Z Někrasova

Jestli mám nějakou básnickou kojnou, pak je jí poezie N. A. Někrasova. Když jsem totiž ve svých patnácti letech zatoužil být slavným básníkem, četl jsem zrovna jeho básničky vydané v Klubu přátel poezie a moje druhá básnička v životě byla plagiátem Někrasovovy poémy Básník a vlastenec. Jmenovala se Básník a ďábel. Bohužel nezachovala se, i když ve svých důsledcích stále žije. Po letech jsem s divadlem FRAK secvičil muzikál podle Někrasovova vaudevillu Petrohradský lichvář.

Turgeněv tvrdil, že „Někrasovovy básně nemají ani za groš poezie“ a že jeho verše jsou „nemastná neslaná kaše politá vodkou“. Tak touto vtipnou kaší jsem tedy odkojen a kousek z ní právě ochutnávám.

Je mi jak dítěti, když v lese
schovává se mu chůva za keře,
dítě ji hledá, tak se o ni třese
a tak se diví její nevěře,
až padne vysílené na tvář země.
A chůva zavolá – pojď ke mně!
Radostí se mu srdce rozbuší,
rychle k ní běží, směje se a pláče,
vesele je mu na duši
a znovu rozpustile skáče
a tu, která ho škádlila,
líbá, a nic jí nespílá…

mljt

Malý madrigal pro princeznu

Našel jsem v jedné pohádce o třech nápadnících a jedné princezně nepřeložený madrigal. Bude to můj druhý pokus o překlad z francouzštiny. A věnuji ho mé babylónské princezně Pampelišce I.

Originál je zde.

Nimrodův luk je zbraní válečníka,
luk bůžka Amora třímá Štěstěna;
a ty jej napínáš. A jeho střela kalená
ovládla život, s ní zaniká i vzniká.
Tři rivalové jsou tu, tři krále Váš otec hostí,
pro Vaši čest předstírat budou cokoli:
nevím, koho z nich si Vaše srdce vyvolí,
však celý Vesmír pak pukne žárlivostí.

mljt

Zrcadlová koule znovu spatřená

Absolvoval jsem v životě už několik literárních dejà vu, kdy jsem něco napsal nebo chtěl napsat a pak jsem zjistil, že už to napsané je. Někdy se mě to dotklo hodně blízko srdce, jako když mi jednou někdo hodně blízký vyčetl, že motiv mého plánovaného románu jsem ukradl od Valentina Rasputina. Cítil jsem se ponížený o to víc, že jsem žádného Valentina Rasputina neznal. Koupil jsem si tedy jeho román Loučení a skutečně mě shoda motivu úplně odzbrojila. Z mého plánu sešlo. Nosím ho ale v hlavě pořád. A je pravda, že Hamleta první napsal dánský kronikář Saxo Grammaticus a Othella italský básník Giovanni Battista Giraldi.

Před časem, když zemřel Stanislav Lem, napsal jsem zde o svém vztahu ke sci-fi literatuře. Jelikož bych rád o tomto žánru udělal jeden blok přednášek na příštích Kirwitzerových dnech, občas vyhrabu v nějakém antikvariátu nějakou vědeckofantastickou klasiku, abych nebyl úplně mimo. Koupil jsem si tedy nedávno i knihu povídek Jana Weisse, zakladatele české sci-fi, a zase jsem se musel posadit na zadek vida to, co jsem považoval za svou otázku. Věděl jsem, že ji asi už někdo položil, ale nevěřil jsem, že touto formou. Tedy, toto jsou má slova z 29. března 2006:

Představte si tedy, že se před vámi objeví koule s poloměrem cca 3,5 metru. Otevřou se v ní jakési dveře, kterými se dostanete dovnitř. Vnitřek té koule je celý z leštěného zrcadla. Zavřete za sebou dveře a ocitnete se v beznadějné tmě. Pak zažehnete přesně uprostřed té koule sirku. Co uvidíte? Co se stane? Kde se světlo té svíčky odrazí? Jak intenzivní světlo bude uvnitř koule?

