Cena J.L. pro J.L.

Jak jsem včera psal, zúčastnil jsem se překladatelské soutěže Jiřího Levého v kategorii poezie. Byl to již 14. ročník a 14 je moje šťastné číslo. Za celých těch předchozích 13 let byly v poezii vyhlášeny jen tři první ceny. Po pěti letech se přísná porota rozhodla zase jednu udělit. A lidičky věřte si nebo ne, můj překlad sbírky Jamese Joyce, kterou jsem převedl do češtiny pod názvem Ennáct bébásní, na tuhle cenu dosáhl.

...

Můj hlavní recenzent byl Miroslav Jindra, z jehož překladů bych jmenoval např. Hlavu XXII a Zavíráme! Josepha Hellera (1985, 1995), Chladnokrevně Trumana Capota (1989), Medojedky Roberta Ruarka (1973), Boží milost či Nájemníky Bernarda Malamuda (1993, 1997), ale třeba i Dějiny Kanady v nakl. LN. Potřást si s tímhle člověkem pravicí byla sama o sobě velká čest. Šel jsem to oslavit svou první návštěvou do kavárny Slávie, kde jsem se poklonil geniu básníků a Múz (především té jedné), kteří mi při mém překládání našeptávali.

mljt

Velké prádlo?

Dnes jedu do Divadla Na Prádle, kde se budou předávat jakési ceny. Držte mi palce, mám vyšší ambice než čestné uznání. Mít mohu, že...

"Tajemné" parkoviště

Je v Plzni pár tajemných míst, kam rád chodívám, i proto, že o nich málokdo ví, a tak si při jejich opakovaných návštěvách přijdu trochu jako Meyrink v Praze. K těm místům patří střechy některých budov a samozřejmě podzemní chodby, do nichž se dostanete už jen pár kanály (většina poklopů již má zámek) a dveřmi v některých ještě tajemnějších domech kolem náměstí. A také několik vnitřních dvorů, kam se obyčejný turista prostě neodváží, pokud tam neuvidí nápis Zahradní restaurace. Jeden takový jsem navštívil i v pondělí. Bývaly tam tři záhadné mohyly ve tvaru rakví a několik po zvláštním (až bych řekl po francouzsku upraveném, avšak neudržovaném) dvorečku rezesetých bizarních soch. Z podzemních místností jedné z přilehlých budov se často ozývalo kvílení. Byly chvíle, kdy jsem odtud, věřte nevěřte, utekl jak malé dítě. Dnes jsem k mému nemilému překvapení zjistil, že mohyly i sochy jsou tatam, a na dvorečku je udržované parkoviště. Až když jsem se sklopenou hlavou odcházel, všiml jsem si u stěny dvou soch, které zřejmě čekají na svoz odpadu. Kdo jste mi nevěřili, že se z tohohle vnitřního dvora dalo třeba i zbláznit, protože z ruchu ulice jste se sevřením kliky ocitli v pohádkovém světě, snad vám tyto dvě postavy dosvědčí alespoň setinu z atmosféry, která zde vládla. Jednou zmizí nejen z Plzně všechna taková místa. Ještě, že jste žil na začátku minulého století, pane Meyrinku.

Z Puškinovy lyriky

Tak zní název překladu jednoho z prvních lektorů angličtiny na pražské univerzitě a autora rozsáhlého česko-anglického slovníku, Václava Aloise Junga (1858–1927), který do toho mého exempláře vepsal i krásné věnování dr. Otto Dubskému v Plzni 1920. Nejzajímavější bude pro čtenáře jistě nahlédnutí do některých Puškinových epigramů. Tady jsou (s jednou malinkou úpravou):

Tak bude vždy, tak vždy se dálo,
svět jinačí už nebude:
dost učených tu, vtipných málo,
sta známých – kde však přítel? kde?

Můj hrobní nápis
Zde Puškin pochován: on s Múzou, svojí milou,
a láskou, leností žil veselý svůj věk;
jen tropil hlouposti – však každou těla žilou
byl – Bůh ví – dobrý človíček.

Svobody
Lid svobod žádal si – a ty mu dány svatě:
na místo úzkých smí teď nosit širší gatě.

Na profesora matematiky
Zde výměr svůj jsem na tě přilíp',
v něm je tvůj líc i rub:
Tys matematik – minus filip,
tys posměváček zlý – plus hňup.

Qolbám

Svini se líbí jakákoli vláda,
i když ji třeba někdy bijí,
ona jen žrát, spát, pít a pokoj žádá.
Giovanni Battista Casti

Svatba

Svatební oslava sestřina byla velice pěkná, od čtyř do osmi v podvečer, s kupou dětí, pro jejichž pobavení jsem při zachraňování míče spadl do potoka. Vše se odehrálo v Božkově, v hospodě Pod kopcem na zahrádce. Stoly se prohýbaly pod podomácku připravenými slanými delikatesami, zajídalo se sladkostmi tolika druhů, že člověk nemohl ani všechny ochutnat, zapíjelo se pivem a zadýchávalo se dobrou náladou.

Fotografie zde.

