Jeden z případů majora Zemana se jmenoval Loď do Hamburku, utkvělo mi z té epizody jen opravdu málo, ale přesto je to jedna ze dvou věcí, které se mi vybaví, když se vysloví jméno tohoto hanzovního města.
V neděli jsem nasedl na svou
„loď“ do Hamburku, jejíž kormidelník a kapitán zároveň je můj kamarád Pavel Š. Nejel tam ani pro šperky ani pro léky, ale s obrovským potrubím a pro pětadvacet tun plastu. Ráno jsme byli na jednom předměstském staveništi a já se odtud vydal na celodenní výlet do Hamburku. Zprvu byl můj dojem zaprášený a přehlušený dopravním peklem, které v těch předměstských končinách vládne, ale čím blíž jsem byl centru, tím méně prachu mi zasypávalo bělmo a tím víc se hluk ztenčoval. Svlékl jsem se do trička, neboť je to neuvěřitelné, ale u Severního moře bylo uprostřed března počasí, jaké u nás jižněji bývá uprostřed května. Jakási mladá Němka si mě spletla s Hamburčanem a ptala se mě na cestu kamsi. A to byl start mého úžasu, který se projevil povolenými ústními panty po celou dobu mého pochodování. Jelikož jsem se neměl podle čeho orientovat, nejdříve jsem zhlédl kostely, jejichž věže sloužily jako záchytné body mé steeplechase. Na nejvyšší z těch věží, v letech 1874 – 1876 nejvyšší stavbu na světě, jsem později odpoledne vyjel výtahem a kochal se závratnými pohledy na přístavní zákoutí.
Po stopách Beatles
Potom jsem došel k radnici, kde jsem si pořídil mapu a začal se pídit po klubech, kde hráli
Beatles. To je totiž hned to druhé, co mi při slově Hamburk naskočí do hlavy. Trafikant mi poradil a jelikož to nebylo hned za rohem, naplánoval jsem si cestu přes přístaviště a muzeum erotiky. Když jsem došel k
Reepenbahn ve čtvrti
St.Pauli, pochopil jsem, proč se je Hamburk považován za jednu z metropolí sexu. Do jedné z bočních uliček jsem vyrazil hledat
Star-Club, kde měla liverpoolská čtyřka zpečetit svou slávu, ovšem v té ulici nikdo nic netušil, ani Turci v bistrech, ani stavaři na ulici, do nočních klubů jsem se neodvážil. Až mě praštil do očí jeden pán harrisonovského vzhledu věkem Broukům jistě příbuzný, když zrovna nasedl do svého veterána. Nezaváhal jsem a ještě než se rozjel, zaťukal jsem mu na okýnko - chvíli jel podél mě a mával na mě, abych ho následoval, pak udělal pár gest rukou, jimiž mě navedl do jistého dvora. Když jsem dvůr obkroužil, byl jsem na místě. Tak tady hráli Beatles v roce 1962! Stál jsem tam dobrých deset minut a navozoval si v hlavě šedesátá léta.
Indra klub už jsem ani nehledal. Čekala mě totiž
„die sündige Meile“, a opravdu se zdála hodně dlouhá pro sexuvyprahlého člověka. Ale čelil jsem těm svůdným klubům s Bismarkovou zarputilostí v tváři, i když kancléř je nucen se do té třídy lásky dívat dnes a denně, a hlavně v noci.
Ponorková horečka
Bylo už dost hodin, a tak jsem se po chvilce bloudění vydal od radnice znovu k přístavišti, chtěl jsem navštívit jednu ruskou ponorku, abych mohl srovnat pohled z ptačí perspektivy s pohledem z hloubi. Začínal odliv.
Mapa centra tou ponorkou končila, ale já si říkal, že se určitě nějak přes to přístaviště dá dostat i k
Peutestrasse, kde na mě čeká můj
long vehicle. Jenže přístaviště bylo v těchto končinách podezřele rozkopané, v jednom místě končil provizorní chodníček a na semaforu přes čtyřproudovku svítil stále červený panáček.
Už jsem udělal několik kroků nazpět, když jsem se rozhodl, že nejsem zbabělec a přece musím vidět tu ponorku. Vyrazil jsem tedy podél prašného staveniště.
A opravdu ve mně po pár stech metrech vzbudila naději tahle za plotem schovaná tabule:
Nicméně po dalších dvou stech metrech mě vítala úplně jiná tabule:
Bylo 12. března, a tak jsem se rozesmál nad svou smůlou. Ponorku jsem dobyl alespoň touto špionážní fotografií.
Rozhodl jsem se zariskovat si ještě víc, a ač dopravní značky v mém směru inzerovaly
Zollkontrolle, věřil jsem, že nějak projdu. A opravdu jsem se po dlouhé době dostal k mostům, v něž jsem věřil.
Z mostu jsem pořídil fotografii na rozloučenou.
Pak už jsem se po několika dotazech dostal až k mé lodi, jejíž kapitán mě již očekával a na níž jsem dojel v pohodě až zpátky do Kadaně. Díky Pavle!
mljt