A toto jsou slova Jana Weisse z povídky Zrcadlo, které se opožďuje, kterou napsal v roce 1927:

Ale jaká záhada vězí uvnitř obrovské koule, jejíž stěny jsou slity v jediné duté zrcadlo? Oh, kdybych visel uprostřed takové koule, v ruce svíčku – myslím, že bych poznal úžasné tajemství, ovšem, nezbláznil-li bych se…

Mimochodem, ta povídka je o souložení před zrcadlem, ve tmě a za plného světla na veřejnosti – a to vše jaksi najednou, tedy musím říci, že tento typ sci-fi, který trošku tepe do předsudků a pokrytectví, je pro mne celkem dobře stravitelný.

mljt

Výsluní tvé lásky

Je to hodně profláklej kytarovej riff, ale zní pořád stejně sveřepě jako před téměř čtyřiceti lety v původním provedení skupiny Cream. Kousek textu stojí za to si (nebo aspoň mi) přeložit:

Jsem u tebe, lásko,
světlo na tvé tělo prosvítá.
Ano, jsem s tebou, lásko,
je ráno a jsme tu jen my dva.
Teď s tebou zůstanu, miláčku,
zůstanu s tebou, dokud nevyschne voda v mém moři.

mljt

Mojžíšův bratr Áron nařídil lidem, aby strhali z uší zlaté náušnice, a ulil z nich Zlaté tele, kterému se celý národ izraelský musel klanět. Perský král Artaxerxes III. Ochos postavil doprostřed egyptského chrámu boha Ptaha osla a kázal, aby se mu lidé klaněli. V jednom betlémském chlévě pak tele a osel zahřívali svým dechem čerstvě narozené dítě. Klanět se mu není potřeba a pozlacovat jeho sochy už vůbec ne.

Ať ten Váš chlív zahřeje také dech Vánoc.

...

Amandine-Lucile-Aurore Dupin

Této ženské duši, která vstoupila do dějin pod jménem George Sandová, jsem moc pozornosti v životě nevěnoval, neboť v češtině jsem od ní nikdy nic neviděl a francouzsky neumím natolik, abych si ji mohl číst v originále (v podstatě jsem se zadrhl u výslovnosti, ovšem musím říci, že když se mi to povede, zním jako rodilý Francouz, jen nevím, co říkám). Z knih o literatuře jsem si tuto baronku s nymfomanickými sklony zařadil mezi sentimentální romantičky, z jejichž díla se čte tak maximálně korespondence. A zřejmě tomu tak i bude. Dnes mě nicméně na poště čeká asi sto let starý překlad jejího románu Dobráček, který jsem si pořídil spíš kvůli ilustracím Josefa Friedricha, jenž byl naším prvním ilustrátorem Sherlocka Holmese. A proč to tedy všechno píšu, když jsem tu knihu ještě ani nedržel v ruce? Protože jsem se o George Sandovou začal v souvislosti s touhle knížkou trochu zajímat a našel jsem v jednom článku její větu, v níž si dovolím alespoň pro dnešek a následné sváteční dny věřit.

„Zdá se mi, že se člověk mění ze dne na den a že po pár letech se stává zcela novou bytostí.“

Věřím, že bychom si často sami se sebou po pár letech nerozuměli, že bychom se před pár lety třeba i poslali do háje. Ale protože se nemáme šanci potkat v čase v jiném věku, myslíme si, že jsme stále titíž. Jsem zvědav, jestli si některé mé já jednou přečte tu knížku, která teď asi odpočívá někde na poště.

<3

Sepie

Tak se jmenovala Halasova prvotina, kterou vydal rok po Holanově Blouznivém vějíři, v roce 1927. Nedávno jsem získal její 2. vydání z roku 1935 a rád bych sem přispěl kousíčkem toho lyrického smetí.

