD ptali, zda chtějí žít ve spořádané velkokapacitní salaši s menším výběhem a stálým dostatkem krmi nebo zda dají přednost svobodě v lesích a na lukách, kde běhají vlci, 89% se vyslovilo pro jednotný družstevní vývoj. To je otřesná vzpomínka!

Palach byl tedy zřejmě vzhledem k historické nemožnosti volby levicový demokrat. Proč ne? Ale komunista? Proboha, kolik lidí dnes osleplo a přestalo vidět jádro učení, ke kterému se přes vytáčení v různých projevech, komunismus hlásil a dodnes hlásí? K autoritě Marxe a Engelse! A ti hlásají třídní nenávist. To není překroucení jejich slov, ale vlastní slova teoretiků třídního boje, kterým byl osud opravdových dělníků, s nimiž se nestýkali, úplně ukraden. Filosofie nenávisti k těm, co se mají lépe než my! Věřím, že spousta obyčejných komunistů, kteří nečetli Kapitál a Komunistický manifest do konce (jestli vůbec začali), byla a je přesvědčena, že jdou do boje z lásky k proletářům. Ale, třeba na příkladě Jaroslava Seiferta, sklidili by kritiku pravověrného marxisty, v tomto konkrétním případě konkrétními slovy Julia Fučíka: Revoluce je krev. Revoluce není láska, ale nenávist. Revoluce není pro nový řád, ale proti starému řádu. Revoluce je dvojnásobně záporná a pak teprve kladná. To Seifert nepochopil... Zvrácenou podobu má tato dvojnásobná nenávist na decentní dávku lásky např. ve verši o Leninovi, že to z lásky k dětem dal střílet do lidí. Fučík opakuje: A právě nenávist je to, co nejvíc chybí revoluční lyrice Seifertově. Nenávist chyběla a snad i chybí mnohým dalším praktikujícím komunistům, ale tím hřešili a hřeší nejen proti svým spirituálním agentům, ale proti základní myšlence komunistické ideologie, stejně jako křižáci, inkvizitoři či Husovi soudci hřešili proti základní myšlence svého náboženství. Voda všechno opere krom rudých tváří a zlého jazyka.

Nejvíc mě děsí, že jako vynález knihtisku nezpůsobil jen šíření vzdělanosti, ale rozšířil i tmářství a nenávist, když se například na každou faru dostal tištěný spisek Kladiva na čarodějnice, podle nějž se pak mučilo a upalovalo, tak i vynález internetu neznamená jen zlepšení podmínek pro vzdělávání mezi dnešní mládeží, ale i plození nenávisti sdílením různých bolševických intelektuálních parodií na diskurz (což je dle mého názoru termín vynalezený za tímto účelem). Právě proto, že jsem demokrat, uznávám, že musí existovat pluralita názorů – ale názorové strany by se měly přihlásit k nějakým základům, a ne je zastírat neustálým mlžením (dříve dialektický materialismus jako věda, dnes sociální cítění jako víra). Takových komunistů, kteří by se přihlásili k revoluci a marxistické nenávisti, bych si vážil víc než těch, co evangelizují mládež sliby lepších zítřků bez toho příšerného neoliberalismu a ještě strašnějšího kapitalismu. Zlatí sociální demokrati, i když s nimi nesouhlasím (a přesto si myslím, že mám sociální cítění minimálně na stejné úrovni jako oni).