Pozvánka na Kirwitzerovy dny

tzv. Flammarionův dřevoryt

Mám v tom prsty, tak to nechci moc chválit, ale myslím, že setkat se s předními vědeckými kapacitami ve svých oborech není v Kadani zrovna všední záležitost, a tak doufám, že Kirwitzerovy dny budou nejen nevšední coby víkendové (9.-11. června 2006), ale i nevšedním zážitkem pro návštěvníky z Vašich řad. Letos bude zastoupena sinologie, jaderná fyzika, astronomie, historie, cimrmanologie, psychiatrie, přijede misionář z Bolívie a Madagaskaru, divadlo Navenek zahraje jeden akt z Brechovova Života Galileova a chystají se i vyložené specialitky. Inspirací pro plakát loni i letos byl dřevoryt zřejmě z dílny nadšeného astrofila Camilla Flammariona, od jehož smrti loni uplynulo 80 let. Těším se na Vás i na Vaše přátele. Více informací na stránkách Kirwitzerových dnů (program je zde).

Dvojí láska nebo dvojí víčko u tabatěrky?

„V této kapitole (kapitola šestá knihy Neobyčejná dobrodružství Julia Jurenita a jeho žáků Monsierura Délaia, Karla Schmidta, Mr. Coola, Alexeje Tišina, Ercola Bambucchiho, Ilji Erenburga a černocha Ajši ve dnech míru, války a revoluce v Paříži, v Mexiku, v Římě, v Senegalu, v Kiněšmě, v Moskvě a na jiných místech, pozn. soběpisce) uvedu některé Učitelovy úvahy o lásce. Zlí jazykové tvrdili, že Jurenito je zvrhlík, že przní malá děvčátka a ve zvláštním skříňovém kufru s sebou vozí k ukájení svých nízkých choutek jakousi položenskou obludu, kterou našel v Andách. Byla to podlá lež...“

...

V předchozím přísěvku jsem psal o Augustinových slovech, která zřejmě úplně v originále znějí DILIGE ET QUOD VIS FAC, kde dilige navádí k lásce duchovní (caritas, agape), narozdíl od ama, které může svádět k lásce fyzické (eros). Ale v téhle větě je to nastejno (taková filia). Ta věta nezní Ama et fuck quod vis. A tak je jasné, že jde o lásku k lidem, které to, co dělám, nějak ovlivňuje. Když tuhle lásku člověk nemá, pak je to opravdu ďábelské.

...

A teď nechám znovu promluvit Ilju Erenburga, resp. Julia Jurenita: „Nicméně nemohli lidstvo vyklestit – na to neměli dost sil – a proto se shovívavě omezili na řeči o hříchu a hanbě. Nedivte se tedy, že svět se změnil v obrovský hanbinec. Hlásali, že tělesná žádost je hříšná, a miliony lidí tomu uvěřily. Jedni si navlékli okovy a ve dne v noci neplodně přemýšlejí, jak udržet zátku v láhvi se sodovkou. V kterém bordelu se o chtíči přemýšlí tolik jako v cele asketově nebo v pokojíku staré panny? Myslí na něj, aniž o tom vědí, svým tělem, sladkou zemdleností, sny o Věčné Panně nebo o Nebeském Ženichovi. Jiní lidé zase – a těch je většina – si řekli: Když je to hanebnost, je to hanebnost, co naplat. To, co mohlo být posvátným, z toho se stala odpadová žumpa. Místo překrásného mýtu máme tabatěrky s dvojím víčkem. Na jednom je krajinka nebo pomněnky a na druhém, tajném, jen pro přátele, nějaká oplzlost.“

...

Fac quod vis

V novém ĎaSu jsem se moc těšil na rozhovor s Patrikem Ouředníkem, protože se mi líbí jeho překlady Borise Viana a Raymonda Queneaua, jeho slovníky (Šmírbuch a biblická rčení) i jeho Europeana. Jednou větou: byl jsem zklamán. Jestli si nějak představuju frankofilního pseudointelektuála hovořícího místo o sporu o diskurzu, místo o různosti o alteritě, místo o přebytečnosti o redundanci, pak takhle. Přiznám se, že už jsem jen čekal, kdy se objeví mé oblíbené slovíčko paradigma, ale nedočkal jsem se. Je mi líto této pózy od člověka, který se téměř celým svým dílem zabývá češtinou.

Protože jsem se delší čas zabýval myšlenkou disertační práce na téma Utopie raného novověku a mám doma kupku knih na toto téma, přece jen mě tento rozhovor něco zásadního připomněl. Cituji: Velká většina literárních utopií předpokládá pro ideální společnost více či méně totalitní schéma. “Přísnými zákony” bombardují své občany Diodor, Platon, More, Campanella, Mercier, kdekdo. Svobodomyslných výjimek je málo, nejslavnější z nich je Rabelaisova Theléma, v níž vládne zásada Čiň, co je libo a kde panuje jediný zákaz – zákaz hodin, neboť “největší ztrátou času je počítání hodin” a “nejpraštěnější věc na světě je řídit se údery zvonů”. Dodávám, že další z velkých zákonů thelémského opatství bylo, že kdokoli mohl kdykoli z jakýchkoli důvodů svobodně klášter, kde žili muži a ženy pohromadě, opustit. Vivat Gargantua! Škoda, že nápis nad velkou branou Thelémskou je příliš dlouhý, protože bych si jej nejradši umístil nad dveře.