Dejte jí Nobelovu cenu
za gesto jímž zvedá sukni svou
ale ta se dává básníkům
kteří nic podobného nesvedou

mljt

A teď se na ty kraviny budou dívat ryby

Jestli nevíte, co s televizí, zajděte si na tohle.

mlj

mljt

Karel Marx

Karel Marx v r. 1839

Nevím, zda být hrdý či se neznatelně zastydět, ale až dnes jsem si přečetl první knihu od tohoto v anketě televize ZDF zvoleného třetího největšího Němce (po Konradu Adenauerovi a Martinu Lutherovi). Kniha se jmenuje Osmnáctý brumaire Ludvíka Napoleona a je zahájena slavnými slovy: „Hegel kdesi poznamenává, že všecky velké světodějné události se takříkajíc přiházejí dvakrát. Zapomněl dodat: jednou jako tragedie, podruhé jako fraška.“ Nechci čtenáře soběpisníku neznalé historie zasvěcovat do jejích tajů, a tak se omezím na výpisky ryze nadčasové či nějakým jiným způsobem zajímavé. Hlavně tím, že vám třeba připomenou něco zcela současného. Zde jsou:

Tradice všech mrtvých pokolení tíží mozek živých jako můra.

Každý paragraf ústavy obsahuje svou vlastní antitezi, svou vlastní horní a dolní komoru, totiž svobodu ve všeobecné frázi, a zrušení svobody ve vysvětlivce.

Prezident vede skrytý život v Elysejských polích, maje při tom před očima a v srdci 45. článek ústavy, který mu denně připomíná: „Frère, il faut mourir!“ (Bratře, připravuj se na smrt!). „Tvoje moc končí druhou neděli krásného měsíce května ve čtvrtém roce tvého prezidentství! Pak bude konec nádheře, hra se podruhé neopakuje…“

„Reakce“ – noc, v níž jsou všechny krávy černé a kdy je možno vykřikovat nejrůznější tlachy.

Chybí už jen jedno: …nápis „Liberté, égalité, fraternité“ nahradit nedvojsmyslnými slovy: infanterie, kavalerie, artilerie.

Materiální zájmy francouzské buržoazie jsou co nejúžeji spjaty se zachováním oné široké a rozvětvené státní mašinérie. V ní buržoazie zaopatřuje své přebytečné lidi a doplňuje ve formě státního služného to, co nemůže shrábnout ve formě zisků, úroků, rent a honoráře.

Peněžní dary a půjčky, to byla perspektiva, na kterou chtěl nachytat masy. Dary a půjčky, to je celá finanční věda lumpenproletariátu, vznešeného i sprostého. To byly jediné pružiny, které dovedl Bonaparte rozhýbat. Nikdy žádný pretendent nespekuloval banálněji na banálnost mas.

Domníval se, že s napoleonskou maskou představuje skutečného Napoleona, stal se obětí vlastního světového názoru, vážným tatrmanem, který již nebere světové dějiny jako komedii, nýbrž svou komedii jako světové dějiny.

Jako fatalista žil v přesvědčení, že jsou určité vyšší moci, kterým člověk a zvláště voják nemůže odolat. Mezi tyto věci řadí především doutníky a šampaňské, studenou drůbež a česnekové vuřty. Proto v elysejských komnatách častuje nejdříve důstojníky a pak poddůstojníky doutníky a šampaňským, studenou drůbeží a vuřty.
(Tady si dovolím připomenout, že Marx je geniálním propagandistou, od kterého se, o tom bych se vsadil, učil i Hitler a Goebbles – když se povede nějaký ten bonmot, na nějž slyší davy, pak je nutné jej v projevu opakovat a opakovat, nejlépe hned za sebou. O pár řádku už je zase „Ať žije Napoleon, ať žijí vuřty!“; takových příkladů je v textu víc než dost. Pozn. J-Lo)

Smrtelným nepřítelem domnělých hrdinů a skutečných světců je nevíra. Odtud jejich veledůstojné mravní rozhořčení proti vtipkařům a posměváčkům, neschopným nadšení.

