Rozhodl jsem se před časem přispívat na soběpisník jen kvůli zásadním sdělením nebo inspirovaným nápadům. Nyní se oba důvody spojily v jeden a přes intimní název nepůjde o nic menšího, než o novou teorii vzniku vesmíru.
Tato teorie je inspirovaná krátkou přednáškou kvantového mechanika Setha Lloyda, který tvrdí, že vesmír není nic jiného než naprogramovaný počítač, jehož logaritmus pochopíme při tempu vývoje výpočetní techniky zhruba za 600 let. Nyní se můžeme pouze dohadovat a všechny teorie stojí za podobně starou belu, tedy belu starou 13,8 mld let. Stáří víme, smysl nevíme a i když bychom chtěli tvrdit, že smysl žádný není, není to odpovědí na příčinu onoho nesmyslu. Pokusím se tedy nalézt alespoň stín onoho smyslu, který tímto věnuji svému potomstvu, aby jej nakonec můj pravnuk na čtvrtou zhodnotil a případně mě posmrtně prohlásil za genia.
Seth Lloyd hezky říká, že na začátku bylo vše velmi homogenní a že fyzikální zákony, které jsou ve své podstatě velmi jednoduché (zejména gravitace), postupně vyvinuly vesmír v neuvěřitelně pestrý komplex současné existence. V tomto působil také tzv. motýlí efekt, kterýžto termín poprvé použil Edward Lorenz v roce 1979, kdy se na zasedání Americké asociace pro pokrok ve vědě ve Washingtonu zeptal během své přednášky, zda to náhodou nebylo mávnutí křídla jednoho motýla v Brazílii, které způsobilo pozdější hurikán v Texasu. Efekt, kdy z malého hnutí na začátku dojde, když chvilku počkáme, k obrovským změnám, z nicotné příčiny vznikne v čase obrovský důsledek.
A dostáváme se ke dvěma tezím, které tvoří základ mé teorie, a na něž jsem přišel mezi druhou a pátou hodinou ranní v noci ze svátku Obřezání Páně na první pracovní den roku 2014:
1. Život na Zemi vznikl na základě stejného vesmírného principu, podle kterého vznikly galaktické shluky, černé díry, hvězdy, planety, vesmírný prach, krátery, voda a cokoli hmotného.
Ano, i život musel mít během času vytvořené podmínky pro vznik a z něčeho velmi nepatrného, co se odehrálo před miliardami let vznikl dnešní člověk – neuvěřitelně pestrý komplex sub speciae aeternitatis nano- či pikoexistence.
2. Existuje nekonečně mnoho konečných existencí.
Tato teze je o vesmíru a o čase. Víme, že čas má začátek a můžeme se přít, zda má konec. S vesmírem je to podobné. Co je ovšem podstatné je, že žádná z konečných existencí nemůže pochopit nekonečno jinak, než jako konec jednoho a začátek jiného v nějakém sledu. Sled konců a začátků může vytvořit pojem nekonečna a pokud přijmeme toto jako prazákon ještě za fyzikálními zákony, i začátku vesmíru muselo něco předcházet, byť by to bylo bezčasí.
Z těchto dvou tezí vznikla tedy moje metafora vzniku vesmíru na základě propojení biologie člověka se vznikem a stavem dnešního vesmíru. Začátek lidského života je spojen ze spojení spermie s vajíčkem. Spermií je v jednom výstřiku pár desítek až stovek milionů, za život jich padne nazmar pár stovek miliard. Z jednoho muže! Žena vytvoří vždy jedno vajíčko, za život pár stovek, nepotlačí-li jejich tvorbu uměle či trvalými těhotenstvími.
A právě ejakulace do prostoru ve mně vyvolala onu uchopitelnou představu vzniku vesmíru. Ano, spermie jsou jasně naprogramovány, hledají vajíčko, ačkoli ještě pár dní před tím, než opustí penis (a již vypadají stejně) toto naprogramování postrádají (nicméně takové spermie vnější svět nikdy nepoznají).
Pro někoho by mohlo znít nestydatě, kdybych v souvislosti s oním životodárným vesmírným vstřikem mluvil o božské bytosti, a já také nechci vesmír personifikovat. Od začátku mluvím o metafoře:
Tedy něco, co dokázalo naprogramovat vesmírný ejakulát, jej vstříklo do časoprostoru, kde existují jasné fyzikální zákony. Je jedno, jestli naše představy chtějí počítat v omezeném množství jednoho výstřiku nebo v nekonečnu oněch mikropulečků, kterými muži osévali, osévají a budou osévat svět, jisté je, že většina těchto polotvorů existuje zdánlivě zbytečně jen proto, aby bylo zajištěno, že snad jednou pár z nich padne na úrodnou půdu. V mé teorii, je tedy ono množství galaxií, hvězd, hvězdokup a černých děr, jen krásným kořením mnohosti a pestrosti, jež měla zajistit oplodnění jednoho malého vajíčka, z něhož pak motýlím efektem vznikne něco, co pochopí podstatu vesmíru a jeho smysl. Tím vajíčkem byla Zeměkoule. Možná jen jedním z mnoha, aby byla zajištěna pestrost i v poznání. A jestli k tomu úplnému Poznání chybí lidstvu těch pouhých panem Lloydem předvídaných 600 let, gratulujme si, že jsme již dnes poznali docela dost. Radujme se a množme se.