Čiň, co je libo mi zase připomnělo mé první setkání se světci. Asi v sedmnácti letech jsem si přečetl salátové vydání knížky O deseti svatých od Alfreda Fuchse a jsem rád, že to setkání bylo zrovna v tomto pocuchaném svazečku zahnědlých listů papíru. Ze života sv.Augustina mi v hlavě utkvěla myšlenka, která se stala mým životním krédem. Stojí za to si ji občas vybavit.

AMA ET FAC QUOD VIS
Miluj a pak si dělej, co chceš.

Vzkaz do kanceláře

Lucinka za zrcadlem

Je to bezmála (a tím málem je přesně jeden rok) čtyřicet let, co vyšel Klub osamělých srdcí seržanta Pepře. A na něm Lucy in the Sky with Diamonds. Je krásné, jak se všichni čtyři členové Beatles shodli, že v textu písně nehrálo LSD žádnou roli, protože o to častěji se to zmiňuje. A můj soběpisník se nestane výjimkou. Protože i když třeba nehrála tato droga při vzniku textu žádnou roli, ten, kdo na tento akrostich přišel jako první, by měl dostat Nobelovu cenu za nepatřičnou bystrost.

Lennona prý inspiroval obrázek jeho syna Juliana, který jej přinesl domů ze školy se slovy, že je to jeho spolužačka Lucinka v nebíčku s diamanty. Lennon pak vzal k ruce Alenku za zrcadlem a sepsal psychedelickou písničku, k níž Cartney složil hudbu v tříčtvrtečním taktu a Lucy byla na světě. Je pozoruhodné, že ona spolužačka Lucy Richardson (která mimo jiné pracovala na scéně pro film Čokoláda) zemřela 1.června 2005, tedy v den výročí Seržanta Pepře. Ten obrázek od tříletýho caparta je ovšem opravdu krásnej.

Zemřel Boris Rösner

... chlap, na kterýho jsem žárlil. Měli jsme tu čest s naším divadlem vidět jednu z jeho posledních rolí - Sira Olivera ve Škole pomluv. Vteřiny krásy, za které děkuju!

...

...

Z rozhovoru pro rozhlas (dovolil jsem si doslovný přepis mírně upravit):

Já si myslím, že to naše povolání je už jedno z mála, o kterých se dá říct, že to je opravdu poslání. To mají kantoři a lékaři a filozofové a básníci. Já myslím, že člověk to asi dělá proto. Samozřejmě ten egoismus, který v člověku být musí a ten excentrizmus a to, že denně vystoupíte před pět set nebo devět set lidí, to v sobě zahrnuje nějakou ješitnost. Samozřejmě, ale na druhou stranu, když řeknete repliku a devět set lidí ztichne a je tam ticho jako v chrámu, tak to je tak povznášející, že já vždycky tvrdím i svým studentům, že divadlo se jaksi skládá z vteřin. Protože jdete na představení, které trvá tři hodiny, a pamatujete si jednu vteřinu, nebo dvě. Nejsilnější emotivní zážitek, nebo největší legraci, nebo když se zeptáte diváka, co tomu představení říkal, tak vám řekne, no jak on tam víte v tý chvíli, jak se ona rozplakala, to bylo úchvatný. Pamatuje si vteřinu a kvůli těmhle úžasným, nádherným, magickým vteřinám to člověk asi dělá... Život probíhá tak strašně rychle a my už se neumíme zastavit. My už jdeme po ulici a nevidíme, že ten barák je nádhernej, třeba Topič na Národní třídě. To člověk zapomene, že tam jsou ty úžasný malby.

Večerní modlitba

Arthur Rimbaud

Jsem jako anděl v rukou kadeřníka
a držím džbánek piva se žlábky,
mám v ústech dýmku, světlo bliká,
nebe je jako plachta kocábky.

Mé sny jak trus, jenž dýmá z holubníka,
mně tvoří sladké připáleniny,
a ze srdce mi něžná pěna stříká
jak temné zlato z květu kaliny.

Když snědl jsem své snění ke chlebu,
a když jsem vypil dvacet, třicet džbánků,
chystám se na malou potřebu.

A milý jako bůh ve svatostánku,
močím do výše a kupředu
se souhlasem slunečnic a vánků.
...

Párkař IV

František Ladislav Čelakovský

Sedí smutná Bětulinka
blízko hospody.
Miláček jí párek vhodil
do studené vody.

Sedí smutná Bětulinka
pláče na lavici.
Miláček jí věno propil,
nemá na hořčici.

Bětulinko, Bětulinko,
nechmuř svoje líčka.
Copak je o jeden párek?
Počkej na buřtíčka!

Josef Hiršal
Párkař I - Karel Ignác Thám
Párkař II - Antonín Jaroslav Puchmajer
Párkař III - Ján Kollár