Parlamentní kretenismus, ona zvláštní nemoc, která začaruje nakažené oběti do vymyšleného světa a olupuje o všechen smysl, o všechnu paměť, o všechno pochopení drsného vnějšího světa…

Na orgiích, které Bonaparte slavil každé noci s mužskou i ženskou vznešenou sběří, vždycky jakmile se přiblížila půlnoční hodina a hojná pitka rozvázala jazyky a roznítila fantazii, bylo usnášeno provést státní převrat příštího dne. Byly taseny meče, sklo řinčelo, představitelé lidu byli vyhazováni okny, císařský plášť spadl na ramena Bonapartova, až zase příští jitro zahnalo přízrak a udivení Paříž se dovídala od příliš sdílných vestálek a nediskrétních paladinů o nebezpečí, kterému ještě jednou unikla.

Měšťácký řád, který na počátku století postavil stát na stráž k nově vzniklé parcele a pohnojil ji vavříny, se stal upírem, který jí vysává krev ze srdce a mozek z hlavy a vrhá ji do alchymistického kotle kapitálu.

Daň je životním zdrojem byrokracie, armády, páterů a dvora, zkrátka celého aparátu výkonné moci. Silná vláda a silné daně jsou jedno a totéž.

Bonaparte chtěl hrát pro všechny třídy roli patriarchálního dobroděje.

Na dvůr, do ministerstev, na špici administrace a armády se prodírá houf chlapů, při čemž o nejlepším z nich je nutno říci, že se neví, odkud přišel, hlučná, podezřelá, drancování chtivá bohéma, která na sebe navléká premované kabáty s touž groteskní důstojností jako Soulouquovi hodnostáři.

Je toho ještě víc, ale nebudu vás dál unavovat, ale myslím, že nepochybujete o výjiečném talentu tohoto muže a oprávněnosti jeho bronzu na stupínku velikosti. Některé citáty mi valně připomínali politiku současné Evropy, některé politiku nedávno minulé vlády, některé i vládu současnou, některé i naší skromnou politiku kadaňskou. Pro tu poslední jsem si na základě Marxova citátu z konce V. kapitoly na sebe vymyslel lehkou veršovánku, jíž bych se rád držel po celou dobu v kadaňském elysejském paláci, než mě rozzuřený dav vyhodí z okna. Agesilaos řekl prý králi Agisovi:

Zdám se ti mravencem,
budu však jednou lvem.

Znám tohle krédo, má ho leckterý člověk v různých oborech, myslím, že ani já jsem se mu neubránil. Ale v politice mám jiné:

Ač se snad můžu někomu zdát lvem,
zůstanu vždycky jen prostým mravencem.
A kdo to nepochopil, řeknu mu to krátce:
lepší než lví podíl je mravenčí práce.
(Ať mě nezašlápnou – sám si držím palce.)

...

Dva kocouři

V litoměřické galerii je také průřez dílem Jiřího Trnky. Když tím průřezem projdete, ocitnete se v Zahradě plné květin, slonů, trpaslíků, ale pozor na Zlého kocoura. A tomu, kdo se mnou věří, že zlí kocouři nejsou, tomu posílám tenhle obrázek;)

xxx

Sv. Tomáš Akvinský přepásáván cingulem

Tak tenhle obraz od Petra Brandla z roku 1704 se svou erotičností a cudností zároveň může myslím směle měřit s Berniniho Extází sv. Terezy. A vidět ho můžete v litoměřické galerii.

mljt

Osud

Dnes jsem na Cestě k mrazu potkal Ohnici,
ten výbor z Ortena mi dala moje milá.
Básně v něm jsou jako horečka v zimnici,
a jednu, tak krásnou, mi lístkem založila:


Končiny štěstí

Končiny štěstí, končiny ticha,
kde končíte, kde končí konec váš?
Jako se žije, jako se dýchá,
milenku čekáváš.

A ona přichází a chce ti něco říci
o tajemství, jehož má plnou hlavu
a které, jako všichni kouzelníci,
schovala do rukávů.

Neumíš uhodnout, až potom, když ti mizí
pomalu pochopíš,
že moudrá dívenka zhola nic nenabízí,
neboť vše dala již.


Nenapsaná
(hlasem Jana Hartla)

Vezmi si plášť, ať neprokřehneš zcela,
a zavři oči, abys neviděla –
v takovém nečase, takovou cestou jdu.

Ó toho bělma, jež jsem zakrvácel,
těch západů, kterým jsem slunce vracel
v krutějším západu.