Tato teorie je inspirovaná krátkou přednáškou kvantového mechanika Setha Lloyda, který tvrdí, že vesmír není nic jiného než naprogramovaný počítač, jehož logaritmus pochopíme při tempu vývoje výpočetní techniky zhruba za 600 let. Nyní se můžeme pouze dohadovat a všechny teorie stojí za podobně starou belu, tedy belu starou 13,8 mld let. Stáří víme, smysl nevíme a i když bychom chtěli tvrdit, že smysl žádný není, není to odpovědí na příčinu onoho nesmyslu. Pokusím se tedy nalézt alespoň stín onoho smyslu, který tímto věnuji svému potomstvu, aby jej nakonec můj pravnuk na čtvrtou zhodnotil a případně mě posmrtně prohlásil za genia.
Seth Lloyd hezky říká, že na začátku bylo vše velmi homogenní a že fyzikální zákony, které jsou ve své podstatě velmi jednoduché (zejména gravitace), postupně vyvinuly vesmír v neuvěřitelně pestrý komplex současné existence. V tomto působil také tzv. motýlí efekt, kterýžto termín poprvé použil Edward Lorenz v roce 1979, kdy se na zasedání Americké asociace pro pokrok ve vědě ve Washingtonu zeptal během své přednášky, zda to náhodou nebylo mávnutí křídla jednoho motýla v Brazílii, které způsobilo pozdější hurikán v Texasu. Efekt, kdy z malého hnutí na začátku dojde, když chvilku počkáme, k obrovským změnám, z nicotné příčiny vznikne v čase obrovský důsledek.
A dostáváme se ke dvěma tezím, které tvoří základ mé teorie, a na něž jsem přišel mezi druhou a pátou hodinou ranní v noci ze svátku Obřezání Páně na první pracovní den roku 2014:
1. Život na Zemi vznikl na základě stejného vesmírného principu, podle kterého vznikly galaktické shluky, černé díry, hvězdy, planety, vesmírný prach, krátery, voda a cokoli hmotného.
Ano, i život musel mít během času vytvořené podmínky pro vznik a z něčeho velmi nepatrného, co se odehrálo před miliardami let vznikl dnešní člověk – neuvěřitelně pestrý komplex sub speciae aeternitatis nano- či pikoexistence.
2. Existuje nekonečně mnoho konečných existencí.
Tato teze je o vesmíru a o čase. Víme, že čas má začátek a můžeme se přít, zda má konec. S vesmírem je to podobné. Co je ovšem podstatné je, že žádná z konečných existencí nemůže pochopit nekonečno jinak, než jako konec jednoho a začátek jiného v nějakém sledu. Sled konců a začátků může vytvořit pojem nekonečna a pokud přijmeme toto jako prazákon ještě za fyzikálními zákony, i začátku vesmíru muselo něco předcházet, byť by to bylo bezčasí.
Z těchto dvou tezí vznikla tedy moje metafora vzniku vesmíru na základě propojení biologie člověka se vznikem a stavem dnešního vesmíru. Začátek lidského života je spojen ze spojení spermie s vajíčkem. Spermií je v jednom výstřiku pár desítek až stovek milionů, za život jich padne nazmar pár stovek miliard. Z jednoho muže! Žena vytvoří vždy jedno vajíčko, za život pár stovek, nepotlačí-li jejich tvorbu uměle či trvalými těhotenstvími.
A právě ejakulace do prostoru ve mně vyvolala onu uchopitelnou představu vzniku vesmíru. Ano, spermie jsou jasně naprogramovány, hledají vajíčko, ačkoli ještě pár dní před tím, než opustí penis (a již vypadají stejně) toto naprogramování postrádají (nicméně takové spermie vnější svět nikdy nepoznají).
Pro někoho by mohlo znít nestydatě, kdybych v souvislosti s oním životodárným vesmírným vstřikem mluvil o božské bytosti, a já také nechci vesmír personifikovat. Od začátku mluvím o metafoře:
Tedy něco, co dokázalo naprogramovat vesmírný ejakulát, jej vstříklo do časoprostoru, kde existují jasné fyzikální zákony. Je jedno, jestli naše představy chtějí počítat v omezeném množství jednoho výstřiku nebo v nekonečnu oněch mikropulečků, kterými muži osévali, osévají a budou osévat svět, jisté je, že většina těchto polotvorů existuje zdánlivě zbytečně jen proto, aby bylo zajištěno, že snad jednou pár z nich padne na úrodnou půdu. V mé teorii, je tedy ono množství galaxií, hvězd, hvězdokup a černých děr, jen krásným kořením mnohosti a pestrosti, jež měla zajistit oplodnění jednoho malého vajíčka, z něhož pak motýlím efektem vznikne něco, co pochopí podstatu vesmíru a jeho smysl. Tím vajíčkem byla Zeměkoule. Možná jen jedním z mnoha, aby byla zajištěna pestrost i v poznání. A jestli k tomu úplnému Poznání chybí lidstvu těch pouhých panem Lloydem předvídaných 600 let, gratulujme si, že jsme již dnes poznali docela dost. Radujme se a množme se.
