29. března 2006

Stanislav Lem †

Předevčírem zemřel Stanislav Lem. Přiznám se, že jsem si myslel, že již nežije. Pamatuji se, že mě tatínek přímo nutil přečíst si dvě knihy a dokud jsem je nepřečetl, odmítal se mnou mluvit jako rovný s rovným. Jedna z těch knih byla od Stanislava Lema a jmenovala se Astronauti. Bylo to krásné vydání z roku 1956, kdy bylo tátovi sedm let. Vždycky, když jsem potřeboval třeba s něčím poradit, musel jsem vyslechnout otázku: „A už jsi čet' Astrounauty?“ A tak jsem si je nakonec přečetl (četl jsem tehdy jinak výhradně verneovky). Je to jediná delší vědeckofantastická kniha, kterou jsem kdy přečetl, pak už jen několik povídek od Raye Bradburyho a krátké sci-fi příběhy v časopise Interpress, který měl netradiční formát a velmi dobrou úroveň. Od nějakých 15 let věku jsem už po sci-fi žánru nesáhl a došlo to dokonce tak daleko, že jsem u Vonneguta přeskakoval stránky. Ale na Astronauty nedám dopustit! Až v nekrologu v Lidovkách jsem se dověděl, že to byla autorova románová prvotina. Jde o výpravu za civilizací na Venuši a dodnes mám některé obrazy před sebou. Jeden z nich mě dokonce inspiroval k dodnes uspokojivě nezodpovězené otázce, kterou kladu všem fyzikům, a že jsem jich už potkal. Položím ji tedy i zde veřejně a očekávám, že i vy navrhnete odpověď. Představte si tedy, že se před vámi objeví koule s poloměrem cca 3,5 metru. Otevřou se v ní jakési dveře, kterými se dostanete dovnitř. Vnitřek té koule je celý z leštěného zrcadla. Zavřete za sebou dveře a ocitnete se v beznadějné tmě. Pak zažehnete přesně uprostřed té koule sirku. Co uvidíte? Co se stane? Kde se světlo té svíčky odrazí? Jak intenzivní světlo bude uvnitř koule?
Ta druhá kniha byla Plutonie od Vladimíra Afanasjeviče Obručeva a ilustroval ji Zdeněk Burian. Tu jsem ale nepřečetl, asi abych mohl tatínka ještě něčím potěšit. Nemáte ji? Vrátím v pořádku!

2 komentáře:

pampeeliska řekl(a)...

Předesílám, že nejsem fyzik a že mi fyzika nikdy ani nešla, ale přesto mě pár věcí napadlo a jsem strašně zvědavá, jak to je, tak jsem ochotná tu své návrhy zveřejnit i za cenu zesměšnění se :) Buď se koule rozsvítí dost intenzivně, vzhledem ke všem těm zrcadlům, která budou donekonečna odrážet jeho paprsky do všech stran, nebo mě napadá (a to považuji za pravděpodobnější), že bude světlo jen kolem té sirky, protože všechna ta zrcadla světlo "kolmo" odrazí zpět do středu ke zdroji. A ten nám pomalu vyčerpá vzduch a my se v té kouli udusíme :) Tak jak je to! Nenapínej! :)

Akademik řekl(a)...

Vážený pane kolego, slyšel jsem o Vašem opravdu velmi zajímavém dotazu. Jsem rád, že snad mohu skromným svědectvím o pokusu v našem Výzkumném ústavu aplikovaných teorií prospět Vaší dychtivé touze po poznání. Vše jen stručně nastíním. Pokoušeli jsme se nalézt odpověď na mnohé z položených otázek, ale setkali jsme se při tom s několika teoreticko-parktickými problémy. Jedním z nich byla fluktulace výzkumníků a laborantů, kteří naše pracoviště vždy bezprostředně po pokusu opouštěli ze zdravotních důvodů (i já tento text pouze diktuji, jelikož už nevidím na klávesy). To jsme ale překonali náborem nových, svěžích sil z řad čerstvých absolventů univerzit díky podpůrným programům Ministerstva školství. Dalším problémem, ryze odborným a celkem odstanitelným, je malá odrazivost bakelitové kliky dveří v zrcadlové stěně (tedy uvnitř koule). Museli jsme ji tam ponechat, neboť venkovní obsluha nikdy nedokázala spolehlivě zjistit, kdy uvnitř pokus skončil. Bylo proto vhodné ponechat vnitřnímu laborantovi možnost, aby si mohl dveře zevnitř otevřít sám. Někteří podezřívavější kolegové totiž od nás odcházeli, považte!, i z důvodů ryze osobních. Závadu jsme před zákazem pokračování dalších pokusů, který na nás uvalila Unie, měli takřka vyřešenu objednávkou nových klik z národního (!) podniku Hliník Hlinsko. Jistě sám uznáte, že zastavit nadějně se vyvíjející pokusy těsně před koncem bylo velkou škodou... Na podobné bázi jsme řešili rovněž zcela průserovou odrazivost samotného badatele. Badatelé z italsko-švédského konsorcia Fiat Lux Corp. vyšli cestou vývoje speciálního interního rozněcovače, který údajně živého badatele zcela nahrazuje a řeší i to, jak v naprosté tmě nalézt střed koule. Svíčky k pokusům dodává známá turínská automobilka a parafínové výpary z nich odsává ještě známější švédský dodavatel domácí poloautomatické úklidové elektrotechniky. Ti unijní technokraté ale prý na průběh výzkumů tak tlačili, že jim pak v té kouli ruplo. To se u nás prostě stát nemůže. No tak posuďte sám, kdo byl lepší, zdali seveojižní cizina anebo zlaté české ruce. Zlaté...? No, vidíte, že jsem na to nepřišel dříve... Mohli jsme ten problém s odrazivostí mít dávno vyřešený!!! Ale i tak Vám děkuji za milý a zajímavý podnět k práci a přeji mnoho úspěchů ve Vašich Tvůrčích aktivitách.
doc. RNDr. Vítězslav Brambůrek, Ph.D., přednosta VÚAT
Mimochodem - paní nebo slečno Pampeeliško, máme u nás ve VÚATu volné místo, neměla byste zájem o kariérní postup? Italové a Švédi nás nedávno oslovili s nabídkou na spolupráci.