A ona prostinká a ona nenapsaná,
ona, jež věděla, ta matka mého rána,
ne veršem, pláčem stená.

Mluvil jsem slovy, ztichám také jimi.
Vzala mi víru, život navrací mi.
Jsou odpuštěna.

mljt

Oscar Niemeyer

Muzeum Oscara Niemeyera v brazilské Curitibě

Mně sice ode dneška táhne na Kristova léta, ale architekt Oscar Niemeyer, který projektoval stavby jako třeba sídlo OSN v New Yorku nebo většinu budov v Brasílii, ode dneška má před sebou metu jednoho století a za sebou víc než třikrát co já. Když s ním letos Eduardo Graça dělal rozhovor, otázal se ho, jestli je v kontaktu s mladými architekty (z dalších odpovědí s trochou překladatelské nadsázky jsem poskládal takovou malou mozaiku).

„To je příhodná otázka, neboť právě vedu kampaň proti takovým těm specialistům. Věděl jste to? Nevěřím chlapíkům, jejichž jediným talentem je mluvit o své profesi… Dávejte pozor, děcka, nemyslete si, že prostě odpromujete a pak začnete kariéru dobrých architektů. To je hovadina. Musíte si najít cestu, jak o věcech přemýšlet originálním způsobem a jak být informováni o všem každý den. Čtěte, čtěte, čtěte a čtěte… Ne knihy o architektuře, ale o filosofii a historii. Každý, kdo chce být dobrým architektem, měl by investovat čas do studia humanity… Život je mnohem důležitější než architektura… včetně té mojí. Moje architektura jako jakákoli jiná je jen pro bohaté lidi, ale je důležitější pomáhat chudým než projektovat pro boháče… Ano, postavil jsem dům pro mého řidiče, který se jako chudák narodil a jako chudák umře, a dům mu jistě zkvalitnil život. Jenže to je výjimka. Každý člověk potřebuje důstojné místo k bydlení, ale všem ho nezajistí architektura, to může jedině revoluce… Věc zvaná inspirace je mi cizí… Myslím, že architektura je objevování, ale ne inspirace… A abych byl upřímný, mám mnohem radši Rio de Janeiro se vším tím bordelem a násilím než Brasílii…“

Všechno nejlepší k 99. narozeninám a taky k nedávnému sňatku…

<3

AD XIIII DIVOS TITULARES

…neboli ´ke čtrnácti svatým pomocníkům´ se obracel Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic v jedné ze svých básní, které teď načítám, abych v nich našel motto pro ústav, v němž učím, ve městě, kde zřejmě Bohuslav získal své vzdělání, než odjel na univerzity do Bologni a Ferrary, aby se stal jedním z našich největších humanistů. V téhle básni Bohuslav vypisuje, kde všude byl a která místa – především v Itálii a Řecku, jak se na humanistu sluší – navštívil, ale že přece jen doma na Hasištejně je nejlíp.

Dosti jsem prožil již let a mnohé země spatřil,
na moři, plném bouří, viděl jsem více než dost.
A přece více než moře mnou zmítala vášnivost duše,
dvakrát tři pětiletí překročil nyní můj věk.
Vy mi darujte pevný dům, ach, darujte poklid,
darujte milé mi volno, k zálibám dopřejte čas.
Nehledám bohatství přec a netoužím po hřivnách zlata,
zelené drahokamy, topasy nechci přec mít.
Není přece mým přáním, bych ovládal Baktry či Gety,
krotil indický národ, ukrutné Etiopy.
Po tom nechť prahnou jiní, jež sužuje marnivá sláva,
nebo jimž po chvále touha nadouvá trvale hruď.

/přeložila Helena Busínská/

Dvakrát tři pětiletí a dva roky ještě k tomu
překročil nyní můj věk a není to nic k pýše.
Já nečekám v duši poklid a ani pevnost domu,
jen toho času by mohlo k zálibám snad být víc.
Tyhlety verše tu připsal a ještě stále píše
po pěti stoletích Johánek zvaný z Nemanic.

mljt